Blonďák ležel na posteli se zrakem upřeným ke stropu. Na uších měl sluchátka a poslouchal vysokoškolskou přednášku. I když záznam skončil, ani se nehnul. Stále ležel na zádech, pouze zavřel oči a ze svých rtů nechal uniknout tichý povzdech. Přece jenom sebral sílu na to se zvednout. Sluchátka položil na noční stolek a posadil se ke svému pracovnímu stolu, kde měl rozházené papíry s zápisky. Začal je sbírat a chronologicky řadit, aby si konečně udělal na stole pořádek. Otevřel šuplík, kam je chtěl uložit, narazil však na hromádku fotografií. V krku mu vyschlo a bojoval s tím, aby šuplíkem netřískl. Nakonec vložil papíry dovnitř, zavřel šuplík a opřel se o opěradlo židle. Zrak mu intuitivně spadl na nástěnku, která najednou zela prázdnotou.

Před týdnem se vrátil do rodinného domu v Seoulu. Jeho příjezd byl opravdu náhlý a jeho rodiče překvapil. Felix se s nimi krátce přivítal, pak ale zalezl do svého starého pokoje a už ten den nevyšel. Myslel si, že se mu uleví, když se vátí domů, ale stal se pravý opak. Kamkoliv se ve svém pokoji podíval, vybavil si jeho. Připadal si jako pták zavřený v kleci. Hned první den sundal všechny jejich společné fotografie z nástěnky a schoval je, aby se na ně nemusel dívat. Měl nutkání udělat to stejné i s fotografiemi v jeho telefonu, ale nakonec to neudělal. Věděl, že by toho záhy litoval. Ve skříni se snažil ignorovat jeho věci, přesto mikina, kterou měl právě na sobě, nebyla jeho. Dodávala mu alespoň malý kousek bezpečí. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. Felix se s námahou zvedl a šouravým krokem se vydal do kuchyně o patro níž. Měl hlad, ale na nic chuť. Stál před otevřenou ledničkou a nemohl se rozhodnout.

„Zlatíčko, nemůžeš nechat tak dlouho otevřenou ledničku," upozornila ho mamka, která právě vstoupila do kuchyně z obývacího pokoje. Felix se snažil sebevíc neprojevit žádnou mimickou změnu kvůli oslovení, ale nepodařilo se mu to. Silně se kousl do spodního rtu, aby se odreagoval. Paní Lee na něho byla extra milá od jeho příjezdu a tohle oslovení začala znenadání používat. Pravděpodobně se jen snažila o to, aby se její syn cítil dobře, ale neuvědomovala si, že tím dělá pravý opak.

„Co kdybych ti ohřála to kuře s rýží? Dáš si?" usmála se na něho a z lednice vyndala dvě misky. Felix beze slova přikývl a pokusil se jí oplatit úsměv. Byl poslán si sednout do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a přitáhl si kolena k hrudi, jak měl poslední dny ve zvyku. V televizi běželi večerní zprávy, které informovali o dění ve světě. V Americe zas někdo vykradl banku, v Japonsku bylo slabé zemětřesení, klesají akcie některých významných automobilek. Nic z toho ho skutečně nezajímalo. Nenamáhal se ani tím, aby poslouchal. Brzy do obýváku vstoupila paní Lee a na jídelní stůl položila plný talíř. Blonďák ji poděkoval, usedl ke stolu a pustil se do jídla. Trvalo mu to ale dlouho. Místo toho, aby normálně jedl, se v jídle spíš nimral, rýži přendával z jedné strany talíře na druhou.

„Felixi, takhle to dál nejde," povzdechla si jeho mamka a posadila se vedle něj. Blonďatý muž zvedl hlavu a zahleděl se na ni. Paní Lee se lehce usmála a položila mu dlaň na hřbet ruky. 

„Já vím, že to bolí... a ještě bude. To, co Hyunjin udělal..." jakmile vyslovila jeho jméno, Felixovi se nepatrně rozšířily zorničky, „... je špatné, ale nemůžeš se tím nechat ovlivnit. Musíš fungovat, jít dál. Týden mi už tady chodíš jako tělo bez duše, láme mi to srdce," řekla a sklopila zrak ke stolu. Felix ji pozoroval prázdným výrazem ve tváři.

„Mami, nedokážu se přes to přenést během jednoho týdne."

„Samozřejmě, to chápu. Ale neustálým poleháváním a koukáním do zdi nic nevyřeším. Možná kdybys šel třeba ven, nebo si s někým popovídal, tak by-"

„Mami!" přerušil ji rázně Felix. „Ještě týden zpátky jsem usínal v jeho náruči, nemůžeš po mně chtít, abych teď všechno hodil za hlavu," vyjel na ni naštvaně. Měl pocit, že celou situaci zveličuje. On uvnitř trpí, chybí mu jeho polibky, objetí, doteky, úsměv, hlas, smích, komplimenty... všechno. Týden zpátky se všechno zdálo v pořádku a on nepochyboval o lásce. Najednou se ale sám sebe ptá, jestli to všechno nebyla lež, jen pouhá přetvářka. A to bolí, hodně. Všechno to sebevědomí, které díky němu za ty dva roky nasbíral, zase zmizelo. Byl zas ten tichý blonďatý kluk na střední škole, který se bál ostatních, protože byl zkrátka jiný. Kdykoliv stál před zrcadlem a viděl své pihy, viděl a slyšel jeho. Zaryl se mu tak pod kůži, srdce i hlavy, že se najednou na sebe ani nemůže podívat, aniž by na něho nemyslel.

„Rozumím ti. Kdybys ses ale trochu odreagoval, třeba bys na celou situaci nahlížel jinak. Bude to jenom vzpomínka," pokračovala dál paní Lee, ale její slova vůbec nepomáhala. Dělala pravý opak.

„Jak tohle můžeš říct?! Dvacet pět let jsi spokojeně vdaná, před tátou jsi nikoho neměla. Nemůžeš vědět, čím si procházím," vyštěkl na ni a vytrhl jí svou ruku z té její. Jeho mamka mu věnovala lítostivý pohled, úsměv jí z tváře zmizel. V místnosti najednou bylo ticho. Jak rychle Felixův hněv přišel, tak rychle zas i odešel. Najednou cítil tíhu na hrudi.

„Mami, já-" natáhl jejím směrem ruku, ale paní Lee se zvedla od stolu.

„Máš pravdu, nedokážu se do tebe vcítit, ale věř mi, že jsem zažila jiné věci, na které bych raději zapomněla. To, že o nich nemluvím, neznamená, že nejsou a nebolí," řekla vážným a tišším tónem hlasu. Věnovala mu krátký úsměv, než se slovy, že už by měla doprat pračka, odešla. Felix zůstal sedět na místě jako socha. Tohle nechtěl. Jeho nálada se propadla ještě níž. promnul si rukama obličej. Měl pocit, že všechno co řekne a udělá, se nakonec otočí proti němu.

„Zase bulíš?"

„Jeongine, teď ne, prosím," povzdechl si Felix, když zaslechl hlas svého mladšího bratra.

„Vypadáš jak troska," pokračoval dál, jako by nic před pár sekundami Felix neřekl. Blonďák zvedl pohled od stolu a zahleděl se na něho. Jeongin měl na sobě široké a roztrhané černé kalhoty, podobnou mikinu a okolo krku spoustu stříbrných řetízků. V jeho tmavě hnědých vlasech prosvítaly světle hnědé až lehce oranžové pramínky.

„Kam jdeš?" zeptal se unaveně blonďák.

„Do toho ti nic není!" skoro až zasyčel mladší. Felix již věděl, že z něho nic dalšího nedostane. Zvedl se od stolu, vzal talíř, který byl ještě z půlky plný a rozešel se do kuchyně. Jeongin ho překvapivě následoval.

„Řekni mi, vysereš se na něj, nebo se k němu vrátíš jak poslušný štěně?" zeptal se s úšklebkem na tváři. Felix se raději na něho nedíval a snažil se veškerou svou pozornost věnovat nádobí před sebou. Rozhodl se na jeho otázku nereagovat. Věděl, že se ho snaží pouze vytočit.

„Nevim, jestli mě více sere to tvoje neustálé fňukání nebo sténání," pokračoval dál, přičemž se po jeho slovech blonďák napnul. Teď rozhodně nechtěl myslet na něco takového. Položil umytý talíř vedle dřezu a začal si sušit ruce o utěrku. Už chtěl zalézt do svého pokoje.

„Musí být pěkně na hovno, že tě vyměnil za jinou kurvu. Asi sex s tebou stál za nic," rozesmál se Jeongin. Felix silněji stiskl utěrku. „Vsadil bych se o sto táců*, že kdyby se teď objevil mezi dveřmi, tak bys mu hned vykouřil. Třeba-"místností se ozvalo plesknutí. To Felixovi přetekl pohár trpělivosti, zahodil utěrku, otočil se a vrazil svému bratrovi facku. Jeongin si hned přiložil dlaň k zasažené tváři. Sám byl poté překvapený svým činem. Vztek ho ale neopouštěl.

„Ještě něco cekni a vrazím ti i z druhé strany, aby ti došlo, že jsem stále tvůj starší bratr," řekl mu rázně a opustil kuchyň. Schody do svého pokoje bral po třech. Když vstoupil do svého pokoje, třískl za sebou dveřmi, nenamáhaje se zamykat. Rukama si zajel do vlasů a silně za ně zatáhl. Všechno bylo na hovno. Zhluboka vydechl, zatímco se mu po líčku skutálela první slza. Křičel na svou mamku, vrazil Jeonginovi facku, co to s ním je? Ač si to ten spratek zasloužil, tohle nebylo správné. Nikdo ho ze vzteku neuhodil. Cítil se naprosto hrozně a zničeně. Celý jeho svět se postupně bortí. A to vše kvůli jednomu blbému večeru v klubu. Osud je na něho příliš krutý.

... Fall in Love on Jeju ...