Když se Changbin ráno probudil, prohlásil, že už nikdy nebude pít. Žaludek měl relativně v pořádku, ale hlava mu nepříjemně třeštila. Zavřel oči, prohrábl si vlasy a překulil se na druhý bok zády ke zdi. Peřinu si přitáhl ke krku a uvelebil se. Pomalu se znovu propadal do říše snů, když vtom se ozvala dutá rána. Vystřelil do sedu, přičemž se mu zatočila hlava. Přiložil si prsty ke spánkům, jako by mu to mělo nějak pomoct. Když pohlédl vedle sebe, musel si dát ruku před pusu, aby se nezačal nahlas smát. Suhyun ležel na zemi mezi jejich postelemi. Nevypadalo to, že by mu změna toho, na čem leží, vadila. Peřinu si nastrkal pod hlavu a dál spal. Černovlasý muž na něho chvíli hleděl, přemáhaje sám sebe, aby si taky ještě nelehl. Byly v pokoji jediní, Seojun už vstal. Nakonec se Changbin přemohl a opravdu se vykopal z postele. Bylo těsně před desátou. Po návštěvě koupelny, na kterou nemusel čekat frontu, sešel do přízemí, míře do jídelny. V žaludku měl prázdno.

„Dobré ráno, Šípková Růženko. Spalo se ti dobře?" pronesla hraným sladkým tónem Eunbi, která čekala, než se ohřeje voda, aby si mohla zalít kafe. Changbin jejím směrem něco zabručel a otevřel lednici, která byla naplněná k prasknutí. Už dlouho neviděl tolik jídla pohromadě, pokud nebude počítat obchody. Nechtěl se v tom šťourat, proto vytáhl máslo, šunku, sýr a z chlebníku vedle vyndal (překvapivě) chleba. Též si zalil kafe, osladil a posadil se ke stolu. Slyšel a cítil, jak v domě panuje ticho, což mu připadalo divné. Za poslední dva dny se to stalo poprvé.

„Kde všichni jsou?" zeptal se zmateně své sestřenice, která se po jeho otázce uchechtla.

„My dospělí musíme pracovat. To ty ještě neznáš," řekla mu, načež Changbin protočil očima a pronesl, že je strašně vtipná. Eunbi mu poděkovala, jako by to byl kompliment, ale pak konečně nasadila trochu vážnou tvář. „Vaši z horního obýváku udělali call centrum. Furt jim tam něco zvoní. Mamka je za přepážkou, táta jel pro něco do města a teta Hayoung s Seojunem roznáší poštu," dodala a napila se z hrníčku. Changbin přikývl hlavou a dál žvýkal svou snídani. Vypadá to, že všichni jsou zaměstnaní. Rozhodně tu nechtěl sedět jak pecka, rád by přidal roku k dílu.

„Jak můžu pomoct já?" optal se, když už Eunbi opouštěla místnost. Zarazila se mezi dveřmi a otočila se na něj.

„V tuhle chvíli asi nijak. Balíčků je málo, všechno se stíhá."

„Nepřijel jsem, abych seděl na prdeli a ládoval se koláčky," pronesl, přičemž mu zrak spadl na talířek se sladkým pečivem. Už teď mu bylo jasné, že za ty dva dny přibral minimálně kilo, možná i dva. Potřeboval pohyb a nějak se zaměstnat. Eunbi se na chvíli zamyslela.

„Nějaká práce by se ve vesnici určitě našla, navíc když máš teď ty svaly. Můžeš jít se mnou, potřebuju oběhnout pár míst," nabídla mu, načež Bin rychle přikývl. Polkl poslední sousto, použité nádobí dal do dřezu a prohlásil, že se jde jen rychle převléknout. Mohl by vypadat nějak reprezentativně, když už bude chodit po vesnici. Eunbi mu dala ultimátum pěti minut, klasika. Tahle rodina nemá představu o čase.

***

„Dobře, paní Lee, vyřídím. Ano... máte pravdu... dobře... už musíme jít. Ten? To je Changbin, můj bratranec. Pamatujete si na něj?" zeptala se zvědavě Eunbi a rukou pokynula k muži s černými vlasy.

„Changbin? Tohle že je malý Binnie?" podivila se postarší žena v bílém plášti. Natáhla se pro brýle a zamžourala skrz ně. Changbin sotva zadržel smích a odrazil se od zdi, o kterou se opíral celou dobu, kdy Eunbi mluvila.

„Ano, jsem to já, paní Lee. Moc rád Vás znovu vidím. Doufám, že se Vám dobře vede," usmál se a uklonil se starší ženě, aby jí prokázal respekt, jak bylo na ostrově, ale i v celé Koreji, zvykem. 

„Panenko skákavá, Changbinnie, ty jsi tak vyrostl a zmužněl. Na tebe je až radost pohledět," chválila ho paní Lee, majitelka místní lékárny. Eunbi tiše podotkla, že to ona se spíš zmenšuje, ale naštěstí to paní Lee neslyšela. Sluch jí již tak dobře nesloužil. Changbin se nenechal rozptýlit její poznámkou a se stydlivou tváří děkoval za komplimenty.

„Počkej tu, musím zavolat Chaery. Bude moc ráda, že jsi přijel. Vždycky, když na tebe přijde řeč, se úplně rozzáří," řekla starší dáma a rozešla se ke dveřím, které vedly do útrob domu, kde bydlela rodina Lee. Changbin ji zastavil jemným úchopem její paže.

„Není třeba, s Chaeryeong jsme se včera viděli. Pozdravujte ji i pana doktora. Kdybyste potřebovali s něčím pomoct, s čímkoliv, jsem tu. Něco přestěhovat, opravit odnést, zvládnu všechno. Vy musíte hlavně odpočívat," dodal s úsměvem a odtáhl se.

„Milý jako vždy. Kdyby jsme něco potřebovali, pošlu pro tebe," přikývla paní Lee. Dvojice se s ní rozloučila a opustila lékárnu. Changbinovi hrál na tváři úsměv. Bylo to opravdu milé setkání a jeho zajímalo, kolik jich ještě na něho čeká. Rodina Lee si byla s tou jeho dost blízká. Nebydleli až tak daleko od sebe, navíc mladá paní Lee k nim ráda chodila na čaj, kávu a drby. Hodně si rozuměla s jeho mamkou. Zatímco se ty dvě bavily a drbaly celou vesnici, Changbin běhal po zahradě s nejstarší dcerou rodiny Lee, Chaeyeon. Byla to veselá a energická dívka, nezvládla posedět na místě. Zvládli si hrát a běhat po vesnici celé hodiny, dokud nezapadlo slunce a oni nelehli doma vyčerpáním. Jejich mamky dokonce říkaly, že by bylo moc pěkné, kdyby se Bin s Chaeyeon v dospělosti vzali. Byli spolu opravdu roztomilí. Když trochu povyrostli, nastoupili na druhý stupeň, tak se tomu smáli. Lhal by ale, kdyby tvrdil, že se mu ta myšlenka nelíbila. Vše ale skončilo dříve, než stačilo vůbec začít. Mohla za to její tragická smrt při požáru, když jim bylo čtrnáct. Už to bude osm let.

„... a pak zajdeme k truhláři, co ty na to? Hej! Poslouchej mě," drkla do něho Eunbi, aby se probral z myšlenek. Changbin zatřásl hlavou a zmateně se na ni podíval.

„Cože jsi říkala?"

„Nic. Přidej, ještě mám nějakou práci," zabručela otráveně a přidala do kroku. Bin tiše podotkl, že by ji nezabilo to zopakovat, ale též zrychlil. Blížili se ke konci vesnice. Moc dobře viděli maják, který byl dvě stě metrů od vesnice na kraji útesu. Mezi ním a posledním domem se rozprostírala kopcovitá louka, na východě pak začínal les. Changbin svraštil obočí. Kam jdou? Tady už skoro nikdo nebydlí. Eunbi ale měla na tváři úsměv a zamířila k malému domečku s červenou střechou a žluto-bílou omítkou. Otevřela si vrátka a zaklepala na dveře. Dlouhou dobu se nic nedělo, až začal černovlasý pochybovat, že uvnitř někdo je. Když už otevíral pusu, aby svou myšlenku sdělil dívce před sebou, dveře se otevřely. Mezi nimi stála stařenka v hanboku, což je sváteční a tradiční korejské oblečení.

„Děvče, už jsem si myslela, že nepřijdeš," podotkla žena a zakroutila hlavou.

„To bych si nedovolila, halmeoni Kim. Jsme přece domluvené a já dodržuji slovo," usmála se Eunbi a lehce se uklonila. Changbin pootevřel rty v lehkém úžasu. Paní Kim, nebo také halmeoni Kim, je nejstarší ženou ve vesnici. Letos bude slavit osmdesát let. Na svůj věk vypadala moc dobře.

„Kdopak je ten vzrostlý muž za tebou?" otázala se a naklonila se do strany, aby lépe viděla. Changbin se rychle uklonil. Na tváři mu hrál úsměv, jelikož byl již podruhé během jedné hodiny nazván vysokým.

„Seo Changbin, prosím. Jsem Eunbin bratranec, další dítě pošty," řekl vesele. Halmeoni Kim ho sjela pohledem, zviditelnily se jí vrásky na obočí. 

„Seo... Seo... nebyla tvoje halmeoni kuchařka tady v jídelně?" zeptala se zvídavě. Eunbi se na něho otočila s pozvednutým obočím. Changbin rychle pátral v paměti. S rodinou táty se moc dobře nezná. Oba prarodiče zemřeli, když byl batole, strýc žije v USA.

„Je to možné, halabeoji* byl učitel tady ve škole," oznámil jí, na co si vzpomněl. Očividně to ale stačilo, protože halmeoni Kim se rozzářila.

„Ano, ano! S Yeonjunem jsem chodila do školy, vždycky mu to pálilo. A Minju-ya byla moc milá žena, vařila lépe jak já. Můj syn si její obědy vždycky chválil," zasnila se starší žena, přičemž se zahleděla do oblohy. Mezi trojicí nastalo krátké ticho. Eunbi se pousmála a položila jí ruku na rameno.

„Halmeoni Kim, mám pro Vás ty léky. Jenže je nový výrobce a vypadají trochu jinak. Napůlím Vám je a roztřídím. Můžu dál?"

„Jistě, děvenko. To víš, já stará bába už na to nevidím. Ani koš už nevynesu, to jsem to dopadla," postěžovala si starší žena a ustoupila, aby mohla Eunbi vstoupit dovnitř.

„Nebojte, on se o to Changbin postará, že?" otočila se hlavou na svého bratrance a rukou pokynula k pytlům, které byly na chodbě. Bin rychle přikývl a též vstoupil dovnitř. Zatímco Eunbi pokračovala s halmeoni do kuchyně, on začal brát pytle. Byl docela překvapený, jak byly těžko. Nebylo to ale nic, co by nezvládl. To mu akorát připomnělo, že musí si najít čas a prostor na posilování. Nesmí vyjít ze cviku.

„Co tady děláš?!" ozvalo se varovným hlasem za Changbinovými zády. Ten nadskočil a automaticky vyšel ven. Když se otočil, zarazil se nad nově příchozím, kterého tu vůbec nečekal.

„Neříkal jsem ti, ať mi nelezeš na oči?! Co tady děláš?" zopakoval Seungmin. V jeho tváři byl poznat jasný vztek.

„Jen pomáhám vynést odpadky," bránil se Changbin a aby potvrdil svá slova, zvedl jeden z pytlů lehce do vzduchu. Seungmin ho sjel pohledem, přičemž se jeho výraz nezměnil.

„Dokážu své halmeoni pomoc sám, vypadni!" řekl a vytrhl mu pytel z ruky. Nečekal ale, že bude pytel tak těžký, proto mu cukla ruka a pytel dopadl na zem. Něco uvnitř se rozbilo. Buď šlo o sklo nebo o keramiku.

„Pozor, je to těžké," upozornil ho Changbin s očividným zpožděním, což druhého asi ještě rozčílilo. 

„Řekl jsem, ať vypadneš!"

„Co máš se mnou za problém?" vyhrkl rychle černovlasý, než se Seungmin stačil otočit. Ten povytáhl obočí, jako by nevěřil vlastním uším.

„To si ze mě děláš srandu, že jo? Šest let jsem nechtěl chodit do školy kvůli tobě a tvé partě, která mě nemohla nechat na pokoji, a ty se ptáš, co mám za problém? Byl jsem tak šťastný, když jsi zmizel a nemusel jsem tě už vidět. Teď jsi to musel zkazit," prskl Seungmin a zesílil stisk pytle, který stále byl částečně na zemi. Changbin nechápavě zkřivil obočí. Takže o to tu jde?

„Nevzpomínám si, že bychom ti nějak ubližovali," bránil se Changbin, přičemž použil hrubší hlas, což bylo běžné, když se soustředil nebo byl podrážděný. Seungmin se uchechtnul, ale vztek z jeho tváře stále nevyprchal.

„Ublížit můžeš i jinak než pěstmi, jenže to by ty vaše hlavy asi nepochopili. Moc přemýšlení, co?" pronesl sarkasticky. Pustil pytel a ruce si na hrudi překřížil, přičemž ještě zvedl hlavu, aby zdůraznil výškový rozdíl mezi nimi. Changbin si nepamatoval, že by byl Seungmin někdy tak vysoký. Naposledy ho viděl, když mu bylo asi dvanáct. A i když teď stál mladší na prahu, byl s přehledem asi o deset centimetrů vyšší.

„Všechno, co jsme říkali, bylo myšleno ze srandy. Nemysleli jsme to vážně," pronesl znuděně. Uznává, že se k němu na základce nechovali úplně dobře. Seungmin byl prostě jiný... a divný. Nezvládl sedět na jednom místě ani jednu vyučovací hodnu, neustále skákal do řeči učitelům. Po celé základce se šířilo, jaký je to podivín. Učitelé si s ním nevěděli rady a starší studenti z toho měli samozřejmě prču. A tak si Seungmina dobírali a dělali na něj nejrůznější vtípky. Podle Changbina to ale nebylo nic drastického.

„A já jsem se hrozně bavil. Ono je strašně vtipný dělat si srandu z malýho kluka," pokračoval dál mladší sarkasticky. Changbin si povzdechl. Kam tato hádka vede?

„Byli jsme děti, Seungmine. Děti jsou občas hloupý a chtějí se jenom bavit," vysvětlil mu černovlasý unaveně. Všiml si, jak se Seungmin při zaslechnutí svého jména napnul. Zorničky se nepatrně rozšířili a na chvíli to vypadalo, že se mladší ztratil v myšlenkách, jako by hleděl skrz Changbina. Ten se po pár sekundách ticha zmateně otočil za sebe. Po silnici kráčel postarší muž a pískal si. Seungmin od něho neodtrhl pohled.

„Seungmine?

„Říkal jsem, ať na mě nemluvíš!" vyhrkl zničehonic mladší a opět svou pozornost věnoval Changbinovi, který byl právě ještě více zmatený. Co tohle sakra bylo? Zatřásl ale hlavou, aby se lépe soustředil.

„Nemůžeme to hodit za hlavu? Oba jsme dospělí, stalo se to strašně dávno," řekl a lehce se usmál, přičemž doufal, že tím Seungmina obměkčí. Ten se ale znovu zamračil.

„V žádném případě. Pro tebe je to očividně banalita, já ale nezapomínám!" zdůraznil mladší, načež mu pohled zase skočil někam za Changbina, vzápětí se ale vrátil. Černovlasý se cítil touhle hádkou vyčerpán. Nemá to smysl.

„Zamyslel jsi se někdy nad tím, proč tomu tak bylo? Možná by ses nejdříve mohl pozastavit nad svých chováním," neodpustil si Changbin. Celou dobu do něho ryje, chtěl mu to vrátit. V Seungminově tváři se za pár sekund vystřídalo hned několik emocí, vše ale skončilo vztekem.

„Vypadni!"

„Pravda se ti nelíbí?"

„Mlč a běž! Už tě tady nechci vidět"

„Takže-"

„Proč křičíte?" ozvalo se za Seungminem z chodby. Mladší sebou trhl a uhnul do strany, setkav se s nechápavým a zamračeným pohledem Eunbi. „Proč tady po sobě štěkáte jak psi? Sotva jsme se s halmeoni slyšeli!" kárala je. Seungmin tikal pohledem mezi ní a Changbinem. Nakonec si naštvaně odfrkl a otočil se čelem k černovlasé dívce.

„Promiň, noona, díky za léky... pro halmeoni," zamumlal a proklouzl do domu, aniž by Changbinovi věnoval další pohled. Pytle zůstaly na svém místě.

„Omluvte mého vnuka, je dost náladový," usmála se halmeoni Kim. Eunbi se s ní rozloučila, ještě jí něco slíbila a zavřela za ní dveře. Následně svou pozornost přesunula na muže před sebou.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Myslela jsem si, že už máš rozum," napomenula svého bratrance, který otevřel pusu, aby se mohl bránit, ale vzápětí ji zase zavřel. Měla pravdu, zachoval se dětinsky. Povzdechl si, popadl pytle a rozešel se k popelnicím, které byli před domem. Dnešek očividně nebude jeho šťastný den.

... Fall in Love on Jeju ...

*halabeoji = korejské oslovení pro dědečka