Ráno v rodinném době světle zelené barvy bylo velice hektické. Changbin již dávno zapomněl, jak jeho rodina dokáže být hlasitá. Spokojeně se unášel spánkem v pokoji, který sdílel se svými bratranci, než dovnitř vtrhla teta Hayoung s veselým úsměvem na tváři. Svým zvučným hlasem začala všechny obyvatele pokoje pobízet, aby vstali a oblékli se, protože za deset minut se bude vyrážet. Changbin seděl zmateně na své posteli, přičemž jeho mozek byl ještě v polospánku. Co se děje? Kam se jde? Jeho bratranec Suhyun se pouze otočil na druhý bok a dál spal. Všichni se dali do pohybu až tehdy, kdy do pokoje vstoupila paní domu, teta Kwon.

„Zvedněte své líné zadky a udělejte ze sebe lidi. Za tři minuty vás chci vidět u jídelního stolu, jak snídáte," zavelela žena s vlasy sčesanými do drdolu. Zpoza jejího ramene do místnosti nakoukla Eunbi a nemohla si odpustit výsměšný smích. Jablko nepadá daleko od stromu. Konečně se dal Changbin do pohybu. Ze skříně vyndal tričko a tepláky, ale zarazil se, když se Suhyun rozesmál.

„Jestli půjdeš do chrámu v tomhle, tak tě teta Kwon zabije," dobíral si svého bratrance. Konečně se Changbinovi v hlavě rozsvítilo a jemu došlo, o co tady jde. Byla neděle a to znamenalo jediné. Je čas navštívit chrám, pomodlit se ke všem duchům ostrova a připomenout si všechny, kteří tuto zem již opustili. Vesnice Hayedong byla jedna z mála těch, kde se stále provozovalo původní přírodní náboženství, které mu se dnes říká Korejský šamanismus. Jde především o uctívání bohů, duchů a jejich předků. Changbin na takové věci moc nevěřil. Jeho rodiče byli v tomhle dost benevolentní a požadovali po něm, aby dodržoval ty nejdůležitější tradice. Ten zbytek už jim byl tak nějak jedno. Ani jeho mamka, paní Seo, nenavštěvovala chrám každý týden, když tu ještě žili. Vypadá to ale, že čím je starší, tím víc se vrací k původnímu náboženství, ve kterém byla vychována. Nebo za to může smrt halmeoni, která vždy striktně dodržovala pravidla.

Changbin tedy rychle zvolil vhodnější oblečení. Jelikož se jednalo o běžnou událost, nemusel si na sebe brát nic svátečního. Vyšel z pokoje za účelem navštívit koupelnu, ale zůstal tak akorát překvapeně stát na chodbě. U dveří již čekal jeho táta a mladší bratránek Seojun.

„Mamka asi zapomněla, že jsou na celý barák jenom dvě koupelny," zabrblal pan Seo a podíval se na své hodinky. Černovlasý muž si povzdechl a opřel se o zeď. Jo tak tohle mu fakt nechybělo. Zvykl si, že koupelna je vždycky volná a on nemusí čekat. Zároveň mu to ale připomnělo jeho dětství, kdy fronty na záchod byly běžnou součástí jeho života. Konečně se dveře otevřeli a z nich vyšla paní Seo se svou kosmetickou taštičkou v ruce. Její manžel jejím směrem pronesl pár jízlivých slov, že malovat se mohla i u zrcadla na chodbě, než zaplul do koupelny.

„Proč tady stojíte jako kůly v plotě? Koupelna nahoře je volná," ozvalo se ze schodiště, po kterém scházel strýček Dong. Changbin úlevně vydechl a rozešel se jeho směrem, než zpozoroval Suhyuna, který vyšel z jejich pokoje, ale též slyšel strýčkovo hlášení. Vyměnili si vyzývavé pohledy a trvalo jen pár sekund, než se oba muži rozeběhli ke schodišti. Schody brali po třech, div nesrazili strýčka. Bohužel černovlasý neměl štěstí a o poslední schod zakopl, čímž dal prostor Suhyunovi, který doběhl ke koupelně. Věnoval mu vítězoslavný úsměv a zavřel za sebou dveře. Changbinovi uniklo z úst několik sprostých slov, když se zvedal ze země.

„Jak malí..." zaznělo zleva, načež sebou Changbin škubl.

„Do prdele! A ty ses tady vzala jak?" vyhrkl nevěřícně. Eunbi mu darovala hravé mrknutí, než se ladně rozešla dolů. Bin nechápavě zakroutil hlavou a opřel se o zeď vedle dveří. Všechno očividně zůstalo při starém. Války o koupelnu, nereálné časové požadavky, hlasité ranní budíčky, teleportující se Eunbi... klasika. Když se konečně objevil v jídelně, teta Kwon ho zpražila pohledem. Sklopil pohled a do pusy si narval celý jeden koláček, který jeho mamka včera přinesla z pekárny paní Shim. Brzy na to se ale z chodby ozval výrazný hlas strýčka Donga, který celému domu oznamoval, že se odchází. Changbin nabral do ubrousku hned tři koláčky, na jeden lok vypil již studený hrneček kávy a vydal se před dům, kde se už shromažďovala jeho rodina.

„Klasika, ty z města vždycky přijdou jako poslední," zakroutil hlavou strýček Dong, ale následně s úsměvem drkl do své dcery. Poslední z domu vyšel nebohý Seojun, který se ani nestihl nasnídat. Po cestě si celou dobu stěžoval, že má hlad, načež ho jeho mamka, teta Hayoung, odbila, že měl být rychlejší. Changbinovi se ho nakonec zželelo a nabídl mu poslední koláček. Seojun vypadal zaskočeně, ale rychle poděkoval a převzal si ho. Lehce mu zrůžověly tváře a už od té doby ani nepípl. S Changbinem si nikdy nebývali zrovna dvakrát blízcí. Mohl za to hlavě fakt, že černovlasý muž se již od svého narození bavil se Suhyunem. Ti dva, stejně starší bratranci, se od sebe prakticky nedali rozdělit. Dělali všechno spolu, bavili se, každý je ve vesnici znal jako ty dva hlasité rošťáky od pošty. Pro mladšího Seojuna mezi nimi prakticky nebylo místo, spoustu lidí ve vesnici ani neví, že je k nim příbuzný. Changbin si toho byl vědom a když už byli starší, tak se pokoušel s mladším navázat nějaké pouto, ale hold si prostě nerozuměli tak, jak on se Suhyunem. Po pár pokusech se přestal snažit.

„Ale neloudáme se tam vzadu!" zavolala s úšklebkem na tváři Eunbi. Changbin protočil očima, zamumlal, že je osm ráno, a přidal do kroku.

***

„Suhyune, můžeš mi konečně říct, kam jdeme?" zeptal se podrážděně černovlasý muž. Spokojeně si seděl v obývacím pokoji a povídal si s tetou Hayoung, když vtom do místnosti vtrhl jeho bratranec, čapl ho za ruku a beze slov odtáhl pryč. V jejich pokoji mu nařídil, ať se obleče do něčeho reprezentativnějšího než jsou polité kalhoty a vytahané tričku. Changbin zkoušel protestovat, snažil se z něho dostat důvod, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec to vzdal, protočil očima a převlékl se do požadovaného oblečení. A teď jsou na cestě a ze Suhyuna stále nedostal odpověď. Ten ho navíc pobízel, aby šli rychleji, takže dvojice skoro běžela. Vrtalo mu hlavou, co se to sakra děje. Byl zvyklý, že Suhyun občas dostane střelený nápad, proto se bál toho, co zas vymyslel a do čeho se ho to snaží namočit. Brzy se objevili před domem s výraznou fialovou omítkou a předzahrádkou, kde posedávali lidi. Málem by Changbin nepoznal, že se jedná o jediný bar tady ve vesnici, kam tak rád chodil s přáteli. Vůbec to tu nepoznával.

„Sorry lidi, že jdeme pozdě. Bylo ho ale fakt těžký sem dostat," pronesl otráveně Suhyun, ale vzápětí se usmál a přivítal se s mužem s velice na krátko ostříhanými a odbarvenými vlasy, který k němu stál nejblíž. Changbin zůstal v šoku stát a pár vteřin mu trvalo, než přiřadil tváře před sebou k lidem, které moc dobře zná.

„Bine, tebe bych tu nečekal!" zvolal muž delšími hnědými vlasy a rozešel se k němu.

„Jungi hyung, málem jsem tě nepoznal," vydechl překvapeně Changbin a stále ještě trochu omámeně se přivítal se svým dlouholetým kamarádem.

„A co mám říkat já? Dost jsi se změnil, zmužněl jsi," poznamenal Jungi a pevněji mu stiskl rameno, jako by chtěl zjistit, kolik svalů jeho kamarád má. Changbin sklopil pohled, aby nebyl vidět jeho šťastný výraz. Rád poslouchal komplimenty na svůj nový vzhled a obzvlášť od Jungiho to pro něj mělo velkou váhu. Tento muž, který je o dva roky starší, byl pro Changbina v dětství vzor. Jungi byl hodně populární a hezký, zároveň ale i chytrý. Měl jakýsi šarm, kterému nikdo nedokázal odolat. Když bylo Changbinovi dvanáct, prosil rodiče, aby si mohl udělat ve vlasech modré proužky, jak to v té době měl i Jungi hyung. Jenže ti mu to zatrhli, a tak se naštval a rozhodl se, že to udělá sám. Podařilo se mu získat barvu na vlasy a zavřel se v koupelně. Nedopadlo to ale podle jeho představ. Barva mu na vlasech zezelenala a on odmítal vystrčit paty ze svého pokoje. Nejen že dostal seřváno od rodičů, ale i ostatní děti ve škole se mu docela vysmáli a osočovali ho, že se snaží napodobovat Jungiho. Ten se nad tím pousmál a dal mu několik rad, jak by měl s barvami zacházet. Changbin se v té době chtěl propadnout do země a už se nikdy neobjevit. 

„Changbine, tak dlouho jsem tě neviděla!" rozzářila se dívka s piercing v obočí a nose. Vlasy měla sytě černé a na tváři výrazný makeup tmavších barev. Na sobě měla černé šaty, které jí končily v půli stehen, na nohách roztrhané silonky a vysoké černé boty. Měla na sobě spoustu šperků přes velké náušnice, mnoho náhrdelníků a řetízků, na prstech několik prstýnků. Vyzařovala z ní sebevědomá aura. 

„Hyebin, wow... vypadáš fantasticky," sjel pohledem svou spolužačku ze základky od hlavy až k patě. Vždycky obdivoval její smysl pro módu i to, jak jí nezáleželo na názorech ostatních. Její rodiče byli dost konzervativní, nesouhlasili s její vizáží a snažili se jí přesvědčit, aby toho 'šaškování' nechala. Jenže ta si to rozmluvit nenechala a i přes nátlak učitelů a ostatních zůstala svá. To na ní Changbin obdivoval. Postupně se přivítal s dalšími svými přáteli a posadil se k nim ke stolu. Suhyun jim hned přinesl lahve soju a nějaké pivo.

„Tak na to, že jsme tady zase komplet," zvolal Hongjoong, muž s krátkými odbarvenými vlasy, se kterým se Suhyun vítal jako první. „Doufám, že zase nezmizíš na čtyři roky," pronesl směrem k Changbinovi a ušklíbl se. Všichni si přiťukli a napili se. Černovlasý se uvelebil na svém místě a daroval úsměv dívce naproti sobě. Chaeryeong byla tichá a introvertní brunetka a o dva roky mladší, přesto si spolu rozuměli. Changbin měl totiž jednu skvělou vlastnost a tou bylo naslouchání ostatním. Každý k němu mohl přijít a postěžovat si, vyplakat se, vypovídat se. Neuměl radit, ale dával lidem prostor se vypovídat, což občas i stačí, aby se jim ulevilo. A tak se sblížili tihle dva. Poslední Changbinův rok na ostrově vypukl ve vesnici velký požár, při kterém bohužel zemřela Chaeryeong starší sestra. Byla to pro ni hrozná událost a právě v Changbinovi našla útěchu.

„Bine, co tě vůbec přivedlo na ostrov? Naposledy jsi to byl, když-"

„... když zemřela halmeoni. Nemůžu uvěřit tomu, že už to jsou čtyři roky," doplnil Hongjoonga Suhyun a napil se piva.

„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu, na chvíli vyjít ze své rutiny. Město mě spíš ubíjelo, než nabíjelo energií," řekl a natáhl se po balíčku chipsů, který před pár minutami přinesl Jungi z baru.

„Já ti říkám, kamaráde, že stejně skončíš tady. Jak se říká: můžeš člověka vyhnat z ostrova, ale ne ostrov z člověka, patříš sem k nám," pronesl Jackson vesele a kopl do sebe panáka soju. Jackson a jeho sestra Julia byly dvojčata korejsko-amerického páru, který se usadil ve vesnici před 25 lety. Jejich otec byl jeden ze čtyř synů truhláře Wona. Na pár let odjel do USA a vrátil se s manželkou. Pro celou vesnici to byl šok.

„Zůstaneš tady do festivalu?" zeptala se Hyebin, načež ji černovlasý odpověděl, že ano. ještě se přesně nerozhodl, kdy odjede, ale do festivalu by to mohl vydržet, jsou to jenom čtyři týdny. Skupina se bavila a popíjela. Changbin cítil, jak mu z tváří sálá teplo, klasický projev alkoholu. Ještě se ale cítil pod kontrolou. Byl uvolněnější, měl veselejší náladu, ale stále moc dobře vnímal, co se kolem něj děje. Prošla kolem nich Eunbi, načež ji všichni účastníci stolu hlasitě pozdravili. Ta protočila očima s úšklebkem na tváři a jejich pozvání odmítla. Jackson něco zabručel, ale následně se naklonil blíže k ostatním.

„Myslíte si, že je pravda, že chodí s tím Hoseokem?" zeptal se zvědavě ostatních. Changbin překvapeně vykulil oči. Cože? Vůbec nepřemýšlel nad tím, že by jeho drahá sestřenka někoho měla. Byla známá tím, že už odmítla půlku vesnice.

„Samozřejmě. Ti dva jsou totiž straaašně nenápadní," pronesla Hyebin s úšklebkem. Tohle byla pro Changbina velká novinka. Takže Eunbi není single? Zítra se jí na to musí zeptat. Znovu se podíval směrem, kterým odešla. Už ji neviděl, ale zaujala ho jiná osoba. Okolo stolů procházel starší klučina v šedé mikině a rukama strčenýma v kapsách se díval do země.

„No podívej me se, kdo nám to tu jde," promluvil Hongjoong, načež se na něho černovlasý zmateně podíval.

„Pamatuješ si toho divného syna farmáře Kima, co chodil o tři ročníky pod nás? Tak to je von, furt stejně divnej a ještě k tomu mrzutej," objasnil mu Suhyun a kývl hlavou směrem ke klukovi. Changbin s pootevřenými rty přikývl. To je on? Vůbec by ho nepoznal. Neviděli se opravdu dlouho, asi šest nebo sedm let. Ani když se totiž vracel na ostrov, na sebe nenarazili. Dumal nad tím, jak se jen sakra jmenoval. Určitě jeho jméno začínalo na S.

„Ty vole, Bine, dostal jsem nápad!" zvolal nadšeně Suhyun. „Běž za ním a pozvi ho k nám, bude prdel."

„Suhyune, už nejsi na základce," napomenul ho Jungi, ale ten ho ignoroval a naopak pobízel Changbina, aby za ním šel. A jemu to nepřipadalo jako špatný nápad. Co si tak pamatoval, nikdy se spolu nijak zvlášť nebavili. Matně si vzpomínal na nějaké rozhovory, ale jinak měl vygumováno. Zvedl se ze židle a rozešel se jeho směrem. Zarazil se ale v půli cesty a otočil se zpátky na své kamarády.

„Jak že se jmenuje?"

„Seungmin, ty troubo," zasmála se Hyebin a rukou mu naznačila, aby už šel. Sama na to byla zvědavá. Všichni totiž moc dobře znali Seungminovu pověst a nikdo z nich si ve skutečnosti nepřál jeho přítomnost. Proč taky? Seungmin byl znám svou mrzutou a chladnou povahou. Neustále něco bylo podle něho špatně, muselo vše být srovnané do komínků a všem, kteří s ním strávili déle jak hodinu, začalo šplouchat na maják (ne na ten, který mají za vesnicí). To se alespoň tvrdilo, protože málokdo měl tu odvahu, odhodlání a nervy na to s ním vést nějaký delší rozhovor. Většinou se s ním setkávali v obchůdku jeho otce, farmáře Kima, který byl stejně mrzutý jako jeho syn. Asi rodinné geny. Changbinův mozek, který byl již lehce ovlivněn alkoholem, ale tohle všechno zastrčil někam hodně daleko a rozešel se k němu.

„Ahoj, Seungmine," řekl vesele, když k němu došel. Oslovený sebou trhl a zvedl hlavu od země.

„Kdo jsi?" promluvil hned chladně, sjížděje černovlasého muže před sebou pohledem.

„Ehm, jo... já jsem Changbin. Nechceš si k nám přisednout?" zeptal se a podrbal se na zátylku. Samozřejmě ho mělo napadnout, že si ho nebude pamatovat. Když on nepoznal jeho, tak by bylo opravdu překvapující, kdyby on jeho jo. Seungminovi oči se na chvíli rozšířily a znovu sjely muže před sebou od hlavy až k patě. V jeho tváři bylo jasné překvapení. Brzy se ale jeho obočí zkřivilo.

„ V žádném případě!" zavrčel naštvaně a rozešel se dál. Changbin nechápavě naklonil hlavu nad tónem jeho hlasu a udělal pár kroků, aby ho dohnal. 

„Proč ne?" optal se a aby ho zastavil, chytil ho za předloktí ruky. V tu chvíli sebou Seungmin okamžitě škubl, skoro až uskočil.

„Nešahej na mě!" vykřikl a udělal ještě několik kroků dál od něj. Changbin vypadal opravdu zmateně. Vždyť se ho sotva dotknul. Už otevíral pusu, aby se znovu zeptal, ale byl přerušen.

„Doufal jsem, že už se tady nikdy neukážeš. Nezajímá mě, proč tu si, ale už na mě nemluv, nekoukej a hlavně nešahej! Je ti to jasné?!" Seungmin nečekal na odpověď. Rovnou se obrátil na patě a velmi rychlým tempem se rozešel pryč. Jelikož už bylo šero, brzy jeho silueta zmizela. Changbin chvíli stál na místě, absolutně nechápaje, co se právě stalo. Neřekl nic špatného, ne? Chtěl jenom pozdravit někoho známého. Pravda, nikdy kamarádi nebyli, ale co si tak matně vzpomínal, nikdy proti němu nic neměl. Se zmateným výrazem ve tváři se rozešel ke stolu, kde se jeho kamarádi, vyjma Jungiho a Chaeryeong, popadali smíchem za břicho. Alespoň někdo se baví.

... Fall in Love on Jeju ...

Máme na scéně další nové postavy a to jsou Channgbinovi kamarádi. Pro příběh nebudou až tak důležití, ale i tak si s nimi dost užijeme. Taky se nám tu poprvé objevuje Seungmin a není moc popsán v dobrém světle. Jistě máte spoustu otázek. V příští kapitole se dozvíte nějaké nové zajímavé věci. A prozradím, že s kapitolou šest se přesuneme z ostrova do města. Něco jsme tam přece nechali😉 Love U! *Annie*