Changbin seděl v autobuse, opíraje se o okno. Pozoroval krajinu, která se jemně vlnila. V dálce už dokonce zahlídl moře. Měl zvláštní pocit v žaludku. Všechno mu přišlo tak povědomé a zároveň tak vzdálené a neznámé. Byl fascinovaný přírodou, která ho obklopila hned, jak se autobus dostal z města. Byla to příjemná změna oproti Seoulu. Cesta se už pomalu chýlila ke konci, jak se přibližovali k jihozápadní části ostrova. Konečná zastávka autobusu byla ve městě Andeok-myeon, které bylo od vesnice ani ne dvacet minut jízdy autem. Jakmile vystoupil, začal se rozhlížet po okolí. Do nosu ho udeřila vůně čerstvě ugrilovaného masa. Hned vedle zastávky totiž začínala místní tržnice. Ač by si rád něco dal, věděl, že jakmile se dostane domů, jídla se už nezbaví. 

V této části ostrova byste taxík hledali opravdu těžko. Člověk se musí spoléhat na místní. Changbin měl opravdu štěstí, když zahlédl známou tvář. Postarší muž nakládal do kufru auta krabice s keramickými hrnky a miskami.  Byl to pan Park, který bydlel v dřevěném domku za lékárnou. Hned naproti němu bydlel jeho bratr, který pracoval se sklem. Changbinovi vždycky přišlo vtipné, že si dva bratři navzájem fušují do řemesla, ale přitom mezi sebou mají přátelský vztah. Pan Park ho nejdříve nepoznal. Není se čemu divit. Když tu byl naposledy, bylo mu osmnáct. Měl ruce a nohy jako párátka, skoro žádná ramena a na hlavě otřesný účes. Nerad se díval na svoje fotky ze střední. Teď byl se sebou spokojený. Do posilovny chodil každý druhý den a rozhodně to na něm bylo poznat. Jediné, co se za tu dobu nezměnilo, byla jeho výška. Alespoň se mohl Jisungovi dívat přímo do očí a nebolelo ho za krkem.

Když ho konečně pan Park poznal, respektive mu Changbin řekl, kdo je, svolil, že ho odveze do vesnice. Po cestě se stavili ještě natankovat, protože ve vesnici byste pumpu těžko hledali. Mechanika ale mají! Pan Joo dělá vynikající práci. Když se blížili, Changbinovi se rozprostřel hřejivý pocit na hrudi. Moc dobře to tady poznával. Viděl malé domečky, špičku radnice a altánku, rozsáhlé plantáže a pastviny farmáře Kima a maják, který se nacházel na kraji útesu, který odděloval pevninu od moře. Tam byl již konec vesnice, ač poslední obyvatelný dům se nacházel cirka dvě stě metrů před tím. Těšil se na výrazy všech, až ho uvidí. Nikomu totiž nedal vědět o svém příjezdu. Pan Park ho vysadil na návsi a popřál mu pěkný pobyt ve vesnici. 

Changbin stanul před světle zeleným domem s červenou střechou. Cítil příval nostalgie. Skoro nic se na domě nezměnilo, možná se více loupala omítka, ale jinak všechno bylo na svém místě. Do domu vedly dvoje dveře. Jedny byly velké a z tmavého dřeva, což byl silný kontrast k světlé omítce. Ty druhé byly naopak světle hnědé a nad nimi se tyčil znak pošty. Hned vedle bylo velké okno, kterým bylo vidět dovnitř. Byly tam pulty, krabice, stojan s novinami, zkrátka to, co je pro takovou malou poštu typické. Bylo zavřeno, jelikož byla sobota. Changbin se ale vydal k tmavým dveřím, které byly k jeho překvapení odemčené. Pravděpodobně nimi někdo musel před chvílí projít. Dům patřil strýci Dongminovi, který byl nejstarší ze tří sourozenců. Všichni v rodině mu ale říkali strýček Dong. Changbin si v předsíni sundal boty i bundu, přičemž sotva měl své věci kam dát. Nedalo se tam pomalu ani hnout. Z pravé místnosti byly slyšet hlasy. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.

„... tudíž jsem si myslela, že se rozešli. Jenže pak jsem se dozvě- Changbine!" vyjekla paní Seo, Changbinova matka, a vyskočila z křesla na nohy. Ostatní se otočili ke dveřím a překvapeně hleděli na nově příchozího. Ten hned roztáhl paže, aby svou mamku mohl přivítat radostným objetím. Jejím chováním byl dost zaskočen. Nikdy neměli úplně nejlepší matka-syn vztah. Záleželo jim na tom druhém, ale když se Changbin odstěhoval, už se tolik nevídali. Sem tam si zavolají, párkrát do roka k nim Changbin zajde na oběd a návštěvu, ale už to prostě není to, co bývalo. Proto je teď vyveden z míry, když se k němu jeho mamka tak radostně vrhla.

„Jsem ták ráda, že jsi tady! Jak jsi se sem dostal? Kdy jsi přijel?" zahlcovala ho hned otázkami, jakmile se od něho odtáhla.

„Připlaval jsem před čtrnácti dny," pronesl vesele. „Mami, přiletěl jsem dneska ráno do Jeju-si. Jak jinak bych se sem asi dostal?" pozvedl jedno obočí, aby dal důraz na to, že otázky jeho mamky nedávají smysl. Ta zakroutila hlavou a pronesla, že se jenom ptala.

„Tenhle kluk mi chyběl," řekla s úsměvem žena sedící na pohovce. Byla to mladší sestra paní Seo, tudíž i nejmladší ze tří sourozenců, která narozdíl od své sestry měla vlasy dlouhé po ramena a na sobě velice barevné tričko se sukní a šátky. Changbinova mamka preferovala kalhoty a tmavé barvy, vlasy měla na krátko střižené.

„Ty mně samozřejmě taky, teto Hayoung," odpověděl jí a též krátce obejmul. Přivítal se i s jejím manželem krátkou úklonou. Byl to vysoký muž s velkými brýlemi. Changbin se ještě rozhlédl po místnosti, ale nikdo jiný tady nebyl.

„Kde je táta?" podivil se nad jeho absencí.

„Zase vyřizuje nějaké telefonáty, znáš ho," pokrčila rameny paní Seo a usadila se na původní místo. Changbinovi rodiče by se dali nazvat workoholiky. To kvůli práci se přestěhovali do Seoulu, mají poměrně vysoké pozice ve firmě, do které společně nastoupili před osmi lety.

„Suhyun je nahoře v pokoji. Určitě bude nadšený, že tu jsi," pronesla teta Hayoung. Changbin se na ni vděčně pousmál. Jako by mu četla myšlenky. Otočil se na patě a vydal se do prvního patra. Tento dům se mohl pyšnit dvěma patry, přízemím a sklepem, do kterého byl přístup ze zahrady. Místa tady bylo dost. Ještě aby ne, když v jednu chvíli tady žilo jedenáct lidí. Teď tady aktivně žijí pouze tři. Černovlasý muž se v prvním patře na chodbě vydal doleva, až došel k světle hnědým dveřím. Na tváři se mu objevil nepatrný úšklebek. Místo toho, aby do pokoje prostě vstoupil, třikrát zaklepal na dveře, jednou na kliku, pak znovu na povrch dveří a na závěr do nich lehce kopl nohou. Až poté vstoupil dovnitř. Jeho bratranec, který stál uprostřed místnosti a tvářil se velice zmateně, lehce nadskočil.

„No ty vole, chvíli jsem si myslel, že už mi hrabe. Kde se tady bereš?" radostně zvolal Suhyun a poplácal Changbina po zádech.

„Uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neviděl tu tvojí pěknou tvářičku. Naposledy jsme se viděli, když jsi zvracel u Ryujin na záchodech," zasmál se, přičemž Suhyun protočil očima, že to nemusel znovu vytahovat. Changbin se konečně rozhlédl po místnosti. Vracely se mu dětské vzpomínky, na které už dávno zapomněl. Všiml si chlapce v modré over-sized mikině s anime motivy a s bílými sluchátky na uších, který ležel na posteli na druhé straně pokoje.

„Ahoj, Seojunie," zavolal na něj, ale chlapec ani nezvedl oči od obrazovky svého mobilu.

„Nevšímej si ho, asi prochází nějakou pubertální krizí, nebo co já vim..." máchl rukou Suhyun směrem ke svému mladšímu bratrovi a otočil se přesně na druhou stranu pokoje. „Upřímně jsem nepočítal s tím, že se tu ještě někdy objevíš, takže jsem spojil naše postele," pronesl, když se jeho bratranec též otočil. Opravdu byly jejich postele přisunuté k sobě a tvořily dohromady jednu velkou.

„Chceš se ze spaní objímat nebo...?"

„Ne! Fuj! Teda... jako nic proti tomu, ale jsme příbuzný... a navíc tě beru jako bráchu, takže by to bylo divný a-"

„Suhyune, takhle jsem to nemyslel!" rozesmál se Changbin nad hláškou svého bratrance, který samozřejmě moc dobře věděl, jak to myslel, jen si nemohl nechat ujít příležitost pro žertík. Hold takový byl Suhyun. Dost se podobal strýčkovi Dongovi. „Pojď je rozdělit, ty blázne," zavelel, když se druhý muž nemohl přestat smát vlastnímu vtipu. Oddělování postelí nakonec zabralo skoro půl hodiny, protože se ani jeden z nich nemohl přestat smát. Dokonce i na Seojuna to bylo moc, tak se zvedl a raději odešel pryč. Changbin se cítil jako vyměněný. Najednou byl spokojený, měl pocit, že všechny jeho starosti zmizely. Nakonec se vydali pro Changbinovy věci, které zůstaly v předsíni. Tam je ale čekalo milé překvapení.

„Já jsem si říkala, kterej debil to sem položil tak, že se nedají otevřít dveře. A on je to náš Binnie," řekla s úšklebkem dívka s černými vlasy svázanými do drdolu. Changbin ignoroval zdrobnělinu, kterou dívka použila, a s úsměvem se za ní vydal.

„Eunbi, moje nejoblíbenější sestřenka!"

„Nemáš žádné jiné sestřenice," pronesla suše dívka a překřížila na hrudi své ruce, přičemž mu věnovala pohled s pozvednutým obočím.

„Mám ještě sestřenice z tátovy strany." připomenul jí.

„Ty jsou ale v Americe, pokud se nemýlím..."

„Taky tě rád vidím, Eunbi noona*," povzdechl si Changbin a tím přiznal svou prohru. Krátce se objali, načež se dívka odtáhla se zmateným výrazem ve tváři.

„Začal jsi posilovat?" podivila se a konečně svého bratrance sjela pohledem od hlavy až k patě. Changbin hned hrdě přikývl a jako důkaz ukázal svůj biceps, který byl skoro větší jak její hlava. Eunbi uznale pokývala hlavou, ale dodala: „Takže už mě konečně přepereš?"

„Vždycky jsem tě přepral!" bránil se Changbin, načež Suhyun, který celou tuhle konverzaci poslouchal od schodů, vyprskl smíchy.

„Vypadá to, že Suhyun s tebou nesouhlasí. Když jsem tě naposledy viděla, byl jsi takový vyžle, co se chystalo maturovat," řekla Eunbi a štípla ho do tváře přesně tak, jak to dělávala jejich babička. Černovlasý sebou škubl a na tvář si přiložil ruku. Díky tomu si ale vzpomněl na svou halmeoni**, která zemřela před čtyřmi roky a její pohřeb byla poslední událost, které se Changbin ve vesnici účastnil. Byla to milá a tichá žena. Pohybovala se jako myška a ostatní občas přiváděla do infarktových stavů, když se za nimi jen tak zjevila a zeptala se, jestli nemají hlad. Byla to právě Eunbi, kdo se o halmeoni staral těsně před tím, než opustila náš svět. Byla to tragická událost. Poprvé a naposled viděl svoji sestřenici brečet. Raději přestal vzpomínat a vrátil se do přítomnosti, kde ho čekala neuzavřená rodinná válka.

„No vidíš. Teď jsem silnější a navíc VYŠŠÍ!" dodal důrazně a aniž by si to uvědomil, tak se narovnal, aby svá slova potvrdil. Suhyun za ním opět vyprskl smíchy, až se musel na schody posadit. Eunbi taky k tomu neměla daleko. Zvládla ale zachovat na tváři úšklebek.

„To ale nemění nic na tom, že jsi stále MLADŠÍ, přesně o čtyři roky," usmála se a pohladila ho po hlavě. „Pro mě vždycky budeš ten malý a otravný bratránek, Binnie," doplnila, načež kolem něho proklouzla. Oběma poslala vzdušnou pusu, než se vydala po schodech pravděpodobně do svého pokoje, který se nacházel v druhém patře.

„Chápeš to?" zeptal se nechápavě Changbin svého bratrance.

„Samozřejmě," zasmál se Suhyun a zvedl se na nohy. „Tak pojď, jdeme tě nastěhovat k nám do pokoje. Zahrajeme si na to, že nám je zase deset a budeme Seojunovi schovávat oblíbený plyšáky. Jo a mamka se dnes ráno stavovala v pekárně paní Shim a přinesla ty její koláčky, musíš je znovu ochutnat," básnil dál, když popadl jednu z Changbinových tašek a začal ji nést do schodů. Černovlasý muž ho následoval s širokým úsměvem na tváři. Přesně tohle mu chybělo. Konečně se zase cítil jako doma.

... Fall in Love on Jeju ...

*noona = oslovení starší dívky mladším chlapcem (ekvivalentem k hyung mezi kluky).

**halmeoni = korejské slovo pro babičku, které budu používat celou knížku. Může se používat pro všechny hodně staré ženy, aniž by k vám byly příbuzné.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Co říkáte na Changbinovu rodinu? Já ji naprosto žeru a nemůžu se dočkat, až vám ukážu víc. Máte v tom ale trochu zmatek, co? Nevadí, mám pro vás malou pomůcku a tou je rodokmen této rodiny. V příští kapitole přijdou na řadu kamarádi, tak se připravte! Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s