Changbin dřepěl na zemi před rodinným domem. V ruce třímal velký štětec, vedle sebe měl položenou plechovku se zelenou barvou a pomalu natíral plot před sebou. Dával si záležet. Původně se mu do toho vůbec nechtělo, ale nakonec se kousl a zvedl z postele. Přece to nenechá dělat strýčka, stačí, že už jim tady čtyři týdny oxiduje v domě a musejí ho živit. Eunbi byla mimo vesnici se svým přítelem, takže ani ona mu nemohla pomoct. Překvapivě ho to ale začalo bavit. Musel uznat, že je to docela relaxační aktivita. Pozoroval, jak barva zatýká do přehybů a barví zem. Zařekl se, že do konce svého pobytu to bude mít hotové. Byl za půlkou přední strany, moc dní už mu ale nezbývalo.

„Changbin-ssi, to je milé, že takhle pomáháš rodině," ozval se za ním hlas starší ženy. Otočil hlavu, načež ztratil rovnováhu a dopadl na zadek. Bylo slyšet chichotání postarší dámy.

„Taky Vás zdravím, halmeoni Kim," vydechl smířeně, snaže se ignorovat její upřímný smích.

„Promiň mi to, poslední dobou mě všechno rozesměje. Nechtěl bys natřít plot i u mě? Ani si nepamatuju, kdy to můj syn naposledy udělal," pronesla zamyšleně, Changbin ji ale nevěnoval moc veselý pohled. Další plot už prosím ne! Stačí, že ten jejich má 116 metrů! Pravděpodobně to nestihne dodělat, ale to si ještě nepřiznal.

„Děkuji za nabídku, ale asi ne. Mám dost práce tady," odmítl ji slušně. Žena chápavě přikývla. Svou nabídku ani nemyslela moc vážně. „Kampak máte namířeno?" zajímal se dál. Nevídal ji moc často mimo její pozemek na konci vesnice.

„Do pekárny paní Shim. Od festivalu slunce jsem nevytáhl paty z domu, musím se socializovat i s někým jiným, než jste vy dva," řekla s úsměvem, přičemž svou vycházkovou holí ukázala na černovlasého muže, který se stále nemínil zvednout ze země. Changbin ji úsměv opětoval a popřál jí pěknou cestu. Je možné, že až se bude vracet, stále bude natírat. Bylo okolo čtvrté odpoledne, sluníčko hřálo, ale na obloze bylo hned několik velkých mraků, které slunce stínily. Dokud se nespustí déšť nebo vichr, tak asi nic Changbina od plotu neodežene. Halmeoni se vydala dál, ale zničehonic se zastavil, jako by si na něco vzpomněla a otočila se znovu na něj.

„Včera jste s Minniem byly dlouho venku. O čem jste si povídali?" zeptala se. Její otázka Changbina mírně zaskočila a nechápavě naklonil hlavu do strany. Rychle zabloudil v paměti, aby si připomněl události včerejšího večera.

„Tak o všem možném, nic konkrétního jsme neřešili. Zdrželi jsme se u altánku," oznámil jí. Opravdu nechápal, proč se na to halmeoni ptá. Venku spolu byly často, o čem se baví ji nikdy nezajímalo. Je pravda, že se vrátili docela pozdě. Seděli na lavičce v altánku a pozorovali moře. Měli zrovna trochu slabší chvilku a povídali si o vesnici. Changbin za pět dní odlétal zpět do Seoulu. Cítil na hrudi zvětšující se tlak. Aby byl upřímný, nechtělo se mu pryč, ale zároveň netoužil po tom tu zůstávat. Byl v prekérní situaci. Nebyl si totiž jistý, jak to s ním a Seungminem bude, až se vrátí domů.

„Seungminnie se totiž vrátil smutný. Byl zamlklý a nemluvil se mnou, zavřel se nahoře v pokoji. Dneska se vrátil na farmu i přesto, že se jeho táta ještě zdrží ve městě. Dělám si o něj starosti a domnívám se, že to souvisí s vaší včerejší procházkou," řekla svou domněnku. Changbin na ni zaraženě hleděl, než zamyšleně sklopil zrak ke své ruce, ve které třímal štětec. Pátral ve vzpomínkách. Zdál se mu Seungmin smutný? No... ne, ale byl tišší, což u něho není zas tak neobvyklé. Včera převážně mluvil on, možná mu měl dát trochu více prostoru.

„Slib mi prosím, že se za ním dneska stavíš," poprosila ho halmeoni.

„Nebojte se. Hned jak budu mít všechno hotové, zastavím se u něj a zjistím, co se děje," ubezpečil jí a věnoval uklidňující úsměv. Sám ale moc v klidu nebyl. Začaly v něm bublat všechny možné otázky. Neřekl včera něco, co by se mladšího mohlo dotknout? Vadilo mu něco? Nedokázal si ale na nic konkrétního vzpomenout. Lehce se mu stáhla hruď nad myšlenkou, že by měl odjet a zanechat tady Seungmina samotného, ještě v nějakém špatném stavu. Možná to nějak souvisí s jeho nemocí, ale to se mu nezdálo. Halmeoni Kim už odešla, Changbin ale seděl na zemi a usilovně přemýšlel, zatímco hleděl před sebe. Povzdechl si, když se nedostal k žádnému kloudnému výsledku. Pustil se znovu do práce, tentokrát s odhodláním ji dokončit co nejdřív.

***

„Changbine, máš na stole to jídlo!" ozvalo se z kuchyně až do prvního patra. Černovlasý muž vyskočil na nohy z křesla, kam se sotva před minutou svalil, a rozeběhl se schody dolů. Na konci málem narazil do své sestřenky, která se chystala jít přesně opačným směrem. Zpražila ho pohledem a vyslovila hned několik sprostých slov na jeho adresu. Nezabýval se tím a pokračoval svižně dál. V kuchyni na dřevěném stole byla papírová taška. Hned do ní nahlédl a usmál se, když uviděl velkou plastovou misku.

„Děkuju, teto," řekl radostně, popadl tašku a už zas pelášil do předsíně.

„Takže ty s námi vůbec nebudeš jíst?!" zavolala za ním zmateně paní Kwon. „A kam se zas tak ženeš?! Neměls toho dneska dost?" Odpovědi se jí ale nedostalo. Místo toho uslyšela prásknutí dveří. Zakroutila hlavou a vrátila se ke kuchyňské lince. Changbin již neběžel jako kdyby ho na nože brali, klidnou chůzí a úsměvem na tváři procházel vesnicí. V dáli viděl zvětšující se maják. Tma ještě nebyla, ale obloha se barvila do oranžova. Zastavil se před velkými vraty. Vzal za kliku a pousmál se, když zjistil, že není zamčeno. Vstoupil na dvorek. Neotálel a hned zamířil k domku s červenou střechou. Zaklepal a vyčkával, jenže se nic nestalo. Zaklepal podruhé, potřetí, počtvrté už byl trochu agresivní.

„Seungmine, to jsem já, Changbin!" zavolal dost hlasitě a ještě jednou zaklepal. Když se nic nestalo, vzal za kliku. Bylo odemčeno. Nakoukl dovnitř, ale žádné známky toho, že by byl někdo doma neviděl. „Seungmine!" volal, ale nic se neozvalo. Přepadla ho úzkost a strach. Halmeoni Kim říkala, že se vrátil domů. Položil tašku s jídlem na parapet a rozešel se po pozemcích. Nejdříve zavítal k obchůdku, ten byl ale zamčený. Rozhodl se pokračovat po prašné cestě. U slepic nikdo nebyl, ve stodole taky ne. Došel až k rozlehlým polím, ale nikde neviděl ani náznak člověka. U Dragona, strakatého starého koně, si všiml nedovřených vrátek. Rychle nahlédl do stáje, opět volal jeho jméno, ale bez úspěchu. Věnoval koni několik pohlazení, než se pomalou chůzí začal vracet zpět k hlavním budovám. 

Hruď se mu nepříjemně svírala stejně tak i žaludek. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Seungmin je někde mimo farmu. Pravděpodobně se toulá po louce nebo na pláži. Možná se rozhodl jít si sednout na maják a kochat se výhledem, anebo vyrazil na procházku do blízkého lesa. Ale halmeoni říkala, že se s ním něco děje. Je možné, že si potřeboval odpočinout od lidí, odreagovat se. Changbin usilovně přemýšlel, odhodlán ho ještě dneska najít. Rozhodně by neusnul s tím, že neví, kde mladší je. A konečně se na něho usmálo štěstí. Nedával pozor a kvůli tomu narazil do vrátek od malého přístřešku, který byl určen ovcím. Už ho chtěl zavřít, když vtom si všiml známého foťáku a tašky, která byla přehozena přes plot. Vběhl do výběhu a rozhlížel se kolem sebe. Ovce ho bystře pozorovaly, nakonec se rozhodly vzít roha. Běžely na druhou stranu výběhu přes malé kopečky a u toho vydávaly hrozný kravál. Changbin je pozoroval. Rozzářily se mu oči, když si uprostřed výběhu všiml ležící postavy. V životě tak rychle neběžel.

„Seungmine!" vykřikl, když už se k němu blížil. Musel začít brzdit, jinak by o něj zakopl a pravděpodobně by válel sudy ještě několik dalších metrů. Osoba na zemi sebou cukla, zmateně otevřela oči. Jakmile se podíval do strany, vyletěl do sedu. Starší totiž jako svou brzdu zvolil pád a plácl sebou do trávy.

„Co blbneš?" optal se ho nechápavě mladší. Vypadal dost zmateně. Promnul si rukama obličej a z jeho úst uniklo zívnutí. Vypadalo to, že tedy usnul.

„Já?! Co blbneš ty?! Hledám tě po celé farmě! Jsem strachy bez sebe, že tě nemůžu najít, že se ti něco stalo a ty tu ležíš jen tak uprostřed ničeho! Víš, jak jsem se o tebe bál?!" nadával zadýchaně Changbin. Byl tak šťastný, že ho konečně vidí, ale zároveň naštvaný. To tak bývá, když nás někdo vyděsí k smrti.

„Jsem v pohodě, nemusíš se o mně starat!" zvýšil lehce hlas mladší. Vůbec se mu totiž nelíbilo, jakým tónem to Changbin mluvil. Starší otevřel pusu, chtěl něco namítnout, nakonec ji ale zavřel a s hlasitým výdechem zakroutil hlavou. Převalil se z břicha na záda a úlevně zavřel oči. Jeho hruď se stále rychle zvedala, ale postupně se uklidňovala. Seungmin ho pozoroval. Jeho podrážděný výraz změkl. „To jsi mě vážně hledal po celé farmě?"

„Byl jsem všude, kam se dalo. Slepice, králíci, brambory, mandarinky, prasata, Dragon, stodola... prostě všude," vyjmenoval mu všechno. Otevřel oči a pohlédl na něj. Uvítal, že už se Seungmin netváří tak naštvaně, což i jemu pomohlo se uklidnit. Zvedl se do sedu a prohrábl si vlasy, aby z nich dostal všechnu trávu. „Přinesl jsem ti něco k jídlu. Touhle dobou to asi bude už studený."

„Zvládnu si uvařit sám," oponoval mu.

„Já vím, ale chtěl jsem ti to ulehčit," řekl mu s úsměvem. Natáhl ruku a jemně mu oprášil záda. Následně se zapřel o zem a zvedl se. Hned mu nabídl ruku. Seungmin ho rychle sjel pohledem, než se jeho oči usadily na nabídnuté ruce. Přijal ji a s jeho pomocí se zvedl na nohy. Changbin se lehce zamračil, protože cítil chlad, který z mladšího sálal. Musel tady už ležet dlouho. Hned si přetáhl svou mikinu přes hlavu, načež Seungmin překvapeně a nechápavě vykulil oči. Je zrak padl na kousek odhalené kůže na břichu. Jeho vidění ale na chvíli zčernalo, když přes něho starší přetáhl onu látku. Jakmile měl možnost opět vidět, hned s ním navázal oční kontakt.

„To nemusíš, není mi zima."

„Nelži mi, celý jsi se klepal," oznámil mu s vážnou tváří. Seungmin chtěl pravděpodobně protestovat, ale nakonec nic neřekl a sklopil pohled k rukávům. Mikina mu sahala po boky, byla ale o dost širší než ty, na které je zvyklý. Každý z nich má úplně odlišnou stavbu těla. Changbin se ale cítil pyšně, když viděl na něm viděl svou mikinu, ani nedokázal říct proč. Myl uvnitř sebe z toho dobrý pocit. Nemohl si pomoct, ale zdál se mu díky tomu ještě roztomilejší než obvykle. Chytil ho za ruku a se slovy, že by už měli jít, se rozešel k přístřešku. Seungmin ho následoval. Šli několik minut mlčky. Jejich ruce se jemně pohybovali do rytmu chůze. Changbin cítil klid na hrudi. Věděl, že jsem Seungmin v pořádku, nic se mu nestalo. Byl rád, že ho znovu vidí, prvotní naštvání už bylo pryč.

„Co to je?" zajímal se mladší, když dorazili k domku. Changbin vzal z parapetu papírovou tašku a podal mu ji.

„Kung pao s nudlemi," odvětil mu. Před pár dny zjistil, že jde o jedno z jeho oblíbených jídel, tak poprosil tetu Kwon, zda by je pro něj neudělala. Seungminovi se na tváři objevil jemný úsměv. Zvedl zrak od obsahu tašky a podíval se na muže před sebou. Nastalo mezi nimi ticho. Changbin pohlédl na dveře od domu. Nechtěl se vměšovat, rád by ale s ním ještě strávil nějaký ten čas, když už ho moc nemají.

„Půjdeš dál?" optal se ho klidným hlasem Seungmin.

„Můžu?" rozzářil se starší, když hnědovlasý přikývl. Hned souhlasil a následoval ho dovnitř. Celý dům působil útulným a tradičním dojmem. Většina nábytku byla ze světlého dřeva, polštáře a dekorace byly sladěny do světle zelené. Upřímně nic takového nečekal. Pan Kim nepůsobí jako člověk, který by si potrpěl na nějakém sladěném motivu. To rozhodně více sedí na Seungmina. Mladší je zavedl do kuchyně.

„Máte to tady hezký... útulný," pronesl, když se posadil na jednu z dvou židlí u malého jídelního stolu.

„Jedl jsi?" dotázal se ho Seungmin, který vyndal plastovou misku z papírové tašky. Otevřel jednu z vrchních skříněk a vyndal keramický talíř.

„Ehm, ne. Měl jsem totiž v plánu - ne, počkej, to je pro tebe! Není tam toho tolik," Changbin vyskočil na nohy, když mladší vytáhl i druhý talíř a začal jídlo z misky rozdělovat.

„Nemám takový hlad, stačí mi tohle," oponoval mu a dál pokračoval ve své činnosti.

„Ale-" černovlasý muž raději zavřel pusu po tom, co ho Seungmin zpražil pohledem. Když chce, tak dokáže být dost děsivý. Raději se posadil zpět na židli. Brzy na to se před ním objevil talíř a hůlky. Seungmin se ještě rozešel k ledničce s otázkou, co chce k pití. Starší se na táhl a pohledem přejel přes obsah ledničky, následně odpověděl, že mu to je jedno. Hnědovlasý protočil očima a se slovy, že mu teda pomohl, vytáhl z ledničky dvě plechovky piva.

„Ty piješ?" vykulil překvapeně oči starší.

„Nemůžu snad?" Seungmin pozvedl jedno obočí, zněl skoro až uraženě.

„Ne, to ne, jen... nikdy jsem tě pít neviděl. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel," přiznal a dal si první sousto nudlí.

„To, že jsi mě nikdy neviděl, hned neznamená, že nepiju," pronesl mladší, zatímco si obsah plechovky přelíval do skleničky. „Nepiju často, jenom když... to je jedno," zakroutil hlavou a napil se, svým pohledem utíkaje k oknu, které bylo hned vedle nich. Pomalu se stmívalo. Changbin mu věnoval zkoumavý pohled. Dělal jakože nic a pokračoval v jídle, jeho hlava ale začala pracovat. Pije jen když... co? Když se necítí dobře? Je smutný? Zná spoustu lidí, kteří pijí jen na oslavách, protože pijí ostatní. Většinou jsou to oni, kteří se naprosto odrovnají a druhý den si nic nepamatují. Pak je tady ale ten druhý typ lidí, kteří se rozhodnou opít, když mají blbou náladu a alkoholem zapíjí své problémy. Doufá, že tohle není Seungminův případ. U stolu vedli pomalou a odlehčenou konverzaci. Chvilinku trvalo, než mu začal mladší odpovídat celými větami a konverzovat. Vypadalo to, že byl ztracený ve svých myšlenkách. Když dojedli, Seungmin dal talíře do dřezu, z ledničky vyndal další dvě plechovky piva, vzal svou skleničku a naznačil staršímu, aby ho následoval.

„Jak to, že se tvůj táta ještě nevrátil?" zajímal se Changbin, když se posadil na světle zelenou pohovku. Seungmin položil obsah svých rukou na konferenční stolek a posadil se na druhou stranu pohovky. Naproti nim byl velký kamenný krb, nad ním malá televize.

„Prý se to nějak protáhlo, nic moc mi toho neřekl," pravil a napil se ze své skleničky. Už ji měl skoro prázdnou, čehož si starší všiml. On byl sotva v půlce. Seungmin měl stále na sobě jeho mikinu. Prsty přejížděl po rukávu, zatímco se díval před sebe. Bylo těžké určit, jestli se dívá na něco konkrétního, či do prázdna. Svůj pohyb ruky si pravděpodobně ani neuvědomoval. Changbin ho pozoroval z druhé strany pohovky. Z mladšího sálal smutek, snad i trochu úzkost. Vyhýbal se očnímu kontaktu, byl zamlklejší než obvykle.

„Tak proč jsi nezůstal u halmeoni? Říkal jsi, tu nechceš být sám," zeptal se. Seungmin lehce svraštil obočí. Na krátko se na něho podíval, než sklopil pohled do svého klína s neměnnou tváří.

„Nechci ji přidělávat ještě více starostí. Nejsem už malé dítě, o které se musí starat halmeoni," řekl s lehkým podrážděním v hlase. Nehty zabodl pevněji do látky mikiny. Changbin chápal jeho slova. Za tu dobu na ostrově se naučil znovu v lidech číst. Rozklíčoval pocity, které mladší zažíval.

„Seungmine, nikomu z nás nepřiděláváš starosti. Nedělej věci, které ti jsou nepříjemné jen proto, aby jsi ulevil ostatním," promluvil starší s klidným hlasem. Seungmin mu věnoval dlouhý pohled, ve kterém se mihlo hned několik emocí. Na malý okamžik rozpoznal překvapení, vděk, zlost a smutek. „Jestli chceš, můžeš jít k nám, už jsem ti to jednou nabízel," připomněl mu a na tváři vykouzlil úsměv, doufaje, že mu ho Seungmin opětuje. Ten se na něho ale pouze díval. V jeho tváře se již nedalo tak dobře číst. Byla kamenná. Zahleděl se před sebe. Nohy, které měl doteď položené na zemi, zvedl a přitáhl si je k hrudi. Kdyby chtěl mohl by se s nimi vejít pod Changbinovu mikinu.

„Možná bys měl už jít," pronesl zničehonic tiše. Changbin několikrát nevěřícně zamrkal, zpracovávaje jeho slova. Proč? Neřekl přece nic špatného, o tomhle už se bavili několikrát. Dnes již poněkolikáté se jeho hruď nepříjemně stáhla.

„Hej, co se děje?" zeptal se zmateně. I jeho hlas byl tišší, hlavně z něho sršela starost. Zvedl se a poposedl si k němu blíž, aby ho měl na dosah ruky. Jednu položil na opěrku, špičky prstů se dotýkaly Seungminova ramene. „Víš přece, že mi můžeš říct cokoliv," ujišťoval ho. Mladší se na něho nepodíval, natáhl se pro skleničku na stole a do dna ji vypil.

„Běž domů, díky za jídlo," řekl a zvedl se z pohovky. Changbin okamžitě vystřelil na nohy a natáhl se, aby ho mohl chytit za paži.

„Seungmine, vím, že je něco špatně. Neodejdu, dokud mi to neřekneš," jeho hlas byl vážný. Neměl v plánu se nechat odbýt, před problémy se neutíká. Seungmin k němu byl otočený zády, nepodíval se na něj, jeho ruku ale nedostrčil.

„Buď odejdeš teď nebo za pět dní, nic se nezmění," pronesl. Vytrhl se z jeho sevření a s prázdnou skleničkou v ruce pokračoval dál. Prošel okolo schodů a mířil chodbou dál. Changbin na pár sekund zůstal zamrznutý na místě a pozoroval ho, jak se vzdaluje. Vzápětí se za ním ale rychle rozeběhl, když si konečně uvědomil, o co tady jde.

„Jsi naštvaný, že odjíždím," vydechl, když ho doběhl na konci chodby, kde se zastavil u zavřených dveří. Nebyla to otázka, ale fakt, který ho zničehonic pleskl do obličeje. A už to zase dává smysl. „Proč jsi mi to neřekl? Vždyť st-"

„A co změní?!" skočil mu do řeči Seungmin a konečně se na něho otočil. Jeho oči byly skleněné, tělo napnuté a tvář zamračená. „Slíbil jsi mi, že neodejdeš!"

„Já tě ale neopouštím, vrátím se."

„T-To tvrdí všichni, že s-se vrátí! Řekla to m-máma a už jsem j-ji v životě neviděl! Teď to stejné udělá táta i t-t-ty..." Seungmin otevřel dveře a vstoupil do pokoje. Changbin zůstal stát nehnutě stát s pusou dokořán. Tohle to zasáhlo. Opravdu si myslí, že by byl schopný odejít a už se nevrátit? Takhle to nemůže nechat. Prošel pootevřenými dveřmi do menšího pokoje. Jeho pohled hned padl na osobu ležící na posteli s tváří zabořenou do polštáře. Byly slyšet jeho tlumené vzlyky, které staršímu trhaly srdce. Posadil se vedle něho na postel. Položil mu ruku na záda a jemnými krouživými pohyby ho hladil.

„Seungminnie, neplač prosím. Jsem stále tady," připomněl mu konejšivým tónem hlasu. Svou ruku z jeho zad přesunul do jeho vlasů. „Otočíš se na mě, prosím?" požádal ho po několika minutách, kdy se jeho vzlyky trochu uklidnili. Seungmin se ale neotočil, jeho tělo se už ale tolik netřáslo. Potřeboval ještě trochu času. Changbin vyčkával a dál ho vískal ve vlasech. Konečně se mladší otočil a posadil se. Nevěnoval staršímu ale pohled, hlavu měl sklopenou. Zády se opřel o roh místnosti, kolena si přitáhl k hrudi a na ně položil bradu. Changbin se posadil naproti němu, své ruce si položil do klína. Smutnýma očima ho pozoroval. Chtěl ho obejmout. Neřekl a neudělal ale nic. Vyčkával až se mladší plně uklidní.

„H-Hyung..." oslovil ho Seungmin s pohledem zabodnutým do peřin postele. Changbin mu naznačil, že ho poslouchá. Byl napjatý a bál se, co mladší řekne. „O-Opravdu musíš od-jet?" zvedl své uslzené oči a podíval se na staršího, kterému se zadrhl dech v krku. Přisunul se k němu ještě blíže a jeho ruce chytil do svých.

„Musím se vrátit kvůli škole," řekl mu, zatímco prstem přejížděl po hřbetu jeho ruku. Samozřejmě tohle nebyl jediný důvod, proč se chtěl vrátit. „Seoul... je pro mě domov, Minnie. Místo, kde jsem se sice nenarodil, ale jsem v něm šťastný. Mám tam všechno. Stýská se mi..." tentokrát to byl on, kdo sklopil pohled.

„A-Ale kdyby sis mu-musel vybrat mezi-"

„Prosím, nenuť mě si vybírat. Neunesl bych to..." poslední slova řekl velice tiše. Věděl, co chtěl mladší říct, sám si tu otázku v duchu položil. Je to tak těžké. Proč si musí vybírat? Nemůže mít všechno? Svůj vysněný domov a lásku pohromadě? Je schopný obětovat hodně, lámalo se to v něm. Poprvé ho napadla myšlenka, že by tu zůstal... kvůli Seungminovi. Byl by pak ale skutečně šťastný? Na to je prostá odpověď.

„A ne-nemůžeš tu zůstat j-ještě chvíli-li? P-P-Prosím..." zašeptal svou prosbu. Changbin pozoroval jejich spojené ruce, která Seungmin křečovitě svíral, jako by se bál, že jakmile by staršího pustil, tak by zmizel. Na jeho otázku smutně zakroutil hlavou. Už teď je na hraně se zápočty a docházkou, nemohl si to dovolit. Uslyšel tichý vzlyk, který se Seungmin snažil potlačit, ale marně. Sklopil pohled a na jejich spojené ruce dopadlo pár slz. Černovlasý muž zvedl hlavu, jeho vidění se začalo rozmazávat. Zhluboka vydechl, aby zahnal slzy. Vytáhl jednu ruku z jejich sevření, položil ji mladšímu na líčku a tím zvedl jeho hlavu.

„Vrátím se, nenechám tě tu samotného. Jen mi musíš věřit," zašeptal, zatímco o sebe navzájem opírali svá čela.

„S-Slibuješ?"

„Slibuju, Seungminnie," řekl a na tváři se mu objevil slabý úsměv. Už to nevydržel a mladšího si přitáhl do náruče. Zády se opřel o stěnu a jednu svou ruku obmotal jeho ramen, tu druhou si ho přitáhl za pas co nejblíže k sobě. Seungmin mu zabořil obličej do ohbí krku, obě ruce obtočil okolo staršího krku, obkročmo sedě na jeho klíně. Changbin ho hladil po zádech. Úlevně zavřel oči, přičemž mu po líčku skutálela jedna neposedná slza. 

„Slibuju, že všechen čas, co nám ještě zbývá, se od tebe nehnu, dobře?" promluvil po chvíli, načež se z jeho hrudi ozval tiché uchechtnutí. 

„Beru tě za slovo," pronesl Seungmin a otřel si uslzenou tvář, pokládaje ji staršímu na rameno. V pokoji bylo šero a mezi dvěma muži se konečně rozprostřela klidná atmosféra. Bude to ještě těžké a to pravé loučení je čeká, alespoň teď mohli jít spát s klidem na duši. Ještě je čeká pět krásných dní...

... Fall in Love on Jeju ...

Po skoro čtrnácti dnech jsem zpět. Doufám, že se na mě nezlobíte, taky jsem si chtěla užít svátky (ač jsem v plánu psát měla, dostala jsem se k tomu až včera a celý dnešek nedělám nic jiného). Původně tato kapitola měla být veselejší s úplně jiným dějem, ale vzniklo z toho tohle. Překvapivě jsem i spokojená, protože své původní plány zrealizuju na začátku příští kapitoly. Krásně se mi to tam hodí. Udělám všechno co bude v mých silách, aby ve středu vyšla poslední příběhová kapitola, budu se snažit! Moc vám děkuju za vaší podporu. Včera jsem pročítala všechny vaše komentáře a byla jsem dojatá. Opravdu mi dáváte motivaci, to jen díky vám se mé psaní zlepšuje. Love U all a veselý silvestr! *Annie*