„Kde je zase ta vařečka?" zanadával Seungmin, který se zmateně rozhlížel kolem sebe. Changbin zvedl hlavu prkýnka a napodobil ho. Hledanou věc ale nikde neviděl.

„Kdy jsi ji měl naposledy v ruce?" zeptal se ho. Určitě by to pomohlo v hledání. Ale mladší si nemohl tradičně vzpomenout, což ho frustrovalo a štvalo zároveň, takže nebyl moc nápomocný. Changbin se zvedl od stolu a začal detailně prohledávat kuchyň. Nahlížel do všech šuplíků i kabinetů, ale nikde nic.

„Nemůžeš použít něco jiného?" optal se ho. Míchat se dá i jinými předměty. Jenže mladší si tvrdohlavě stál za svým a nutně potřeboval vařečku, lžíce by prý nestačila.

„Nehledáte něco?" ozval se hlas halmeoni Kim, která se vynořila z koupelny. Oba muži v kuchyni ji jednohlasně odpověděli, ani nezvedli hlavu. Postraší žena se ušklíbla a došla až k lince, přičemž Changbinovi zamávala rukou před obličejem. V té totiž svírala onen hledaný dřevěný předmět.

„Halmeoni Kim, to jste nám to nemohla říct dřív?!" obořil se na ni mírně Changbin, který už opravdu prolezl celou kuchyni. Starší žena pokrčila rameny, zatímco ji na tváři hrál nevinný úsměv.

„Nemáte ji nechávat v koupelně," řekla a obešla linku. Oba muži navázali oční kontakt. Seungmin se zatvářil uvědoměle, zamumlal omluvu a převzal si od staršího vařečku. Jakmile se ale otočil, zamračil se. Samozřejmě tohle se nestalo poprvé. Jednou dokonce u sebe v pokoji našel konev, dodnes si nepamatuje, jak se tam sakra dostala. Na ztrácení věcí si už zvykl, přesto ho to stále dokáže naštvat. Obzvlášť, když tím komplikuje životy ostatních. 

„Changbin-ssi, podej mi sůl," poprosila černovlasého muže halmeoni. Changbin hned její prosbu provedl a podal ji solničku. Společné vaření se chýlilo ke konci. Všichni tři se posadili ke stolu a pustili se do jídla. K obědu měli tradiční korejskou polévku, která byla na ostrově Jeju stále dost populární. Nikdo ji neuměl tak dobře jako právě halmeoni Kim. Changbin byl náramně spokojený, u stolu byla příjemná atmosféra, což se nedalo říct o počasí venku. Bylo zataženo a mírně foukal vítr. Nebylo to ukázkové květnové počasí.

„Halmeoni, nenamáhej se, já to uklidím," ujišťoval ji Seungmin, když dojedli. Nechtěl, aby se nadřela. Přece jenom už není nejmladší a ruční mytí nádobí ji dokáže vysílit. Svého vnuka obdarovala vřelým úsměvem.

„To jsi hodný. Máte dneska něco v plánu? Vypadá to, že bude pršet. Ajajaj, mě zase bolí ty klouby! Tohle už mě nebaví," handrkovala postarší žena, která se s námahou zvedla od stolu.

„No... jelikož venku není hezky... tak nevím. Možná bychom mohli jít k nám," pronesl zamyšleně starší, zatímco se díval z okna. Všechen svůj společný čas, až na pár výjimek, trávili venku na čerstvém vzduchu. Chodili po vesnici a jejím blízkém okolí, dělali všechno možné, co je zrovna napadlo.

„Zůstaňte tady, nevyháním vás. Já si budu nahoru háčkovat, ať vás neruším," navrhla halmeoni a vydala se ke schodům.

„Nemusíte se kvůli nám omezovat, půjdeme-"

„Ale já chci. Jen tu hezky zůstaňte," skočila mu do řeči. Oba muže obdarovala úsměvem, než se vydala po schodech nahoru. Changbin pokrčil rameny, popadl svoji misku a odnesl ji ke dřezu. Seungmin byl v procesu mytí.

„Můžu ti nějak pomoct?" optal se ho mile černovlasý, ruku položil na jeho záda. Seungmin záporně zakroutil hlavou a poslal ho na pohovku, kam se vzápětí starší odebral. Rozvalil se na pohovce a u toho nahlas spokojeně vydechl. Mladší zvedl hlavu, na tvář se mu vloudil úsměv. Zakroutil hlavou a dál se věnoval mytí nádobí. Changbin se pořádně natáhl, podložil si hlavu polštářkem a zavřel oči. Po dobrém jídle se mu vždycky chtělo spát. Poslouchal zvuky tekoucí vody a cinkání nádobí. Po pár minutách se místnost ponořila do ticha, vzápětí ale byly slyšet kroky, a tak otevřel oči. Seungmin si usušil ruce, přelétl pohledem celý pokoj a vydal se za starším.

„Posuň se," nakázal mu, když stál u okraje pohovky.

„Mně se nechceeee," pronesl dlouze Changbin a u toho se i protáhl. Mladší nad jeho reakcí protočil očima.

„Kam si mám pak sednout?" zeptal se ho s překříženýma rukama na hrudi. To, že se za ním nacházelo křeslo, ho zřejmě netrápilo. Changbin mu věnoval lehký úšklebek. Lehl si na bok, zády se nalepil na opěrku a poklepal na nově vzniklé místo na pohovce.

„Jseš blázen?"

„Do tebe, pojď," odpověděl mu laškovně, načež nad jeho odpovědí Seungmin pozvedl obočí. Dobře, to nebyla nejrozumnější odpověď, ale proč ne? Changbinovi to připadalo alespoň vtipné. Ještě jednou poklepal vedle sebe a následně natáhl k mladšímu ruku. Ten mu věnoval skeptický pohled a zakroutil hlavou. Changbin se ale nevzdával. Zapřel se o loket a natáhl se tak, aby mohl chytit Seungminovu dlaň a stáhnout ho dolů. Mladší rezignoval. Samozřejmě si neodpustil protočení očí, ale nakonec si vedle staršího skutečně lehl. Půlkou těla ale byl mimo pohovku, což se mu pochopitelně nelíbilo. Na jeho pase se ale objevila Changbinova vrchní ruka, která ho přitáhl blíž a dodala mu stabilitu. Zpozorněl nad jejich náhlou blízkostí, tváře se automaticky začaly barvit do růžova. 

„Neboj, nespadneš," ujistil ho klidně Changbin. Jejich pozice upravil tak, aby on byl na boku a mladší mohl ležet na zádech. Ruku nechal ledabyle přehozenou přes jeho břicho. Seungmin ho sjel zkoumavým pohledem, nic ale nenamítal. Z těla staršího sálalo teplo, kterého ho příjemně hřálo. Sám se rychle uvolnil.

„Táta na víkend odjíždí na trhy do Seogwipa," oznámil po chvíli ticha Seungmin, které mu se začalo příčit ticho s kombinací Changbinovy blízkosti.

„Vážně? Budeš teda na farmě sám?"

„No... jo, ale přespávat budu tady," objasnil mu, načež mu starší věnoval zmatený pohled a hned se zajímal proč. Seungmin na pár vteřin svůj pohled přesunul na strop, než se znovu na druhého muže podíval. „Nenávidím být doma sám. Nevadí mi se toulat po vesnici nebo louce, ale pod jednou střechou sám být fakt nedokážu. Ani nevím proč," zamumlal zamyšleně. Changbin chápavě přikývl. Přišlo mu to zajímavé a jak sám i Seungmin podotkl, trochu zvláštní.

„Můžeš klidně spát u nás. Volných pokojů je dost," navrhl.

„Ne, to je dobrý. Už jsem domluvený s halmeoni," vyhrkl rychle. Changbin se nad jeho reakcí pousmál. Určitě mladší nechtěl nikoho otravovat. Všechno se snaží zvládnout sám a nezatěžovat své okolí, hlavně kvůli tomu, že v minulosti bylo málo lidí, kteří mu byli ochotni nějak pomoct. To ale znamená, že jeho nechuť k tomu být doma sám, je opravdu silná. Starší se na něho usmál a rukou, kterou doteď měl položenou na jeho břiše, mu prohrábl vlasy, odstraniv tak pramínky, které mladšímu padaly do očí.

„Proč si nejel s ním?" zajímal se.

„Pokud nemusím, tak do města nejezdím. To je další věc, kterou nemám rád."

„Proč všichni ve vesnici nemají rádi města?! Jsi snad městofob?" pronesl nechápavě Changbin. Většina obyvatel vesnice prohlašuje (v čele se strýčkem Dongem), že by se od města nikdy nepřestěhovali. Jemu to samozřejmě neleze do hlavy.

„Města jsou hrozná! Všude je moc lidí, málo přírody, hodně hluku, prostě všechno hnusný."

„Takže jsem podle tebe hnusný?" optal se ho škádlivě s pozvednutým obočím. Seungmin se zarazil, mírně vykulil oči.

„T-Tak jsem to nemyslel!" bránil se. Jeho tváře se ale barvily do ruda, čehož si samozřejmě Changbin všiml. Pohladil ho po červeném líčku a lehce se nad něho naklonil.

„A jaký podle tebe jsem?" vyzvídal, přičemž si užíval ten zmatek v Seungminově očích, které byly doširoka otevřené. Mladší lehce pootevřel pusu, ale nic neřekl. Tikal očima po Changbinově obličeji.

„Neprovokuj mě," řekl tiše. V jeho břiše lítalo hejno motýlů, všechny emoce rázem byly intenzivnější. Opět se dostavily ty zvláštní a neznámé pocity, které ale byly dost příjemné a postupně si na ně již začínal zvykat.

„To bych si ani nedovolil," pronesl hravě. Tělem se přesunul nad něj a zapřel se na loktech vedle jeho hlavy. Nechtěl ho vyděsit, proto se snažil mezi nimi udržovat mezeru, což ale zapříčinilo, že byl v podstatě v planku. „Jen mě zajímá, co si o mně myslíš," dodal a pohladil ho po tváři. Seungmin všechny jeho činy bystře pozoroval. Jeho dech byl krapítek rychlejší než obvykle.

„Jak mě vidíš ty?" zeptal se najednou mladší. Changbin se tiše uchechtnul. To byla další Seungminova vlastnost. Ignorovat otázku a místo toho položit vlastní. Byl ale ochotný mu odpovědět, proto se k němu sklonil trochu blíž.

„Podle mě jsi nádherný, Seungminnie."

„Nelži," napomenul ho s lehce zamračenou tváří.

„Říkám pravdu. Máš jemné rysy v obličeji, dobrou postavu, velké oči, ve kterých se dokážu i ztratit, hladkou pleť a," sklonil se tváří k jeho uchu, „nadýchané rty, které byl chtěl líbat," zašeptal. Mladší vydechl vzduch, který do té doby neúmyslně zadržoval. Jeho tělem projela vlna horka.

„H-Hyung..." špitl tiše. Changbin hned na něho pohlédl s mírným šokem ve tváři. Nikdy ho takhle neoslovil. Musel přiznat, že to s ním uvnitř škublo. Seungmin měl oči přilepené na jeho rtech, což si vzápětí starší uvědomil.

„Seungmine-"

„Polib mě," vyhrkl zničehonic mladší. Changbin na něho krátce pohlédl, neváhal a rychle se k němu sklonil, spojiv jejich rty do touženého polibku. Tentokrát nebylo času nazbyt, jejich rty se hned daly do pohybu. Seungminovy ruce vystřelily staršímu do vlasů a přitáhly ho k sobě ještě blíž. To zavinilo, že Changbinovo tělo kleslo dolů, sotva se stihl zapřít o koleno. Jejich líbání bylo potřebné, vášnivé, nechtěli se od sebe odlepit, ale nutnost kyslíku je stejně od sebe odehnala.

„Seungmine," vydechl starší, když lapal po dechu. Rty druhého muže byly červené a lehce nateklé. Opřel jejich čela o sebe a zavřel oči, než vyslovil svá další slova. „Miluju tě," řekl a znovu ho políbil. Seungmin ani neměl čas na nějakou reakci. Slova by ale určitě nenašel. Jejich rty tančily společný tanec, dokonale k sobě pasovaly a vyjadřovaly všechny jejich nynější emoce a pocity.

***

Felix dojedl svou večeři a prázdnou misku odnesl ke dřezu. Za hlasitého zívnutí se protáhl. Venku se už pomalu stmívalo. Slíbil si, že se dneska bude učit, závěrečné zkoušky z prvního ročníku jsou za dveřmi a on začínal panikařit. Neměl ale na to vůbec náladu, nechtělo se mu. Jenže jeho strach z neúspěchu byl silnější. Tak nespokojeně vydechl a padl na pohovku. Po chvíli se posadil a s resignovanou tváří se natáhl pro svůj tablet a desky. Chtěl se hlavně podívat na tu část učiva, kterou zameškal. Tou si nebyl vůbec jistý. Hodil si nohy na konferenční stolek a pustil se do čtení. V ruce měl zvýrazňovač, připraven si podtrhnout všechno důležité.

Když konečně došel na konec dané kapitoly, úlevně vydechl a hlavu položil na opěrky gauče. Záhy si však uvědomil, že si chtěl vypracovat otázky na kartičky, aby se mohl lépe učit. Nespokojeně zaskuhral. Fakt se těch zkoušek bál. Ač v pololetí si vedl výborně, teď měl pocit, že nic neví. Vždyť v té školy skoro dva měsíce nebyl! Minulost už ale nezmění, musí jít dál. Pohlédl na dveře, které vedly do vedlejší místnosti vedle ložnice. Tam měl Hyunjin svoje malé umělecké studio a vznikala tam skoro všechna jeho díla. Starší nevypadal, že by se nadcházejícími zkouškami nějak stresoval, ba naopak. Blonďák usoudil, že si od učení může dát krátkou pauzu. Všechny věci, co měl na klíně, položil na pohovku vedle sebe a vydal se do vedlejšího pokoje.

„Co to bude?" zajímal se. Hyunjin stál před stojanem u rozmalovaného obrazu. Na sobě měl svou malířskou zástěru, která hrála všemi barvami, vlasy svázané do culíku, aby mu nepřekážely. Zvedl zrak od plátna a věnoval pohled nově příchozímu.

„Snažím se namalovat přehradu, u které jsme byli, ale nějak mi to nejde," postěžoval si starší. Býval na sebe dost kritický a věčně nespokojený. Felix k němu přistoupil a znovu si prohlédl plátno před sebou. Všiml si oranžové oblohy, což znamenalo, že se stmívá. Viděl obrys vodní plochy a náznaky stromu. Líbilo se mu to.

„Asi to vyhodím, nebaví mě to a nejde mi to," prohlásil podrážděně a sekl štětcem na stůl, ze kterého se následně skutálel na zem, nechaje za sebou barevnou stopu. Nenamáhal se ho zvednout a posadil se na malou židli uprostřed místnosti.

„Vždyť je to pěkný, jen to chce ještě čas," snažil se ho blonďák rozveselit.

„Krajiny jsou příliš komplexní, ale vlastně strašně nudný. Namaluju Chanovi další tři vázy a bude hotovo," řekl a překřížil si ruce na hrudi. Felix se hned podíval na obraz, který byl již pověšený na druhé straně, aby pořádně uschl. Byla to váza v okně s třešňovou větvičkou. Byl to sice jednoduchý obraz, ale moc pěkný.

„Nemusíš malovat to, co chce Chan hyung. Je to přece na tobě," připomenul mu.

„Jo, jenže nikdo si nechce kupovat moje depresivní obrazy. A s jinými jsem nespokojený, takže je Chanovi určitě dávat nebudu," řekl rozhodně. Felix si povzdechl a zakroutil hlavou. Došel k němu a posadil se obkročmo na jeho klín.

„Jsi na sebe příliš tvrdý, hyung," pronesl a obtočil ruce okolo jeho krku. Hyunjin ho hned chytil za boky, aby mu dodal stabilitu. Nad jeho prohlášením se trochu ušklíbl.

„To jsem, ale z tebe."

„Takhle jsem to nemyslel!" vyhrkl Felix a plácl staršího po rameni. „Chtěl jsem říct, že sebe moc kritizuješ."

„Já vím, baby, jen tě škádlím," mrkl na něj stále s úšklebkem na tváři. Blonďák zakroutil nechápavě hlavou, koutky jeho rtů se ale nepatrně zvedly. Hyunjin se k němu naklonil, jednu ruku přesunul na jeho záda a políbil ho. Felix se hned jeho rtům oddal. Natočil hlavu do strany a spokojeně zamručel. Od té doby, co se všechno vyřešilo a vrátili se k sobě, ho starší vždycky líbal pomalu a pečlivě. Byla to pro něho příjemná změna. Ač mu nevadili jejich dychtivé a nedočkavé polibky, tohle mělo něco do sebe. Dokázalo to rozbušit Felixovo srdce a zahřát celé jeho tělo. Hyunjin mu jednou rukou zajel pod volné tričko, tou druhou si ho přitáhl ještě blíže.

„Hyung... musím se jít učit," promluvil mladší, když se od sebe odtáhli, aby se mohli pořádně nadechnout.

„Snad nedáš přednost učení přede mnou," pozvedl jedno obočí. Svými rty se přisál na jeho krk, který obdarovával vlhkými polibky. Sem tam se o jeho kůži otřel i zuby. Do putoval až k ušnímu lalůčku, který jemně skousl. Felixovi utekl ze rtů tichý povzdech. Následně starší do jeho ticha zašeptal: „Navíc jsme to nedělali tak strašně dlouhou dobu, nenechávej mě tu." Blonďák po jeho slovech zavřel oči a kousl se do rtu. Ano, už to bylo tak dlouho. Lhal by, kdyby tvrdil, že po tom taky netouží. Jeho tělo doslova dychtilo po jakémkoliv vzrušení. Uchopil staršího bradu a odtáhl ho do svého krku, znovu otevíraje svoje oči. Navázali spolu oční kontakt. Felix přejel palcem po jeho rtech, následně po pravé líci, než si ho k sobě přitáhl. Jejich těla, srdce i mysl toužily po tom druhém, nechtěli se navzájem pustit. Hyunjin ho uchopil za zadek a zvedl se s ním. Za stálých polibků, které už rozhodně nebyly pomalé a klidné, se přesunuli do ložnice. Konečně zas mohli patřit jen sobě.

... Fall in Love on Jeju ...

Už nám zbývají dvě kapitoly do konce, to to utíká! Mám už hotovou osnovu na čtvrtý díl a zítra ji půjdeme s Jananevim zkonzultovat, tak jsem zvědavá. Držte palce! Jinak bych vám moc chtěla poděkovat za 4k přečtení na této knížce. Jsem ráda, že vás tak baví. Na prvním jsme přesáhli hranici 11k, na druhém jsme na 12.6k. Je to úžasné! Love U! *Annie*