22. I officially don't have any straight friends anymore
Felix ležel zachumlaný v peřině a oddával se spánku. Vůbec mu nevadil hluk motorů a rachot města, spokojeně si dál spal. Jeho telefon začal z nenadání zvonit. Neochotně otevřel oči. Natáhl ruku a típnul příchozí hovor. Ač již byla místnost krásně prosvětlena, v blonďákově mysli byla ještě půlnoc. Leželo se mu tak pohodlně, že myšlenka na vstávání nepřicházela v úvahu. Záhy se kolem jeho pasu obtočily dvě ruce a na jeho záda se přitisklo lidské tělo. Jemně se usmál, když ucítil Hyunjinův dech na svém krku, z jeho těla sálalo teplo. Starší si vždycky stěžoval na to, že se jeho tělo rychleji zahřívá, tudíž mu je všude vedro a hodně se potí. Felix si jeho dlaně přitiskl k hrudi a znovu pomalu propadal do říše snů. Najednou se ale ložnicí rozeznělo hlasité vyzvánění jeho telefonu. Oba muži v posteli se zatvářili nespokojeně, Hyunjin zabořil svou hlavu do mladšího zad. Ten opět natáhl ruku a tentokrát se rozhodl zvednout příchozí hovor.
„Ano?" zamumlal ospale. Aby nemusel mít telefon položený u ucha, zapnul odposlech a nechal ho položený na nočním stolku.
„Felixi, netvrď mi, že ještě spíš?!!!" ozval se z telefonu Jisungův hlas.
„Nekřič, Sungu," postěžoval se blonďák. Jeho uši bývaly po ránu dost citlivé.
„To si děláš srandu, Lixi, je deset hodin! Za hodinu máme být v kempu a ty se ještě válíš v posteli," komandoval ho jeho nejlepší kamarád. Zpoza Felixe se ozvalo nespokojené zamručení.
„Neboj se, když tak dorazíme trochu později," uklidňoval ho s flegmatickým přístupem, což samozřejmě Jisunga ještě více rozčílilo. Spustil svou přednášku, kterou ale Felix vůbec neposlouchal. Nepřipadalo mu to nijak důležité, podle něho to Jisung příliš prožívá. Otočil se na druhý bok a objal svého přítele, obličej zabořiv do jeho hrudě. Hyunjin ho k sobě přitiskl, ale nespokojeně otevřel oči. Je jedno, že bylo již deset, stále bylo ráno a co opravdu nesnáší je, když mu někdo snaží odepřít zasloužený spánek. S námahou natáhl ruku a jednoduše probíhající hovor típl. Místnosti se ponořila do ticha, přičemž na Hyunjinově tváři hrál vítězný úsměv.
„Bude naštvaný," zamumlal do jeho hrudi Felix, který byl ale upřímně taky rád, že už je ticho.
„To je mi u prdele, nemá mít po ránu tak otravný hlas," pronesl starší, spokojeně zavřel oči a uvelebil se. Chvíli bylo zase ticho, než se slova znova ujal blonďák.
„Měli bychom vstávat."
„Ještě ne," oponoval mu Hyunjin.
„Nebudeme pak stíhat."
„Budeme."
„Hyunjineee," Felix zvedl hlavu a pohlédl na svého přítele.
„Ještě deset minut... prosím," našpulil ret Hyunjin, což mladšího rozesmálo.
„Jenom deset," nakonec se podvolil. Starší vesele přikývl a znovu si ho k sobě přitáhl. Pod peřinou měli hezky teplo, ani jednomu se nechtělo pryč a něco dělat. Navíc je čekalo balení na jejich víkendový výlet. To, že to nemají šanci stihnout, je v tu chvíli netrápilo. Byly to problémy jejich budoucích já.
***
„Nedá se to nějak objet?!" optal se naštvaně Felix na sedadle spolujezdce. V ruce třímal telefon s otevřenými mapami. Již byly na cestě, ale zasekli se v koloně na kraji Busanu. Mladší byl z nynější situace opravdu zoufalý. „Do prdele, nestíháme! Proč jsme nevstali dřív?!"
„Felixi, teď už to je jedno. Touhle dobou jsme tam měli být, takže už nezáleží na tom, jestli přijedeme o patnáct minut pozdějc nebo o hodinu," pronesl Hyunjin. Svými slovy mladšího rozhodně neuklidnil. Z místa se nepohnuli dalších patnáct minut, než se konečně auta před nimi dala konečně do pohybu. Zbývala jim ještě půl hodina do jejich cílové destinace. Minho s Jisungem vybrali kemp u vodní nádrže Gorye. Počasí jim přálo a na víkend nehlásili žádné bouřky. Cesta probíhala poměrně v klidu, tedy až na neustálé hovory od Jisunga, kde sakra jsou. Chvíli bloudili u nádrže, protože kemp, který dvojice vybrala, byl až na samém konci a docela zapadlý. Hyunjin by si ho asi ani nevšiml, kdyby Felix zničehonic nevykřikl, že si všiml uvítací cedule. Bylo po jedné hodině, když zaparkovali auto na provizorním parkovišti.
„Kdo sakra vybral tohle místo," pronesl podrážděně Hyunjin, když vystoupil a prohlédl si své zablácené auto. Pomohl blonďákovi vyndat věci z kufru a společně se vydali skrz kemp. Jisung říkal, že jejich plac je až na samém konci. Rozhodli se pro stany, s čímž Hyunjin nesouhlasil, ale jaksi neměl jinou možnost. O tomhle výletě se dozvěděl před třemi dny, původně se s ním ani nepočítalo.
„Už jsou tady!" zvolal Chan, který zahlédl nově příchozí dvojici, jak si to s batohy a taškami belhají až k nim. Minho se s úsměvem otočil a vydal se za nimi, Jisung se nejprve musel vymotat ze stanu, který akorát postavili. Svého přítele ale přesto stihl předběhnout.
„Našli jste to, jo? Příště ti řeknu, abys přijel o dvě hodiny dřív. A jaká byla cesta? Taky jste-" zarazil se Jisung, když se konečně zastavil po boku Chana a pohledem sklouzl na vysokého muže po Felixově boku. Atmosféra znenadání zhoustla. Bylo to po dvou měsících, co se všichni viděli. Jisung se automaticky zamračil, propaluje druhého pohledem. Hyunjin si zachoval chladnou a neutrální tvář, potlačuje svoje emoce. Slíbil Felixovi, že s jeho nejlepším kamarádem nebude hádat. Minho tikal pohledem spíše z blonďáka na Hyunjina, pospolu je už fakt dlouho neviděl, a tak ho zajímalo, jak to teď mezi nimi vypadá. Chan se z aktuální situace cítil trochu nesvůj. Věděl o tom, co se stalo, ale byl mimo celou věc.
„Ehm... stáli jsme chvíli v koloně, ale jinak celkem dobrý," ujal se slova Felix, který kmital pohledem mezi svým přítelem a nejlepším kamarádem. Doufal, že tento víkend proběhne v pohodě. Chtěl si odpočinout a užít společně strávený čas, jako za starých časů. K tomu ale bylo potřeba, aby se Hyunjin a Jisung nesnažili zabít toho druhého pohledem.
„Stan si můžete postavit, kdekoliv budete chtít. Kemp končí támhle tím plotem a nechoďte moc blízko ke svahu," varoval je Minho. Oba nově příchozí přikývli a rozešli se najít to ideální místo pro jejich stan, trošičku dál od ostatních. Nakonec své věci pohodili asi dvacet metrů od plotu. Jelikož se kemp nacházel na mírném kopečku, měli krásný výhled na celou přehradu. Večer to tady určitě bude krásné. Pustili se do vybalování věcí a stavění stanu.
„Chcete pomoct?" otázal se jich majitel kavárny, který měl již svůj stan dávno hotový. Hyunjin, který v ruce držel návod, záporně zakroutil hlavou. Chan tak pokrčil rameny a vydal se k druhé dvojici. Hyunjin nakonec pohodil návod na zem se slovy, že se v tom leda tak čert vyzná a vysypal z obalu všechny podpůrné tyče. Nějak to přece logicky postaví, ne?
„Hyung, to patří na druhou stranu," pověděl mu Felix. Starší zvedl zmateně hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
„Ale vždyť je jedno, jestli to strčím sem nebo tam."
„Není, pak nám to tady bude takhle vyset," ukázal mu názorně. Hyunjin zakroutil hlavou se zamračenou tváří a přesunul se teda na opačnou stranu. Postavit stan jim nakonec trvalo necelou hodinu a to i s pomocí Chana a Minha. Aby se Hyunjinovi nekřivdilo, i dva starší muži měli trochu problém. Návod byl totiž úplně k ničemu a stan nebyl stejný jako ty, co měli. Nakonec to dopadlo tak, že Felix seděl na bobku tak dva metry od nich, zobal ovoce, které mu přinesl Jisung, jenž se posadil vedle něj.
„Tak po tomhle mi vyhládlo," prohlásil Chan, který se zároveň i protáhl. Stan konečně stál, bylo hotovo.
„Kousek odtud je stánek, něco si tam můžeme dát. S Jisungiem jsme ale plánovali poznávací procházku po okolí a večer grilování u ohně. Támhle," ukázal Minho na kopeček, který se nacházel hned za dřevěným plotem, „je moc pěkná vyhlídka, dokonce i ohniště."
„To zní skvěle," usmál se nejstarší ze skupiny. Poklidili si všechny věci, než se vydali přes celý jejich kemp. Sešli až přímo k vodě. Na malé kamenité pláži stál stánek a několik stolů. Jelikož bylo krásné počasí, o příjmy se majitelé nemuseli bát. Pětičlenná skupinka si objednala něco do ruky a vydala se na svou plánovanou procházku. Felix a Hyunjin se drželi spíše vzadu, zatímco Jisung, Minho a Chan si povídali asi deset metrů před nimi. Starší chytil blonďáka za ruku a propletl si s ním prsty. Felix se na něj otočil a věnoval mu upřímný úsměv. Natáhl druhou ruku a odstranil mu kus trávy z vlasů, který se mu tam pravděpodobně dostal při stavění stanu.
„Hyung, vyfotíš mě?" otázal se ho, když vystoupali k vyhlídce na druhé straně přehrady. Hyunjin vytáhl z kapsy telefon, zatímco mladší se šel postavit k okraji cesty.
„Nespadni," varoval ho klidně starší, přičemž si dřepl, aby mohl pořídit fotky z lepšího úhlu.
„Co tam vy dva děláte?" zavolal na ně z dáli Minho. Felix došel ke svému příteli, zkontroloval rychle fotografie, načež ho chytil za ruku a rozeběhl se za ostatními. Byli již na samém vrcholu protějšího kopce. Jisung se dožadoval fotografie, takže se jeho přítel zvedl z lavičky, na které do té doby s Chanem seděl. Jeho místo hned zabral blonďák, který udýchaně padl na dřevo. Jeho kondice nebyla v nejlepším stavu.
„Je to tady pěkné, co?" pronesl až zasněně Chan, který obdivoval krajinu před sebou. Rázem si ale na něco vzpomněl, tudíž se znovu otočil na dvojici vedle sebe. „Jo Hyunjine, prodali se tři tvoje obrazy."
„Vážně?" podivil se vyšší. Chan ve své kavárně vystavoval Hyunjinovy obrazy, většina z nich i byla na prodej. Pár výjimečných kousků zůstanou navždy ve světle zeleném interiéru. O peníze se vždycky dělili, jelikož Hyunjin do kavárny začal darovat obrazy bez záminky je prodávat. Jenže spousta zákazníků si jeho malby oblíbily, někteří si je dokonce chtěli koupit, a tak se Hyunjin s Chanem dohodl, že kavárna bude sloužit zároveň jako galerie a 'tržnice', přičemž si majitel budovy bral 20 %. Původně byl Chan proti, ale Hyunjin ho překecal. On o peníze nemá nouzi a bez možnosti vystavovat svá díla, by rozhodně nevystoupil do povědomí místních lidí. Chan mu dost pomohl v jeho profesním životě.
„Copak tady řešíte?" objevil se vedle lavičky Jisung, podívav se na dva sedící muže.
„Říkal jsem Hyunjinovi, že se prodali tři jeho obrazy. O to jezero byl obzvlášť velký zájem, nevydrželo tam ani dva měsíce," informoval malíře Chan, který překvapeně pozvedl obočí. „O obrazy s přírodními motivy je poslední dobou velký zájem. Nemáš náhodou nějaké?" optal se ho se zájmem.
„No... krajinu fakt nemám. Maloval jsem spíš pochmurnější obrazy a těch se rád zbavím," přiznal Hyunjin. Chan se zarazil a popřemýšlel o tom. Tmavé a depresivní obrazy se do jeho kavárny nehodily. Přesto vyššího požádal, aby mu ukázal, co má na mysli. Hyunjin zašmátral v kapse a vytáhl svůj telefon. Jak Felix, tak i Jisung natáhli krky a též se podívali.
„Jsou... zajímavé... ale asi ne moc vhodné ke mně," řekl Chan. Přes jeho rameno se nahnul Minho, který si všiml, jak se jeho kamarádi shlukli a lavičky a samozřejmě nechtěl být o nic ochuzen.
„Tos nemohl namalovat něco veselejšího?" pronesl sarkasticky Jisung, který si překřížil ruce na hrudi. Výtvarné umění nebylo úplně jeho šálkem kávy, možná protože mu nikdy nešlo.
„Poslední dva měsíce jsem radostí moc nepřekypoval," odpověděl mu chladným tónem hlasu Hyunjin. Minho, který v tu chvíli stál naproti němu, zvedl hlavu a věnoval mu chápavý pohled. Umělci do svých děl promítají své pocity a myšlenky, a obzvlášť právě teď to bylo vidět. I Felix věnoval svému příteli krátký pohled, následně se ale znovu zahleděl na telefon. Samozřejmě hned pochopil Hyunjinovu narážku, trochu pocítil i smutek. Obrazy na něho působily opravdu pochmurně, až depresivně, z některých sálala samota. Musel ale uznat, že se jednalo o propracovaná díla, o která určitě budou mít kupci a malé galerie zájem. On ale osobně bude rád, když mu tyto obrazy nebudou viset v bytě.
„Nechceme už jít? Nebo tady budeme sedět až do stmívání?" promluvil opět Hyunjin, kterého začalo ubíjet to ticho, které mezi nimi bylo. Minho s ním hned souhlasil, a tak se pětičlenná skupinka dala znovu do pohybu. Blonďák se opět se svým přítelem držel spíše na konci, drželi se za ruce a klidně si povídali. Cesta do kempu jim trvala další hodinu, protože Minho objevil divoké kočky a nutně si je potřeboval pomazlit. Chan pronesl, že se zase chová jako malé dítě a ostatním pověděl příhodu z jejich dětství, kdy se Minho zatoulal v lese u jejich chaty, protože objevil koťata v ztrouchnivělém kmeni stromu. Když se konečně dostali ke svým stanům, sluníčko už klesalo k obzoru, ještě ale pořád bylo dost dobře vidět. Ideální čas na to chystat večerní posezení a večeři samotnou.
Byla rozdělena práce, aby vše proběhlo rychleji a nikdy se neflákal. Chan s Hyunjinem nanosili rozkládací židle i se stolkem k ohništi na malá kopeček za plotem kampu. Měli štěstí, protože jim ohniště málem sebrala jiná skupinka, která měla na večer podobné plány. Felix nanosil všechny potraviny v čele s buřty nahoru, přičemž vyřídil vzkaz od Minha, že má někdo začít rozdělávat oheň a že Jisung šel pro dříví. Tohoto náročného úkolu se zhostil nejstarší člen jejich partičky, načež Hyunjin prohlásil, že v životě oheň nerozdělával a zeptal se, zda je pravda, že se dají použít kameny. Oba přítomní muži mu věnovali nevěřícný pohled, načež se rychle začal bránit tím, že určitě je na světě spoustu lidí, kteří neví, jak se rozdělává oheň. Když mu na to Chan odvětil, že to považuje za základní dovednost a nechápe, jak Hyunjin nemohl ve svých dvaceti jedna letech rozdělávat oheň, odešel vyšší muž uraženě z kopečka dolů.
„Co to máš?" zajímal se, když došel k Minhovi. Jeho kamarád držel kotlík s jakousi podivnou skoro tekutou hmotou červeno-oranžové barvy.
„Trochu jsem experimentoval. Mělo by to být trochu nasládlé, bude to dochucovadlo k těm buřtů," obeznámil ho, ale vlastně mu nic neřekl. Kotlík opatrně položil na zem a začal se přehrabovat ve svém batohu. Hyunjin si dřepl na zem a do kotlíku trochu drkl. Hmota se ani nehnula.
„Je to vůbec jedlý?" optal se s pochybami. Vzápětí se ale setkal s nevěřícným pohledem svého kamaráda a věděl, že je zle. Základní pravidla pro přežití jsou: 1. neříkej Minhovi, že je starej, urazí se (Chanovi můžeš!), 2. nestav se do cesty mezi Minha a kočky, vždycky dostanou přednost a 3. NIKDY neurážej Minhovo jídlo, nepřežiješ. Jakmile si tohle Hyunjin uvědomil, vzal nohy na ramena.
„Já ti dám, jestli to je jedlý, nevděčníku!!!"
„Felixiiiiiiiiii!!!" volal panicky, když vybíhal cestičkou na vrchol kopečku. Jakmile spatřil svého blonďatého přítele, popadl ho za paže a schoval se za něj. Felixovému obličeji nikdo neodolá. „Lixi, on mě chce zabít, pomoc!"
„Co se děje?" ptal se zmateně mladší. Minho totiž měl v ruce vařečku, kterou sebral jen on ví kde. K ohništi dorazil i poslední člen jejich skupiny s plnou náručí dřeva a kůry, absolutně nechápaje nynější situaci.
„Hyung, proč máš vařečku?" podivil se Jisung.
„Urazil moje jídlo!"
„Jaký jídlo?"
„To v kotlíku," objasnil Felixovi Hyunjin, který se za ním stále krčil.
„Myslíš tu břečku?"
„Cože?!" Minho málem vyskočil z kůže.
„Břečku?" tentokrát byl zmatený i Hyunjin, dokonce se i narovnal. „Vždyť to bylo jak nějaký tuhý lepidlo, skoro jako těsto na knedlíčky."
„Hlavně že víš, jak vypadá těsto na knedlíčky, ale oheň nerozděláš," zakroutil hlavou Chan, který celou dobu seděl na jedné ze židlí a situaci pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Minho s vařečkou v ruce není bezpečný, to už moc dobře věděl.
„Já vám dám břečku i lepidlo, to je můj velký experiment! Taky jsem vám nemusel přinést nic a byli byste o hladu. Třeba říct děkuju?" handrkoval nespokojeně Minho, máchaje u toho vařečkou do všech světových stran.
„Hyung, všichni jsme samozřejmě rádi, že na nás myslíš," uklidňoval svého přítele Jisung. přistoupil až k němu (dal pozor, aby nedostal vařečkou) a prohrábl mu vlasy. „A kde to máš?" zeptal se ale vzápětí, když si uvědomil, že Minhův velký experiment nikde nevidí. Starší se zarazil, lehce vykulil oči, otočil se na patě a rozeběhl se z kopce dolů. Jisung si povzdechl a vydal se pomalu za ním, mumlaje si o třech základních pravidlech přežití a jejich striktním dodržování.
Konečně se všichni usadili okolo ohně. Minhův kotlík se pomalu ohříval, zatímco Chan připravoval buřty. Vládla uvolněná atmosféra. Slova se ujali dva nejstarší členové, kteří vedli konverzaci. Jisung s Felixem se sem tam zapojili, Hyunjin spíše poslouchal. Svojí židli měl hned vedle Felixe, ruku ledabyle přehozenou přes jeho opěradlo a na tváři mu hrál uvolněný úsměv. Velký experiment se konečně uvedl do varu, což přerušilo dosavadní konverzaci. Minho každému podal plastový talířek, na který kydl kus svého zázraku. Hyunjin ohrnul nos, načež mu starší pohrozil, že jestli to alespoň neochutná, všechno, co zbyde, mu nalije do spacáku. Vyšší muž protočil očima a neochotně do toho namočil svůj buřt.
„No... není to špatný, že?" pronesl Jisung, který se jako první odvážil ochutnat. Hned po něm následoval Chan, jehož tvář se ale nepříjemně zkřivila. „Zkus to s tím buřtem, pak to není tak výrazné!" nabádal ho rychle, očkem kontroluje svého přítele, který všechny zkoumavě pozoroval. Felix přežvykoval, mermomocí se snažil si udržet usměvavou tvář. Tváře se mu ale začaly kulatit z toho, jak se bál spolknout.
„No do prdele, fuj!" vyjekl Hyunjin, který se rázem otočil a na trávu vyplivnul obsah svých úst. „Co v tom kurva je?" zeptal se, zatímco se pořádně napil piva, aby zahnal tu pachuť v ruce. Jisung na něho naštvaně hleděl. Následně si ale všiml Chana, který svůj talířek s plnou dávkou Minhova experimentu vyhodil do přenosného koše.
„Je tam mango s ananasem, rozmixované hovězí, zelené olivy a majonéza," vyjmenoval vše Minho. Hned na to se Felix zvedl ze své židle a obsah svých úst vyplivl směrem do lesa. U toho ještě hluboce dýchal, snad jako by do té doby měl zadržený dech.
„P-Promiň hyung, to se ale fakt nedá," omlouval se mu upřímně blonďák. Sotva se pokusil polknout, žaludek udělal kotrmelec. Napodobil svého přítele a nepříjemnou pachuť spláchl pivem. U toho mu zavibroval v kapse telefon, takže se posadil zpět na svou židli a zašmátral v kapse.
„To je to fakt tak hrozný?" zeptal se se smutnou tváří autor tohoto veledíla. Ostatní pomalu přikývl, nevěda, jak bude Minho reagovat. Ten si ale zklamaně povzdechl a zapadl do své židle. Otočil se na svého přítele, který se na něho omluvně usmál, přičemž ještě tiše zašeptal svou omluvu.
„Tak snad někdy příště," pronesl Chan, aby pozvedl náladu. Pomalu se už začínalo stmívat. Slunce ozařovalo přehradu a barvilo nebe do oranžové. Byl to moc krásný pohled.
„Lixi, co se tak culíš?" zeptal se zvědavě Jisung, který si všiml svého nejlepšího kamaráda. Blonďák stále v ruce svíral telefon a u toho se usmíval. Ostatní tak na něho přesunuli svou pozornost.
„Píšu si s Changbinem," oznámil jim, načež se Hyunjin, který seděl v jeho těsné blízko, narovnal a lehce zamračil. Jeho náhlé změny si všiml Minho. Někde vzadu v paměti vypátral vzpomínku na chatu z minulého roku. Tenkrát se mu Hyunjin svěřil s tím, že na Changbina žárlí. Byl to ten stejný den, kdy i Minho poprvé pojmenoval své začínající city k Jisungovi.
„Changbina jsme už dlouho neviděl. Je ve čtvrťáku, že?" ujišťoval se Chan, načež mu Minho hlavou přikývl.
„Co ti píše?" promluvil konečně Hyunjin. Snažil se ohlídat si svůj tón hlasu, což se mu překvapivě povedlo, pohled měl ale zaseknutý na ohni.
„Skládá mi tady zamilované básničky," pronesl vesele Felix, ale ostatní mu ale věnovali nechápající pohledy, Hyunjin vedle něho strnul.
„Cože?" tentokrát svůj hlasu už neudržel, neměl daleko k tomu, aby začal vrčet jako pes. Felix zvedl hlavu od displeje telefonu a pohlédl na svého přítele. Následně se rozhlédl kolem sebe a upřímně se rozesmál.
„Bože, ne mně! Tak jsem to nemyslel," ujasnil jim, přičemž se stále hlasitě smál. Jeho kamarádům se značně ulevilo, hlavně Minhovi, který tikal pohledem z něho na Hyunjina. Ten vypadal dost zmateně, očividně nechápaje, co se děje. Proč by měl Changbin posílat jeho příteli zamilované básničky, které ani nejsou pro něho? Neudržel se a krapítek nakoukl Felixovi přes rameno. Uviděl ale fotku nějakého kluka s hnědými vlasy, jak sedí na dřevěné verandě či terase, což ho ještě více zmátlo.
„Proč ti ale Changbin posílá zamilovaný básničky?" zeptal se Jisung. Pro jednou s ním Hyunjin souhlasil. Ano, PROČ?
„Bin hyung se nám totiž zamiloval," skoro až zazpíval blonďák, načež všichni překvapeně vykulily oči.
„Počkej, fakt? Kdy? Co? Jak?" pokládal hned otázky Minho, který byl z této nové zprávy opravdu hodně zaražený.
„Jmenuje se Seungmin a je z Jeju ostrova ze stejné vesnice jako Changbin," oznámil jim. Chvíli bylo ticho, kdy každá zpracovával blonďákovu větu. První, kdo se zarazil a uvědomil si, že tu něco nesedí, byl Chan.
„Moment, Seungmin? Jakože kluk?" ujišťoval se, protože si nebyl jistý, zda správně slyšel. V tu chvíli to došlo i všem ostatním.
„Changbin je na kluky?!" skoro až vyjekl překvapením Jisung, až mu Felix musel naznačit, aby se ztišil. Na tváři mu ale hrál veselý úsměv. Bylo mu jasné, že musí vše svým kamarádům vysvětlit.
„Bin se na konci března vrátil do své rodné vesnice a potkal tam tohohle kluka. Je stejně starý jako já a Jisung, přičemž pokud si to dobře pamatuji, jeho rodina vlastní farmu. Prý byl už od malička vždycky divnej a Changbin a jeho kamarádi si z něho dělali srandu. Po-"
„Počkat, něco takového mi říkal, když jsem si s ním volal! Nějakej divnej kluk, který ho teď nesnáší a jeho to štve, ale neví proč."
„Neskákej mi do toho, hyung," napomenul ho Felix. Ostatní měli nastražené uši a poslouchali každé jeho slovo. „Kde jsem to skončil... no pak se Bin přestěhoval a už na ostrov nejezdil. Jenže teď se tam znovu potkali a on ho bytostně nenáviděl. A jak říkal Minho hyung, Changbina to štvalo. Chtěl mu totiž ukázat, že se změnil a omluvit se za své chování z dětství, jenže tenhle Seungmin je dost tvrdohlavý člověk. No a jak s ním Bin trávil čas a snažil se dělat všechno proto, aby mu odpustil, tak se do něho začínal zamilovávat. Když za mnou přijel do Seoulu, byl z toho hodně zmatený a vlastně až tam si uvědomil své city."
„Ty jsi se potkal s Changbinem?" zarazil se Hyunjin. Tentokrát to nebyla vyloženě žárlivost, jen ho to prostě překvapilo. Lix mu na to přikývl, znovu se vraceje ke svému vypravování.
„Nebyl si tím moc jistý, tak jsem mu řekl, ať tomu dá šanci. No a on se za týden fakt vrátil do vesnice. Ještě týden zpátky mi psal, že se připravuje na to si s ním promluvit. Prý to chce čas kvůli nějakým osobním záležitostem. No... a teď jsou spolu!" zakončil to nadšeně blonďák a u toho vesele rozmáchl rukama. Ostatní okolo ohně uznale a překvapeně pokývali hlavou. Tohle bylo něco nového. Changbin má kluka. Nejvíce z toho samozřejmě byli zaskočeni Minho a Chan, kteří ho znali.
„A to teď bude bydlet na Jeju? Nebo se ten Seungmin přestěhuje do Seoulu?" zajímal se Jisung, načež jeho nejlepší kamarád pokrčil nevědoucně pokrčil rameny.
„To nevím. Říkal mi že to je trochu komplikovanější a zatím na to nechce myslet. Musí se do Seoulu vrátit do konce května, možná se prý i staví tady. Uvidíme..."
„Stejně to je divný... Changbin má kluka... oficiálně už nemám straight kamarády," pronesl uvědoměle a vesele zároveň Minho, načež se na něho tři mladší členové jejich skupinky zmateně podívali, následně pohled přesunuli na Chana a pak zase zpátky.
„Jsem bi, aby bylo jasno," uchechtnul se nad jejich reakcí nejstarší.
„Vážně?" vyhrkl Hyunjin a Jisung najednou, následně se rychle zpražili pohledy.
„Můžu vám ukázat fotku toho Seungmina, vypadá docela pěkně," promluvil nadšeně mimo téma Felix s opět rozzářeným úsměvem na tváři.
„Samozřejmě! Hned ho ukaž, musíme ho Binovi hezky zhodnotit," vyjádřil se rychle Minho, skoro se až teleportoval vedle blonďáka. Jisung mu věnoval pohled s pozvednutým obočím, kterého si pochopitelně starší všiml. „Lásko, mám oči jenom pro tebe, ale my dva," ukázal na sebe a Felixe, „máme největší právo hodnotit. Kdyby to byla holka, tak se k tomu telefonu tak nehrnu," vysvětlil mu s úšklebkem. Jisung lehce protočil očima, ale též se rozešel k blonďákovi, stejně tak jako Chan. Hyunjin si položil hlavu na Felixovo rameno a tím si zajistit dokonalý výhled.
„Kolik že mu je?" zeptal se ještě jednou Hyunjin.
„Asi devatenáct," objasnil mu blonďák. „Co na něj říkáte?"
„No..." začal Minho. „Vypadá roztomile, klidně bych mu řekl i míň. Úplně si ho nedokážu představit vedle našeho Bina," sdělil jim své myšlenky Minho.
„Ale já docela. Myslím si ale, že bude vyšší jak Changbin. Je hubený a má dlouhý nohy," pokračoval Chan. Ještě minimálně dalších patnáct minut analyzovali a řešili nový vztah jejich kamaráda. Všichni byli zvědaví na to, až je uvidí pospolu. Snad je Changbin brzo představí. Okolí se již ponořilo do tmy, oheň příjemně hřál a lesíkem byl slyšet veselý smích pěti mladých mužů, kteří si užívali společně strávený čas. Ani jednomu se ještě nechtělo spát.
... Fall in Love on Jeju ...
Jak dlouho jsem psala tuhle kapitolu...? Dlooouuuho. Jsem ale s výsledkem spokojená...? Ještě aby ne. Ale upřímně, tahle kapitola mi přijde jako jedna z těch nejlepších a hodně mě bavilo ji psát. Obzvlášť tu část u táboráku. Ta pětice mi vyhovuje. Původně měla kapitola ještě pokračovat, ale příliš jsem se rozepsala (4054 slov), tak jsem se rozhodla, že příští kapitolu rozpůlím. Navštívíme jak Jeju, tak i Busan, kde se zaměříme na naše znovu sjednocené lásky. Doufám, že vás kapitola bavila stejně tak jako mě. Love U! *Annie*
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro