„Changbine, přestaň se furt vrtit!" okřikla svého bratrance Eunbi. Seděla na stejné pohovce jako černovlasý muž, který si za posledních patnáct minut tak dvacetkrát přesedl, a ji to pochopitelně lezlo na nervy.

„Já se nevrtím," oznámil jí podrážděně Changbin a znovu se zahleděl do svého telefonu. Jenže pár sekund na to zvedl nohy a položil je na pohovku, lehaje si na bok.

„Changbine!" vyjela Eunbi, když jí její bratranec narval své nohy do klína. „Dej je okamžitě pryč!"

„Neřvěte po sobě, jako kdyby vám bylo deset!" ozval se z kuchyně přísný hlas paní Kwon. Obě osoby na pohovce protočily očima, přičemž pronesly několik nadávek. Changbin se zas sroloval na svou část pohovky a vzal si do klína polštář, o který se následně opřel. Ticho v obývacím pokoji vydrželo přesně tři minuty, než po sobě začali znovu štěkat. To už paní Kwon vyběhla s kuchyně s vařečkou v ruce a oba náležitě seřvala. Brzy na to přišel do místnosti její manžel, kterému hrál na obličeji radostný úsměv.

„Netvrďte mi, že tady ještě kvůli Binovi chytíme ponorkovou nemoc," pronesl vesele strýček Dong, který se posadil do křesla naproti rozhádané dvojici a otevřel noviny.

„Taky by si už mohl sbalit těch svých pár švestek a odjet," zabručela černovlasá dívka, protáčejíc u toho očima. Její poznámku ale samozřejmě muž vedle ní slyšel.

„No dovol! Nevim, kdo tady neustále knikal, že je tu sám a že na něho kašleme," obořil se na ni Changbin, připomínaje jí, jak je při jejich hromadném odjezdu prosila, ať zas někdy přijedou.

„Ty jseš tak vlezlej!"

„A ty otravná!"

„Já že jsem otravná?"

„Jo!"

„Kdo je tady starší, no kdo?!"

„Ale to už by snad stačilo!" vložil se do toho strýček Dong, který již nemohl vydržet jejich dohadování. „Jestli se tak moc nemůžete vystát, běžte každý někam jinam," poradil jim.

„Dobře. Changbine, vypadni," pronesla sarkasticky starší dívka, dala nohu přes nohu a zahleděla se do svého telefonu. Černovlasý jí věnoval nevěřícný pohled.

„Proč já?! Byl jsem tu první!" hájil se Changbin.

„Protože tohle je můj dům."

„To teda není, patří strýčkovi."

„Do prdele, mohl bys už vypadnout?!" vydechla frustrovaně Eunbi. „Běž otravovat Seungmina nebo kohokoliv jiného. Už se tady válíš dva dny!"

„Když mi pomůžeš Seungmina najít, mile rád vypadnu," pronesl nabručeně černovlasý a zahleděl se z okna na náves. 

„Jak najít?" zarazila se zmateně jeho sestřenice. Strýček Dong jim již přestal věnovat pozornost a přesunul se za svou manželkou do kuchyně.

„Od středy se mi vyhýbá a já ho nemůžu nikde najít," povzdechl si lehce zamračeně Changbin. Ještě jednou zkontroloval svůj telefon. Žádná nová zpráva, žádný telefonát, nic.

„Co jsi mu udělal?" zeptala se ho a podezřívavě na něj pohlédla.

„Nic jsem mu neudělal! Proč bych mu měl něco dělat?" bránil se nechápavě. Jeho slova ale nebyla kompletně pravdivá, což si ani Changbin v tu chvíli neuvědomil. Nedošlo mu spojení mezi jeho rčením a událostí, co se stala před dvěma dni. Eunbi samozřejmě o tom neměla ani páru.

„Co já vim? Ty jseš schopnej všeho. Ne, ale vážně... co se stalo? Myslela jsem, že jste kamarádi," její hlas byl rázem klidnější, ve tváři měla vidět jasný zájem. Changbin nad tou náhlou změnou pozvedl jedno obočí. Následně si ale vzpomněl, že ti dva spolu mají docela blízký vztah, takže je asi pochopitelné, že Eunbi zajímá, co se děje.

„Ze všeho hned viníš mě..." zamumlal a u toho zakroutil několikrát hlavou. Vzápětí ale dodal: „Jenom jsme se na něčem neshodli." To, že Changbin neříkal pravdu, černovlasá dívka samozřejmě neprokoukla, přesto svého bratrance obdařila nedůvěřivým pohledem. Moc dobře věděla o napjatém vztahu Seungmina s jejími bratranci v době základky, též že je hnědovlasý muž citlivější a naopak její bratranec poměrně přímočarý. Nebo alespoň takového ho znala.

„Neshodli jste se a on se ti teď vyhýbá?" sesumírovala po něm. Takhle to neznělo vůbec věrohodně.

„Tak Seungmin má docela tohle ve zvyku... vytratit se někam a nedat nikomu vědět," pronesl a pokrčil rameny. „Chtěl jsem s ním mluvit, ale na farmě, pláži ani louce není. Nechci ale na něho zároveň tlačit. Pokud se mnou nechce mluvit, nic s tím nezmůžu," povzdechl si a opět se zahleděl ven z okna, jako by doufal, že tam mladšího zahlédne. Eunbi ho se zájmem pozorovala.

„Byl jsi u halmeoni Kim? Tam je často," napadlo ji. Changbin záporně zakroutil hlavou. Záměrně do domu halmeoni Kim nešel. Měl totiž tušení, že by se tam mohl Seungmin schovávat a opravdu nerad by se s ním pohádal u ní doma. Bylo mu jasné, že teď mladší potřebuje čas na to, aby si uvědomil, co se vlastně stalo. Svůj čin Changbin uspěchal, tak se to zpětně snažil napravit. Po dvou dnech už ale začínal být netrpělivý. Nakonec se opravdu zvedl z pohovky a zanechal svou zmatenou sestřenici v místnosti samotnou. Vyšel z domu ven a pomalou chůzí se ploužil na konec vesnice. Přemýšlel o tom, co mladšímu řekne. Nebude si nic nalhávat, bál se odmítnutí. Ještě svým pocitům úplně nepropadl, ale jakmile by se Seungmin vyjádřil stejně, dal by do toho všechno. Zastavil se u dveří posledního domku a zhluboka se nadechl. Posbíral všechnu svou kuráž a zaklepal.

„Oh, pěkné dopoledne, Changbin-ssi," pozdravila ho trochu zaraženě postarší žena.

„Dobrý den. Je u Vás Seungmin? Nemůžu ho nikde najít," zeptal se jí, přičemž jeho pohled padl k botníku hned za ní, kde se snažil najít Seungminovy boty.

„Seungminnie tady není," oznámila mu. Changbin se zamračil, s touhle možností úplně nepočítal. „Ale pojď klidně dál," pokračovala dál halmeoni Kim a už se vydala do útrob svého domu. Černovlasý muž ale nechtěl u ní ztrácet čas povídáním si u čaje.

„A-A nevíte, kde by mohl být? Potřebuju s ním nutně mluvit."

„A o čem chceš s mým vnukem mluvit, hmm?" zeptala se se zájmem, lehce nadzvedávajíc jedno obočí. Changbin se zarazil. Zda se mu to, nebo halmeoni něco ví? Vždycky měla poznámky, které dříve nedávaly staršímu smysl, teď už tomu je samozřejmě jinak. Jenže opět je zmatený. Halmeoni Kim se nad jeho reakcí pousmála a znovu promluvila: „Pojď dál, Changbin-ssi." Muž nižšího vzrůstu ji tedy zmateně následoval, posadiv se za stůl. Bezy na to se před ním objevil hrníček heřmánkového čaje. Halmeoni se posadila na židli naproti němu se svým vlastním hrníčkem, koukaje ven z okna. V místnosti zavládlo ticho, které Changbinovi připadalo nekonečné.

„Seungminnie je velmi citlivý člověk," promluvila zničehonic postarší žena. Svými slovy si hned získala pozornost černovlasého muže. „ale to ty už snad víš, že?" usmála se na něj. Changbin pochopil, na co naráží, a přikývl. Nikdy nepotkal někoho tak senzitivního člověka. Občas měl pocit, že by se mohl mladší rozpadnout, pokud se ho nějak silněji dotkne, jindy že by byl schopný prorazit stěnou. Býval chladný jako led, ale teplý jako sluneční paprsky. Tak zvláštní a jedinečná kombinace.

„Tak když to víš, proč stále děláš unáhlené činy, kterým nerozumí?" otázala se ho s vážnou tváří, její tón hlasu ale nebyl nepřátelský. Changbin překvapeně vykulil oči, lehce pootevřev svá ústa.

„V-Vy víte, že..."

„Minnie nedokáže udržet tajemství, rozhodně ne ta, která ho dusí. To by sis měl taky do budoucnosti zapamatovat," pronesla vesele a napila se svého čaje. Changbin nevěděl, co na to říct. Musel přiznat, že byl v šoku. Ani ve snu ho nenapadlo, že by o tom Seungmin někomu řekl. Předpokládal, že si to nechá pro sebe. Tohle bylo slušné překvapení, ještě se má o mladším co dozvědět.

„A... Vám to nevadí?" optal se opatrně. Postarší žena se nad jeho reakcí rozesmála. 

„Proč by mi to mělo vadit? Láska je ta nejnádhernější věc, co na naší zemi je. A jestli je mezi mužem a ženou, či dvěma muži nebo ženami, na tom už nesejde," dodala klidně. Changbin cítil, jak se mu na tvář dere úsměv, stejně tak i cítil, jak mu spadl pomyslný kámen ze srdce. Její slova ho opravdu potěšila a dodala mu odvahu.

„Tak snad bude mít Váš vnuk stejný názor," zamumlal si pod vousy, přičemž pohlédl z okna.

„Jsi pro Minnieho opravdu speciální člověk, Changbine. Nikdy jsem ho neviděla tolik zářit, jako když je s tebou. Těžko říct, jak se teď zachová, to ti bohužel nemůžu říct," řekla mu s povzdechem halmeoni Kim. Ač hnědovlasého muže znala devatenáct let, s touhle situací se nesetkala, tudíž nedokázala odhadnout, jak bude Seungmin reagovat. Měla ale jisté tušení. Changbin jí pozorně poslouchal. Odpověď asi bude muset najít sám.

„Nevíte, kde by mohl být?" vydechl unaveně. Je potřeba to vyřešit a neoddalovat. Postarší žena se na něho lehce usmála.

„Maják," řekla pouze jedno slovo.

„Ale zmizel klíč. Jak se mám dovnitř dostat?" vyhrkl Changbin. Samozřejmě že ho maják taky napadl. Vlastně to bylo první místo, kam včera zavítal, jenže se mu nepovedlo najít krabičku s klíčem. Halmeoni se lehce ušklíbla a zvedla se od stolu. Došla ke skříňce, ze které poté vytáhla svazek klíčů, který černovlasému muži podala. Ten jí věnoval nechápavý pohled.

„Když je někdo dostatečně starý, nachází pak doma zajímavé věci," pronesla s úsměvem, načež ho pobídla: „A teď už běž." Changbin neváhal, rychle jí poděkoval a vystřelil do chodby. Nasoukal se do bot a vyběhl z domu. Halmeoni Kim ho pozorovala skrz okno, jak běží přes louku a přibližuje se k majáku. Na tváři jí hrál hřejivý úsměv.

***

Seungmin se zády opíral o zídku majáku. Měl zavřené oči a pouze poslouchal okolní zvuky. Vnímal, jak fouká mírný vítr, ptáci vysedávají na střeše a sluneční paprsky ho hřály do tváře. Seděl takhle již několik hodin, sem tam si poposedl. V jednu chvíli měl dokonce dojem, že usnul, což nepřicházelo v úvahu. Pro jednou byl rád, že je jeho hlava plná vjemů a nedokáže se soustředit. Jeho myšlenky ho přiháněly k šílenství. Nikdy nezažil takový zmatek ve svých emocích a myšlenkách. Jako by se jím prohnalo tornádo, které nic neušetřilo. Neustále si pokládal otázku 'proč?'. Proč zrovna on? Proč nic nejde podle jeho plánu? Proč se v sobě nedokáže vyznat? A na závěr toho všeho... proč to udělal?

„Seungminnie..." hnědovlasý muž rychle otevřel oči, když zaslechl svoje jméno a moc dobře známý hlas. Nedokázal se otočit, aby se na nově příchozího podíval. Svůj pohled měl zafixovaný na zábradlí před sebou. Jeho tělem se prohnal strach, který ale byl následován zvláštním teplem.

„B-Běž pryč, p-prosím..." zašeptal skoro neslyšeně. Kolena měl přitažená k hrudi a křečovitě do svého lýtka zaryl nehty. Slyšel kroky, které se ale přibližovaly. Povzdechl si a zavřel oči, jakmile si všiml siluety v jeho zorném poli. Podle sluchu poznal, že si vedle něho Changbin dřepl, dokonce cítil i vůni, která mu připomínala lehce jasmín a která byla pro černovlasého muže typická. Nevěděl, co má teď čekat. Cítil, jak jeho tělo bylo napnuté, děsilo ho neznámo, které měl před sebou.

„Omlouvám se za to, že jsem tě políbil," promluvil to ticha Changbin. Seungmin po jeho slovech okamžitě otevřel oči, trhaje hlavou jeho směrem. Nedokázal skrýt své nynější emoce. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod, z očích se staly dvě velké skleněnky, pusa byla lehce otevřena dokořán. Něco uvnitř něho se zlomilo a nebylo to příjemné. Vlastně... bolelo to a mladší nevěděl, jak s tím má neložit. Je tohle normální? Pohlédl Changbinovi do očí. Jeho pohled taky působil křehce. Jeho tváří se najednou prohnalo zděšení. Až v tu chvíli si mladší uvědomil, že mu po tváři stekla slza.

„Seungminnie," zopakoval jeho jméno Changbin. Jeho oči též začínaly být lehce červené. Pomalu natáhl ruku před sebe a setřel slzu z mladšího líčka. Seungminovi naskočila husí kůže, jako vždy když se ho starší dotkl. Tentokrát měl ale pocit, že při jeho doteku uvnitř vybuchne. Černovlasý muž pokračoval v mluvě: „Chci ti něco už dlouhou dobu říct, ale nikdy jsem na to nesebral odvahu. Bál jsem se totiž toho, jak budeš reagovat... a stále se bojím," odmlčel se na chvíli. Svůj pohled sklopil k podlaze, zhluboka se nadechl a znovu se podíval do těch velkých očí před sebou.

„Líbíš se mi, Seungmine. Už pár týdnů tě nemůžu dostat z hlavy. Nejdříve jsem tomu nepřikládal velkou váhu, nehledal v tom něco víc. Jenže moje pocity začaly být silnější a já se nemohl dočkat, až tě znovu spatřím, až uvidím tvůj roztomilý úsměv, až tě budu pozorovat, jak soustředěně fotíš a u toho nadáváš, že ti to nejde. Zbožňuju každou část tebe, ač se mnou pravděpodobně nebudeš souhlasit. Chci být vedle tebe každou vteřinu mého života a cítím, jak mé city k tobě rostou každým dnem víc a víc. Chtěl jsem ti to říct co nejdřív, ale byl jsem příliš zbabělý. Promiň, že jsem tě zničehonic políbil, vyděsil tě tím a pravděpodobně rozpoutal zmatek v té hlavě. Vím, že jsem měl-"

„Mlč už..." vydechl plačtivě mladší. Rozklepaně uchopil ruku, kterou měl Changbin položenou na jeho líčku. Starší opravdu přestal mluvit. Celé jeho tělo ale bylo napjaté, oči vyděšené. Seungmin ho pomalu sjel pohledem, což bylo poměrně náročné přes všechny ty slzy. Pohledem skončil na jejich spojených rukách.

„K-Když jsi se... tady před t-třemi měsíci z-z-zničehonic objevil,... fakt jsem-m tě ne-nenáviděl. Doufal jsem,... ž-že co nejdříve zmizíš p-pryč a už tě nikdy nebudu mu-muset znovu vidět-t..." Seungminův hlas se klepal, sotva byl slyšet. Changbin z něho nespustil svůj pohled, jejich spojené ruce pevně drže mezi nimi. Mladší se trhavě nadechl, než se znovu rozhodl pokračovat: „... j-jenže teď mě děsí myšlenka, ž-ž-že bys měl odjet pryč.... a já ne-nevím, co s tím mám d-dělat... p-proč to tak je. Jediné, co vím, je... ž-že s tebou konečně mů-můžu zavřít oči a pořádně se-se nadechnout... j-j-já... nechci o ten pocit p-přijít..." poslední slova vydechl tak rychle, že mu stěží Changbin rozuměl, přesto jeho slova rychle rozklíčoval.

„Můžu tě obejmout?" zeptal se náhle starší, jako by na tom závisel celý jeho život. Seungmin k němu konečně zvedl svůj uslzený pohled. Hruď se mu stáhla, až se mu začalo špatně dýchat. Ani na vteřinu nezaváhal a přikývl. Changbin se spustil na svá kolena, přitahuje mladšího na svou hruď, obmotávaje ruce okolo jeho pasu. Seungmin se k němu okamžitě přitiskl, připadalo mu to přirozené. Obličej zabořil do staršího ramene, neschopen udržet další slzy. Jeho tělo se slabě roztřáslo, ale to nebylo podstatné, jelikož se doslova vpíjel do Changbinovy hrudi. Staršímu se též po líčku skutálelo pár úlevných slz. Rychle mu bušilo srdce a v tuhle chvíli doufal, že to hnědovlasý muž cítí. Konečně měl pocit, že je vše na správném místě.

... Fall in Love on Jeju ...