Na okna bubnoval déšť. Už tři dny pohltily celou Koreu bouřky. V Seoulu pršelo již den v kuse. Changbin nenáviděl déšť. Neměl rád, když byla brzy tma a zima. Naštěstí se toto počasí chýlilo ke konci. Byl začátek března a mělo přijít jaro. Těšil se na rozkvetlé stromy a louky. Rád se po škole procházel, miloval tu atmosféru. Ne nadarmo se říká, že je jaro období zamilovaných a nového života. Bohužel letos mu to nepřinášelo takové potěšení. Naopak mu to připomínalo krutou realitu, že už je skoro rok sám.

Po čele mu stékal pot, když odložil činky a natáhl se pro pití. Byl příjemně unavený. Posilování se stalo jeho velkým koníček. V posilovně ho všichni znali a občas se mu podařilo přesvědčit zaměstnance, aby ho nechali být uvnitř i po zavíračce. Výhodou bylo, že znal majitele, proto mu to prošlo. Zvedl se a otřel si obličej do ručníku. Hned zavítal do šatny, kde si dal i sprchu. Převlékl se do košile a riflí, ve kterých byl i ve škole. Těšil se domů, až se převlékne do něčeho pohodlnějšího. Přehodil si tašku přes rameno a vydal se k východu. Po cestě mávl na dívku za recepcí a opustil podnik. Při cestě domů stál v půlhodinové koloně, protože se kvůli dešti stala na křižovatce autonehoda. Když to Changbin zjistil, už se nedalo odbočit. Zajel si rukama do vlasů a na malou chvíli zavřel oči. Chtěl už domů.

Do tepla svého bytu se dostal okolo půl sedmé. Na pohovce se válelo oblečení, tudíž se na ni nedalo sednout. Ve dřezu se kupilo nádobí, postel nebyla ustlaná a prach se neutíral nejméně rok. Už kolikrát si Changbin říkal, že si uklidí a dá vše do pořádku, ale nikdy se k tomu nedokopal. Jediné, co zvládl, bylo odstranit fotografie se svojí bývalou přítelkyní. Nezvládl se na to dívat. Jejich rozchod nesl těžce. Zatímco si Dahyun na svůj Instagram dávala zamilované fotky se svým přítelem, on několik nocí probrečel. Tak hrozně moc to bolelo a stále bolí. Ještě se z toho plně nevzpamatoval. Stále nenašel všechny kousky svého zlomeného srdce. Sám byl sebou překvapený, na jak dlouho ho to smetlo a vyřadilo z provozu. Bylo to nejhorší léto v jeho životě. Na podzim byl zaměstnán školou, ale při dlouhých zimních večerech ho přepadaly pochmurné nálady.

Člověk by čekal, že po roce bude znovu připravený na nějaký vztah, ale opak je pravdou. Jeho srdce nechtělo přijmout nikoho jiného. Tolikrát se vydal do baru za účelem se odreagovat, možná najít nějakou dívku, kterou by si mohl odvést domů. Nikdy takový nebyl, ale připadal si zoufalý. Jako by s ním bylo něco špatně, že se nedokáže od Dahyun odpoutat. Tolikrát byl na sebe naštvaný. Ona si ho v klidu a bez výčitek podváděla půl roku a on, když flirtuje s barmankou, když už je single, má hrozný pocit. Sžíralo ho to zevnitř. Několikrát se svěřil svým kamarádům, ale nikdy se mu nedostalo pochopení. Nechápali, že se přes to nedokáže přenést. Jedinou útěchou mu byl Minho, který jako jediný nikdy nic neříkal a bedlivě ho poslouchal.

Changbin hodil do pračky své zpocené oblečení a odebral se do kuchyně. Zalil si instantní ramen, ze židle shodil hromádku oblečení a posadil se. Aby nebylo ticho, pustil televizi. Za poslední měsíce zjistil, že mu ticho nedělá dobře. Cítil se vždy hrozně opuštěně. Chodil do školy, do posilovny, do práce, nakonec skončil v prázdném bytě, kde se sotva dalo hnout. Jeho život nebyl pohádkový ani růžový. Část něho dokonce žárlila na své přátele. Jsou v Busanu a spokojeně si žijí své dokonalé životy. Mají jeden druhého, neusínají sami. Nikdy jim vnitřně neodpustil, že ho tu nechali. Připadal si odstrčeně. Z úst mu unikl tichý povzdech a podepřel si hlavu. Špinavé nádobí přidal k hromádce a vměstnal se na sedačku. Bez duše zíral před sebe. V hlavě se střídalo prázdno a různé myšlenky. V televizi se zrovna objevila reportérka před světle hnědým domem. Changbinovi připadal povědomý. Následoval střih na malý domek v kopci a pak se na obrazovce objevila náves. Konečně se probral z transu a vykulil oči. Přímo za reportérkou stál dům se světle zelenou omítkou, kde strávil 14 let svého života. Až v tu chvíli začal věnovat pozornost tomu, co reportérka říkala.

„... se bude konat festival slunce. Pro vesnici Hayedong je to jedna z hlavních událostí roku. Kromě slunce a jara se oslavuje ještě rodina. Do vesnice se tradičně sjíždí na 300 lidí, kteří zde mají kořeny. Přípravy začnou za necelé čtyři týdny. Z vesnice Hayedong, ostrov Jeju, Choi Somi." Skončila reportáž a na obrazovce se znovu objevil moderátor ze studia. Jemu ale už Changbin nevěnoval pozornost. Byl překvapený, že se jeho rodná vesnice dostala do televize.

Jeho rodina na ostrově Jeju žila přes 300 let. Ve vesnici zajišťovali obchod a poštu s pevninou. Samozřejmě s postupnou modernizací jejich funkce zanikla, ale stále část jejich rodinného domu funguje jako pošta. Moc dobře si ještě pamatuje, jak běhal po vesnici a roznášel noviny. Po škole se scházel s kamarády pod velkým stromem a dělali hlouposti a nejrůznější výpravy. Ve vesnici znal každý kámen, každé zákoutí i uličku. Vždycky ale toužil po městě. Miloval návštěvy největších měst Jeju ostrova, Jeju-si a Seongwipo-si, ale jeho největším snem bylo žít v Seoulu. Fascinovaly ho vysoké budovy, neonová světla a billboardy. Seoul mu připadal jako město bez hranic s nekonečnými možnostmi. Když mu bylo čtrnáct, s rodiči se přestěhovali. Doteď si pamatuje, jak jeho babička nadávala, že zrazují rodinu. Jenže rok na to se odstěhovala i teta se svými dětmi, později i jejich bratranec se svou rodinou. Jeho rodiče na ostrov pravidelně jezdí na návštěvy, Changbin tam byl naposledy před čtyřmi lety... na pohřbu babičky. Byl jeden z mála, který nejezdil pravidelně na rodinná setkání. Nikdy ho to nelákalo, v Seoulu měl vše, co potřeboval. Školu, práci, kamarády a přítelkyni. Teď... nikdy mu město nepřipadalo tak opuštěné.

V jeho hlavě se začala točit pomyslná kolečka. Měl nápad, trochu šílený, kdyby měl přiznat. Natáhl se pro tablet, který byl zahrabaný pod vrstvou papírů na stolku. Začal hledat letadla, která míří na ostrov. Z letiště Gimpo, které bylo kousek od Seoulu, odlétaly letadla skoro každou hodinu do hlavního města ostrova. Ani to nebylo drahé. Jednosměrná letenka stála okolo 17 700 wonů*. Zmáčkl tlačítko vybrat. Objevil se před ním formulář na vyplnění osobních údajů. Až v tu chvíli se zarazil. Opravdu to chce udělat? Bylo to opravdu spontánní rozhodnutí. Nerad by něčeho litoval. Mohl si dovolit školu zameškat na pár týdnů. Prospěch měl dobrý, doteď nevynechal ani jednu přednášku. Věděl, komu napsat, aby dostal výpisky. Znovu se zamyšleně zahleděl na obrazovku.

Nemá přece co ztratit. Potřeboval nutně přijít na nové myšlenky a změna prostředí by mohla být nápomocná. Nebyl tam tak dlouho. Přemýšlel o tom, co vše se změnilo. Bude ještě stát škola, kterou devět let navštěvoval? Naposledy totiž byla v dost špatném stavu. A co obchod na rohu Yeraero ulice? Tam měli ty nejlepší citronové bonbóny. Teď kyselé už tolik nemusí, ale jeho desetileté já na těch bonbónech ujíždělo. Vzpomínal si, jak se s kamarády schovával v sadu mandarinek pana Kim. Ten je vždycky naháněl s koštětem v ruce. Byly to všechno moc hezké vzpomínky. V té době byl opravdu šťastný, byl dítě bez starostí. Toužil se alespoň na chvíli do té doby vrátit.

Zhluboka se nadechl a začal vyplňovat formulář. Brzy vše zaplatil a čekalo ho pouze balení. Bylo mu jasné, že dnes půjde spát až někdy pozdě v noci.

... Fall in Love on Jeju ...

*17 700 wonů = 300 kč

První kapitola z pohledu Changbina a musím se vám přiznat, že s ní nejsem moc spokojená, ale co už... vždycky je prostor pro zlepšení. Doufám, že se těšíte na ostrov tak jako já. Čeká vás dobrodružství a poznávání nových míst. V další kapitole se seznámíme s Changbinovou rodinou a dopředu upozorňuji, že v tom možná budete mít zmatek. Časem se to ale všechno srovná. Čeká vás spoustu nových postav, ale i pár známých tváří (kdo četl první díl, možná tuší, koho potkáme). Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s