18. I miss you, baby
„Jisungu, zpomal!" zvolal zadýchaně blonďák, zatímco dobíhal svého kamaráda. „Nehoří, nemusíš tak spěchat," připomněl mu se zamračenou tváří.
„Ale co když ho někdo vezme?! Hledal jsem to správný kotě tři týdny. TŘI DLOUHÝ TÝDNY, Felixi!" řekl důrazně. Dva kamarádi si to kráčeli ulicemi Busanu a měli jasný cíl.
„Stále nechápu, co tě to popadlo," zakroutil hlavou Felix a strčil si ruce do kapes. Byly čtyři hodiny odpoledne, tudíž většina lidí končila v práci. Nebyla to už ta nejrušnější špička, ale stále bylo například na silnicích narváno, tudíž museli čekat na přechodech. Jisung akorát skončil v práci a od té doby se nezastavil a pelášil po ulici.
„Moc dobře víš, jak Minho miluje kočky. Už jsme navštívili všechny kočičí kavárny v Busanu. Chci mu udělat radost, když teď dostal první povýšení," dodal s úsměvem a vyhnul se paní s kočárkem.
„To je od tebe hezký, ale nebylo by lepší, kdyby o tom věděl? Co když se mu nebude líbit?"
„Lixi, vážně? Hyung by nejraději adoptoval všechny kočky na světe. A když se přestaneš loudat, jedno roztomilý kotě mu doneseme. Bude štěstím bez sebe," prohlásil sebevědomě Jisung. Jeho oči se rozzářily, když konečně uviděl domek oranžové barvy. Jednalo se o kočičí útulek, který vedla jedna moc milá slečna. Jisung ho našel přes instagram. Už se tam byl podívat dvakrát a pokaždé odcházel nerozhodnutý. Ty chlupaté koule byly prostě roztomilé, nemohl si vybrat. Jenže jakmile mu slečně poslala do zpráv fotku oranžového kotěte, které někdo našel toulat se mezi paneláky, věděl, že je to té pravé. Jen doufal, že si ho ještě nikdo nevzal. Ač hned projevil zájem, nemohl si být nikdy jistý.
Blonďák protočil očima, když se jeho menší kamarád rozběhl po ulici a skoro proletěl dveřmi. Velmi dospělé chování na to, že jim je devatenáct. Rozhlédl se, aby ho nepřejelo auto (nebyl takový sebevrah jako Jisung) a poklidnou chůzí vstoupil dovnitř. Uviděl menšího muže, jak cupitá za majitelkou a u toho pozoruje okolní kočky. Posadil se na židli a vyčkával, až se vrátí. O jeho nohy se hned začala otírat bílá kočka. Pousmál se a sklonil se, aby ji mohl pohladit. Brzy na to už ji měl na klíně a hladil ji po zádech, zatímco mu nějaké kotě okusovalo boty.
„Lixi, koukeeej," zavolal na něj vysokým hlasem Jisung, v ruce třímaje přepravu, kterou Felixovi strčil před obličej. Blonďák se setkal pohledem s oranžovým kotětem, které bylo napůl zabalené v dečce. „No, není roztomilý?" rozplýval se.
„Je to kluk?" zeptal se s pozvednutým obočím pro ujištění. Jisung horlivě přikývl, pak ale vzápětí svou pozornost věnoval majitelce útulku, která mu dovysvětlila nějaké věci a nechala ho podepsat pár papírů. Pár minut nato již byly oba muži zas venku na chodníku a kráčeli směrem k autobusové zastávce. Menší se neustále zastavoval, aby mohl nahlédnout do přepravky a obdivovat to malé chlupaté klubko.
„Jeden z nás si už fakt musí udělat řidičák," řekl, když konečně dorazili na zastávku. Zbývalo jim ještě pár minut do příjezdu autobusu.
„To je fakt. Můžeš začít," pobídl ho blonďák, načež se na něho Jisung otočil s povytaženým obočím.
„Proč já? Ty seš ten, který chodí do školy a tím pádem má volný čas," připomněl mu.
„Právě že čas vůbec nemám!"
„A já jo?"
„Rozhodně víc jak já," pronesl přesvědčeně Felix. Jejich dohadování bylo přerušeno příjezdem autobusu. Cesta proběhla bez komplikací a brzy na to vycházeli schody Jisungova paneláku. Před dveřmi do bytu se ještě domlouvali, jak to provedou, aby staršího pořádně překvapili. Nakonec se shodli, že to nebudou nějak přehánět. Normálně vstoupili do bytu a Jisung (jako vždycky) hlasitě svého přítele pozdravil. Přepravku položil na botník, otevřel ji a opatrně z ní vytáhl oranžové kotě. To se hned začalo rozhlížet kolem sebe, a bylo připraveno vyskočit Jisungovi z náruče a prozkoumávat. Dvojice se vyhnula Felixovému kufru, který v předsíni stál a pokračovali do obývacího pokoje.
„Ahoj, lásko. Čau, Lixi," pozdravil nově příchozí Minho, zatímco si zalíval rozpustnou kávu. Jakmile zvedl zrak od hrníčku a podíval se na svého přítele, ztuhl a překvapeně vykulil oči, nespouštěje zrak z malého tvora v jeho náručí.
„Hyung, chci ti ještě jednou poblahopřát k tvému prvnímu povýšení," pronesl vesele Jisung a položil kotě na zem, které se hned dalo na prozkoumávání. Snad jako by to vědělo, rozeběhlo se ke kuchyňskému koutu, přímo k Minhovým nohám. Starší se neuhnul z místa a šokovaně pozoroval koťátko, které se mu s radostí zakouslo do papuče, následně k němu zvědavě zvedlo hlavu.
„Jisungie... to myslíš vážně?" vydechl překvapeně a podíval se na svého přítele.
„Tak už si ho vezmi," pobídl ho mladší. Minho na nic nečekal, klekl si na zem a vzal kotě do náruče. Jemně ho hladil a nemohl na něj přestat fascinovaně zírat. Jisung k němu došel a též malého tvorečka pohladil po zádech. Následně ale zvedl zrak a odstranil Minhovi pár pramínků z čela. „Líbí se ti?"
„Je nádherné... kde jsi ho prosím tě sebral?" zajímal se starší.
„Z útulku. Ani nevíš, jak moc jsem byl nadšený, když tam ještě bylo. Tak do půl hodiny by nám měli přivést věci," oznámil mu s úsměvem. Kotě se mezitím ve staršího náruči začalo kroutit a dávat jasně najevo, že už chce na zem. Minho ho nechal jít a přitáhl si k sobě svého přítele, okolo jehož pasu obtočil ruce.
„Miluju tě, víš to?" promluvil dojatě Minho, když se čelem opřel o Jisungovo.
„Taky tě miluju, hyung," zašeptal šťastně mladší a spojil jejich rty v procítěném a jemném polibku. Felix seděl na pohovce a své dva kamarády pozoroval s lehkým úsměvem na tváři. Hřálo ho to u srdce. Jenže když se zdálo, že se ti dva od sebe nechystají odlepit, nahlas si odkašlal, aby upozornil na svou přítomnost.
„Promiň, Lixi," usmál se omluvně Minho a podrbal se na zátylku. Jisung sklopil pohled lehce narůžovělými tvářemi. Hned nato ale začal pronásledovat kotě, které si to ťapkalo po jejich obýváku. Minho mezitím blonďákovi nalil něco k pití a posadil se k němu na pohovku. S úsměvem pozoroval, jak jeho přítel nahání oranžové kotě, které se rozhodlo dát si s menším mužem závody. Jisung ho ale rychle chytil a rozešel se za nimi na pohovku, přičemž položil tu chlupatou kouli Minhovi do klína.
„Asi bych měl vyrazit, abych vše stihl. A vy se můžete přivítat s novým členem domácnosti," usmál se Felix a pohladil kotě po hlavě.
„Stále si stojím za tím, že bys tu měl zůstat. Víš, že nám to nevadí," promluvil Jisung seriózním tónem hlasu, načež jeho kamarád sklopil hlavu.
„Díky, ale nechci vás už více otravovat. Ten hotel není drahý a už jsem koukal po nějakých pronájmech. Možná se podívám, jestli na příští školní rok nemají volné koleje," stál si za svým blonďák. Do Busanu přijel dneska ráno a byl vděčný Minhovi, že ho nechal u nich v bytě si odložit osobní věci.
„Dobře, ale co přesně teď chceš dělat?" zeptal se ho Minho, kterému se blonďákův nápad též nezamlouval.
„Musím si skočit do bytu pro věci, pak tady vyzvednu kufr a pojedu na hotel. Kdybys mě hyung vzal autem, byl bych ti fakt vděčný," usmál se prosebně, načež mu hned starší odvětil, že to nebude problém. Kotě se zvedlo z jeho klína a prozkoumávalo pohovku, především jejich polštářky, které byly chlupaté.
„Co když ho tam ale potkáš?" zajímal se Jisung.
„Je pondělí, bude na tanečním tréninku. Proto bych se neměl moc zdržovat," řekl Felix a ještě jednou zkontroloval čas. Měl ale ještě dvě hodiny.
„Mluvil jsi s ním, jak ti radil Changbin?" zeptal se po chvíli ticha Minho. Samozřejmě že si nejstarší volal s Changbinem, potom co zjistil, že se vrátil do Seoulu. Souhlasil s ním ohledně toho, že si ti dva nutně potřebují promluvit. Doufal a věřil tomu, že by se tím věci urovnali. Jenže blonďák sklopil provinile pohled a začal si prsty hrát se zapínáním své mikiny. Starší nevěřícně zakroutil hlavou. „Felixi! Je to už měsíc a půl, sakra... já vím, že je to těžký, ale musíte si promluvit. Komunikace je základ."
„Já vím!" bránil se mladší.
„Tos to vážně už uzavřel, aniž bys od něho uslyšel jediné slovo?" zeptal se ho nevěřícně Minho. Z těch dvou už začínal být na prášky. Nejraději by je vzal, zavřel do místnosti a nechal mluvit.
„Já Lixovi docela ro-"
„Jisungie!" oslovil varovně svého přítele. Mladší se zamračil, polkl svá slova, protočil očima a povzdechl si.
„Hyung má pravdu," pronesl tiše, zatímco si překřížil ruce na hrudi a uraženě se díval do strany. Felix si povzdechl a promnul tvář. Byl z toho všeho již unavený.
„Přečetl jsi si všechny jeho zprávy," promluvil po chvíli ticha, načež oba muži, co seděli vedle něho, zvedli hlavu. V jejich pohledu byla poznat zvědavost a očekávání. „Já... prostě nevím, co si o tom mám myslet. Nejsem si jistý, jestli mu můžu znovu věřit," pronesl smutně blonďák a sklopil pohled do svého klína.
„Co ti psal?" zeptal se se zájmem Jisung. Felix se zahleděl před sebe, chvíli mlčel, než znovu sklopil pohled.
„Že..." odmlčel se. Nakonec vytáhl z kapsy telefon, něco naťukal a podal ho Minhovi do ruky. Oba muži k sobě rychle přilepili hlavy, aby viděli na displej.
21. března
HJ_Hwang❤️
Lixi, kde jsi?
Promiň, byla to hloupost
Zvedni mi to, prosím
Baby, kde jsi?
22. března
HJ_Hwang❤️
Jsi u Minha?
Byla to chyba, omlouvám se
Zlato, zvedni mi to. Vysvětlím ti to
23. března
HJ_Hwang❤️
Prosím, zvedni mi to. Kde jsi? Bojím se o tebe
Felixiiiii
25. března
HJ_Hwang❤️
Já vím, že jsi naštvanej, ale fakt to nic neznamenalo. Víš, že dělám hlouposti, když jsem opilej
27. března
HJ_Hwang❤️
Felixi, netrucuj, nic to nebylo
Vrať se domů
30. března
HJ_Hwang❤️
Baby? Jsi v pohodě? Bojím se o tebe
Prý nechodíš do školy. Kde jsi?
4. dubna
HJ_Hwang❤️
Chybíš mi, Lixi
Prosím, dej mi šanci ti to vysvětlit. Byl jsem opilý, nepřemýšlel jsem. Opravdu to nic neznamenalo
7. dubna
HJ_Hwang❤️
Doufám, že jsi v pořádku, zlato
Co mám udělat proto, abys mi dal šanci? Prosím, zvedni mi to
12. dubna
HJ_Hwang❤️
Lixi, mrzí mě, co jsem udělal. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Vím, že to mezi námi nebylo zrovna růžový a já to posral. Strašně mě to mrzí. Byl jsem opilý, neuvažoval nad následky. Alkohol mě neomlouvá, já vím, ale prostě jsem na chvilku chtěl hodit všechny problémy za hlavu. Jsem debil. Jsem na sebe naštvaný a nevím, co mám dělat, abych to napravil. Je mi líto, co se stalo. Prosím, dej mi šanci ti to vysvětlit. Vím, že jsi v Seoulu. Chápu, že mě teď nechceš vidět, ale já na tebe myslím každým dnem. Prosím, vrať se domů❤️
Miluju tě, Lixi
20. dubna
HJ_Hwang❤️
Ahoj, chci jenom vědět, jestli si v pořádku. Opravdu se o tebe bojím, zlato
Odpusť mi, prosím
24. dubna
HJ_Hwang❤️
Chybíš mi
29. dubna
HJ_Hwang❤️
Nevím, co mám dělat, Felixi. Cítím se hrozně, nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Nezasloužím si někoho, jako jsi ty. Chci ti toho tolik říct, prosím, dej mi tu šanci. Chybí mi tvůj hlas, tvoje objetí, smích, pihy, všechno. Nemůžu v noci spát s pocitem, že mě teď nesnášíš
Miluju tě❤️
3. května
HJ_Hwang❤️
Felixi?
Zvedni mi to, prosím
7. května
HJ_Hwang❤️
Prosím, ať tohle není konec, Lixi
Vrať se domů...
Minho i Jisung pročítali jednotlivé zprávy, zatímco Felix seděl na druhé straně pohovky a pozoroval koťátko, které objevilo kapesník a začalo se s ním hrát. Jisung byl první, který odvrátil zrak od telefonu a podíval se na svého kamaráda. Měl v tváři nepřítomný výraz, snad jako by uvnitř přemýšlel. Po chvíli i Minho zvedl svůj pohled a předal blonďákovi jeho telefon. Měl lehce zkřivené obočí a následně si překřížil ruce na hrudi. Pozoroval neurčitý bod před sebou, přičemž si hlasitě povzdech.
„Hyunjin tady byl," ticho obývacího pokoje přerušil Minhův hlas. Felix k němu překvapeně zvedl pohled. „Pozval jsem ho sem, aby mi vysvětlil, co ho to popadlo. Byl jsem na něho... no... byl jsem naštvaný a vlastně jsme tu po sobě řvali. Pochopil jsem ale, že tě stále miluje a chce si upřímně promluvit. Myslím si, že až v tu chvíli si totiž uvědomil, jak moc ti ublížil a že je tady ta možnost, že mu neodpustíš," řekl klidným hlasem nejstarší. Blonďák poslouchal každé jeho slovo. Trochu ho naštvalo, že mu neřekli o Hyunjinově návštěvě, ale nemůže je vinit. Hyunjin je i Minhův kamarád. Staršího slova si nechával projít hlavou.
„Nechci ti do toho samozřejmě mluvit, je to mezi vámi, ale... prosím, promluv s ním. Nedrž ho v otázkách v tom, co s vámi bude," poprosil ho. Jisung celou situaci jen pozoroval a nevyjadřoval se. Nerad musel ale uznat, že má Minho pravdu. Felix si povzdechl a zavřel oči, zakláněje hlavu dozadu a opíraje ji o pohovku. Uvnitř sebe měl znovu ten stejný zmatek jako předtím, hotové tornádo pocitů. Věděl, co jeho srdce chce, ale netušil, jestli to je správně. Měl strach, že když ho poslechne, znovu si ublíží.
„Co jsem provedl, že mě takhle trestají?" pronesl řečnickou otázku a zničeně vydechl. Jisung se zvedl ze svého místa a posadil se přímo vedle něho, objímaje blonďáka okolo ramen.
„Lixi, ať už se rozhodneš jakkoliv, podpořím tě. Chci abys byl šťastný," řekl mu menší a jemně se na něho usmál. Blonďák otevřel oči a podíval se na něj, úsměv mu opětoval. Ve svém nejlepším kamarádovi měl vždycky oporu a toho si vážil. Pohlédl na hodiny a povzdechl si.
„Už půjdu. Napíšu vám, až se budu vracet," slíbil jim a pomalu se zvedl z pohovky a odebral se do předsíně. Oba muži ho následovali i s kotětem v náruči. Pozorovali ho, jak si obouvá boty, bere telefon a klíče. Rozloučili se a pak se za blonďákem zabouchli dveře. Minho si povzdechl a zkontroloval čas.
„Pojď, Sungie. Díval jsem se na nějaké kempy, kam bychom mohli na konci května jet. Potřebuju tvoji radu," pronesl starší s úsměvem, přičemž svého přítele pohladil po zádech.
„Chan říkal, že se rád přidá," oznámil mu Jisung, což staršímu rozšířilo úsměv na tváři, zatímco se mu kotě snažilo přelézt rameno.
***
Jisung vystoupil na stanici metra Baesin. Měl v těle divný pocit a stažený žaludek. Šel ulicemi, než se před ním objevil známý panelák. Nechal se výtahem dovést do třetího patra a stanul před dveřmi ze světlého dřeva. Zhluboka se nadechl a následně odemkl. Jakmile vstoupil do chodby, zavřel oči a úlevně vydechl. Nasál známou vůni, která ho uklidňovala. Lhal by, kdyby tvrdil, že se mu po jejich bytě nestýskalo. Odložil klíče na botník, vyzul si boty a rozešel se chodbou do obývacího pokoje. Všiml si poházeného oblečení a kupícího se nádobí ve dřezu. Jedna miska dokonce byla ještě na jídelním stole. Felixovým plánem bylo posbírat si nejnutnější věci. Nebyl tady od doby, kdy se vydal pro Hyunjina do baru, nechal tady spoustu osobních věcí, na kterých mu záleželo.
Rozešel ke stolku pod televizí, kde byl položený jeho tablet. Ani se za tu dobu nehnul. Zničehonic se ale ozvalo vrznutí dveří, což přinutilo Felixe se otočil. Celý krevní oběh se mu zastavil, jakmile se setkal s pohledem osoby před sebou. Z ložnice vyšel Hyunjin, který zůstal stát jako socha s otevřenou pusou. Ani jeden nevěřil svým vlastním očím. Felix trhl pohledem směrem k hodinám. Bylo šest.
„Felixi," promluvil konečně Hyunjin a rozešel se k mladšímu. Blonďákovi se ale lehce rozšířily oči a ustoupil o krok dozadu, což donutilo staršího se zastavit. Nevěřícně si ho prohlédl, což Felix napodobil. Hyunjin byl v šedé mikině a černých teplácích, jeho hnědé vlasy sahaly až skoro k ramenům. „Vrátil jsi se..." vydechl překvapeně starší. Ruce měl před svým tělem. Pravděpodobně bojoval s touhou mladšího obejmout.
„Máš být na tréninku," místností se ozval Felixův tichý hlas, který byl skoro nepostřehnutelný. Blonďák se opravdu držel. Cítil, že nemá daleko k tomu, aby se rozbrečel. Když teď měl Hyunjina před sebou, všechna jeho rozhodnutí již nebyla tak jasná jako předtím.
„Chtěl jsi se mi vyhnout," pronesl uvědoměle Hyunjin. V jeho hlase i pohledu byla znát bolest. Mluvil potichu, což mu nebylo podobné. Felixe to ještě více znervózňovalo.
„Přišel jsem si pro věci," oznámil mu blonďák, snaže se ignorovat jeho předchozí větu i své nynější pocity. Hyunjin překvapeně vykulil oči.
„P-Proč?" vyhrkl vyděšeně a udělal jeden krok blíž k mladšímu. „Prosím, Felixi, neodcházej. Dej mi šanci ti to vysvětlit a omluvit se," žádal ho prosebně. Blonďák cítil, jak mu zrychleně buší srdce, marně se pokoušel uklidnit. Snažil se se starším nenavázat delší oční kontakt, protože mu bylo jasné, že by to nevydržel.
„Bude ta tvá omluva k něčemu? Za co se chceš omlouvat? Za to, žes líbal nějakého kluka, že jsi mi dost pravděpodobně lhal a podv-"
„N-Nikdy jsem tě nepodvedl, Felixi!" skočil mu doprostřed věty starší. Jeho hlas zněl slabě a zoufale. „Prosím, věř mi. Nikdy jsem nemyslel na nikoho jiného než na tebe." Felix po jeho slovech cítil tlak na hrudníku.
„Na co si tedy myslel, když jsi líbal nějakého svého kamaráda? C-Co se ti honilo hlavou, když jsi mi řekl, že se svět netočí okolo m-mě a že nemám bulet jako malý d-děcko?" blonďákův hlas se začínal třást. Vybavovaly se mu další věci, které mu ten večer Hyunjin řekl, ač to měl částečně v mlze. Starší taky vypadal, že si přehrává v hlavě jejich rozhovor.
„O-Omlouvám se," vydechl zničeně. Mladší nechápavě zakroutil hlavou. Měl opravdu na krajíčku, každou chvíli se mohly spustit slzy. Chtěl pryč a mít do za sebou.
„T-Tak jsi se o-omluvil... můžeš t-teď klidně s-spát," pronesl polohlasem Felix a rozešel se k chodbě. Hyunjin zděšeně zalapal po dechu a udělal k němu několik rychlých kroků.
„Felixi!" zvolal, chytil mladšího za ruku a tím ho zastavil. Jejich pohledy se setkaly, přičemž se uvnitř obou těl ozvalo hlasité bušení srdce. „J-Jsem debil a hrozný přítel, v-vím to! Udělal jsem chybu-u, kterou mi neodpustíš a-a... nezasloužím si t-tě... moc mě to mrzí. P-Prosím ale, dej mi šanci ti dokázat, že tě m-miluju... ž-ž-že jsi pro mě ten nejdůležitější člověk n-n-na téhle planetě... p-prosím... nemůžu tě ztratit..." poslední slova zašeptal, zatímco se mu po tváři linuly slzy. Felix na tom byl dost podobně. S každým jeho dalším slovem měl vidění rozmazané, hůře se mu dýchalo. Tohle mu Hyunjin již psal, říkal mu to i Minho, jenže když to slyšel na vlastní uši, nemohl si pomoct.
„U-U-Ublížil jsi m-mi..."
„Já v-vím."
„Z-Zlomil jsi m-mi srdce..."
„Já vím."
„J-Jsem... jsem na tebe t-tak na-naštvaný..."
„J-Já vím," oběma mužům s klepal hlas, po tváři jim tekly slzy, zatímco si navzájem hleděli do očí. Jejich ruce se ale mezitím spojily, aniž by si to uvědomili. Felix sklopil pohled, snažil usměrnit své myšlenky a nynější pocity. Bylo to ale pro něj hrozně těžké, jeho mozek nespolupracoval a prostě vypnul.
„N-Neodcházej... prosím..." zašeptal Hyunjin. Jeho dlaně pevněji svíraly Felixova předloktí, což to stejné dělal i mladší. Nechtěli se od toho druhého vzdálit. Felix k němu zvedl pohled. Jeho spodní ret se třásl.
„J-J-Já... m-miluju tě, h-hyung," dostal ze sebe s námahou, načež se již kompletně poddal svým emocím. Hyunjin ho okamžitě vtáhl do objetí. Felix okamžitě zabořil obličej do jeho hrudi a rozbrečel se. Starší obmotal okolo jeho pasu ruce a tiskl ho k sobě, jako by měl přijít konec světa. Svůj obličej Hyunjin zabořil do mladšího ramene a též nechal volný průchod svým emocí. Byl tak rád, že konečně může držet svého přítele v náruči. Trvalo velmi dlouho, než ustoupily jejich slzy, ale i přesto se od sebe neodtáhli.
„Nedocházej, prosím," zašeptal starší svou prosbu ještě jednou. Felix své ruce, které měl doteď položené na jeho hrudi a ramenech, obmotal okolo jeho krku. Prsty zajel do Hyunjinových vlasů. Tolik mu to chybělo. Lehce zvedl hlavu, aby se mohl na staršího podívat. Hyunjin ho pohladil po tváři, načež opřel jejich celá o sebe. Oběma bylo jasné, že je čeká ještě dlouhý rozhovor. Teď je ale naplnil pocit úlevy, že konečně můžou být zase u sebe. Byl to osvobozující pocit.
... Fall in Love on Jeju ...
Dneska kapitola, v kterou jste asi nejvíce doufali. Máme tady rozuzlení HyunLix příběhu. Zajímá mě, jaký máte na jejich situaci názor. Přece jenom, ani jeden se úplně nezachoval ukázkově a řešení mohlo přijít mnohem dřív. S dnešní kapitolou jsem docela spokojená. Moc se těším na vaše reakce. Jinak mám za sebou konečně projekt do školy, takže doufám, že bude více času na psaní. Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. Prozradím, že tato kniha bude mít stejný počet kapitol jako první díl. Love U! *Annie*
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro