„Nemusíš se bát, strýčku Dongu, všechno to poberu, v pohodě. Ne, nezapomenu," ujišťoval svého strýčka Changbin, zatímco si do tašky cpal všechny dopisy, pohledy a nejrůznější psaníčka, která byla položená na pultu. Do ruky narval pět balíčků a ač si ho strýček skepticky prohlížel, on se na něj pouze usmál a opustil prodejnu. Před domem minul svou sestřenku, která se nemohla přestat smát nad tímto komickým výjevem.

„Nechceš pomoct?"

„Ne, v pohodě," ubezpečil jí, přičemž cítil, jak mu jeden balíček postupně vyklouzává z ruky a co nevidět spadne. Nedal na sobě ale nic znát.

„Jo, potkala jsem dneska Jacksona. Tys jim neřekl, že jsi zpátky ve vesnici?" podivila se Eunbi. Když dneska ráno šla pro čerstvé pečivo do pekárny paní Shim, potkala Changbinova kamaráda. Dali se do řeči, přičemž zmínila, jak je překvapená z toho, že se její bratranec rozhodl vrátit. Jackson byl překvapený a vůbec nevěděl, co čem mluví. Changbin pootevřel pusu, následně se nesměle usmál. 

„No, trochu jsem na ně zapomněl," přiznal. Eunbi mu věnovala zmatený pohled.

„Tak cos celý ten týden dělal? Myslela jsem, že jsi s nimi," v tuhle chvíli byla dívka opravdu zmatená. Changbin totiž byl ve vesnici již týden a zatím byl skoro pořád furt. Měla za to, že tráví čas se svými kamarády.

„Byl jsem se Seungminem na farmě a pomáhal halmeoni Kim," oznámil ji nezáživně.

„Se Seungminem? Odkdy spolu vy dva trávíte tolik času?" zeptala se zamračeně. To, že je občas viděla spolu, ji již nepřekvapovalo, ale rozhodně nečekala, že spolu budou každičký den celého týdne. Changbin jen pokrčil rameny, což bylo poměrně náročné se všemi těmi balíčky v náruči. Zamumlal něco o tom, že už musí jít a rychle se se svou sestřenkou rozloučil. Nechal ji zmatenou stát před jejich domem. Chtěl se vyhnout dalším otázkám, na které by nerad odpovídal. Ano, už byl ve vesnici sedm dní a všechny strávil ve společnosti hnědovlasého syna farmáře. Užíval si uvolněnou a bezstarostnou atmosféru, kterou si mezi sebou vytvořili. Seungmin si k němu již začal budovat důvěru, což samozřejmě Changbina těšilo. Jejich společné chvíle si užíval a nechtěl, aby končily. Jakmile rozdá všechnu poštu, jeho kroky zamíří k halmeoni Kim, kde bude určitě i mladší.

Svižnou chůzí roznášel poštu, aby to už měl co nejdříve za sebou. Sluníčko ho příjemně hřálo do zad. Po veliké bouřce, která se ostrovem prohnala, přišlo ukázkové počasí. Užíval si jaro mnohem více než v Seoulu. Postupně oběhl všechny domy, až mu v ruce zůstaly pouze dva dopisy. S úsměvem na tváři vstoupil do lékárny, kde za pultem uviděl starší paní Lee.

„Changbininie, já myslela, že už jste odjeli," vyslovila překvapeně postarší žena a obešla pult, aby mohla nově příchozího.

„Před pár dny jsem se vrátil, docela se mi stýskalo," přiznal s úsměvem. „Mám pro Vás poštu a tady jednu pro Chaeryeong. Je tady?" zeptal se, když předával obálku. Paní Lee se rozešla ke dveřím, které vedly dovnitř do domu, kde rodina žila.

„Chaemin-ina! Pošli dolů Chaery!" zavolala zničehonic postarší žena, až Changbin lehce nadskočil.

„Není tady!" ozval se z chodby dívčí hlas. Šlo o nejmladší dceru rodiny Lee, Chaemin. Pamatoval si ji jako malé hyperaktivní škvrně, co za nimi vždycky dolézalo. Určitě už je na střední, možná i bude maturovat. Popravdě se v tom začínal trochu ztrácet.

„Kampak mohla jít? Vždyť tady před chvílí byla."

„Asi na hřbitov, co já vim, halmeoni! Nejsem radar ani google mapy," postěžovala si mladší dívka. Po jejích slovech se Changbin ušklíbl. Musel uznat, že se s tím holka nepáře.

„Na hřbitov? Proč by šla-" zarazila se uprostřed věty paní Lee a zakryla si pusu rukou, přičemž ještě vykulila oči. Došla k pultu, kde sebrala kalendář a začala jím listovat. Když se dostala na ten správný týden, znovu si přiložila šokovaně ruku k ústům. „Jak jsem jen mohla zapomenout," začala naříkat. Changbin byl nyní velice zmatený. Došel až k postarší ženě a nakoukl ji přes rameno. Zarazil se. Dnes bylo pátého května. Na malou chvíli cítil, jak se mu udělal v krku knedlík a hůř se mu dýchalo. Dnes byl důležitý den pro rodinu Lee, ale zároveň i pro něj.

„Nechávám to tady, ano paní Lee? Rád jsem Vás viděl," řekl polohlasně a položil obálku na stůl. Postarší ženu jemně pohladil po rameni, než opustil lékárnu. Ač měl již ruce prázdné a práci hotovou, jeho kroky vedli na opačnou stranu vesnice, než kde se nacházela farma. Ruce si strčil do kapes a sklopil pohled k zemi. Jak jen mohl zapomenout? Dnes tomu bylo osm let, co ve vesnici vypukl požár. Osm let ode dne, kdy zemřela jedna dívka. 

Jakmile se Changbin objevil před hřbitovem, zastavil se u stánku, kde koupil tři bílé lilie. Zhluboka se nadechl, než otevřel vrátka a vstoupil dovnitř. Šel pomalou chůzí mezi náhrobky a již z dálky viděl černovlasou dívku, která klečela před náhrobkem z černého kamene. Když k ní došel, klekl si na zem vedle ní. Chaeryeong zvedla hlavu a podívala se na nově příchozího. Nic si mezi sebou neřekli, stačili pohledy k tomu, aby vyjádřili svoje nynější pocity. Changbin vložil květiny do vázy, vzal zapalovač, který byl položený před dívkou, a zapálil jednu svíčku. S těžkostí na hrudi zvedl zrak k fotografii. Připadalo mu to tak vzdálené, ale zároveň blízké. Jako by to bylo včera, kdy s Chaeyeon vtipkovali, že až budou dospělí, tak se vezmou a budou vychovávat kupu malých dětí. Vracely se mu vzpomínky na jeho dětství, jehož byla nejstarší dcera rodiny Lee velkou součástí. Jak by jeho život vypadal, kdyby se nestala ta katastrofa? Mohl by být úplně jiným člověkem.

„Lidé už zapomínají," pronesla do ticha Chaeryeong s pohledem upřený na fotku své sestry. „Zapomínají na její smích a vtípky, na její sebevědomí a odvahu. Nazývají mě starší sestrou, říkají, že mi je Chaemin podobná," dodala polohlasně. Changbin cítil bolest v jejím hlasu a moc dobře to chápal. Dobře si vzpomínal na to, jak si byly sestry blízké, lidé je nazývali dvojčaty. Jenže teď už nic takového říct nemůžou. Nikdo neví, jestli by byla i teď Chaeryeong podobná své sestře. Nikdo neví, jestli by její úsměv byl stejný jako tenkrát.

„Buď silná," pronesl k ní a jemně ji chytil za ruku. Chaery se na něho podívala a přikývla.

„Já vím," pronesla tiše, „ale je to těžké, hyung. C-Chybí mi... i p-po všech těch letech," zavzlykala dívka a sklopila pohled. Po tváři se jí skutálela jedna neposedná slza. I Changbin měl na krajíčku, ale slzy nakonec zadržel uvnitř. Seděli tam vedle sebou ještě dlouho, ani jeden z nich nic neříkal. Chaeryeong si otřela uslzená líčka, zvedla zrak k oblakům a několikrát rychle zamrkala. Následně se zvedla a oprášila si kolena. Changbin ji následoval a oba společně opustili pomalou chůzí hřbitov. Mlčky šli vedle sebe vesnicí. Černovlasý byl ztracený ve svých myšlenkách. Jakmile došli k lékárně, zastavili se.

„Děkuju, že jsi přišel, hyung," řekla upřímně dívka. Changbin jí věnoval úsměv.

„Za tohle neděkuj, Chaery," pronesl a vyzval dívku, aby přišla blíž. Krátce ji objal, než se odtáhl. Chaeryeong mu věnovala vděčný pohled a velmi krátký úsměv. Následně se rozloučili a dívka zmizela uvnitř. Changbin ještě chvíli stál před lékárnou s rukama v kapsách. Povzdechl si a rozešel se dál. Bylo mu jasné, že dneska již nebude mít tak dobrou náladu a bude ho tížit tlak na hrudi. Když byl v Seoulu, sotva si vzpomněl. Jenže teď je ten pocit mnohonásobně silnější, když se vrátily všechny ty vzpomínky a prochází se po ulici, kde chodila i ona. Potřeboval trochu zvednout náladu a přijít na nové myšlenky. Jeho kroky vedly k poslednímu domku vesnice. Prošel vrátky a zaklepal na dveře.

„Changbine, už jsem se bála, že nedorazíš," pronesla halmeoni Kim, když černovlasého muže pustila dovnitř. „Seungmin už začínal být zase podrážděný," uchechtla se, jako by právě řekla něco vtipného. Její poznámku ale moc Changbin nepochopil, přesto usmál.

„Omlouvám se, zdržel jsem se roznášením p- co se tady stalo?!" vyhrkl, když vstoupil do obývacího pokoje a kuchyňky postarší ženy. Všude byly poházeny papíry. Changbin tikal pohledem z místa na místo a koukal na tu spoušť.

„Děláme pořádek v papírech," pronesla hrdě. „Nebo se o to alespoň snažíme," dodala vzápětí.

„Vždyť se v tom nikdo nevyzná."

„Já vím. Seungmin ale tvrdí, že v tom má systém. Oba víme, že neříká pravdu," zašeptala tiše s lehkým úšklebkem na tváři. Do místnosti totiž zadními dveřmi vstoupila další osoba. Halmeoni Kim se rozzářila. „Seungminnie! Jsem ti říkala, že přijde," vychloubala se, což přišlo černovlasému vtipné. Vypadá to, že halmeoni má stále soutěživého ducha. Nově příchozí zvedl zrak od podlahy. Hned se mu rozzářily oči, ale vzápětí se zamračil.

„Kde jsi byl?" zeptal se Seungmin, zatímco si na hrudi překřížil ruce.

„Ale Minnie, nemusíš být hned naštvaný. Changbin má i jiné starosti, nemůže být pořád s tebou," pronesla mile a rozešla se ke kuchyňské lince, aby mohla černovlasému muži připravit čaj. Seungmin jejím směrem střelil pohledem, snad jako by to co říkala, nebyla pravda. Changbin se lehce ušklíbl, zatímco mladšího pozoroval. Rychle ale uvolnil obličej, jakmile se na něho Seungmin podíval. Starší se rozešel jeho směrem.

„Koukám, že tady máte rušno," řekl vesele. Seungmin ho obdařil dalším zamračeným pohledem, zároveň ale staršího sjel od hlavy až k patě. Changbin si všiml, že tohle dělá poměrně často. Není si ale jistý, jestli tohle mladší dělal i předtím, než se sem vrátil.

„Přišel si do toho rýpat?"

„Spíš pomoct. Kde můžu začít?" zeptal se a rozhlédl se okolo. Seungmin si odfrkl, ale rozešel se k pohovce, kam ho s radostí starší následoval. Už si zvykl na to, že se Changbin nenechá odbít. ve většině případů mu to přišlo vhod.

„Ber papíry a říkej mi, co na nich je," zaúkoloval ho. Changbin se posadil na pohovku (kam se sotva vešel kvůli množství hromádek) a natáhl se pro štos papírů na stole.

„Tyhle ne! Ty už jsou roztřízený," napomenul ho Seungmin a vytrhl mu hromádku z ruky. Tu položil na jídelní stůl. Changbin nepatrně protočil očima, ale nemyslel to nijak ve zlém. Sotva se v tomhle vyzná. Začal tady číst a třídit papíry z již povolené hromádky.

„Co tě to tak popadlo? Zničehonic třídit papíry," zeptal se se zájmem po pár minutách třízení.

„Chtěla jsem mu ukázat fotku tohohle domku, když jsem ještě já byla dítě, ale nemohli jsme ji najít," promluvila postarší žena vesele, když položila hrníček na konferenční stolek a papíry přendala na křeslo.

„Né, tam ne!" zhrozil se Seungmin a hned je dal zpátky na původní místo, přičemž hrníček s čajem dal na poličku. „Zkrátka v tom halmeoni měla bordel, tak jsme se to rozhodli srovnat," dodal a od Changbin si převzal nějaký scénář, o kterém halmeoni Kim začala vyprávět, že napsala na střední škole pro jejich místní divadlo. Ani jeden z nich ji moc neposlouchal a dál pokračovali v třízení. Changbin spolkl poznámku, že tímhle jí Seungmin rozhodně nepomohl, a dělal jako by nic.

„Tady jsou fotky," poznamenal, když předával mladšímu obálku. Seungmin se rozhlížel kolem sebe, pravděpodobně hledaje hromádku s fotkami.

„Kam se zase poděla?" pronesl tiše, přesto ale naštvaně.

„Nenosil si fotky na jídelní židli?" napadlo Changbina. Seungmin se opravdu rozešel k jídelnímu stolu a začal nahlížet na židle. Starší měl pravdu. Na pár vteřin zavřel oči a povzdechl si.

„K večeři budu dělat kachnu. Dáte si ji na medu?" optala se jich halmeoni zpoza kuchyňského pultu. Oba muži ji přikývli a dál se věnovali své práci. Zády Changbin narazil na desky s fotografiemi.

„Seungmine, pojď se podívat," pobídl ho a poklepal na místo vedle sebe. Seungmin položil papíry na stůl, nezabývaje se tím, že je dal na špatné místo, a rozešel se za ním. Changbin mu dal do ruky desky, kde se nacházeli černobíle fotografie vesnice. Zachycovaly hlavně budovy a přírodu, sem tam se objevil i nějaký člověk. Seungmin si je fascinovaně prohlížel.

„Kdo myslíš, že to fotil?" zajímal se Changbin, který mladšímu nahlížel přes rameno.

„Asi halabeoji*. Nikdo jiný se o focení nezajímá," pronesl zaujatě a dál si prohlížel fotky.

„Tak to budeš mít talent po něm. Jsou fakt hezký," řekl starší uznale. Seungmin se na něho podíval, přičemž se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. Ten mu rychle Changbin oplatil, zatímco se mu rychle rozbušilo srdce. Doufal, že to mladší neslyší. Seungmin se ale vrátil k fotoalbu. Mezitím, co si prohlížel zbytek, se starší pustil do třízení. Ale poměrně náročné, jelikož Seungminovu údajnému sytému nerozuměl a pouze lítal po místnosti.

„Na jak dlouho tady vůbec budeš, Changbin-ssii?" vyzvídala halmeoni. V tu chvíli i Seungmin zvedl hlavu, čehož si starší samozřejmě všiml. Nad svou odpovědí se zamyslel.

„Na konci května musím odletět zpět, čekají mě zkoušky," objasnil. Starší žena chápavě přikývla a poznamenala, že zkoušky jsou důležité. Seungmin se zvedl z pohovky a desky s fotografiemi položil na jídelní židli. Vzal do ruky nový štos papíru.

„Na co se tam zas šklebíš, Seungminnie?" zajímala se, když si všimla zmateného výrazu svého vnuka. Changbin se hned otočil.

„Víš o tom, halmeoni, že tvůj pozemek sahá až k těm dvou smrkům? Proč plot končí dřív?" položil otázku a nechal Changbina, aby mu znovu nahlédl přes rameno. Ten jeho slova potvrdil, stálo to tady černé na bílém.

„Já nevím. Asi nechtěl halabeoji sekat tolik trávy," řekla vesele a vrátila se k vaření.

„To je blbost," pronesl Seungmin a vydal se ke dveřím na zahradu. Changbin zakroutil hlavou a natáhl se pro svůj hrneček, na který již stihl zapomenout, tudíž čaj v něm byl studený.

„Doufám, že nás v létě přijedeš navštívit," promluvila opět halmeoni.

„Nebojte se. Hned jak budu mít čas," ujistil ji s úsměve, ač si tím nebyl zas tak jistý. Na ostrov ho vždycky dovede spontánní rozhodnutí.

„To víš, když ji tu, Seungmin vypadá hned líp. Vypadá to, že mu pomáháš s jeho nemocí," řekla klidně, zatímco dívala pekáč do trouby. Po jejích slovech se ale Changbin zarazil.

„O čem to mluvíte, halmeoni?" zeptal se zmateně. Jaká nemoc? V tu chvíli halmeoni Kim vykulila oči a na pár vteřin zamrzla.

„Chtěla jsme říct, že tu pak netrčí do noci. Já bába stará, už taky melu hlouposti," rozesmála se a rozešla se ke schodům do patra. „Asi si budu muset odpočinout. Dej pozor na tu kachnu," dodala a rozešla se nahoru. Changbin zůstal stát sám uprostřed místnosti. Byl sakra zmatený. O čem to halmeoni mluvila? Měl nutkání za ní vyběhnout a zeptat se jí. Poslední dobou má totiž pocit, že vždy říká něco, co Changbin nechápe. Kolečka v jeho hlavě přerušilo vrznutí dveří.

„Opravdu by to mělo být posunutý. Jenže on si tam pan Hong postavil kůlnu, takže- kde je halmeoni?" zarazil se, když si všiml, že jedna osoba chybí.

„Byla unavená, máme hlídat kachnu," zopakoval její slova. Seungmin přikývl a papíry, která doteď držel v ruce položil na linku.

„Myslím si, že to do večera stihneme," pronesl s lehkým úsměvem a podíval se na staršího. Changbin přikývl, ale jeho úsměv nebyl tak upřímný jako normálně. Byl ztracený ve svých myšlenkách. Posadil se na pohovku a pomalu přebíral papíry. Chtěl se Seungmina zeptat. Ta otázka ho dráždila na jazyku. Již nějakou dobu ví, že je s mladším něco jinak. Všiml si toho již při své první návštěvě na farmě a od té chvíle se na to snaží přijít. Nejdříve si myslel, že je Seungmin prostě jiný, ale teď si říká, že je za tím něco jiného. Některé jeho chování je zvláštní a nedává smysl.

„Mohl bys přestat civět před sebe a podívat mi ty papíry?" napomenul ho znuděně Seungmin, zatímco do něj jemně šťouchl prstem. Changbin přikývl a podal mu pár smluv. Mladší se spokojeně rozešel je zařadit. Černovlasý nezáživně dělil papíry na hromádky, aby to měl druhý muž jednodušší, když vtom se zarazil. V ruce totiž třímal papír, na kterém bylo Seungminovo jméno. Vypadalo to na lékařskou zprávu nebo recept. Očima putoval přes papír. Většině slovům nerozuměl, protože byla v latině. Názvy prášků mu nic neříkaly. Jenže potom si všiml zprávy na samotném papíru: ...tismu. Pacient diagnostikován s poruchou ADD. Je vyžádán speciální režim, při kterém...

„Takhle to nedoděláme!" postěžoval si Seungmin. „Stačí mi nadpis, nemusíš to číst celý," protočil očima a vytrhl mu papír z rukou. Ztuhl, když si ale přečetl onen nápis na vrchu, v tváři zbledl. Changbinovi konečně všechno začalo zapadat do sebe. Šokovaně pootevřel pusu. Proč ho to sakra nenapadlo dřív? Snad nepotřeboval papír na to, aby zjistil, že mladší trpí poruchou pozornosti! Najednou se cítil tak hloupě, vždyť to měl celou dobu přímo před očima! Konečně se mu vysvětlilo tolik věcí. Zatímco ho pohltila vnitřní radost z rozluštění této složité hádanky. Seungmin vypadal jako socha. V tu chvíli Changbina radost přešla a začal se spíše obávat.

„Ehm... Seung- počkej!" zavolal, když se Seungmin otočil a rychlostí blesku vyběhl zadními dveřmi pryč. Changbin vyskočil na nohy a rychle ho následoval. Na verandě ale zakopl o květináč a svalil se na zem

„DO PRDELE!" zanadával a rychle se zvedl na nohy. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se najít mladšího. Nikde ho ale neviděl. Nemohl být ale daleko. Proběhl zadními vrátky a vydal se vstříc kopcovité louce. Netrvalo to dlouho a uviděl lidskou postavu sedět na spadlém kmeni u lesa. Přestal běhat a rozešel se klidně, aby ho nevyděsil. Pochopil, že tohle je pro Seungmina citlivé téma a pravděpodobně nechtěl, aby se tohle někdo dozvěděl. Nechtěl ale zahodit vše, co stihli vybudovat, kvůli nějakému odhalení nemoci. Pro něj je ale pořád stejný, nic se nezměnilo. Nehodlal se mladšího vzdát a to mu chtěl říct. Jakmile se k němu přiblížil na pár metrů, hnědovlasý krátce zvedl hlavu, než ji však znovu sklopil. Changbin došel až přímo k němu.

„Běž pryč..." pronesl tiše, avšak rázně mladší.

„Nikam nejdu," odpověděl mu rozhodně černovlasý. Dával si ale pozor, aby jeho hlas nezněl hrubě. Dřepl si, aby byli na stejné úrovni. Seungmin se mu ale vyhýbal pohledem, v ruce drtil zmuchlaný papír.

„Vypadni..." poručil mu znovu.

„Nikam nejdu," zopakoval svá slova Changbin. Na to se ale mladší zvedl s plánem staršího obejít a pravděpodobně se schovat někde jinde. Changbin byl ale pohotový. Zvedl se a chytil mladšího za ruku.

„Řekl jsem, ať vypadneš!" vykřikl podrážděně mladší, jeho hlas se ale třásl stejně jako jeho tělo. Changbin ho ale neposlechl a naopak ho otočil čelem k sobě.

„Proč přede mnou utíkáš?" zeptal se ho klidně.

„Neměls právo to číst!" vyštěkl po něm Seungmin a pokusil se mu vytrhnout. Černovlasý zavřel na vteřinu oči, bojoval s myšlenkami si s mladším promluvit a nechat ho jít. Nechtěl už ale před věcmi utíkat, tohle se muselo vyřešit. Volnou rukou chytil mladšího za bradu. Konečně se jejich pohledy střetly.

„Seungmine, uklidni se, prosím. Můžeme si promluvit?" požádal do s jistou zoufalostí v hlade. Hnědovlasý mu ale záporně zakroutil hlavou. Oči měl skleněné a po tváři se mu kutálely slzy. Changbinovi se svíralo nad tím pohledem srdce.

„Nechci odejít, ano? Chci tu zůstat s tebou," řekl mu a jemně ho pohladil po líci a tím střel slzy. Poznal, že se Seungminovo tělo malinko uvolnilo, proto svůj stiskl uvolnil. „Sedneme si?" zeptal se, ale nečekal na odpověď. Pomalu mladšího dovedl ke spadlému stromu, na který se posadil a jemně stáhl Seungmina vedle sebe. Vzal jeho ruce do svých a otočil se na něj.

„Neměl jsem to vidět, já vím, ale pro mě se nic nemění. Chci s tebou trávit svůj čas, protože tě mám rád takového jaký si a vážím si toho, mě necháváš u sebe. Neodháněj mě od sebe, prosím," zatímco starší mluvil, hladil Seungmina palci po hřbetu ruky. Mladšího tělo se stále lehce třáslo, slzy mu tekly po tváři, ale už nevzlykal. Díval se na jejich společné ruce. Changbin na něj netlačil s odpovědí, snažil se být trpělivý.

„T-Takžee tobě.... to-to je jed-dno?" dostal ze sebe s námahou. Na jeho slova starší přikývl. „P-Proč?" vyhrkl Seungmin a navázal s ním oční kontakt. V jeho tváři bylo zmatení a strach. Changbin se na něho usmál.

„Neodejdu jen tak kvůli nějaké nemoci. Tak lehce se mě nezbavíš," pronesl vesele, ale rychle znovu zvážněl. „Není to pro mě důležité, Seungminnie," pronesl tiše a pohladil ho po paži. Mladší zavřel oči a zhluboka vydechl, přičemž se mu na tváři objevila nová várka slz.

„V-Všichnii radě-ji odešli-li..."

„Jenže já nejsem jako ostatní, nebo jo?" zeptal se ho s pozvednutým obočím Changbin. Seungmin se na něj znovu podíval, na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.

„Ty jseš šílenec..."

... Fall in Love on Jeju ...

*halabeoji = korejské oslovení pro dědečka

Je pondělí 00:50 ráno, vstávám v 6:15... ale je kapitola!