Blonďák ležel na pohovce a díval se do papíru, který si držel nad hlavou. Do pozadí hrála tiše hudba. Převalil se na druhý bok a odložil papír na konferenční stolek. Z úst mu vyšel tichý povzdech. Očima doputoval k nástěnným hodinám, které ukazovaly devátou hodinu večerní. Za normálních okolností by se už připravoval na spánek, ale dnes tomu tak nebylo. Poslední dobou si navykl chodit brzo spát, ale pozdě vstávat. Občas byl schopný vylézt až na oběd. S únavou to ale nemělo nic společného. Dneska ale jeho monotónní večer měla narušit návštěva. Jenže už tady dvě hodiny sedí a stále nikdo nepřišel. Začal pochybovat, zda vůbec dneska dorazí. V domě byl opět sám. Pan Lee musel odjet do Suwonu, kam byl pozván jeho zaměstnavatelem na team building. Jeho manželka pochopitelně jela s ním, kdo by si nechal ujít víkend v lázních? A jelikož rodiče nebyly doma, Jeongin už v pět vystřelil z domu na nějakou další párty. Za ten měsíc, co tady bydlí, už to byla tak šestá. Bylo mu jedno, že je dnes středa a zítra ho čeká škola. 

Domem se rozezněl zvonek, který donutil Felixe vystřelit na nohy. Zamířil do předsíně, kde se ještě zastavil u zrcadla, aby zkontroloval svůj vzhled. Přece jenom, teď se o sebe příliš nestaral, proto nechtěl svou návštěvu vyděsit. Vzal za kliku a otevřel vchodové dveře, setkav se s usměvavým černovlasým mužem.

„Ahoj Lixi," pozdravil ho vesele, přesto trochu udýchaně, Changbin. I Felixovi se mírně zvedly koutky a jakmile starší roztáhl ruce, neváhal a obejmul ho. Byl najednou klidnější, když se konečně setkal s někým jiným, kdo nepatří do jeho rodiny. Když se odtáhli, blonďák ustoupil a pustil druhého muže dovnitř. Prošli kuchyní, kde mu nabídl, co něco pití. Jelikož se Changbin zmínil, že nic nejedl, z lednice vytáhl jarní závitky. Černovlasý se na něho vděčně usmál.

„Už jsem si myslel, že nepřijdeš," poznamenal Felix, když se posadili naproti sobe na pohovku.

„Letadlo mělo zpoždění. Přemýšlel jsem, jestli ti nemám napsat, ale nakonec jsem si řekl, že ještě není tak pozdě. Neruším tě doufám?" zeptal se pro jistotu, ale blonďák rychle záporně zakroutil hlavou.

„Letadlo? Tys někde byl?" podivil se Felix.

„Měsíc jsem teď byl na Jeju ostrově ve vesnici, kde jsem vyrůstal. Nebyl jsem tam přes čtyři rok."

„Muselo být skvělé to tam znovu navštívit," konstatoval blonďák natáhl se pro skleničku s colu, kterou si při jejich příchodu položil na konferenční stolek.

„To jo, úplně jsem zapomněl, jak moc mi tam na těch lidech záleží. Bude se mi stýskat," svá poslední slova řekl Changbin trochu tišeji. Též se natáhl pro své pití. „Ale jakmile jsem se dozvěděl, že jsi v Seoulu ty, tak jsem tolik nesmutněl," dodal pobaveně, jenže blonďákovi moc do smíchu nebylo. Sklopil pohled a polštářek, který měl na klíně, sevřel trošku silněji. Jeho reakce si Changbin hned všiml a vyděšeně si přiložil ruku na pusu. „Promiň, nedomyslel jsem to. Samozřejmě není dobrý, že jsi tady."

„Mluvil jsi s Minhem?" zeptal se ho mladší, postupně ho znovu přepadaje pochmurná nálada.

„Byl jsem dost v šoku, když mi o tom hyung řekl. Nechtěl jsem tomu věřit," přiznal Changbin a více se uvelebil na sedačce. Všiml si obrazu nad televizí, kde byla vyobrazena celá Lee rodina. Již před rokem, když ho viděl poprvé, byl unešený precizností autora. Felix se teď díval stejným směrem jako on. V místnosti zavládlo ticho. Černovlasý muž po chvíli přesunul pohled na blonďáka. Nemohl si nevšimnout jeho smutné tváře. Bylo mu ho tak líto, nejraději by ho obejmul. 

„Jak se cítíš?" narušil ticho Changbinův hlas. Blonďák se jeho směrem otočil, následně sklopil pohled do klína.

„Prázdně. Nevím, co mám teď dělat. Jak mám věřit lidem okolo sebe, když mě člověk, kterému jsem věřil ze všech nejvíce, zradil? Jak mi to jen mohl udělat?" promluvil konečně Felix. Třásl se mu hlas, ze kterého bylo jasně poznat, jak moc je raněný.

„Chápu tě, Lixi. Až příliš dobře ti rozumím," pronesl smutně starší a natáhl k blonďákovi ruku. Felix zvedl hlavu a jeho ruku přijal, věnuje mu krátký, ale smutný úsměv. Changbin jejich spojené ruce stiskl, aby tím podtrhl svoje slova. Viděl v něm sebe. Chtěl mu pomoct, protože ho bolelo vidět blonďáka v tomto stavu. „Mluvil jsi s ním?" optal se opatrně. Felix zakroutil záporně hlavou, ale vzápětí si povzdechl.

„Snaží se mi dovolat skoro každý den."

„A ty mu to nebereš?" zeptal se pro ujištění starší.

„Mám dojem, že jakmile bych uslyšel jeho hlas, tak bych se rozbrečel," přiznal tiše, přičemž jeho oči začaly být skleněné. Jeho slova Changbin moc dobře chápal, přesto se v jeho hlavě objevila jistá myšlenka.

„Pokud ti volá každý den, očividně s tebou chce mluvit. Třeba se chce omluvit," pronesl svou domněnku nahlas, načež mu mladší věnoval zamračený pohled.

„Omluvit? Hyung, tohle nejde spravit pouhou omluvou."

„Já vím, ale možná ti to chce všechno vysvětlit," objasnil mu lépe. „Občas bývají věci komplikovanější a trochu jinak, než se na první pohled zdá. Měli byste si promluvit," dodal vážně starší. Za svou myšlenkou si stál. Věděl, že se to říká snadno, ale hůř dělá. Felix mu věnoval zamračený pohled, ale nic neříkal. Nejspíše si jeho slova přehrával v hlavě.

„I kdyby mi to chtěl vysvětlit, stále to nemění fakt, že..." odmlčel se na chvíli, „... líbal někoho jiného," dořekl. Jeho hlas byl slabý.

„Ty se k němu nechceš vrátit?" zeptal se překvapeně Changbin. Celou dobu doufal a věřil, že se ti dva vrátí k sobě.

„Já..." začal mladší, ale zarazil se. Ret se mu jemně rozklepal, nedokázal udržet oční kontakt. „Ty by ses vrátil k Dahyun po tom všem?" zeptal se ho zničehonic. Changbin tuhle otázku nečekal. Šokovaně na blonďáka pohlédl. Tohle byla trochu podpásovka, ne? S odpovědí trochu otálel. Přemýšlel a váhal. Sám byl ale překvapený tím, že měl rychle jasno. Nedostavilo se ani typické sevření hrudi, na který byl zvyklý. Vlastně se cítil poměrně klidný

„Nevrátil bych se k ní, protože mě podváděla přes půl roku. Bylo to těžký, ale i tak jsem se s ní sešel. Chtěl jsem slyšet její verzi," objasnil mu. Vybavily se mu vzpomínky na to, jak od Minha přišel nad ránem domů a půlka skříně byla prázdná, stejně tak zmizela o její elektronika. Tenkrát se složil, protože mu došlo, že se to opravdu děje. Po týdnu mu Dahyun zazvonila na dveře, že jsi jde vyzvednout ještě nějaké věci. Spěchala, nechtěla se moc bavit a vyhýbala se očnímu kontaktu. Changbin ji poprosil, aby si sedli a probrali to. Chtěl vědět, co se stalo, co udělala špatně. Nakonec zjistil, že nebyla chyba na jeho straně. Felix na něho nečinně hleděl, zpracovávaje jeho slova.

„Ale... jak mu mám znovu věřit? C-Co když... mě už ne-nemiluje?" po mladšího tváří sklouzla jedna neposedná slza. Changbin ho pozoroval smutným pohledem. A když druhému muži začaly po tváří text slzy a ozval se první vzlyk, kdy Felix zabořím obličej do svých kolen, už to nevydržel.

„Lixi, pojď sem," řekl a přitáhl si blonďáka do náruče. Felix se nijak nebránil, ba naopak. Přitiskl se ke staršímu a nechal svým emocím volný průběh. Changbin ho hladil po zádech, aby mu pomohl se uklidnit. V objetí strávili několik minut, když se pak blonďák odtáhl, otíral si líčka.

„Ehm... p-promiň, sotva si přijel a já už na tebe házím všechny svoje problémy," zamumlal Lix.

„Neomlouvej se, chci ti pomoct," usmál se na něho Changbin. „Jen tě prosím, aby sis s ním promluvil, až na to budeš mít sílu. Jak se zachováš potom, to už je na tobě. Jenom nechci, abys udělal nějaké ukvapené rozhodnutí, kterého bys pak mohl litovat," objasnil mu a pohladil po rameni.

„Díky, hyung," konečně se na mladšího tváři taky objevil mírný úsměv, kterým předával druhému muži vděk. „Pojďme se bavit o něčem jinem. Nechceme si něco pustit? Mohl bys tu přespat, rodiče jsou pryč," nabídl mu. Changbin chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Proč taky ne? Sice ještě nebyl doma a v předsíni mladšího se nacházel jeho poměrně velký kufr. Na vybalování ale opravdu neměl náladu. Felix mu dal do rukou ovladač, aby něco vybral, zatímco šel do kuchyně.

„Nemáš tam náhodou pivo?" zavolal na něj Changbin a vyklonil se z pohovky. Z kuchyně na něho Felix zamával s dvěma plechovkami. Vrátil se s ještě dvěma řekami, aby si udělali pohodlí. Starší se mezitím snažil pochopit, jak funguje jejich pohovka, kterou se snažil roztáhnout. Konečně se uvelebili a pustili si nové korejské drama na netflixu s trochu tajemnou atmosférou. Bylo to překvapivě zábavné a dost se nasmáli. Felix ležel na břiše a hlavu si podpíral polštářem, starší seděl hned vedle něho. Zavibroval mu na stole telefon, po kterém se hned natáhl. Blonďák zvedl hlavu a pozoroval svého kamaráda, jehož oči utíkal z jedné strany obrazovky na druhou.

„Kdo to je?" zajímal se Felix, když na obrazovce zahlédl fotografii jakési černovlasé dívky.

„Moje sestřenice, už se mi zase vysmívá," postěžoval si starší a začal něco agresivně psát. Vzápětí mu do chatu přistálo hned několik dalších fotografií, na jedné z nich měla dokonce dívka vyplazený jazyk.

„Je fakt hezká. Vůbec si nejste podobní," konstatoval blonďák, načež se na něho druhý muž šokovaně podíval.

„Tak počkej, to odvoláš!" zvolal a hned začal hledat jejich společné fotky v galerii. V tu chvíli už musel Felix uznat, že podobní si jsou, ale bavilo ho si dělat s Changbina srandu. Už se tahle dlouho nezasmál. Nakonec úplně zapomněli na film a prohlíželi si staršího fotky.

„Kdo je tohle?" zeptal se zvídavě blonďák a ukázal prstem na hnědovlasého chlapce, který ležel na zemi a k obličeji měl přitisklý foťák.

„Jeden kluk z vesnice, syn místního farmáře. Je asi stejně starý jako ty," oznámil mu a dal pokračoval projíždění fotografií. Jenže na každé další byla ta stejná osoba.

„Jste si dost blízcí, co?"

„No... zas tak úplně ne," prohlásil Changbin a podrbal se na zátylku. Jeho odpověď druhého zmátla.

„Vždyť je na každé druhé fotce," upozornil ho na tento fakt Felix, načež mu chtěl začít Changbin odporovat. Jenže jakmile projel očima svou galerii za poslední týden, zarazil se. Blonďák měl pravdu. Předevčírem byli společně na louce za vesnicí, Seungmin fotil rozkvetlé květiny a motýly, kteří poletovali všude kolem. Černovlasý muž seděl v trávě a s úsměvem na tváři pozoroval mladšího, jak soustředěně pořizuje fotografie. Vypadalo to, že už mu je zas dobře. Opravdu na to odpoledne vesele vzpomínal, pak už totiž balil a loučil se s kamarády a rodinou. Seungmina bohužel nezastihl.

„Hyung!"

„Cože?" trhl sebou Changbin. Ztratil se ve svých myšlenkách, že přeslechl Felixe. Ten se tomu zasmál, vzápětí se ale zklidnil a narovnal se.

„Říkal jsem, že ti moc nevěřím. A teď už vůbec. Nad čím jsi to přemýšlel?" zeptal se ho pobaveně s pozvednutým obočím. Starší ho rychle odbil slovy, že nad ničím, což mu samozřejmě opět blonďák nevěřil. Changbin si povzdechl a více se položil do opěradla sedačky. Co to s ním zase je? Proč má ten stejný divný pocit jako na letišti? Zvláštním způsobem se mu stahoval žaludek, zatímco projížděl fotkami.

„Dobře, je to trochu složitější. Ne že mě budeš přerušovat!" pohrozil mu. Felix mu s uchechtnutím odpřisáhl, že bude mlčet a posadil se do tureckého sedu naproti němu. Changbin věnoval ještě jeden pohled svému telefonu, než ho vypnul a položil na kraj pohovky. A tak začal vyprávět a vysvětlovat. Nejdříve mluvil o tom, kdo Seungmin je a jaký vztah (nebo spíš nevztah) spolu měli v dětství. Dál popisoval jeho chování, které se za dobu jeho pobytu rapidně změnilo, což ho mátlo ze všeho nejvíc. Vyprávěl mu o Seungminově závislosti na rutinách, o chvílích, kdy to vypadá, že je myšlenkami mimo sebe, o jeho roztržitosti a neschopnosti udržet pozornost. Felix dodržel své slovy a opravdu mu do toho neskákal, ač se držel zuby nehty. Nespustil z druhého oči.

„... ale když jsme spolu někde sami, tak mi přijde, že je všechno v pohodě a normální. Občas na něm ale jde vidět, jak unavený a mimo je, a já si nemůžu pomoct a... prostě... prostě chci, aby byl šťastný. Má ten nejkouzelnější úsměv, který jsem kdy viděl," přiznal nakonec Changbin. Jeho hruď se rychle zvedala z toho, jak neustále mluvil a plácal jedno přes druhé. Rychle mu vyschlo v krku.

„Hyung, ty jsi se normálně zamiloval," pronesl až skoro nevěřícně blonďák. Changbin jeho směrem vykulil oči.

„N-Ne, to je blbost," oponoval mu černovlasý.

„Jaká blbost? Pět minut mi tady básníš o nějakém Seungminovi a o tom, jak nezvládáš, když je smutný nebo naštvaný, a chceš, aby tě měl rád."

„Ale takhle jsem to nemyslel! Rád jako kamaráda," snažil se mu to vysvětlit, ale pravdou bylo, že v hlavě měl pořádný bordel. A když Felix zmínil zamilovanost, jeho srdce překvapeně poskočilo. Sám nad sebou se zamračil a přesunul pohled na televizi, kde celou dobu běžel jejich film.

„Vážně, hyung? Rudnou ti tváře," ušklíbl se blonďák, kterému aktuální situace přišla vtipná. Changbinovi ruce vystřelily k jeho tvářím, aby je zakryl. Opravdu ale byla horká, tudíž i červená. No doprdele... jeho mozek vypověděl službu. Cítil ale příjemné teplo na hrudi. Že by opravdu...?

„Vážně si to myslíš?" vydechl tiše a konečně znovu pohlédl na svého kamaráda, kterému se v tu chvíli rozzářily oči.

„Samozřejmě! Poznám, když je někdo zamilovaný. Jisung byl jasný jak facka," dodal a pousmál se nad tou vzpomínkou. „Spíše měl ale zaráží něco jiného. Nejsi straight?" zarazil mladší. Jeho otázka byla pochopitelná. Changbin chvíli váhal s odpovědí.

„Já... no, nikdy jsem vyloženě nepřemýšlel nad tím, že bych byl s klukem, ale teď... vlastně mi to je docela jedno," pokrčil rameny starší. „Zamiloval jsem se do Seungmina, tak to jsem to teda vyhrál," pronesl s úšklebkem a ironií v hlase. Felix se nad jeho poznámkou zamračil, čehož si Changbin hned všiml.

„Nevím. Seungmin je prostě ta poslední osoba, která by mě napadla, pokud by šlo o lásku. Vždyť si on sám myslí, že láska je ztráta času. Do čeho jsem se to já zas navrtal?" zakroutil nevěřícně hlavou.

„Tak ho přesvědč o opaku! Podle tvého popisu to zní tak, že nikdy neměl vážný vztah a ani moc přátel. A jestli se s tebou cítí dobře, jak sám říkáš, tak jsi na dobrý cestě," Felix měl pravdu, to se muselo nechat. Changbin se zamračil z toho usilovného přemýšlení, na hrudi překříživ své ruce.

„Nejsem si jistý, jestli jsem znovu připraven na lásku. Vím, že je to rok, ale... nevím. Nedokáži si představit, jak by to vypadalo. Já v Seoulu, on na Jeju."

„Za zkoušku nic nedáš, hyung. To už je na tobě," pronesl ledabyle blonďák a opřel se ramenem o opěradlo pohovky. Changbin se nad jeho slovy lehce pousmál. To si dnes přišli navzájem radit do vztahů? I do těch neexistujících? Vlastně byl ale za jeho slova vděčný. Už tenkrát rozhovor s Minhem ho utvrdil v tom, že mu Seungmin není lhostejný a záleží mu na něm. A Lix má pravdu, za pokus nic nedá.

„Dám tomu chvíli čas, sotva jsem přijel. Uvidím, jak-" oba muži sebou trhli, když se ozvala rána z chodby. 

„To jsou tvoji rodiče?" zeptal se zaraženě Changbin. 

„Ne," odvětil mu zamračeně mladší a zvedl se z pohovky. „Ale asi můj bratr," konstatoval a rozešel se přes kuchyni na chodbu. Changbin ho následoval, protože se z chodby ozvala další rána, což ho zneklidňovalo. Nevěděl, že má Felix sourozence. Jakmile prošli kuchyní, blonďák se zarazil v průchodu, až do něho málem Changbin narazil. Naklonil se do strany, aby přes něho viděl. 

„Jeongine, co tady zas vyvádíš?" povzdechl si blonďák a zakroutil nevěřícně hlavou. Jeongin ležel na zemi pod vrstvou bund, které na sebe pravděpodobně shodil, když se snažil chytit věšáku.

„Koukám, že to tady někdo přehnal," ušklíbl se Changbin. Jeongin na zemi se nemotorně převalil na bok a začal se hrozně hlasitě smát, přičemž jeho starší bratr pozvedl obočí. Zkontroloval čas a byl překvapený tím, že není ani dvanáct. To se moc Jeonginovi nepodobalo. Nejmladší se konečně zvedl na nohy, ale zatočila se mu hlava a znovu ztratil rovnováhu. Felix ho sotva chytil.

„Ty jsi fakt jak malý děcko," pronesl frustrovaně blonďák.

„Běééž mhm- do... prdeale," zamumlal nemladší a odstrčil svého bratra pryč. „Vy thmak mu-síjte všechnhno z.... kázit," pokračoval dál. Felix nakrčil nos, protože mu vadil silný zápach alkoholu.

„Tohle je běžná situace?" zajímal se Changbin, který stále stál za blonďákem a celou situaci pozoroval.

„Bohužel, dneska to ale fakt přehnal," postěžoval si. Jeongin se mezitím kolíbavou chůzí vydal chodbou ke schodišti. Skoro se plazil po zdech, až se mu povedlo shodit jeden rámeček na zem. ten se okamžitě roztříštil. Felix k němu rychle doběhl a odtáhl ho od střepů. Jeongin se ale hlasitě smál a na blonďáka v podstatě spadl, postupně se sesunul k zemi. Felix mu věnoval znepokojivý pohled. Opilého ho už viděl mockrát, ale tohle bylo něco úplně jiného.

„Je mi to blbý, ale mohl bys mi pomoct ho dostat do pokoje? Sám schody rozhodně nevyjde."

„Samozřejmě, v pohodě," řekl starší a rozešel se svému kamarádovi pomoct. Chytil Jeongina za paži a vytáhl ho na nohy. Překvapivě ho ale nejmladší obejmul a začal mlít něco o tom, jak ho rád vidí a že mu hrozně chyběl. Oba střízlivý muži pozvedli obočí a nevěřícně na něho civěli.

„Tak ten má dost," pronesl nevěřícně Felix a podepřel ho z druhé strany. Postupně se jim podařilo vyjít schody, ač jim to Jeongin vůbec neulehčoval. V polovině se jim skoro vysmekl a hodil záda za schodů dolů, vzápětí mu nohy vypověděli službu, a tak ho musel blonďák s Changbinem doslova odnést.

„To jeam si podvít! Potrebassd jem chcááát... a kolik ssi mám dvěr, když posídsla-la vona suger," mlel si dál své. Felix protočil očima a navedl je do Jeonginovýho pokoje. Jakmile otevřel dveře, nakrčil nos. V pokoji byl stejně silný zápach alkoholu a cigaret, všude byl naprostý nepořádek, sova se dalo projít. Konečně Jeongin ztichl a nechal donést k posteli, odkud blonďák musel sundat hromadu oblečení, aby ho bylo vůbec kam položit.

„Tak tohle se mi snad zdá..." promnul si Felix obličej, následně jeho zrak dál putoval po místnosti. I Changbin si prohlížel pokoj a netvářil se příliš nadšeně. Najednou se ale ozvaly dávivé zvuky a oba muži rychle přesunuli svůj pohled na nejmladšího. Blonďák rychle popadl kýbl, který stál vedle nočního stolku (netušil, jak se tady vzal) a přistrčil ho k Jeonginovi právě včas. Ten do něho obrátil svůj žaludek, tělem se skácel z postele, takže ho museli oba muži přidržovat.

„Tohle se mi nelíbí," promluvil po chvíli černovlasý. Jeongin konečně přestal zvracet a posadil se. Měl nepřítomný výraz, lehce se třásl a hlavou pohupoval do stran.

„Promiň, žes tohle musel vidět," omluvil se mu Felix. Tak strašně moc se styděl.

„Ne takhle. Myslím si, že tohle není jenom alkohol," řekl vážným tónem hlasu. Blonďák se na něho nechápavě podíval. „Má rozšířené zorničky, klepe se, je mimo, ale zároveň hrozně veselý a mele naprostý hlouposti. Klasický příznaky drog. Tipuju to tak na perník, možná ještě něco dalšího, těžko se to určuje, když je to namixovaný s alkoholem." Felix na něho nevěřícně hleděl, následně svůj pohled přesunul na svého bratra.

„Já ho vážně zabiju," vydechl naštvaně. Než však stihl dál pokračovat v nadávání, Jeongin se znovu nahnul nad kýbl a začal zvracet.

„Jseš si tím jistý?" zeptal se staršího, nechtěl tomu totiž věřit. Ano, Jeongin pije a kouří už nějakou dobu, ale že by i drogy? 

„Jeden můj kámoš byl závislý už od střední. Dokázal sehnat drogy všude. Nedávno skončil na léčení," pronesl ne moc nadšeně Changbin, následně se na mladšího otočil „Kolik že mu je?"

„Už dva měsíce osmnáct, je ve třeťáku. Ale už to bude rok, co se takhle rozjel," oznámil mu tiše. Tohle uvědomění ho opravdu nepotěšilo. Co se stalo s jeho malým bráškou? Kde se stala chyba?

„No... tak to je pěkně v prdeli," řekl s povytaženým obočím. „Očividně nás čeká dlouhá noc."

... Fall in Love on Jeju ...

Dneska mám pro vás připravenou dlouhou a důležitou kapitolu. Ano, je čtvrtek, ale nechtěla jsem vás nechat čekat (otázkou je, kdy napíšu kapitolu na neděli😅💜). Chtěla bych vám moc poděkovat za komentáře a vaši podporu, hřeje mě to u srdíčka. Zároveň jsme překonali hranici 10k přečtení u prvního dílu, tady zas 2k. Moc vám děkuju! Jste zlatíčka. Love U! *Annie*