„Changbine, už stačí."

„Ale ono je to tak dobrý!"

„Musí zbýt i na ostatní, ty nenasyto," hubovala teta Kwon, která vytrhla svému synovci talíř z ruky. Changbin ji obdařil naštvaným pohledem. Nemůže za to, že jsou její placky tak dobré, měl jich pouze osm. Oddupal si to do vedlejšího obýváku, kde sebou plácl na pohovku. Doufal, že se mu ještě tetu podaří přesvědčit. Vytáhl telefon z kapsy kalhot a projížděl sociální sítě. Když se teta Kwon objevila mezi dveřmi, nadšeně se posadil a byl připravený naběhnout znovu do kuchyně. 

„Mohl bys to odnést halmeoni Kim, když tu teď Eunbi není? Odnesla bych jí to sama, ale každou chvíli se sem nahrnou ostatní," vysvětlila mu, přičemž v ruce svírala plátěnou tašku. Changbin si zklamaně povzdych, ale zvedl se a převzal si ji se slovy, že až se vrátí, chce další placku. Teta Kwon se zasmála a slíbila mu, že pokud něco zbyde, tak mu to schová. Černovlasému bylo jasné, že i kdyby zbylo, on je nedostane. Nasoukal se do bot, navlékl na sebe mikinu a opustil rodinný dům. Při chůzi si pobrukoval, přičemž pozoroval, jak z návsi mizí lampióny. Festival proběhl bez jakýchkoliv potíží, teď bylo načase všechno uklidit. Po pár minutách chůze došel až na konec vesnice k malému domku s červenou střechou a žluto-bílou omítkou. Prošel brankou a zaklepal na dveře, vyčkávaje, až mu někdo otevře.

„Alé... to jsi ty, Changbine?" zamžourala postarší dáma proti slunci.

„Dobrý den, halmeoni Kim. Teta Kwon Vám posílá toto tašku. Jsou tam léky, rýžové placky a nějaké knihy."

„Ach tak. Jen pojď dál," ustoupila paní Kim a udělala tak černovlasému muži prostor. Changbin se nejdříve zdráhal, ale nakonec přestal odmlouvat a opravdu dovnitř vstoupil. Její dům byl malý a útulný. Dovnitř přes záclony pronikalo slunce. „A proč pak nepřišla Eunbi? Snad se jí něco nestalo?" zhrozila se postarší žena.

„Nene, nebojte se. Eunbi jela se strýčkem Dongem do města vyřídit nějaké papíry ohledně pošty. Vrátí se někdy odpoledne," ujistil ji rychle, než stihla začít panikařit.

„To je dobře, že pomáhá. Ona je to opravdu milá a pracovitá dívka," mluvila paní Kim, přičemž dala postavit konvici na čaj, z vrchní skříňky, kam sotva dosáhla, vyndala hrníček. Changbin rozklíčoval její plán a svraštil obočí. Nechtělo se mu tu zůstávat příliš dlouho, zároveň se mu příčilo starší ženu odmítnout.

„Halmeoni Kim, musím se ještě vrátit, abych mohl tetě s poštou, když je tam teď sama," pokoušel se vymluvit, což ale moc nezafungovalo. Prohlásila, že ho nezdrží dlouho. Tak se Changbin bez protestů posadil, tašku pokládaje předtím na malou komodu. Starší žena se k němu brzy přidala, přičemž k němu přistrčila hrneček s bylinkovým čajem. Usmál se na ni a poděkoval, horká tekutina mu ale popálila špičku jazyka. Nedal na sobě nic znát. Paní Kim by si toho ale ani nevšimla. Začala vyprávět o tom, jak jí vítr shodil krmítko pro ptáčky, jak je letos teplé jaro a jak má v plánu si koupit novou sadu talířků od pana Parka. Changbin celou dobu přikyvoval, přičemž míchal čaj lžičkou, aby ho ochladil a co nejdříve vypil. Ne že by se mu nezamlouvalo poslouchat vyprávění halmeoni Kim, ale zkrátka si uměl představit lépe strávený čas.

„... takže jsem uvážila, že za to můžou krysy. Už jsem i jednu viděla na zahradě, ale můj syn mi to nevěří, prý že si to vymýšlím," zakroutila hlavou, vzápětí se ale zarazila. „Musím zkontrolovat Minnieho. Málem jsem na něho zapomněla, chudáčka," zvedla se ze židle a rozešla se k zadním dveřím, které vedly na zahradu. Changbin naklonil překvapeně hlavu do strany. Seungmin je tady? Vůbec by si toho nevšiml, kdyby se o něm paní Kim nezmínila. Též se zvedl ze židle a následoval jí na malou verandu. Naskytl se mu pohled na skromný pozemek s dokonale posekanou trávou. V zadní části byla hlína a od půlky byly připraveny záhony. Seungmin seděl na zemi zády k nově příchozím. Na rukou měl rukavice a do vytvořených záhonků sel semínka. Druhou rukou si podpíral hlavu.

„Byl bys tak hodný a pomohl mu? Slíbil, že mi upraví zahradu, ale tímhle tempem tu bude ještě o půlnoci," zakroutila hlavou halmeoni Kim při pohledu na svého vnuka. Changbin chtěl hned přikývnout, hned se však zarazil.

„Nemyslím si, že se Seungminovi bude líbit, když se mu do toho začnu montovat. Jistě Vám chce pomoct sám," řekl, načež mu postarší žena věnovala překvapený pohled.

„Jde vidět, že ho znáš. Normálně by i mě hnal pryč, ale dneska nemá dobrý den. Uvidíš, že dnes tvou pomoc ocení, jen se nesmíš nechat odradit," usmála se na něho a se slovy, že si jde udělat další čaj, zmizela opět v domě. Changbin hodnou chvíli stál na verandě a mladšího pozoroval. Byl přesvědčený o tom, že ho Seungmin pošle pryč, ale slova starší dámy ho donutila opět přemýšlet. Jak to že, dnes nemá dobrý den? Tohle není poprvé, co to tohle slyší. Poslední dobou mu přijde Seungmin více unavený. Nepoužívá sarkasmus, nevadí mu se s Changbinem bavit, párkrát se i jemně usmál. Mate ho to. Zhluboka se nadechl a pomalu se vydal k záhonkům na konci zahrady.

„Nelekni se, jsem za tebou," promluvil tak metr od mladšího Changbin. Očekával, že sebou klasicky Seungmin trhne, on pouze ale zvedl hlavu a zmateně se podíval za sebe. Changbin se na něho usmál, věnoval mu pozdrav a posadil se vedle něho. 

„Kde ses tady vzal?" zeptal se Seungmin a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe, což Changbinovi připadalo roztomilé. Hned si ale všiml, jak je druhý muž unavený, zmatený a bez energie. Hned se uvnitř něho začaly objevovat obavy.

„Přišel jsem něco donést tvé halmeoni a ta mě poprosila, abych ti pomohl," vysvětlil mu a podíval se na záhony před nimi.

„Nepotřebuju pomoct, můžeš jít," odpověděl mu Seungmin, jak starší očekával. Rozhodl se ale řídit slovy postarší ženy a nenechat se odbýt. I jeho intuice mu říkala, aby neodcházel.

„Chci ti pomoct. Přísahám, že ti nebudu překážet. Zaúkoluj mě a nebudu tě otravovat," ujistil ho. Seungmin mu věnoval krátký pohled, který vzápětí přesunul na záhony před sebou. Z jeho úst vyšel povzdech, který jasně naznačoval, že dnes nemá náladu na nějaké dohadování.

„Můžeš dodělat řádky," řekl a ukázal na velké dřevěné hrábě, kterými by člověk listí neshrabal ani po dni práce. Na vytváření záhonů však byly ideální. Changbin přikývl. zvedl se a došel si pro ně k plotu. Bez dalších slov se pustil do práce. Za chvíli to měl hotové, proto se s mladším domluvil a začal na druhé straně sít semínka ředkviček. Sluníčko ho hřálo do zad, proto se rozhodl si sundat mikinu, kterou pohodil doprostřed zahrady, doufaje, že na ni potom nezapomene. Když dodělal jeden řádek, zvedl hlavu, aby se podíval, jak daleko už je Seungmin s hrachem. Překvapivě ale našel mladšího u velkých květináčů, která, jak se zdálo, začal přerovnávat. Usoudil, že už má hotovo, pak se ale podíval do záhonu a zjistil, že se nedostal ani do půlky.

„Seungmine! Nedodělal jsi řádek," zavolal na něj přes zahradu. Oslovený zvedl hlavu a otočil se. Jeho zrak spadl na záhon.

„Ehm... jo, já vím. Jen jsem chtěl tady něco předělat," vysvětlil. Zvedl se, přičemž nechal květináče uprostřed verandy a znovu se pustil do setí hrachu. Changbin se podivil nad tím, že alespoň květináče neodstrčil ke kraji. Pravděpodobně se k tomu chce vrátit. Znovu se pustil do práce, tentokrát se semínky mrkve. Když byl v půlce řádku, uvědomil si, že mu vyschlo v krku. Nezdálo se to, ale sluníčko opravdu hřálo. Odložil pytlík se semínky a zvedl se na nohy, přičemž se protáhl, protože ho začala bolet záda. S myšlenkou, že si dojde pro vodu, se rozešel k verandě. Zarazil se, když byl mladší zase pryč. Tentokrát ho viděl stát u plotu, kde zastříhával keř. Jeho řádek stále nebyl dokončený. Zakroutil nad tím a vydal se dovnitř. Halmeoni Kim seděla v houpacím křesle a dívala se na televizi. Changbina si vůbec nevšimla. Černovlasý muž si dovolil půjčit skleničku a nalil si do ní vodu. Když se vracel zpět na zahradu, chodidlem narazil do květináče. Sykl a z úst mu vyletělo pár sprostých slov.

„Seungmine! Ty květináče jsou fakt na blbým místě," postěžoval si nahlas, když držel rovnováhu na jedné noze. Mladší zvedl zrak od keře a sjel druhého pohledem, následně se podíval na keramické nádoby na verandě.

„J-Jo, promiň," zamumlal a rychle k němu přispěchal, což Changbina mile překvapilo. Očekával nějakou poznámku ve stylu, že má koukat, kam jde. Místo toho Seungmin dostrkal květináče na kraj verandy. Následně se znovu rozešel ke keři.

„Stále jsi nedokončil ten řádek. Mám to dodělat?" nabídl se starší. Očividně má Seungmin spoustu práce a on už je skoro hotový.

„Ne, já to dodělám," vyhrkl Seungmin a změnil svůj směr chůze. 

„Ale co ten keř?" podivil se Changbin. Teď vypadal opravdu hrozně. Z půlky byl střižený a rovný, druhá část si rostla do všech světových stran. Přece to tak Seungmin nenechá, ne? Mladší se zarazil a začal pohledem kmitat mezi věcmi. Následně se ale rozešel právě k plotu, což už teda Changbin opravdu nechápal.

„Nemůžeš nejdřív něco dodělat?" zeptal se ho frustrovaně. Začínalo ho štvát, jak mladší neustále začíná nové věci a nedokončuje je. Po jeho slovech se Seungmin zastavil a otočil se jeho směrem. Byl zamračený, čehož si Changbin rychle všiml.

„Samozřejmě že to dodělám!" bránil se mladší.

„Zatím jsem tě neviděl dokončit jedinou věc. Neustále běháš po zahradě sem a tam."

„Protože je tady spousta práce!" rozmáchl rukama Seungmin. „Záhon už je skoro hotový, ale ty keře potřebují ostříhat, aby nepřečuhovaly za plot. Květináče nejsou na svém správném místě. Lavička potřebuje natřít a- proč nejsou zalitý ty kytky?!" vyhrkl zničehonic a rozešel se k oknu, kde byl závěsný květináč. Changbin si všiml, jak se mu rychle zvedá hruď. Jednou dokonce musel uhnout, aby ho náhodou mladší nepraštil. „Ještě se musí natřít plot a uklidit kůlna. Před domem ještě není zryto, poštovní schránce blbnou dvířka. Málem jsem zapomněl, že-"

„Seungmine!" zvýšil hlas Changbin a chytil mladšího za paži, aby ho zastavil. Oslovený sebou cukl a zmateně se na něho podíval. Rychle dýchal, přičemž jeho ruce již byly připravené vzít konev. „Nemusíš to všechno udělat dneska."

„Ale-"

„Nemusíš to všechno udělat dneska," zopakoval mu pomalu a s důrazem na každé slovo Changbin. „Je spoustu času a dneska jsi toho už udělal dost. Co si dát na chvilinku pauzu, aby sis odpočinul?"  zeptal se ho s jemným úsměvem. Seungmin pootevřel pusu, pravděpodobně chystaje se něco říct, ale nic z něj nevyšlo. Starší si všiml, jak se druhému muži lehce rozšířily zorničky, stejně tak se mu mírně rozklepaly ruce. Intuitivně mu jemně přejel po paži, za kterou ho držel, což konečně Seungmina probralo z transu.

„Hmm... a-asi máš pravdu. Dáme si pauzu," promluvil tiše mladší, přičemž ho Changbin obdaroval úsměvem a jeho ruku pustil.

„Chceš jít dovnitř nebo...?"

„Ne, to je dobrý. J-Jen si pro něco skočím," řekl, obešel ho a vydal se dovnitř. Jakmile byl Changbinovi z dohledu, staršího tvář se starostlivě svraštila. Opravdu si začínal dělat obavy. Rozešel se doprostřed zahrady, kde si sednul na zem do tureckého sedu a rukama se zapřel o trávu. Odtud krásně viděl do kuchyně, protože zůstaly otevřené dveře. Seungmin otevřel jednu z vrchních skříněk a začal se v ní přehrabovat. Vypadalo to ale, že nenašel, co hledal. Rozhlédl kolem sebe a jelikož se mu pohybovaly rty, usoudil Changbin, že mluví na svou halmeoni. Následně se rozešel k malé komodě a z tašky, kterou starší přinesl, vyndal krabičku léku. Changbin zmateně nakrčil obočí. Nezkoumal léky, které halmeoni přinesl, ale předpokládal, že jsou pro ni. Následně se Seungmin rozešel zpět na zahradu, zavíraje po sobě dveře. Starší váhal, jestli se ho má na to zeptat, ale nakonec od tohoto nápadu upustil. Rozhodně si ale hodlá zjistit, co za léky to teta Kwon poslala. Mladší se posadil vedle něj a podal mu jablko, které se mu nějakým záhadným způsobem zjevilo v ruce.

„Ty si nedáš?" zeptal se ho Changbin, když si uvědomil, že Seungmin žádné nemá.

„Nemám hlad," odvětil mu prostě. Zapřel se rukama o zem a vzhlédl k obloze. Jemně přivřel oči kvůli slunci. Changbin se musel při pohledu na něj usmát. Kolem nich se rozprostřelo ticho, které ale nebylo trapné ani nepříjemné, ba naopak. Každý si hleděl svého. Černovlasý muž spokojeně chroupal jablko a přes plot pozoroval v dáli maják a rozprostírající moře hned za ním a útesy. Bylo to tady kouzelné, nedalo se to srovnávat se Seoulem. Měl pocit, že je lehký jako pírko, nic ho netížilo. Užíval si tu atmosféru, která mu přinášela klid na duši. Do přítomnosti ho znovu dostalo až hlasité zívnutí.

„Klidně se na chvíli natáhni, vypadáš unaveně," pronesl směrem ke Seungminovi. Ten se na něho podíval. Jeho pohled byl neutrální, vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

„Nedokážu se jen tak uprostřed dne zastavit a odpočívat. Je kolem mě tolik věcí, že na to není prostor," řekl klidným a tichým tónem hlasu, pohled zabodávaje na dům před sebou. Jeho slova donutila Changbina zmateně naklonit hlavu. Jeho slovům nerozuměl, přesto chtěl nějakým způsobem pomoct.

„Můžeš to alespoň zkusit," usmál se na něho. Natáhl se pro svou mikinu, kterou před půl hodinou pohodil doprostřed zahrady. Zmuchlal ji do kuličky a tím vytvořil polštář, který položil vedle sebe. Zaklepal na něj a tím Seungminovi naznačil, aby si lehl. Ten mu věnoval skeptický pohled a nevypadalo to, že by se mu do něčeho takového chtělo. Po Changbinově prosbě si ale nahlas povzdechl a nakonec si lehl vedle něj. Chvíli hledal vhodnou pozici, aby se mu dobře leželo. Tráva ho lehce lochtala. Nakonec se uvelebil na břiše s hlavou otočenou směrem k Changbinovi. Věnoval mu ještě jeden pohled, než zavřel oči.

I černovlasý muž neodolal a lehl si vedle něj. Sice neměl co pod hlavu, ale nevadilo mu to. Pozoroval mraky na obloze a postupně se mu zavřely víčka, avšak neusnul. Dostal se do bodu, kdy poslouchal zvuky přírody okolo sebe, jeho mozek však přestal pracovat. Bylo to velice příjemné a uklidňující. Po nějaké době, kterou nedokázal určit, ho probralo vibrování jeho telefonu. Zmateně se posadil, promnul si oči a podíval se na obrazovku svého telefonu. Volala mu jeho mamka. Zvedl se ze země a došel na verandu, kde se posadil na lavičku. Nechtěl Seungmina svým telefonátem rušit. Paní Seo se zajímala o to, kde se její syn zatoulal. Neměla o něm žádné zprávy a jen od švagrové věděla, že se vydal na její žádost k halmeoni Kim. V tu chvíli Changbin zjistil, že už je pět hodin odpoledne. Pravděpodobně se mu opravdu podařilo usnout. Slíbil jí, že za chvíli přijde domů a hovor ukončil.

Zvedl se z lavičky a rozešel se k Seungminovi, který stále ležel uprostřed zahrady. Slunce už tolik nehřálo, tudíž začala být černovlasému zima. Chtěl si obléknout svou mikinu, ale překvapeně zůstal stát na místě. Seungmin spal. Pomalu oddechoval a jeho tvář byla uvolněná. Changbin si klekl a opatrně, aby ho neprobudil ho pohladil po paži. Zamračil se, když se jeho prsty setkaly se studenou kůži. Dlaní odstranil několik vlasů, které mladšímu padaly do obličeje. Neodolal a chvíli ho vískal ve vlasech. Měl hrozně jemné vlasy, které byly příjemné na dotek. Když sebou ale Seungmin cukl, rychle svou ruku stáhl k sobě. Zvedl se na nohy a pouklidil všechno zahradnické náčiní. Následně s tou největší opatrností vzal Seungmina do náruče. Opravdu nechtěl, aby se mladší probudil. Ještě jednou se sklonil pro mikinu a následně se vydal k domu. S jistými obtížemi si otevřel dveře domu.

„Úplně jsem na vás -" zarazila se halmeoni Kim, když jí rychle černovlasý muž naznačil, aby krotila svůj hlas. Starší žena se k němu rozešla s obavami v očích.

„Jenom usnul, musel být vyčerpaný," pověděl jí, přičemž se jí snažil uklidnit. Halmeoni Kim mu ale věnovala překvapený pohled, následně se znovu zamračila a řekla mu, ať ho položí na pohovku. Changbin tak udělal, následně si od ní převzal deku a tou mladšího přikryl.

„Tak já půjdu, už se po mně shání," pronesl s úsměvem a s doprovodem postarší ženy se vydal do předsíně.

„Moc děkuju za to, že jsi Minniemu pomohl," poděkovala mu a zapřela se rám dveří, aby nabyla trochu té stability. „Musím říct, že od té doby, co jsi tady, se Seungminovi začalo dařit. Děláš ho šťastnější," pronesla s vděkem v hlase. Changbin jí věnoval nechápavý pohled, než se však stihl zeptat, zavřela za sebou halmeoni Kim dveře. Hodnu chvíli zůstal zmateně stát na kamenné cestě a přemítal nad jejími slovy. Nikdy by nečekal, že jedna návštěva v něm vyvolá tolik otázek.

... Fall in Love on Jeju ...

Dneska z mého pohledu slabší kapitola, ale přesto doufám, že se vám líbím. Pracuji na projektu do školy, zároveň řeším jednu složitou věc v osobním životě a je těžké se tak dostat ke psaní. Snad to není na kapitole poznat. Doufám, že brzy bude vše za mnou a já vám mohu zas nabídnou nějakou veselou kapitolu. I když má pochmurná nálada se možná do další kapitoly bude hodit. Love U! *Annie*