„Musíš doleva... ne, teď doprava... výš... ne, to je zas moc... Changbine, ty jseš naprosto neschopnej!" zanadávala nahlas Eunbi.

„Tak si to pojď udělat sama, když jseš tak chytrá!" zařval na ni zpátky ze štaflí její bratranec. Snažil se držet si rovnováhu, v ruce třímaje šňůru, na které visely červené a oranžové praporky. Od strýčka Donga dostali za úkol nazdobit dům. Festival slunce se blížil a celá vesnice se začala připravovat. Samozřejmě že vše spadlo na starost mladé generaci, protože proč by ti staří lidé lezli po štaflích, když na to mají vnoučata a děti, že? A tak Eunbi a Changbin skončili u toho, že se hádali, jak má být pověšená šňůra s dekoracemi.

„Co se zas hádáte?" vykoukla z okna z přízemí paní Seo. Musela vyklonit hlavu, aby viděla na svého syna, který si to hověl na úrovni střechy. Kdo vymyslel, že se prapory budou vyset na okapy?

„Changbin neumí pověsit šňůru."

„To není pravda! To ty neumíš navigovat!" bránil se hned černovlasý muž. Samozřejmě hned dostal vynadáno, že odmlouvá, protože podle jeho matky má Eunbi vždycky pravdu. Changbin si uraženě sedl na vršek štaflí, přičemž prohlásil dostatečně nahlas, že taky může slézt dolů a nechat je v tom samotné. Co bytostně nenáviděl, bylo to, když mu lidi kecali do toho, co dělá. Nakonec vše rychle pověsil, nezajímaje se o to, co mu Eunbi ze zdola říká, a slezl ze štaflí dolů. Se svou sestřenkou si vyměnili naštvané pohledy. Jako by se nic nestalo, začal Changbin skládat štafle, jen aby je mohl posunout o pár metrů dál. Ještě jim zbývalo nazdobit prodejnu.

„Eunbi-ya!" ozvalo se z okna v přízemí, které za sebou nezavřela paní Seo. „Pojď nám pomoct s šitím, potřebujeme víc rukou!"

„Mamiii!" zaskuhrala dívka, načež obdarovala svého bratrance naštvaným pohledem, protože se uchechtl. Paní Kwon, Seo a teta Hayoung se pustily do přípravy svátečního oblečení, jen aby zjistily, že třeba Changbin se do svého hanboku nevejde. I na jiných bylo potřeba provést značné úpravy, protože například Seojun za rok vyrostl o skoro sedm centimetrů, tudíž mu zpod hanboku vykukovali nohy. Eunbi již ráno projevila svůj nesouhlas a prohlásila, že raději půjde se svými bratranci zdobit vesnici. To se samozřejmě její mamce nelíbilo.

„Kdo to bude dělat, až tady my nebudeme, hm? Mazej sem," nakázala jí nekompromisně paní Kwon. Eunbi se naštvaně odrazila od plotu a dupavou chůzí se vydala dovnitř. Changbinovi hrál na tváři spokojený úšklebek. Sice jsou dospělí, ale jejich mamky jsou pořád ta stejná autorita, jako když byli děti. Konečně pověsil konec té dlouhatánské šňůry na roh baráku a spokojeně slezl dolů. Odstoupil kousek a hrdě si svou práci prohlédl. Sám uznal, že sem tam mu to nesedělo a k symetrii to mělo dost daleko, ale jinak byl se svou prací spokojený. Už jen v rychlosti podobné zdobení natáhl na plot, což bylo značně jednodušší. Krabici se zbylými dekoracemi uklidil do přístřešku pod schody, kde skladovali všechny nepotřebné věci.

„Hej Bine, jdeš k radnici? Prý nám pan Yoon dá lampiony," volal na něj Hongjoong, který si to kráčel k jejich domu. Changbin neváhal a přidal se k němu. Doma už bylo všechno hotové.

„Kde máš Suhyuna?" zeptal se jeho kamarád a natáhl krk, jako by se snažil zmíněného najít.

„Dostal od strýčka Donga úkol roztřídit poštu. Všichni posílají do okolí přáníčka."

„No tak to má fakt na dlouho," rozesmál se Hongjoong. Jedna z tradic festivalu slunce byla posílání pohlednic, kde si lidé navzájem přáli hodně štěstí, zdraví a ať se všem daří. Říká se, když si lidé navzájem nepošlou pohlednici, jejich vztah zchřadne, až nakonec zanikne. A toho se samozřejmě všichni bojí. Changbinovi tato tradice přišla úsměvná. Nevěřil tomu, že jedna blbá pohlednice dokáže zničit vztahy mezi lidmi. Jeho halmeoni ho ale vždy nutila je napsat, byla opravdu silně věřící. Oba muži došli k malé radnici, před kterou stál muž ve středním věku. Okolo něho bylo spoustu krabic a dav mladistvých.

„To je dost, že jste došli. Mezi lampami na návsi je potřeba natáhnout šňůru a na ně zavěsit lampiony. Ještě je potřeba udělat květinovou výzdobu," úkoloval je pan Yoon, který byl správce vesnice. Někteří z davu si povzdechli a protočili očima, Changbin ale neváhal, popadl jednu krabici a vydal se k nejbližší lampě. Tak se všichni pustili do práce. Kdyby teď někdo cizí přišel na náves, divil by se proč po jejím obvodu u každé lampy stojí štafle a člověk. Byl to poměrně komický pohled. Sem tam se objevila nějaká postarší paní, která si buď stěžovala nebo naopak chválila pracovitost dnešní mládeže. Changbin a Hongjoong, kteří pracovali vedle sebe, poctivě obmotávali kolem lamp šňůru a na ně následně věšeli lampiony. Dolů zas dávali květináče s květinou výzdobou. Čas utíkal rychle. Někdo přitáhl reprák, který položil na studnu, tím pádem si všichni mohli užít i trochu zábavy.

„Changbin oppa, pomůžeš mi si květináči? Nezvednu je," přiznala stydlivě Chaeryeong.

„Samozřejmě," odvětil hned Changbin a rozešel se s ní doprostřed návsi. Pomohl ji odnosit tři květináče a ještě je srovnat.

„Babička se zmiňovala, že jsi dnes byl v lékárně," prohlásila, přitom aranžovala květiny. Changbin klečel na zemi a posouval květináč tak, aby přesně seděl okolo lampy a navazoval na ten druhý.

„Hmm, jo. Byl jsem roznášet noviny," pronesl nezáživně a postavil se na nohy.

„Nechtěl by ses někdy projít?" vyhrkla Chaery, když se černovlasý muž chystal odejít. Zastavil se a s lehce pozvednutým obočím se otočil.

„Projít?"

„N-No třeba... k majáku. Je odtamtud moc pěkný východ i západ slunce," řekla, přičemž měla pohled zabodnutý do země, rukama hrajíc si s květy.

„Možná, někdy bychom mohli," odvětil jí a lehce se pousmál. Chaery se rozzářily oči a radostně přikývla. Changbin se rozešel podél návsi. Byl rád, že udělal dívce radost. Je pravda, že si spolu pořádně ještě nepopovídali. Vždycky byli ve společnosti jejich přátel. Určitě by si-
Sykl bolestí, když mu zničehonic na hlavu spadl lampion. Zmateně zvedl hlavu a přiložil si ruku k poraněnému místu. Na zemi byla celá šňůra s lampiony.

„Nestalo se ti nic?" ozvalo se u něj. Navázal oční kontakt se Seungminem který se za ním přiřítil ze štaflí.

„Jo... byla to ale šlupka," přiznal černovlasý a podrbal se na týlu. Mladší si ho starostlivě prohlédl, následně se lehce zamračil, otočil na patě a vydal se zpátky ke štaflím. Popadl spadlou šňůru, vylezl nahoru a začal uvazovat. Po pár vteřinách mu ale znovu vyklouzla. Zanadával a naštvaně lezl dolů. Co pochopil z jeho mumlání, tak tohle rozhodně nebylo poprvé.

„Chceš pomoc?" zeptal se odevzdaně a rovnou za ním vyrazil. Seungmin totiž hned odsekl, že ne. Přesto za ním Changbin přišel, vzal mu konec šňůry z ruky a vylezl nahoru. Musel uznat, že se to nevázalo zrovna dvakrát dobře, jelikož se jedno o poslední lampu, šňůra byla napnutá a neustále klouzala z ruky.

„Můžeš sem nahoru? Já ti to podržím a ty to uvážeš," navrhl a shlédl na mladšího. Překvapivě Seungmin neprotestoval a vylezl za ním. Společně se jim to konečně povedlo uvázat. Lampiony visely ve vzduchu po obvodu celé návsi. Květinová výzdoba taky byla na svém místě.

„Chlapci!" volal na ně udýchaně pan Yoon, který se svou kulhavou chůzi k nim snažil doběhnout. „Potřebuju někoho, aby natřel altánek. Nějací vagabundi ho počmárali!"

„Počmárali?!" podivil se Changbin, přičemž se nohama konečně dotkl země.

„Musí to okamžitě pryč, než si toho někdo všimne. Tohle je katastrofa!" lamentoval správce vesnice. Jeho běsnění bylo pochopitelné. Altánek kousek od pláže sloužil k odpočinku a rozmlouvání s duchy ostrova. Bylo to posvátné místo, velmi důležitý pro většinu obyvatel vesnice.

„Nebojte se, pane Yoone, my se o to postaráme, že?" řekl a otočil se na druhého, očekávaje jeho souhlas.

„Seungmine, hlavně to neříkej své halmeoni, ta by mě hnala, jen to ne!" zhrozil se a chytl se za hlavu. Vyšší se ušklíbl, ale nic na to neřekl. Pan Yoon jim ještě sdělil, kde najdou barvu a všechno potřebné. Hnal je, aby si pospíšili, aby se to nerozkřiklo po vesnici. Oba se rozešli směrem ke skladu.

„Nemáš v tom prsty?" zeptal se ho podezřívavě Seungmin a tím i přerušil ticho mezi nimi. 

„Samozřejmě že ne! Tohle bych si nedovolil, za koho mě máš," poslední slova dotčeně zamumlal. Ač k místnímu náboženství nemá zrovna hluboký vztah, tohle by nikdy neudělal. Podezříval by Suhyuna, ale ten naopak podporuje a vyznává víru ostrova, takže výjimečně v tom prsty nemá. Mladší si ho změřil pohledem, jako by se chtěl ujistit, zda mu nelže. Pokračovali dál. Ve skladu sebrali několik odstínů hnědé a štětce a vyrazili k moři. Jejich vesnice se nacházela na opravdu zvláštním místě. Byla v dolíčku mezi útesy, takže měla přímý přístup k moři. Na kamenité pláži byl dokonce menší přístav. Jenže druhá strana vesnice se zas nacházela na vrchu útesu. Tam bydlela halmeoni Kim a na samém okraji stál maják. Osobně měl Changbin radši tu horní část, les, rozlehlá louka a mírné kopečky, než větrnou pláž tady dole.

„Kdo tohle mohl sakra udělat?" pronesl naštvaně Seungmin, když dorazili k dřevěnému altánku. I starší se zhrozil a nechápavě zakroutil hlavou. Vypadalo to na lihovou fixu, možná nějaké spreje. Kde by se ty našly na ve vesnici, to fakt netuší.

„Tak jdeme na to, ať to máme z krku," protáhl se Changbin, prokládaje před tím na zem plechovky barvy. Pomocí šroubováku otevřel světle hnědou barvu. Jenže záhy zjistil, že odstín nesedí. Musel otevřít bílou barvu a začal míchat.

„To je moc světlý," konstatoval Seungmin, který se opíral o jeden ze sloupků a s překříženýma rukama ho pozoroval. Černovlasý muž mu věnoval zamračený pohled, ale pak otevřel plechovku s tmavě hnědou. Po dobrých deseti minutách se konečně podařilo namíchat takovou barvu, že rozdíl nebyl skoro patrný. Changbin vrazil mladšímu do ruky štětec se slovy, že by měl taky přiložit ruku k dílu. Překvapivě nedošlo k hádce a Seungmin opravdu začal natírat sloupek, o který se celou dobu utíral. Changbina to trochu zaskočilo. Posledních pár dnů už po něm mladší nevyjíždí, neodporuje mu každou větou a nepřeje si ho zakopat někam hluboko pod zem. Tohle je rozhodně pokrok. 

„Zase to děláš špatně. Umíte vy z města vůbec něco?" rýpl si do něho, sebral mu štětec z ruky a zábradlí, které zrovna Changbin natíral, natřel sám.

„No dovol! Vymaloval jsem si celý svůj byt. Pravda... kuchyň malovala Dahyun, ale to jen proto, že chtěla světle žlutou a s tím já nesouhlasil," dodal starší. Nad tou vzpomínkou se mírně pousmál. Pamatuje si to jako včera, když mu rodiče k dvacátým narozeninám darovali byt, který do té doby sloužil jako jejich kancelář. Byl tenkrát štěstím bez sebe. Krátce na to se tam s Dahyun přestěhoval. Záhy mu úsměv z tváře zmizel. Další vzpomínky, ač byly pěkné, budily již jen smutek.

„Ty máš přítelkyni?" zeptal se šokovaně Seungmin, zastaviv se v činnosti. Changbin zatřásl hlavou a zvedl svůj pohled od země.

„Nemám," odpověděl mu prostě.

„Ale měl jsi přítelkyni?" pokračoval dál mladší. Changbin mu věnoval zkoumavý pohled. Najednou se o něho zajímá. Mohl by mu dát ochutnat jeho vlastní medicínu a říct, ať do toho nestrká noc, ale on takový být nechtěl. Po dlouhé době na něho znovu dolehlo to těžko. Nechtěl na ni myslet, ale mladšího slova ho donutila vzpomínat. Kdysi všem hrdě tvrdil, že má přítelkyni. Byl na ni pyšný a podporoval všechny její koníčky, kupoval ji dárky, staral se o ni. Když se ale nad tím zpětně zamyslí, nikdy se mu to zpět nevracelo. S tímhle zjištěním se raději posadil, ruce svěsil do klína, uvolnil tělo a zahleděl se na moře.

„Ano, to měl, ale už rok bydlím v tom bytě sám," pronesl se znatelnou těžkostí v hlase. Mezi nimi na krátko zavládlo ticho. Seungmin se posadil na lavičku naproti němu, zkoumaje staršího pohledem.

„Proč jste se rozešli?" zeptal se po chvíli tišším tónem, ale se zájmem v hlase. Changbin na něho přesunul svůj pohled. Navázali oční kontakt, který poprvé ani jeden z nich po pár vteřinách nepřerušil. Mlčky naproti sobě seděli, až to byl opět Seungmin, kdo sklopil pohled.

„Zapomeň, že jsem se ptal," řekl a zvedl se z lavičky.

„Podvedla mě," promluvil konečně starší a tím Seungmina zastavil. „Byli jsme spolu skoro dva roky. Všichni její přátelé si z ní utahovali, že chodí s mladším klukem, ale ona tomu nikdy nevěnoval pozornost. Měl jsem za to, že je náš vztah dokonalý, jenže v mým třeťáku se to všechno zvrtlo. Začala se chovat divně, odtažitě. Myslel jsem si, že je to kvůli zkouškám a diplomové práci. Myslel jsem si, že je ve stresu, ale ona mě mezitím podváděla se svým spolužákem," vydechl nakonec a znovu se zahleděl do moře, kterého překvapivě uklidňovalo. Seungmin stál kousek od něho. Za celou dobu od něho neodtrhl pohled. Changbin se nakonec usmál. Cítil, jak se mu opět ulevilo. Otočil se na mladšího s mírným úšklebkem.

„A co ty a láska?"

„Do toho ti nic není!" vyjel na něho hned mladší, až to Changbina rozesmálo. Přesně tohle čekal. Seungmina to zarazilo, protože on naopak tuhle reakci nečekal.

„Já ti tu vylévám srdíčko a ty mě pak pošleš do prdele," pronesl až trochu zoufale s úsměv.

„To ale neznamená, že ti hned na všechno odpovím," řekl rážně Seungmin. „Beztak ti nemám co říct," dodal tiše, dřepnuv si na zem a projížděje rukou jemné kamínky.

„Nikdy si nikoho neměl?" podivil se starší. Aby byl upřímný, tento fakt ho až tak nepřekvapil, jeho následující slova ale ano.

„Láska je stejně jen ztráta času."

„To není pravda!" odporoval mu Changbin. „Láska je ta nejkrásnější emoce. Být milován a zároveň moct dávat někomu lásku je to nejlepší, co se ti může stát. Ten pocit sounáležitosti a bezpečí je nenahraditelný."

„Nakonec ale všichni skončí se zlomeným srdcem a slzami v očích. Za to mi to nestrojí," pronesl přesvědčeně Seungmin, přičemž se na zem posadil. Patrně ho již ze dřepění bolely nohy.

„Je lepší milovat a ztratit, než nikdy nemilovat. Nevíš, o co přicházíš, Seungmine," podotkl Changbin. Jakmile vyslovil jméno druhého, mladší hned k němu zvedl hlavu. Po chvíli, ale sklopil pohled a zamračil se na kameny, které měl v ruce.

„Zase si myslíš, že mě můžeš poučovat," pronesl naštvaně. Zvedl se ze země a přešel k plechovkám, kde se začal rozhlížet. „Kde to zas je?!"

„Co myslíš?" zeptal se ho nechápavě Changbin. Seungminova předešlá reakce ho pobavila. Vlastně mu připadal i trochu roztomilý. Vzhledem k tomu, jak se mladší chová, asi trochu chápe jeho názory. Za svým tvrzením si ale stojí a kdyby někdo Seungminovi ukázal, jak láska vypadá, určitě by mluvil jinak.

„Štětec! Před chvílí tady byl."

„Vždyť jsi ho položil na lavičku, tady," ukázal naproti sobě. Seungmin jeho směrem trhl hlavou. Naštvaný výraz zmizel a přetransformoval se do zmatení, když opravdu na lavičce viděl štětec, kterým předtím natíral. Hlasitě vydechl, něco zamumlal, popadl hledaný štětec a začal natírat sloupek, jako by se nic nestalo. Changbin klasicky zakroutil hlavou, ale taky se znovu pustil do práce. Mohl ale tvrdit, že se mu dnes podařilo o něco sblížit se stále záhadným synem farmáře Kima. Uvidí se, jak vše bude pokračovat.

... Fall in Love on Jeju ...

Tak jsem opět tady. Opravdu se vám omlouvám, že ve středu nevyšla kapitola. Měla jsem půlku napsanou, ale večer mě přepadla taková únava, že jsem prostě nedokázala kapitolu dopsat. Celkově mám teď menší chuť do psaní, ale snaží se s tím bojovat. Tahle kapitola ale dopadla lépe, než jsem čekala. Doufám, že jste si ji užili. No a my se s další kapitolou přesuneme do Busanu (na což se jistě těšíte🤭💜😇). Jinak vám děkuji za aktivitu u této knížky, jak za votes, tak komentáře, které mi dodávají motivaci ke psaní. Love U all! *Annie*