Sál se ponořil do tmy. Kde před půlrokem probíhal maturitní ples, tam teď seděli maturanti před malým pódiem. Nahoře stála paní učitelka hudební výchovy v červeném kostýmku. Zrovna vedla dlouhý monolog o dospívání, změnách a vstupu do 'dospěláckého' života. Jisung ji moc neposlouchal. Nepatrně se otočil a natáhl krk, snaže se rozpoznat tváře za sebou. Překvapilo ho, že byl sál narvaný k prasknutí. Takovou účast neočekával. Byl ale příjemně potěšen, zároveň ho ovládala nervozita. Otočil se dopředu a zhluboka se nadechl. Navázal oční kontakt s blonďákem, který seděl na druhé straně řady. Museli se posadit podle abecedy, aby v tom nedělali pro organizační tým zmatek. Po jeho levici seděla Yeji. Měla na sobě elegantní černé šaty, které jí sahaly do půli stehen. Její vlasy měly čokoládově hnědou barvu. 

„Začneme tedy těmi, kteří se na tento moment připravovali o polovinu déle. Dovolte mi na pódium pozvat prvního studenta třídy Oktávy pod vedením paní učitelky Hong Hyeri. Odmaturoval s vyznamenáním a se samými jedničkami, Doh Baekhyun," zvolala paní učitelka a oslovený student vystoupal za ní na pódium za bouřlivého potlesku. Čtvrtý ročník a Oktáva nikdy neměli moc dobré vztahy. Jelikož se jednalo o stejné ročníky, byla mezi nimi velká rivalita o to, kdo bude lepší. Samozřejmě prospěchem zvítězila Oktáva, ale druhá třída se zas může pyšnit skvělými sportovními výsledky. Postupně si na pódium paní učitelka pozvala všechny studenty osmiletého studia. Kromě vysvědčení dostali i růži a propisku. Vyrovnali se za učitelský sbor a dali tak prostor tomu, aby mohla přijít druhá třída.

„Čtvrtý ročník pana profesora Kim Taehyuna zahájí excelentní studentka, která školu reprezentovala ve volejbalových soutěžích. Můžeme jen doufat, že jí její koníček vydrží a brzy ji uvidíme v národní reprezentaci. Bae Suyoung," řekla paní učitelka hudebky a zářivě se usmála na nově příchozí dívku. Hned po ní následoval Renjun, pak Yoonah, Chaery a Jimin. Lidé vedle Jisunga se postupně zvedali a odcházeli si převzít své vysvědčení. Dost se mu potily ruce a nervózně poklepával nohou. V hlavě se mu přehrávaly scénáře, kdy zakopl a rozplácl se přímo před zraky všech diváků, kdy mu oznámili, že neodmaturoval, nebo kdy se jeho drazí rodiče zvedli a velice hlasitě na něho začali volat, jak moc jsou na něho pyšní. A to byla jen špička ledovce jeho nočních můr. Pokazit se toho mohlo spoustu. Mohl by třeba vypadnou proud, nebo se urvat opona, do které se Jisung zamotá. Či může učitelka přečíst jiné jméno. Co když na něho zapomněli? Třeba mu nevytiskli vysvědčení, anebo-

„Jisungu!" sykla tiše Yeji a drkla do chlapce vedle sebe loktem. Jisung se probral z transu a uvědomil si, že všichni z pódia na něho zmateně hledí. Na jeho seznamu možných katastrof se nenacházelo, že přeslechne vlastní jméno. Rychle se zvedl a vydal se k pódiu. Ruce si několikrát utřel do saka, aby hned mohl přijmout tu ředitelovu. Dostal propisku, od zástupkyně růži a pak už ho čekal jeho třídní. Ten mu věnoval úsměv a se slovy, že to už má konečně za sebou, mu předal modré desky, kde se skrývalo jeho maturitní vysvědčení. Musel se ještě zastavit u malého stolku, kde si třídní učitelka vyžádala jeho podpis do školní knihy. Ne že by nutně chtěla Jisungův autogram, ale byla to tradice školy, kde zároveň studenti potvrdili, že si své vysvědčení převzali. Zařadil se mezi své spolužáky a konečně si oddechl. Tady vzadu na něho nebylo vidět. Brzy se k němu připojila Yeji, Woobin, Felix i Darae. Oficiálně už není středoškolákem. Cítil úlevu, která pohltila jeho tělo. Když všichni studenti převzali své vysvědčení, zástupci obou tříd vystoupili z řad, aby mohli přednést závěrečnou řeč za svou třídu. Za čtvrtý ročník to byl pochopitelně Woobin, kdo taky jiný.

Radost a úleva, které ještě před chvíli Jisung pociťoval, se rychle vypařily, když si uvědomil, co ho ještě čeká. Večer ještě nebyl u konce. Jakmile Woobin a Chanmi domluvili, čekal na všechny maturanty zpěv. Ano, zpěv. Bylo tradicí, že na konci předávání všichni maturanti zazpívají starou píseň maturantů. Slova si pochopitelně nikdo nepamatoval. Měli dost práce s maturitou, tak ještě aby měli čas na učení nějaké písničky. Podle toho to ale vypadalo. Jisung se chtěl propadnout do země trapností. Navázal pohled s Felixem a oba se najednou rozesmáli. Rozhodně nebyli jediní, kteří nedokázali udržet seriózní tvář. Když skončila ta otřesně dlouhá minuta té falešné melodie, maturanti se radostně vrátili na svá místa. Byl pro ně připravený krátký hodinový program od mladších studentů nejen jejich školy. Všichni se bavili nad scénkami Primy, která parodovala vyšší ročníky a celý studentský život. Ty malé děti se nebojí ničeho. Poslechli si spoustu krásných klavírních písní, svou chvilku slávy dostaly i flétny a trubky. Na konci programu už ale byli všichni unavení, takže potleskl trval jen chvíli a již nově bývalí studenti se začali hrnout ze sálu ven.

„Lixie, já jsem na tebe tak pyšná," zvolala nadšeně paní Lee, když vyběhla z davu lidí. Objala svého staršího syna a darovala mu pusu na tvář. Felixovi neunikly její červené uslzené oči.

„Mami, snad tě nedojaly ty falešné flétny," rozesmál se blonďák, přičemž ho jeho mamka praštila kabelkou.

„Ne, ty trdlo. Jsem dojatá, že můj malý chlapeček už odmaturoval a je dospělý. Uteklo to strašně rychle," povzdechla si paní Lee. Mírně nadskočila, když jí někdo zničehonic dal ruku na rameno. Jakmile se otočila, její obličej se rozzářil.

„Nayeon, tak ráda tě vidím!" zaradovala se a rychle obejmula svou dlouholetou kamarádku. „Ten váš kluk taky hrozně vyrostl. Když si vzpomenu, jak běhal u nás na zahradě, stále se rozplývám."

„Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Sotva odmaturovali a už od nás utíkají, co?" pousmála se paní Han, po jejímž boku stál její syn. Nad matčinou poznámkou protočil očima, ale na tváři ponechal úsměv. Rázem se mu okolo pasu obtočily dvě ruce. Lehce se vyděsil, než ucítil známou vůni a pocit bezpeční, který se dostavil hned, jakmile se Minho přitiskl na jeho záda.

„Sluší ti to, lásko" zašeptal starší u jeho ucha. Jisung se v jeho náruči otočil a věnoval mu krátký polibek na rty.

„Stihl jsi to?" zajímal se hned mladší. Minho totiž zařizoval něco na druhé straně města a měl to jen tak tak, aby stihl dojet. Navíc v tuhle chvíli bývaly silnice ještě dost plné.

„Přišel jsem akorát, když jsi stoupal na pódium. Jsem na tebe moc pyšný, Jisungie," řekl a věnoval mladšímu jemný pohled. Pomalu měl i v očích srdíčka, kdyby je z jejich světa neprobudili ostatní.

„A tohle je ten Sungův fešák, jo?" pronesla vesele paní Lee a prohlédla si Minha od hlavy až k patě, přičemž uznale pokývala hlavou. Starší se od Jisunga odtáhl, aby mohl vyjádřit úctu poklonou, jak je v Koreji zvykem.

„Lee Minho, moc mě těší. Vy jistě budete Felixova mamka, co dělá tu skvělou buchtu. Jisungie o ní nemůže přestat básnit," zasmál se a svého přítele pohladil po zádech. Jisung mu věnoval uražený pohled za to, že ho prásknul, ale vzápětí se usmál. Komu by buchta od paní Lee nechutnala?

„To mi lichotí. Možná ti i odpustím, že nám taháš děti na druhou stranu země. To bych ale ještě měla směřovat někam jinam, co?" řekla a věnovala pohled Hyunjinovi, který zrovna něco do ucha šeptal svému blonďatému příteli. Netrvalo to dlouho a všichni se rozesmáli. U skupiny se zjevil pan Lee, který navrhl, aby se dnešní den šel pořádně oslavit, a tak všechny pozval do restaurace na rohu ulice. Jisung a Felix v ten den nemohli být šťastnější.

***

„Hyung, kde je ta krabice s plakáty?! Teď tu byla!" ozvalo se z Jisungova pokoje.

„Odnesl jsem ji do auta," odpověděl mu Minho z chodby, kde zrovna zalepil další krabici a černou fixou na ni napsal 'Jisungie oblečení zima'. Mladší se nezdál, ale měl spoustu věcí. Nacházeli se v bytě rodiny Han, kde probíhalo finální balení. Dole před panelákem již stála velká dodávka, kam postupně Minho nosil jednotlivé krabice. On sám balil v průběhu týdne, ale jeho drahý přítel nechal vše na poslední chvíli.

„Vždyť tady ještě půlku mám!" zhrozil se Jisung a objevil se na chodbě. Starší mu věnoval zmatený pohled.

„Sám jsi mi řekl, že ji můžu odnést," promluvil zaraženě Minho.

„Ale nééé! To jsem myslel tuhle krabici," ukázal mladší na tu, kterou právě Minho zalepil. Sám se ale zarazil a začal přemýšlet nad tím, jestli to náhodou neprohodil. Bylo toho na něho moc. Rukama si zajel do vlasů a zatahal za ně, zatímco ze sebe dostal naštvaný a zoufalý povzdech.

„Lásko, buď v klidu. Ten chlap dole nikam neodjede, máme tolik času, kolik ho jen budeme potřebovat. Hlavně ať v tom nevznikne zmatek, jo?" usmál se starší a pohladil Jisunga po tváři. Ten si povzdechl a věnoval mu smutný pohled.

„Já už jen chci, abychom byli už na cestě," zamumlal ponuře Jisung. Starší se přemáhal, aby se nezačal smát nad jeho roztomilostí. Držel se zuby nehty, aby nenatáhl ruku a neštípl mladšího do jeho nafouklých tváří. Místo toho si ho za pas přitáhl k sobě.

„Ale tím, že tady budeš hekticky běhat a vyšilovat, nic neurychlíš," řekl Minho s pozvednutým obočím. Odtáhl se od mladšího, popadl krabici na zemi a s mrknutím se vydal pryč z bytu. Jisung protočil očima a vrátil se do svého pokoje. Byl to nezvyk. Nebyly tam žádné plakáty, žádná alba ani figurky. Stěny byly mléčně bílé. Povzdechl si, vzal srolované plakáty svých oblíbených kpop idolů a strčil je do krabice s knihami a jinými drobnosti. Třikrát prolezl celou místnost, aby se ujistil, že nic nikde nenechal. Vstoupil do obývacího pokoje, kde se posadil na pohovku. Musel přiznat, že mu toto místo bude chybět. Byl zvyklý, že neustále s rodiči někde byl. Tento byt si koupili po jejich cestě do Japonska. Naposledy prošel kuchyň, obývák a koupelnu, než se přesunul na chodbu, kde pomohl Minhovi nanosit poslední krabice do dodávky. Jakmile tam bylo vše, starší pokynul muži za volantem, že může vyrazit. Pozorovali bílou dodávku, než jim zmizela za zatáčkou. Zůstali stát na chodníku sami.

„Připravený na nový začátek, Sungie?" zeptal se s úsměvem Minho, když obtočil ruce okolo mladšího úzkého pasu.

„Připravený na život s tebou, hyung," řekl a přitáhl si staršího do polibku. Nemohl se dočkat následujících dnů a měsíců. Samozřejmě ho sužovaly i nějaké obavy, ale věděl, že s Minhem po boku je všechno možně. Když se odtáhli, opřeli o sebe svá čela a navzájem se dívali do očí. Byla to kouzelná chvilka. Ani jeden by před půl rokem nevěřil tomu, že by mohli být spolu. Jejich životy se dost změnily a oni doufali, že jedině k lepšímu.

„Tak pojď, vsadil jsem se s Hyunjinem o 60 000 wonů*, že budeme v Busanu dřív jako oni. Nasedat," zavelel zvesela Minho a táhl mladšího ke svému autu.

„Jestli nás po cestě zabiješ, tak ti to máma neodpustí," pohrozil mu Jisung, přičemž mu na tváři vládl široký úsměv.

„To bych si nikdy nedovolil," ujistil ho tichým a jemným hlasem starší, přičemž Jisunga ještě jednou políbil, než se odtáhl a nastoupil do auta. Vše bylo nachystané. Mohli vyrazit vstříc novým začátkům.

... Fall in Love in Seoul ...

*60 000 wonů = 1 000 Kč

A je to tady, dámy a pánové. Tohle byla oficiálně poslední kapitola tohoto příběhu. Během zítřka (pravděpodobně až večer) vyjde klasická kapitola s jménem: Behind the writing. Tam bude hned několik poděkování, dozvíte se pár zajímavostí o příběhu nebo o mně, ale hlavně to nejdůležitější... kdy a o čem bude třetí díl. Však vy, kteří tu nejste poprvé, už to ode mě znáte. Těším se na vaše komentáře. Jinak první díl, Fall in Love in London, přesáhl hranici 7k přečtení a tady se blížíme k 6k. Moc si toho vážím. Tak se uvidíme zítra. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s