„Chápeš to, že za dva týdny píšeme slohovku?!" vyhrkl zhrozeně Felix, když chlapci šli po chodníku. Březen utekl jako voda a byl před nimi duben. Čas, kdy je maturita blíž než kdy dříve, vše začínaje slohovkami z korejského jazyka. Jisung si strčil ruce do kapes a povzdechl si. Ne že by překypoval dobrou náladou, ale tahle informace mu rozhodně nepomohla. Kdyby mohl, sehnal by někde obraceč času z Harryho Pottera a odcestoval by hned několik let zpátky. Třeba do doby, kdy mu bylo dvanáct, a on se procházel mezi mrakodrapy Tokia. Pak se navlékl do tradičního japonského oděvu a posadil se do chrámového parku, kde zrovna kvetly sakury. Nebo by se mohl vrátit na Filipíny. Jeho jediná vzpomínka na toto místo je, jak běhal bos po pláži, zatímco se jeho rodiče spolu s dalšími vědci potápěli. Očividně je netrápilo, že jejich sedmiletý syn běhá bez dozoru po pláži a kdykoliv se může ztratit. Jisung se ale nikdy nevzdálil od jejich stanu, takže k žádné katastrofě nedošlo. To se nedalo říct o Malajsii.

„Nepřipomínej mi to, úspěšně se mi na to podařilo zapomenout. To bude hotové fiasko," protočil očima Jisung a kopl do kamínku, který se válel na chodníku. Felix se na něho otočil se zamračeným výrazem ve tváři.

„Vždycky jsi mě utěšoval, když jsem panikařil, kam se to podělo? Vůbec mi nepomáháš, Sungu," pronesl naštvaně Felix, zatímco kráčeli dál. Blonďák nebyl doopravdy naštvaný. Spíše čekal, až ho jeho kamarád povzbudí, jak to vždycky dělává. Jenže nic takového nepřišlo a Jisung ho ještě obdařil pohledem s pozvednutým obočím.

„Ty se nemáš čeho bát! Furt se učíš, slohy ti jdou, určitě něco vymyslíš. Ale co já? Já mám právo se bát, když za dvě hodiny nejsem schopný vymyslet ani název, natož ještě něco dalšího. Pokud někdo z nás potřebuje utěšit, tak jsem to já," řekl rázně Jisung, přičemž se mu nafoukly tváře.

„To není pravda!" vyřkl Felix. „Když jsem ve stresu, můj mozek odmítá pracovat. Ty to zas přeháníš, nepodceňuj se. Kdyby jsi se učil stejně jako se díváš na seriály, odmaturoval bys s vyznamenáním," dodal již klidnější. Jisung uznale přikývl. Kdyby tomu opravdu tak bylo, byl by nejchytřejší člověk na světě. Bohužel to není pravda a díváním se na anime se člověk nenaučí řešení iracionálních rovnic o třech odmocninách.

„Co budeš dělat zbytek dne?" zajímal se menší chlapec, když už se přiblížili ke křižovatce, kde se jejich cesty vždy rozdělovaly.

„Co myslíš? Učit se, což bys měl dělat taky," řekl Felix a věnoval svému kamarádovi výchovný pohled, který se dost podobal tomu od paní Lee. Ta Felixe jen tak nezapře.

„Nemůžu, už mám plány," odpověděl lehce Jisung.

„Ten nový thajský seriál jistě počká," pronesl blonďák a zastavil se na rohu křižovatky.

„Jdu k Minhovi. Chci mu pomoct s pečením."

„No pozor, to je ale jiná!" rozzářily se Felixovi oči při zmínce o nejstarším. Vždycky byl nadšený, když spolu ti dva trávili čas, což je poslední týdny skoro každý druhý den. Občas si říká, kdy Minho vlastně stíhá školu, práci a ještě diplomku. Očividně vše jde ale podle jeho plánu. Docela by ho zajímalo, co všechny ty dny ti dva dělají. Jisung se totiž nezmínil, jestli už proběhlo nějaký intimčo. Ač byl dost zvědavý, nechtěl na svého kamaráda tlačit. Ušklíbl se při zmínce o pečení, kdy se mu vybavila vzpomínka, kdy s Hyunjinem dělali nudle. „Pomoc s pečením? To mu jdeš spíš přidělat práci, ne?"

„Já náhodou umím péct!" bránil se Jisung opět s nafouklými tvářemi. Opravdu věřil tomu, že se zlepšil. Před dvěma lety se mu totiž povedlo spálit sušenky u Leeových doma. Celý dům ještě druhý den smrděl. Od té doby ho paní Lee žene s kuchyně a o tomto incidentu se nezapomněla zmínit i paní Han.

„Jasně, tak ať jste v celku. Večer se zkus alespoň na to učení podívat, teda... pokud nemáte s Minhem nějaký zajímavější plány," mrkl na něho Felix, otočil se na patě a už pelášil domů. Slyšel za sebou Jisungovo 'blbečku' a úsměv na tváři se mu ještě rozšířil. Došel k sobě domů, v předsíni se vyzul z bot a hned zamířil do svého pokoje, aby se převlékl do něčeho pohodlnějšího, než je školní uniforma. Hodil tašku k nohám stolu a znaveně padl do postele. Bylo skoro půl páté a on se sotva dostal domů. Měl chuť se zabalit do deky a alespoň na pár minut zavřít oči. Bylo mu ale jasné, že jakmile by to udělal, usnul by na další dvě hodiny a celý zbytek dne by byl nepoužitelný.

S námahou se zvedl z postele a sešel do spodního patra. Do misky si nakrájel ovoce, do sklenice si udělal pomerančový džus a opět se vydal nahoru. Po cestě ještě čapl pytlíček brambůrků. V domě byl sám. Jeho mamka byla na kosmetice a vlasech, tudíž se vrátí okolo sedmé. Táta byl ještě v práci a kde se nacházel jeho mladší bratr, to raději vědět nechtěl. Posadil se ke stolu a zapnul svůj počítač. Prolítl všemi emaily, zkontroloval oznámení na Teamsech od učitelů, než si otevřel soubor s vypracovanými otázkami z angličtiny. Udělal si na stole místo a ze šuplíku vytáhl čisté papíry. Chtěl si udělat kartičky. Nejen že mu to připadalo jako efektivní učící metoda, ale zároveň už na jejich zapamatování pracuje při výrobě. Vše si srovnal, připravil a pustil se do práce. Přepisoval jednu otázku za druhou, přičemž odpovědi psal na odvrácenou stranu. Přichytil se při tom, jak už automaticky píše odpovědi, aniž by se díval do monitoru. Brzy byla miska i sklenička prázdná, přičemž si toho ani nevšiml. Nezaznamenal ani, když se otevřely dveře od jeho pokoje.

„Zase se učíš, zlato?" ozvalo se zničehonic u blonďákova ucha. Nadskočil a směrem, odkud onen hlas přišel, hodil tužku. Hyunjin se jí jen tak tak vyhnul. „To je mi ale přivítání. Příště po mně rovnou hodíš klávesnici?" zasmál se starší. Jakmile se Felix probral z transu, vylétl ze židle a padl mu okolo krku.

„Hyung, kdy si přijel? A jak jsi se sem dostal?" zeptal se trochu zaraženě a odtáhl se od staršího.

„Vím, že máte náhradní klíče v květináči u garáže, jen jsem musel přelézt plot. Jedna babka z vedlejšího domu na mě koukala jak na blázna, asi mě má za zloděje," pronesl vesele Hyunjin a posadil se na blonďákovu postel. Protáhl se a rozhlédl se po místnosti. Zaujaly ho kartičky na stole, po jedné z nich se natáhl.

„Ty s tím učením nedáš pokoj," zakroutil hlavou Hyunjin a prohlédl si kartičku. Felix mu ji sebral z ruky, posadil se zpět ke stolu a dopsal na kartu odpověď. Ignoroval staršího poznámku. Hyunjin se naklonil, obtočil ruce okolo jeho pasu a opřel hlavu o jeho rameno.

„Baby... pojď dělat něco zábavného," zamumlal do mladšího ucha.

„Nemůžu," odvětil mu blonďák, který se snažil znít lhostejně, ač uvnitř skákal nadšením, že tu Hyunjin je.

„Víš, že maturuješ až za měsíc, jo?" ujišťoval se starší. Vůbec by se totiž nedivil, kdyby si Felix spletl měsíc.

„Samozřejmě! Ale za čtrnáct dní píšu slohovky a-"

„Ale na to nepotřebuješ vědět, kdy Shakespeare vydal svá nejznámější díla nebo co je to meandr," přerušil ho Hyunjin a věnoval mu pohled s pozvednutým obočím. Klasicky mladší panikařil jako vždy. Felix chtěl hned argumentovat zpět. Sotva ale stihl říct nějaké slovo, Hyunjin si ho za bradu přitáhl do polibku. Blonďák vykulil oči a ani nestihl polibek zpracovat, protože se hned starší odtáhl. Jakmile měl zase přístup ke vzduchu, upřel na vyššího chlapce naštvaný pohled. Hyunjin se rozesmál a zaklonil hlavu, což blonďáka ještě víc rozzlobilo.

„Hyung, to není vtipné! Já si nemůžu zaplatit jakoukoliv soukromou školu jako ty. Potřebuju minimálně vyznamenání, aby mě někam vzali," vysvětlil mu naštvaně. Potřeboval perfektní výsledky. Navíc když měl vyhlídnutou určitou školu, na kterou se toužil dostat. Chtěl se dostat na univerzitu v Busanu, chtěl být blízko svých přátel. O jeho plánu ale ještě starší neměl ani zdání.

„Jsi dost chytrý, přijímačky zvládneš levou zadní. Nech ten svůj geniální mozek taky odpočívat," svá poslední slova Hyunjin zamumlal do mladšího ucha, zatímco ho zezadu objímal a kolébal ze strany na stranu. Blonďák neměl daleko k tomu, aby ze židle spadl.

„Hyuuunjine..." rozesmál se Felix. Starší byl na něm tělem přilepený jako klíště a vešel se, což samozřejmě blonďáka táhlo dolů a znemožňovalo jakoukoliv práci na jeho kartičkách.

„Přivezl jsem pizzu. Přece nechceš, aby vystydla," dodal Hyunjin a ušklíbl se, když se mladšímu rozzářily oči.

„To jsi měl říct hned!" vyjel nadšeně blonďák a i přesto, že na něm stále starší visel, se zvedl. Hyunjin se sotva stihl chytit již prázdné židle a zabránil tak pádu. Felix se usmál, jako by se nic nestalo a vydal se do přízemí. Starší mu byl v patách. Sotva ale sešel schody, zarazil se. V předsíni stály dva kufry a tři větší krabice. Nechápavě se otočil na Hyunjina. Vždycky projížděl relativně na lehko, stačil mu větší batoh. Nerozuměl tomu, co tohle má znamenat. Staršího úsměv poklesl a nahradila ho vážná tvář.

„Rozhádal jsem se s rodiči... vydědili mě," oznámil s takovou lhostejností, až Felixovi nejdříve nedošel význam jeho slov. Jakmile mu ale došlo, co starší řekl, zděsil se.

„To je hrozné!" vyjekl mladší. Rozhodil ho ale Hyunjinův smích.

„Právě naopak, je to nejlepší den mého života! Konečně s nimi nebudu mít nic společného a nechají mě na pokoji. Sbalil jsem si to poslední, co jsem v tom domě měl, a nechal klíče na botníku. Už se tam nikdy nemusím vracet!" zaradoval se starší a obejmul zaraženého Felixe. Samozřejmě že on nikdy tohle nepochopí. Má milující rodinu, které by se nikdy nevzdal. Tohle by pro něj byl konec světa, nýbrž pro Hyunjina je to začátek nového svobodného života.

„Nemáš ale strach? Jak budeš hradit školu?" zeptal se nejistě. Prodejem obrazů si Hyunjin rozhodně nemůže vydělat na nájem studentského bytu, ve kterém aktuálně bydlí, a ani na školné. Ač manželé Hwangovi byli hrozní rodiče, měli peníze, které s oblibou jejich syn využíval.

„Tušil jsem, že se tohle stane, už když za mnou přijeli do Busanu. Stihl jsem si odvést dostatek peněz na svůj soukromý účet, kam oni nemají přístup. No... a vypadá to, že si budu muset něco najít. Ale tak dva roky ještě nemusím hnout ani prstem," pronesl Hyunjin tak lehce, jako by bylo normální, že má člověk na účtu tolik, že dva roky nemusí pracovat. I po roce vztahu tohle Felixe fascinovalo. Pro staršího to ale nebylo nic neobvyklého. Vzal blonďáka za ruku a odtáhl ho do kuchyně, kde opravdu ležela krabice od pizzy. Chlapci se posadili k jídelnímu stolu v obývacím pokoji a do pozadí si pustili televizi. Spokojeně jedli a povídali si o tom, co je nového. Hyunjin vyprávěl o tom, jak ho na instagramu kontaktovala další amatérská malířka. Domluvili se na schůzce v jedné umělecké galerii, kam se mimoto podařilo staršímu prodat jeden ze svých obrazů. Byla velmi milá a navzájem si sdělili svoje cesty k malířství. Hyunjin se mimoděk zmínil o tom, že je dívce okolo dvaceti a má přítele. To jen pro jistotu, kdyby náhodou Felix začal žárlit. Tenhle pocit se ale vůbec u blonďáka nedostavil. Věřil staršímu, že by ho nepodvedl, a zaujatě poslouchal jeho vyprávění. Pak přišla řada na něho.

„Jisung s Minhem se budou stěhovat do Busanu," oznámil nadšeně Felix, načež se Hyunjinovi ruka, ve které svíral poslední kousek pizzy, zastavila přímo před ústy.

„Cože? Proč?" podivil se starší. Nechápal, proč by se ti dva stěhovali tak daleko. Dost ho ale překvapilo, že se očividně budou stěhovat společně. S Minhem teď pár týdnů nemluvil, oba měli dost práce. Zřejmě si mají o čem popovídat. Felixovi zářila očka nadšením. Nemohl se dočkat, až to všechno staršímu povypráví.

„Jisung se rozhodl, že nepůjde na vysokou, a tak mu Minho nabídl, že by mohl pracovat u jeho kamaráda v kavárně. Prý si společně pronajmou menší byt, asi nějakou garsonku, a budou pracovat. Jisung dokonce hyunga i představil rodičům a oznámil jim jejich plány. Jeho táta to vzal s klidem, ale jeho mamka z toho byla docela na prášky. Nelíbilo se jí, že je Minho hyung o tolik starší jak Sung. Ale nakonec to taky skousla. Ti dva jsou teď skoro pořád spolu. Docela by mě zajímalo, co pořád dělaj," zamyslel se na chvíli blonďák. Ani si neuvědomil, že svá poslední slova řekl nahlas. Hyunjin chápavě přikývl, načež se mu ale na tváři objevil úšklebek.

„Já ti řeknu, co spolu dělají... šukaj."

„Hyunjine!"

„Určitě je to pravda. Nemyslím si, že je Jisung nějaký neviňátko, co čeká na svatbu. A Minho hyung už vůbec ne," řekl starší a na druhého chlapce mrkl. Felix protočil očima, ale lehce mu zrudly tváře. Hyunjin se k němu natáhl a prstem setřel kousek omáčky z pizzy z jeho koutku.

„Co myslíš, že pořád děláme my?" pronesl ledabyle. Blonďák vykulil oči a staršího praštil po ruce. Nebyla to ale vůbec silná rána. Hyunjin se naklonil ještě blíže a polapil mladšího rty. Vždy býval majetnický. Miloval Felixe líbat, šeptat mu svůdná slova, uvádět ho do rozpaků, dotýkat se ho. Bavilo ho si hrát a blonďák ho rád nechal. Netrvalo to dlouho a mladšího záda dopadly na pohovku, zatímco mu Hyunjin dělal rudé značky na krku.

„Hyung... mmmhm~... ještě jsem ti ale všechno neřekl..." zavrněl Felix, zakláněje ještě více hlavu, aby dal staršímu prostor. Ten už dávno vyhrnoval jeho tričko a dlaněmi bloudil po jeho hrudi. 

„To určitě počká, máme spoustu času," odpověděl Hyunjin do jeho kůže. Na chvíli se odtáhl, aby mohl své vlastní tričko přetáhnout přes hlavu. Rovnou si začal rozepínat i pásek.

„P-Počkej! Tady ne... můžou přijít rodiče," zastavil ho rychle blonďák, když si uvědomil, že brzy doma nebude sám. Hyunjin protočil očima, popadl své oblečení a mladšího za ruku a táhl ho nahoru.

„Budeme muset být rychlí, baby," pronesl, když za nimi zavřel dveře a rovnou mladšího přirazil ke zdi, zaměstnávaje jejich rty. Felix mu pomohl přetáhnout své tričko přes hlavu, brzy byl už pouze ve spodním prádle a Hyunjin mu dělal značky na klíční kosti.

„Ahmm~... h-hyung... taky se chci... ahhhh~... pře-stěhovat do Busanu," dostal ze sebe s námahou Felix. 

„To je sice hezký, zlato, ale byl bych teď raději, kdyby sis kleknul a svou pusinku použil trochu jinak," zašeptal dominantně Hyunjin, až se mladšímu podlomila kolena. Přesně tak, jak starší chtěl. Věnoval mu několik polibků na podbřišek, než se rozhodl mu jeho přání splnit.

... Fall in Love in Seoul ...

Drazí čtenáři, čekají nás už pouze dvě poslední kapitoly. Nemůžu se dočkat, až to přijde. Konec je ale docela jasný, ne? Nebo to celé bude jinak? Zajímalo by mě, jestli vnímáte nějaký rozdíl mezi Hyunlix a Minsung párem. Já jako autorka totiž ano a snažím se o to, aby tam byl, tak mě zajímá, jak to vnímáte vy čtenáři. Nebojte se o své myšlenky podělit. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s