Felix rychle balil své věci do batohu, aby mohl konečně vyrazit. Nestíhal, protože zaspal a Hyunjin se ani nenamáhal ho vzbudit. Sotva do sebe hodil snídani. Jakmile si byl jist, že nic nezapomněl, vyrazil z pokoje po schodech dolů. Naštěstí venku byl pouze Hyunjin, který tradičně zíral do svého telefonu. Paní Poppy byla ještě u sebe v pracovně. Brzy ale vyběhla z vchodových dveří s úsměvem na tváři a se svou taškou. Odemkla auto a pokynula chlapcům, aby si nastoupili. Dnes byl naplánovaný druhý výlet, tentokrát na hrad Arundel. Vyjížděli od školy již v osm hodin, takže se paní Poppy nabídla, že je tam zaveze, aby nemuseli vstávat v bůh ví kolik. Při tiché cestě autem si blonďák vzpomněl na jednu věc, o které chtěl s paní domu mluvit.

"Poppy, we have a problem with the balcony door in our room. We can't close them," narušil ticho auta svým klidným hlasem.

"Oh yes, sometimes they goof. I'll take a look when I get home from work," odvětila mu, aniž by odlepila oči od vozovky. Felix s úsměvem přikývl a uvelebil se na sedadle spolujezdce. Dnes opět spal bez peřiny. Už včera pociťoval, jak ho mírně škrábe v krku. Bylo mu jasné, že ještě stihne onemocnět. Cesta se dál nesla v klidu a za doprovodu rádia, který Poppy zapnula. Netrvalo to dlouho a byli u školy, kterou od pátku nenavštívil. Ani zítra do ní nepůjde, protože je všechny čeká sdílený kurzy, který zabírá celý den. Chlapci vylezli na parkoviště a rozloučili se s řidičkou auta, která jim ještě zamávala, než zmizela za rohem ulice. Přijeli mezi posledními. Paní Kim už přepočítávala všechny účastníky, tradičně zas chyběli pomocníci, Minho a Dahyun. Přijeli s pěti minutovým zpožděním a s provinilým výrazem na tváři. Než je však stihla vedoucí zájezdu napomenout, Minho ji rychle připomněl, že to na ni včera čekali. Paní Kim je pouze zpražila pohledem a pak zavelela, aby se všichni přesunuli do dodávky.

Cesta utíkala překvapivě rychle. Většinu totiž blonďák prospal. V noci se kvůli chladu moc nevyspal, proto mu více jak hodinová jízda vyhovovala. Seojun vedle něj měl sluchátka a hrál nějakou hru, takže mohl Felix klidně zavřít oči a nabírat potřebnou energii. Dodávka jim zastavila na autobusovém nádraží města Arundel. Mladší musel do blonďáka šťouchnout, aby se probral a nezůstal sedět uvnitř. Jakmile se objevili na čerstvým vzduchu, Felix se pořádně protáhl. Na co se upřímně těší domu, je jeho postel a vlastní pokoj. Nemůže se dočkat toho, až se roztáhne po celé šířce postele.

"Poslouchejte mě prosím. Teď se společně vydáme k hradu. Tam dostanete rozchod až do půl dvanácté. Projděte si zahrady a samotný hrad. U vchodu vám rozdám vstupenky. Nefoťte si nic s bleskem a chovejte se slušně. Nenechávejte po sobě žádné odpadky. Uvnitř hradu je obchod se suvenýry a kavárny. Neopouštějte areál, sejdeme se u vchodu. Nějaké otázky?" optala se nás paní Kim. Jelikož nikdo nic nenamítal, vydali jsme se po úzkém chodníčku k bráně do areálu hradu. Na druhé straně silnice byli hradby. Brzy se všem účastníkům naskytl úžasný pohled na majestátní stavbu před nimi. Felix byl ohromen. Nikdy neviděl nic tak velkého.

U brány jim tedy dala paní Kim rozchod. Již automaticky se vydal k Boře a Seojunovi, kteří koukali do letáčku s mapou. Společně se rozešli po písčité cestě. Felix byl překvapen, kolik zeleně se kolem něj nachází na to, že je podzim. Viděl pár spadlých barevných listů, ale květiny kvetly, jako by bylo jaro. Dost ho to mátlo. Nejdříve se rozhodli, že si projdou předzahrádku. Procházeli se po úzké cestě mezi malými rybníčky a pozorovali okolní přírodu. Nakonec svou cestu zakončili na okrasném rozcestí, kde byli vytvořené branky z růží. Toto místo si přímo říkalo o fotky. Bora vytáhla z batohu svůj foťák a hned klukům nařídila, aby si stoupli pod jednu branku. Blonďák protestoval, ale Seojun ho odtáhl na zmíněné místo, takže neměl na výběr. Když bylo hotovo, dívka jim ukázala výslednou fotografii, která se samozřejmě Felixovi nelíbila.

Sám se ale rozhodl ono krásné místo nafotit. Vytáhl svůj telefon a přemýšlel, za jakého úhlu bude fotit. Seojun na něj zavolal, že už jdou, načež mu blonďák odpověděl, že je doběhne. Rozhodl se, že zachytí největší branku i se stromem za ní. Začal couvat, aby se mu vše vešlo do záběru, když do někoho narazil. Okamžitě uskočil a otočil se. Setkal se s usměvavou tváří staršího chlapce, Minha.

"Omlouvám se, já-"

"V pořádku, nic se nestalo," zarazil ho starší. Felix se plaše usmál a sklopil zrak.

"My se ještě neznáme, co? Já jsem Minho," představil se mu stále s úsměvem na tváři.

"Ehm... Felix," řekl blonďák své jméno, očekávajíc otázky. Žádná ale nepřišla, dokonce mu bylo jeho jméno pochváleno. Minho se následně zeptal, v jaké kategorii vyhrál, než mu však stihl Felix odpovědět, byl přerušen.

"Jé Minho Oppa, vyfotil bys mě prosím?" přiběhla k nim znenadání dívka, jejíž jméno zůstávalo Felixovi neznámé. Měla dlouhé hnědé vlasy, pěkné oblečení a rozhodně drahou kabelku. Ač se v této oblasti blonďák nepohybuje, pozná, když něco stojí stejně jako výplata běžného člověka. Nic o ní nevěděl, pouze vedle sebe seděli v letadle, kde neprohodili ani slovo. Když si přestal dívku prohlížel, přesunul svou pozornost na chlapce vedle sebe. Byl trochu překvapený, když nenašel ten přátelský úsměv, pouze chladnou tvář.

"Minseo, naposledy jsem ti říkal, ať s tím přestaneš. Čemu si nerozuměla?" zeptal se jí podrážděným tónem hlasu.

"Oppa... já vím, že si to tak nemyslel. Chci jenom jednu fotku, na tom není přece nic špatného," bránila se dívka, který hrál na obličeji stále úsměv. Felix tikal očima z jedné osoby na druhou. Nevěděl, jestli by neměl odejít. Minho protočil očima, pak se ale na Minseo usmál. Každý byl ale poznal, že to nebyl upřímný úsměv.

"Máš pravdu. Tady Felix tě mile rád vyfotí, když tu tak nutně potřebuješ," řekl jí a obešel jí. Zanechal tam oba v šoku. Když se tedy Felix vzpamatoval a už otevíral pusu, aby se dívky zeptal, kde tu fotku chce, zarazil se nad její pohledem. Minseo ho sjela od hlavy až k patě a na tváři se jí objevil opovrhující výraz. Dřív než stihl blonďák cokoliv říct, otočila se na podpatku své kozačky a odešla. Felix byl zmatený a zaražený. Nevěděl, co si z toho vzít. Raději se vydal hledat své přátele. Chvíli bloudil po cestách, než zahlédl Boru, jak si fotí vstupní bránu do hradu. Šťastně se k ní rozešel.

"Už máš tu fotku?" zeptala se ho vesele, když dofotila objekt před sebou. Felix nechápavě naklonil hlavu, pak si ale uvědomil, jaký byl jeho původní záměr. Pleskl se rukou do čela. Jak na to mohl zapomenout?!

"J-Jo, mám ji."

"Můžu ji vidět?"

"Ne! Tedy... je docela rozmazaná a pak už tam přicházeli ostatní, takže jsem musel jít a-" Felix vařil z vody a přemýšlel, jak se tomu vyhnout. bylo mu blbé se teď přiznat, že žádnou nemá. Naštěstí ho zachránil Seojun, který se přiřítil bůh ví odkud.

"Za chvíli začíná prohlídka! Pojďte, ať to stihneme," čapl starší za ruky a začal je táhnout směrem k menší brance do hradu, která byla otevřená. Všichni se chtěli podívat dovnitř. Kdy jindy budou mít takovou příležitost. Navíc takové stavby se v Koreji jen tak nenajdou. Na menším nádvoří stála paní a kolem ní hlouček lidí, ke kterému se trojice připojila. Vyrazili společně na prohlídku. Když procházeli úzkou chodbou směrem k vyhlídkové věži, Felix se zklamáním zjistil, že kousek za ním si to kráčí Hyunjin s Hyewon po boku. Zatímco se všichni kochali krásným výhledem, ti dva se něčemu smáli opření o zábradlí. Za celou dobu se na nic nepodívali, jenom si povídali a narušovali tím výklad paní průvodkyně, která je několikrát zpražila pohledem. Felix nechápal, proč sem šli, když je to očividně nezajímá.

Celá prohlídka trvala lehce přes hodinu, z čehož si Felix odnesl tak polovinu. Neustále tikal pohledem k těm dvěma, ač nechtěl. Sám byl na sebe naštvaný, že je nedokázal ignorovat. Až když Hyunjin obmotal ruku okolo jejího pasu a hlasitě se něčemu zasmál, Felix rychle uhnul pohledem, protože se jejich pohledy setkaly.

... Fall in Love in London ...

Omlouvám se za tuto kapitolu. Prala jsem se s ní celý týden. Dost jsem váhala, co sem dát a co ne, celkově se mi vůbec nechtělo psát. Doufám, že už to bude lepší, nechci vás nechat čekat. Na další kapitolu se ale moc těším, protože nás čeká první sdílený kurz, takže se připravte na hodně rozhovorů. Děkuji za vaše votes a komentáře, moc mě to těší a dodává motivaci! Love U! *Annie*