"Guys, come in front of the house. We will leave at 7:50!" zavolala paní Poppy z chodby. Sebrala klíče od auta a opustila předsíň svého domu. Felix kontroloval obsah svého batohu a ujišťoval se, že měl vše, co potřeboval. U snídaně jim paní Poppy rozdala boxy s obědem. Ještě nezkoumal, co se uvnitř nachází, a vložil ho do svého batohu, stejně tak jako pití, nějaké propisky a jeden prázdný sešit. Upřímně si nebyl jist, co všechno vlastně potřebuje. Byl to nezvyk si balit takto málo, když jde do školy. Byl zvyklý na hromadu učebnic a sešitů, rázem měl pocit, že něco zapomněl. 

Posadil se na postel a pohledem prohlédl pokoj. Dnešní noc nebyla o moc lepší, jak ta předchozí. Než šel spát, všiml si pootevřených dveří na balkón, které tak nechal pravděpodobně Hyunjin. Přišlo mu to jako dobrý nápad, nechat proudit do pokoje čerstvý vzduch, proto dveře nezavřel. Uprostřed noci toho ale začal litovat. Hyunjin si na sebe opět stáhl všechnu deku a blonďák se probudil klepajíc se zimou. Když se tedy zvedl, že zavře dveře, nešlo mu to. Nešly dovřít a neustále se otevíraly. Felix nechtěl dělat rachot, aby nedej bože svého společníka probudil. Svítil si mobilem a snažil se přijít na to, co z dveřmi je. Nakonec ze zoufalství vytáhl zpod postele kufr a natlačil ho na dveře tak, aby se již neotvíraly dokořán. Když se hrdě, a zároveň unaveně pousmál, vydal se k své části postele.

Stačil ale udělat sotva krok, když se jeho noha zasekla o kufr, který tam tak pracně dotlačil. Zakopnul a skácel se k zemi. Sotva stihl dát ruce před sebe, jinak by si totiž dost pravděpodobně rozrazil hlavu o hranu nočního stolku. Naštěstí ho minul, přesto se setkal se zemí a ani koberec mu nepomohl. Pokojem to zadunělo, zatímco se starší nechápavě posadil a rozhlížel okolo sebe. Jakmile se trochu probral a zorientoval, všiml si zvedajícího blonďáka ze země. A ač neměl ani zdání o jeho nočním dobrodružství s balkónovými dveřmi, seřval mladšího za to, že ho probudil. Felix silně zkousl svůj ret, aby nevydal ani hlásku. Bolest mu tepala nejen z holení kosti, kterou plnou silnou narazil o kovový roh kufru, ale i z dlaní, kterého zachránily před mnohem horším pádem. Automaticky jeho oči začaly slzet, aby uvolnily tělo a zbavilo ho bolesti. Když se konečně zvedl a padl na postel, starší už byl otočen zády a pomalu propadal do říše snů. Felix se položil na záda a přikryl alespoň polovinu svého těla. Byl dostatečně probuzený na to, aby takhle bděl několik následujících hodin.

Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil starší, který poslední půl hodinu zabíral koupelnu. Felix se zvedl a konečně se odebral do koupelny. Vyhýbal se staršímu pohledem hned z několika důvodů. Doufal, že Hyunjin na noční dobrodružství zapomene, ale jelikož ho už u snídaně obdařil naštvaným pohledem, tak asi ne. Felix se v koupelně připravil, poučil se z předchozího dne a na tvář si večer nanesl silnější vrstvu make-upu, takže ráno neměl tolik práce. Bylo mu ale jasné, že mu to jeho pleť nedaruje a jakmile se vrátí domů, bude ji muset nechat odpočinout. Zkontroloval čas, a když zjistil, že už by měl být veku, rychle opustil koupelnu. Výjimečně byl Hyunjin venku včas, což se zrovna nehodilo.

"I'm so sorry. I promise I will be on the time tomorrow," řekl zadýchaně, když sešel dva schůdky před vchodovými dveřmi.

"It's okay. Hope there won't be any congestion. The roads are busy on Mondays," usmála se chlácholivě paní Poppy, ale její slova blonďáka utvrdila v tom, že není moc nadšená.

"Co se taky dalo čekat, že?" ušklíbl se posměšně Hyunjin a sedl si do auta na zadní sedačky. Felixovi nezbývalo nic jiného, než si sednout na místo spolujezdce, protože opravdu nechtěl sedět vedle staršího. Hlavně že on je všude pozdě a ještě má kecy. Nic mu ale na to neodpověděl a ignoroval ho. Auto nastartovalo a my poklidně vyjeli. Už při první odbočce jsem se ztratil. Všiml jsem si, že jsme přejížděli přes nějakou větší rušnější silnici, která mi byla relativně povědomá. Tudy jsem šel i včera na náměstí. Hned jsme se ale ocitli v uličkách rodinných baráků. Vypadaly všechny stejně, sem tam nějaká menší změna. Začalo se objevovat více zeleně, což se mi líbilo. Ulice tak působila milejším dojmem. Paní Poppy objela téměř celý kruhový objezd a brzy na to přibrzdila u velké budovy v typickém anglickém stylu. 

"So here we are. My husband will wait for you here and take you home. Have nice day," popřála jim, zatímco chlapci vystupovali. Paní Poppy se rozjela do své práce a zanechala dva korejské chlapce na chodníku před britskou školou. V tu chvíli si Felix uvědomil, že neví, co teď dělat. Nebyl si jist, kam má jít či kde čekat. K jeho smůle nebo štěstí se starší rozešel přímo do areálu. Nebyl si jist, zda ho má následovat nebo ne, ale nakonec tak učinil. Nezbývalo mu nic jiného, než se držet té jedné známé tváře, kterou tu teď měl. Procházeli přes parkoviště a obcházeli budovu. Felix si nebyl jist, zda starší ví, kam jde, nebo jen následuje ostatní studenty. Navíc se ho zmocnil ne zrovna příjemný pocit, že na něho všichni civí. Nebyla to pravda, místní studenti byli zvyklí na mezinárodní návštěvy, přesto se blonďák cítil lehce nepříjemně. Oddechl si, když zahlédl před sebou skupinku známých tváří.

"Je to tu obrovský, co?" vyhrkl hned Seojun, jakmile se k němu blonďák přiblížil. Ten se nezmohl na nic jiného, než na pouhé přikývnutí. Stále byl docela v šoku z velkého množství lidí. Ze dveří naproti se zrovna objevila paní Kim, vedoucí kurzu, následována další ženou ve středním věku. Ta přivítala nově příchozí na škole a ukazovala jim, kde co je. Zatímco všichni účastníci dávali pozor a věnovali se zástupkyni školy, do areálu vstoupila starší dvojice, která jakmile spatřila paní Kim, sklopila zrak.

"Vy nikdy nepřijdete včas, že ano?" pronesla přísně, ale s úsměvem a začala se jim věnovat. Noví studenti byli odvedeni do třídy v přízemí, kde byly lavice uspořádány do půlkruhu. Všichni se posadili, blonďák po boku Seojuna a Bory, se kterou se včera dobře sblížil. Ukázalo se, že tato krátkovlasá dívka, která je mimochodem straší o jeden rok, je velice milá a laskavá. Odpoledne s ní považoval Felix za pěkně strávené a byl rád, že má další osobu, ne kterou se tady mohl spolehnout. Na úplný okraj půlkruhu se posadil Minho s Dahyun, což blonďáka docela překvapilo. Myslel si, že ti dva do školy chodit nebudou.

Začala hodina a většina se docela bála, co přijde. Byli ale překvapeni, když do třídy vstoupil mladý a pohledný učitel, který je přivítal s úsměvem na tváři. Oznámil jim, že je dnes má na starost a že je učitelem angličtiny. Hodiny ubíhaly opravdu rychle, alespoň pro Felixe, který neměl s angličtinou problém. Za to Seojun již po hodině chtěl vypadnout. Na jeho vkus všichni mluvili až příliš rychle a on si nestíhal v hlavě překládat do svého rodného jazyka. To Felix se už přichytil, že v angličtině přemýšlí.

"You speak really well. I heard you have an accent. Am I right?" pochválil Felixe pan učitel. Ten se stydlivě usmál, ale následně mu začal vysvětlovat, že jeho děda pocházel z Austrálie, kam stále jezdí za nějakými příbuznými. Pan učitel vypadal překvapeně a hned se vyptával na další informace. Vedli spolu poměrně dlouhou konverzaci, při které Felix neztratil úsměv z tváře. Lichotilo mu, že se o něj někdo tak zajímá. Měl pocit, že jsou v učebně sami. Někteří této možnosti využili a vytáhli svoje telefony, jiní zas poslouchali jejich konverzaci.

"Oh, check the time! You have a 30 minut break, we will meet back there," oznámil jim profesor, ale místo toho, aby učebnu opustil, tak se posadil na lavici vedle Felixe, kde ještě před chvílí seděla Bora.

"If you don't mind, I'd like to talk to you some more. You know, my cousin lived in Australia for a while and then moved to Korea," objasnil mu s úsměvem na tváři. Felix se zastavil v pohybu, kdy vyndával box od paní Poppy a úsměv opětoval. Toto téma naopak zaujalo jeho. A tak zůstal sedět na místě a povídal si s charizmatickým profesorem. Jejich konverzace plynula. Po chvíli se pan učitel zvedl a nechal Felixe se jít nasvačit jako ostatní. Zatímco se přemístil ke katedře, blonďák opustil učebnu. Postavil se k jednomu z velkých oken, ze kterého byl výhled přímo na nádvoří, a položil svůj box na parapet. Otevřel ho a prohlédl si jeho obsah. Zvažoval, co si teď dát, aby mu stále zbylo na oběd. Nikdy nebyl vyloženě milovník jídla a jedlík, proto mu teď stačilo pouze jablko.

"Ještě chvíli a už by tě přes ty lavice ohnul," ozvalo se vedle něho. Felix se přidusil soustem a rozkašlal se. Litoval toho, že si sebou nevzal i vodu, protože teď by ji rozhodně potřeboval. Jakmile se trochu uklidnil a vyčistil si dýchací cesty, s vykulenýma očima pohlédl na staršího.

"C-Cože?" nebyl si jist, jestli slyšel správně, ale raději to ani vědět nechtěl.

"Mohlo mě napadnout, že zrovna ty budeš buzna," ušklíbl se Hyunjin, dál se ladně opírajíc o kraj parapetu. Blonďákův krevní oběh se na chvíli zastavil a pak naopak rozproudil nevídanou rychlostí. Aktuálně děkoval všem svatým, že jim tady nikdo nerozumí. 

"Nechápu, o čem mluvíš. Jenom jsme si povídali," snažil se bránit a znít přesvědčivě, ač tomu tak nebylo. Vždyť je to pravda, jen si povídali! Felix za tím neviděl nic jiného, než přátelský rozhovor. Neřekl vůbec nic nepatřičného a ze strany učitele si také ničeho takového nevšiml. Ale jen fakt, že starší prohlásil něco o jeho orientaci, ho děsil. Nikdy to nerozkřikoval, popravdě to pro vlastní bezpečí tajil. Už teď byl terčem posměšků kvůli svému vzhledu, nemuselo se k tomu přidat něco dalšího. Svěřil se jenom třem osobám. Jisungovi, Yeji a Jeonginovi, ale ten to moc nebere vážně. Asi si myslí, že se jeho starší bratr snaží být zajímavý, když už ho teď považuje za extrémně nudného.

"Ooo, Pihakluk se dožaduje pozornosti. Jak sladké," pronesl falešně Hyunjin a boxu mladšího si vyndal malý pytlík brambůrků, který každý z nich dostal do paní domácí. Tomu ale Felix nevěnoval pozornost. Intuitivně si dlaní přejel po líčkách.

"O co ti jde Hyunjine ?" zeptal se podrážděně. Vylítlo to z něj takřka samo. Trochu i sám sebe překvapil. Nikdy se takto nebránil. Pravděpodobně získal sebevědomí při myšlence, že jim tu nikdo nerozumí a on může říct co chce. Jakmile ale staršímu potemněly oči a obdaroval ho svým typickým povrchním pohledem, věděl, že je zle. Jeho sebevědomí bylo opět pod bodem mrazu.

"Zvláštní, že jakmile tady nemáš tu otravnou veverku, tak i mluvíš. Jaké štěstí, že mi zrovna Jungkook psal, že dnes tvůj kamarád pozdravil záchodovou mísu. Škoda, že jsem si to nechal utéct," ve Felixovi hrklo. Zaraženě se mu rozšířily zorničky a nevědomě pootevřel pusu. Jisung? Co mu udělali? Rychle v něm narůstaly obavy o jeho nejlepšího kamaráda.

"Is something wrong guys?" ozvalo se vedle nich, až Felix nadskočil. Neočekával, že na něj někdo promluví.

"E-Everything is okay, sir. We just didn't agree on something..." vykoktal ze sebe a spěšně se usmál. Učitel pouze přikývl a pokračoval v chůzi po chodbě. Felix ho ještě chvílí pozoroval.

"Máš pravdu. Musel by to být ubožák, kdyby stál zrovna o tebe," pronesl starší a odrazil se od parapetu směrem do třídy. Blonďák zůstal stát jako opařený netušící, co to všechno mělo znamenat. Po chvíli si sebral svoje věci a vrátil se do třídy, přesně na opačnou stranu než byl starší. Když se usadil, střetli se pohledy, načež mladší rychle sklopil zrak. Zas měl pocit, že je k ničemu, že něco zkazil. Proč, když se vždy cítí dobře a sebevědomě, tak to musí někdo překazil. Brzy se učitel vrátil a pokračovalo se ve výuce. Vyplňovali nejrůznější pracovní listy, hráli hry a debatovali nad různými tématy. Ale Felix už odpočítával, kdy vše konečně skončí a on bude moct pryč. Najednou mu učitel nepřišel až tak milý, ale spíše dotěrný a vlezlý. Neustále se s ním pokoušel navázat nějakou konverzaci, zatímco mu blonďák stroze odpovídal a spíše se věnoval papíru před sebou. Proč se tohle děje zrovna jemu?

... Fall in Love in London ...