Blonďatý chlapec seděl u stolu a dojídal misku cereálií s mlékem. Vedle byla položená miska druhá, která zatím zůstala netknutá. Ten, pro koho byla určena, leží v prvním patře roztažený přes celou postel. Felix tupě zíral na nějaký bod před sebou, v hlavě měl prázdno a nad ničím se nepřemýšlel. Nevěděl, jakou má mít emoci. Na jednu stranu se mu chtělo brečet. Při večeři si povídal s paní Poppy, která se neustále usmívala a ptala se, zda jim stačí. Bohužel tato veselá atmosféra zanikla, jakmile se přesunul do pokoje v prvním patře.

Hyunjin už odešel před ním, tudíž když přišel do pokoje, starší už ležel na posteli a věnoval svou pozornost telefonu. Atmosféra byla hustší než pudink, který jim Poppy nabízela jako dezert a který laskavě odmítli. Felix se přesunul k menší skříni. Když ji otevřel, zjistil, že mu zbyla půlka jednoho šuplíku. Zbytek zabírali věci staršího. Neměl odvahu ho oslovit, protože měl strach, že by byl prohozen balkónem pryč. Bylo milé zjištění, že pokoj má menší balkón, kam se sotva vlezl jeden člověk. Hned věděl, že tady bude trávit nejvíce času. Pořádně ze oblékne, aby přežil to chladné podzimní počasí, které je zatím vůbec nešetří.

Felix si tedy vybalil pouze nejnutnější věci a zbytek nechal ve svém kufru, který strčil pod postel. Rozhodl se, že se přesune do koupelny. Potřeboval si po tak dlouhém dni dát pořádnou sprchu. Svlékl všechno své oblečení a vklouzl pod teplý proud vody. Vyčistil si zuby a vyčistil si pleť. Když se na sebe zahleděl do zrcadla, uvědomil si, že mu jsou vidět pihy. Ty, které tak pracně schovával pod vrstvou make-upu a pudru kvůli starší skupince studentů, která se mu za vzhled posmívala. Z myšlenky toho, že by teď měl přijít do pokoje s pihami na obličeji, se mu nepříjemně sevřel žaludek. Váhal, co má dělat. Byl už poměrně unavený. Chtěl zalézt pod peřinu a už nic neřešit, ne poslouchat posměšné poznámky staršího, kterým se i tak nevyhne. Proto s povzdychem vytáhl ze své kosmetické tašky korektor a začal ho nanášet na své lícní kosti, kde se pihy nacházeli nejvíce. Šlo mu o to, aby nebyly na první pohled vidět. Nakonec si obličej přepudroval a vše uklidil. S hromádkou svého oblečení a kosmetickou taškou se vrátil do pokoje.

Cítil se trapně. Nevěděl, jak se má chovat, jestli má na Hyunjina mluvit nebo ho nechat na pokoji. Pro vlastní bezpečí zvolil tu poslední možnost. Posadil se na kraj postele, který byl blíže k balkonovým dveřím a zkontroloval telefon, za mu někdo psal. Měl několik zpráv od rodičů, od Jisung a jednu od Yeji, která mu přála, aby si to pořádně užil. Kdyby tušila, že právě vedle něho sedí její starší bratr, asi by mu popřála spíše silné nervy a zdraví. K Felixově štěstí se Hyunjin zvedl, popadl pár věcí ze šuplíků a vydal se do koupelny. Tuhle chvíli blonďatý chlapec využil tak, aby se protáhl, jak mívá doma ve zvyku. Vypnul hlavní světlo a nechal svítit světýlka na Hyunjinově části pokoje. Zalehl do postele a přikryl se, zatímco odepisoval. Trvalo dlouho, než se se starší vrátil. Felix chvíli uvažoval nad tím, zda se náhodou ve sprše neutopil. Prý to možné je. Když si ale Hyunjin též lehl do postele, oba si uvědomili, jak je postel malá, a že musí sdílet jednu peřinu.

"Jestli se jen o milimetr posuneš, tak tě zkopu z té postele dolů, jasný?" promluvil Hyunjin, načež mu mladší pouze přikývl hlavou a otočil se k němu zády. Bylo mu jasné, že tohle bude sakra komplikované. A nemýlil se, protože ani ne po hodině mu zbýval pouze malý kus deky, který mermomocí držel, jinak by si ho Hyunjin též přitáhl k sobě.

"Was it enough? I can give you more if you want," optala se Poppy, která vstoupila do místnosti, aniž by si jí blonďák všiml. Jakmile promluvila, Felix trhl hlavou a vrátil se do reality.

"No, it was enough. It was delicious, thank you," usmál se a snědl poslední sousto. Misku s hrnkem předal paní domácí, které však nabídl svou pomoc.

"Don't worry, I can handle it. What are your plans for today? You have day off, right?"

"Yeah, we have. I guess I'll go outside and look around. I won't do anything special," odpověděl jí, když se chystal opustit místnost, aby mohl vykonat ranní hygienu.

"Will you go out together?" zeptala se, když už měl Felix jednu nohu mimo pokoj. Zarazil se a pomalu se otočil čelem k Poppy.

"I don't know, but probably not," spíše v to doufal. Nutně potřeboval vypadnout, aby se mohl nadechnout. V jeho přítomnosti měl pocit, že se každou chvíli smrskne do kuličky. Kdyby paní Poppy nebyla tak milá, vážně by přemýšlel nad tím, že by letěl zpátky. Sice netušil, jak by to svedl, ale nějak by se mu to povedlo. Vystoupal úzké schody a potichu vstoupil do jejich společného pokoje. Hyunjin ležel ve stejné poloze, jako když mladší opouštěl pokoj na snídani, akorát s tím rozdílem, že už měl kolem sebe obmotanou celou peřinu. Felix popadl svou kosmetickou tašku a přesunul se do koupelny. Zahleděl se do zrcadla stejně jako včera večer. Korektor, který si aplikoval, byl skoro pryč. Pravděpodobně si ho setřel do polštáře. Oddychl si, že ho takhle viděla jen paní domu, přesto se mu do hlavy vloudily myšlenky, co si tak o něm teď musí myslet. Pleť si znovu vyčistil, aby na ni následně mohl napatlat o dost vetší vrstvu korektoru, make-upu a pudru. Upravil si vlasy, a když shledal svůj vzhled alespoň za dostačující, opustil koupenu.

Zbývala mu hodina do plánovaného srazu a jelikož nechtěl být s Hyunjinem v místnosti až se vzbudí, přesunul se na chodbu. Z vedlejšího pokoje, kde netušil, co je, a kde byly pootevřené dveře, vyběhla zrzavá kulatá kočka. Překvapeně se zarazila nad novým návštěvníkem, kterého si předchozího dne nevšimla. Netrvalo to ale dlouho, a začala se Felixovi otírat o nohy, aby zjistila, zda ji pohladí či nechá být. Neodolal a sklonil se, aby kočku pohladil po hlavě. Měla moc příjemnou srst a hlasitě vrněla. Felix by ji hladil ještě několik minut, kdyby se neotevřeli dveře, ze kterých před pár minutami vyšel. Setkal se s pohledem staršího, který vypadal dost rozespale. Nepůsobil ani tak děsivě a povrchně jako vždy, přesto byl jeho pohled pronikavý a mladšímu rozhodně nepříjemný. Přiváděl ho do rozpaků.

Hyunjin nic neřekl a vstoupil do koupelny, ze které se po chvíli začal ozývat zvuk padající vody, ze které bylo jednoduché odhadnout, co starší dělá. Felix si ještě chvíli hrál s roztomilou kočkou, než se přesunul do pokoje, kde si zabalil pár věcí do batohu, který měl v plánu mít celý den s sebou. Otevřel balkonové dveře, aby zjistil, jaké se venku nachází počasí. Zhodnotil to tak, že mu bude stačit svetr a lehčí bunda. Rozhodl se, že vyrazí. Zadal si adresu srazu na map a zajistil, že se jedná o skoro kilometr chůze. Z kuchyně slyšel několik hlasů, tak usoudil, že se už Hyunjin přesunul na snídani. Zaslechl ale i další mužský hlas, který nepoznával a odvodil si, že se musí jedna o manžela paní Poppy. Tímto faktem se ale nijak nezdržoval.

Venku pofukoval mírný vítr a sem tam zpod mraků vykouklo sluníčko. Šel podél rušné silnice, přecházel po mostě, pod kterým vedli kolejnice. Fascinovalo ho, že kamkoliv se podíval, byly domy. Ani v dálce na horizontu tomu nebylo jinak. Londýn je opravdu obrovské město. Po pár minutách chůze zahlédl před sebou podlouhlé náměstí, kde se konečně nacházela pěší zóna. Až když poprvé přecházel přes silnici, si uvědomil, že auta zde jezdí vlevo a ne vpravo, jak je zvyklý. Slušně mu to zamotalo hlavu, tudíž byl rád, že se chvíli bude nacházet v oblasti, kam mají dopravní prostředky vjezd zakázaný. Náměstí mu přišlo roztomilé, ale hrozně zmatené. Všechny obchody byly příliš blízko u sebe a sotva se mezi nimi člověk vyznal. Pokračoval dál v chůzi, než zahlédl již známé tváře sedící na jedné lavičce.

"Dobré ráno," pozdravil všechny přítomné a dostalo se mu stejné odpovědi. Posadil se na vyvýšený obrubník, který ohraničoval strom uprostřed náměstí. Všiml si paní Kim, která horlivě diskutovala s nějakým mužem. Nevěnoval tomu příliš pozornosti a vytáhl telefon a sluchátka. Rozhodl se čekání si zkrátit poslechem svých oblíbených písní. Hlavou mírně pohyboval do rytmu, než mu někdo zaklepal na rameno. Zvedl hlavu a setkal se pohledem s dívkou s hnědými vlasy po ramena a s ofinou. Byla to ta, která seděla na letišti naproti Felixovi a kterou obdivoval, protože zvládla poslouchat hudbu a zároveň si číst, což by on nikdy nesvedl. Dívka kývla hlavou do prostoru, což donutilo blonďáka se podívat za ni, kde již stála vedoucí kurzu a jelikož se jí pohybovaly rty, tak něco říkala. Felix si rychle vyndal sluchátka z uší a tiše poděkoval dívce, která se posadila kousek od něho.

"... přesuneme se tedy k dodávce. Společně si projdeme Greenwich a následně se místním metrem dopravíme co nejblíže k centru. Nějaké otázky?" jelikož se nikdo na nic nezeptal, paní Kim zavelela a skupinka se dala do pohybu. Až teď si Felix všiml, že už se tu nacházejí všichni účastníci. Vůbec si jich nevšiml přicházet. Nastoupili do dodávky, kde se posadil na stejné místo.

"Můžu si k tobě přisednout?" ozval se známý hlas. Blonďák přikývl a sundal z vedlejší sedačky svůj batoh. Seojun se s úsměvem posadil a netrvalo to dlouho, než položil Felixovi první otázku.

***

"Dobrá, buďte opatrní. Kdyby se něco dělo, hned volejte. Sejdeme se tady v čtyři. Rozchod," zaznělo. Netrvalo to dlouho a jedna velká skupinka se rozdělila na několik menších. Felix byl ale jeden z těch, který zůstal sám. Chtěl se projít, udělat si několik fotek a nejlépe skončit v nějaké kavárně. Když se díval do map na svém telefonu, zaznamenal vedle sebe pohyb.

"Mohl bych jít s tebou?" zeptal se s úsměvem na tváři Seojun. Myšlenka toho, že by měl několik následujících hodin strávit v přítomnosti tohoto neustále mluvícího kluka, ho mírně vyděsila. Samozřejmě ne tolik, jako kdyby měl trávit čas s Hyunjinem, ale v rámci zachování svého zdraví si chtěl od Seojuna odpočinout.

"No..." nevěděl, jak ho odmítnout a poslat pryč. Nemusel ale ani nic říct, protože Seojun pochopil, co se blonďákovi honí hlavou. Úsměv mu poklesl a sklopil zrak.

"Jo, chápu to," řekl již tišším tónem a otočil se pryč. Felix ho pozoroval, jak se vzdálil a posadil na nějakou volnou lavičku. V tuhle chvíli mu ho začalo být líto. Vypadal jako hromádka naštěstí. Felix bojoval sám se sebou. Nakonec ale vyhrálo jeho laskavé srdce a vydal se k menšímu chlapci.

"Tak pojď. Přece tě tu nenechám jen tak sedět," pousmál se na něj a natáhl k němu ruku. Seojunovi se rozšířily zorničky a na nohách byl takřka hned.

"Děkuji ti hyung!"

"Hyung?" podivil se Felix nad tím, jak ho druhý oslovil.

"Jsi o dva roky starší. Ani jsem se tě nezeptal, jestli tě tak můžu oslovovat! Promiň," zastyděl se nad svou zbrklostí. Felix vlastně ani nebyl překvapený, že je Seojun mladší jak on. Docela se podobal jeho mladšímu bratrovi, Jeonginovi. 

"V pohodě. Ale prosím tě, abys trochu zpomalil."

"Stačí říct a zmlknu, rozumím," usmál se na něj mladší, který byl rád, že nezůstal sám. Pravděpodobně by se hned ztratil. nemá moc dobrý orientační smysl. Chlapci se rozešli podél silnice.

"Kam se vůbec poděl tvůj spolubydlící?" zajímal se Felix.

"Jongho? Ten si mě přestal všímat, jakmile se objevila ta jeho nejlepší kamarádka," postěžoval si. Blonďák si hned vybavil dvojici chlapce s oranžovou mikinou a dívku s nabarvenými vlasy na blond. To, že se ti dva dobře znají, mu bylo jasné již na letišti.

"A kde je tvůj spolubydlící, hyung?" Felix se nepatrně napnul. Ano, jeho spolubydlící... Rozhoně neměl v plánu vysvětloval svou situaci skoro cizímu klukovi. Vlastně na jeho otázku ani neznal odpověď, protože neměl páru, kam se Hyunjin vydal.

"Vůbec netuším a popravdě mě to moc nezajímá," odpověděl mu, načež mladší chápavě přikývl. Kráčeli společně ulicemi a atmosféra mezi nimi začala být příjemnější. Konečně se i Felix rozmluvil a jejich konverzace již nebyla jednostranná jako předtím. Zavítali do některých menších obchůdků, kde si Felix již vyhlédl pár věcí, co by mohl koupit svým blízkým v Koreji. K pokladně ale nic nepřinesl. Bude tu čtrnáct dní, přece nekoupí hned první věc, kterou uviděl. Společně ještě zavítali do jednoho obchodního centra, kam chtěl především Seojun. Toho musel blonďák násilím tahat z některých obchodů a bylo mu hned jasné, jakou udělal chybu, když svolil zajít na toto místo. Přesto se sám neudržel a nesl si jednu nákupní tašku, kde se nacházela mikina z opravdu příjemného materiálu. Nebo tak alespoň zdůvodnil její koupi.

Dlouhou dobu se zdrželi na jídle v nejvyšším patře. Měli štěstí, že zde nebylo moc lidí, tudíž nemuseli dlouho čekat. Jejich konverzace začala nabývat osobnější směr. Felix se rozpovídal o Austrálii a o svém dědečkovi, který bohužel před několika lety zemřel. Na oplátku mu mladší pověděl o jejich rodinné tradici, kdy každý rok jezdí na ostrov Jeju a stráví tam skoro dva týdny. Ač to zní lákavě, Seojun přiznal, že se nikdy netěší. Všechnu pozornost si totiž vždy ukradne jeho starší bratr, který je, jak se zdá, ve všem lepší jak mladší. A nepomáhá tomu ani přítomnost stejně starého bratrance. Felix tohle úplně nedokázal pochopit. On sám má se svým mladším bratrem dost specifický vztah, ale do téhle situace se nedokázal vžít. Možná za to může věkový rozdíl, který mezi sebou Seojun s bratrem a bratrancem má. Jeongin je totiž pouze o dva roky mladší jak blonďák.

"Kam chceš teď jít, hyung?" optal se mladší, když konečně opustili stůl, u kterého si tak dobře povídali.

"Šel bych ven na čerstvý vzduch. Uvidíme, co tam," Seojun s úsměvem souhlasil, a vydali se hledat cestu ven z obchodního centra. Toulali se ulicemi Londýnu. Felix třímal v ruce svůj telefon a fotil domy okolo sebe. Jakmile narazili na typicky červenou telefonní budku, mladší se u ní musel nechat vyfotit. Pokračovali v své cestě bez cíle se spokojenými výrazy na tváři. Po chvíli jejich pozornost získala vysoká a majestátní budova, která převyšovala ostatní. Chlapci k ní se zájmem vyrazili, ale dostat se k oné budově nebylo tak lehké, jak se nejprve zdálo. Několikrát se dostali do slepých uliček, či je dělila pouze jedna řada domů, ale když zabočili, byli zas úplně někde jinde. Přesto se jim po nějaké době povedlo dostat přímo před majestátní budovu. Felix si ji vyfotil hned z několika úhlů a Seojun si ji fascinovaně prohlížel.

"Wow, je to fakt veliký," uniklo z úst mladšímu.

"Jo. Na co myslíš, že to je? Nedivil bych se, kdyby tam sídlila vláda nebo tak něco," řekl Felix, když dofotil.

"Je to katedrála svatého Pavla. Vdávala se tu princezna Diana," ozvalo se za nimi. Oba chlapci nadskočili a otočili se. Nejen že se lekli, že na ně někdo promluvil, ale více je zarazilo, že slyšeli svou rodnou řeč. Když však stáli tváří tvář oné osobě, pochopili.

"Omlouvám se. Vyděsila jsem vás?" usmála se dívka s hnědými vlasy dlouhými po ramena. Ve svých dlaních třímala stejnou knihu jako na letišti.

"Ehm... trochu," přiznal rozpačitě Felix, který byl stále trochu překvapený. Jaká je šance, že se potkají v tak velkém městě dvě známé tváře? Hned ho napadlo, jaká asi bude šance, že by potkal Hyunjina. Doufal v tu nejnižší. 

"Tak já zase půjdu," usmála se dívka, když nikdo po delší době nepromluvil.

"A kam máš namířeno?" vyhrkl Seojun.

"Do kavárny, pokud tedy nějakou najdu. Už marně tady chodím 15 minut," postěžovala si a zkontrolovala čas.

"Kolem jedné jsme zrovna šli, tam za rohem," rychle ukázal mladší, který se snažil být nápomocný. Dívka se vděčně usmála a poděkovala. Jakmile však ušla pár kroků, znovu se otočila na chlapce.

"Nechcete jít se mnou? Zatím tu nikoho neznám, bylo by skvělé alespoň někoho poznat. Já jsem Bora," nabídla jim.

"Seojun a tohle je Felix hyung. Moc rádi s tebou půjdeme, že ano?" z mladšího sršelo nadšení z poznávání nových lidí. Blonďák chvíli váhal, ale nakonec přikývl s tím, že by si mohl dát čaj. Kávu totiž nepije, přijde mu moc hořká. A tak se všichni tři společně vydali ke zmíněné kavárně, aby zde strávili poslední dvě hodiny, které jim byli dány.

... Fall in Love in London ...