"Děkujeme, že jste letěli s naší společností Korean Airlines a přejeme vám příjemný zbytek dne," zaznělo letadlem, ale většina pasažérů hlášení nevěnovala pozornost. Stejně tak byl na tom Felix, který si ze zavazadlového prostoru nad hlavami vyndal svůj batoh. Rozhlédl se, aby našel nějakou známou tvář, kterou by mohl následovat. Všiml si staršího chlapce, který mu byl představen jako Lee Minho. Ulevilo se mu, že nezůstal na palubě letadla poslední z jejich kurzu a vydal se ven. Hned zahlédl svou skupinku, která byla obklopena kolem paní vedoucí. Ta mávala rukou ve vzduchu, aby ji všichni dobře viděli. Felix seběhl schody, a když se jeho noha dotkla země, ucítil zvláštní veselý pocit. Je opravdu na druhé straně planety, jak neuvěřitelné.

Vedoucí Yerin účastníky zájezdu vedla na další letištní kontroly. Felixovi to připadalo zdlouhavé. Opravdu žádnou bombu nenese, mohli by ho nechat jít? Trvalo to nejméně dvě hodiny, než se dostali na parkoviště. Londýnské letiště se nedá srovnávat s žádným letištěm v Koreji. Bylo obrovské a mohutné. Felix v životě neviděl tolik lidí pohromadě. Dost se soustředil na to, aby vedoucí Yerin neztratil z dohledu a zároveň aby mu žádný kolemjdoucí nesebral jeho kufr. V takovémto davu by se to mohlo stát i omylem. Před skupinku teenegerů přijela větší dodávka, do které si měli nastoupit. Váhal, kam se posadit, ale jelikož nastoupil mezi prvními, mohl si vybrat. Usedl tak na místo za řidičem k oknu. Sedadlo vedle Felixe nezůstalo prázdné. Posadil se k němu chlapec v modré mikině s nějakým potiskem a bílými sluchátky na krku. Trochu stydlivě se usmál, ale něž chlapci stihli zahájit konverzaci, vedoucí kurzu promluvila.

"Oficiálně vás tedy vítám na uměleckém zájezdu v Londýně. Zdárně jsme zvládli cestu, teď začne ta opravdová zábava. Prosím připoutejte se a pozorně poslouchejte," dodávka se dala do pohybu, tudíž si všichni cestující zapnuly pásy. Paní Kim zůstala ale stát v uličce.

"Váš zájezd bude probíhat takto: Po dvojicích budete ubytováni v rodinách, které s naší společností spolupracují. Nebojte se, moc dobře ví, co dělat. Budou vám vařit a případně vozit do školy a na kurzy, které vás některé dny čekají. Na oplátku jim ale budete pomáhat. Budou vás živit čtrnáct dní, to se neobejde bez práce."

"My budeme chodit do školy?" ozvalo se ze zadních sedaček. Otázku vznesla dívka s odbarvenými vlasy, která získala Felixovu pozornost na letišti v Seoulu. Opět vedle ní seděl chlapec s oranžovou mikinou.

"Ano, tři dopoledne strávíte ve škole přizpůsobené cizincům. Škola vám bude navazovat na kurzy, které bude mít každý z vás individuální. Záleží, v jaké kategorii jste vyhráli. Čekají vás ale dva sdílené kurzy, kde si vyzkoušíte i jiné umělecké činnosti. Ty zabírají celý den. Dále jsou naplánovány tři výlety. Jeden na útesy Seven Sisters, dále hrad Arundel a na závěr navštívíme město Brighton. Nemusíte se ale bát, že bychom vám nedali čas si oddychnout. Jsme v Londýně, proto máte čtyři dny volna, kdy můžete toto krásné město prozkoumat," slova paní Kim vzbudila v účastnících zájezdů nadšení. Felixovi se nabitý program líbil. Začal být opravdu natěšený na to, co ho čeká. Nervozita, kterou pociťoval vysoko na obloze, se rázem vytratila.

"Očekává se od vás, že se budete chovat slušně a reprezentativně ve všech situacích. Jezdíme sem dlouho a neradi bychom si zkazili pověst, ano? Teď vás postupně rozvezeme do vašich nových domovů. Při odchodu dostanete obálku, kde je moje telefonní číslo, adresa školy a vašich kurzů, čísla na naši výpomoc a dále nějaké tipy na návštěvu Londýna. Pokud máte zájem, prostudujte si to. Dále tam najdete časy, kdy a kde máte být. Škola začíná v osm, uniformy mít nemusíte, většina kurzů je od tří." 

"Budeme se moct volně pohybovat po Londýně?" zeptal se chlapec v oranžové mikině, který vykukoval do uličky.

"Ano, ale za určitých podmínek. Na prozkoumávání města máte vyhrazeny právě čtyři dny. Jelikož nechceme riskovat, že se ztratíte, budete mi sdílet polohu. Věřte mi, že Londýn je obrovský, a už jsme tady zažili i pár nepříjemností. O tom si ale popovídáme zítra. Sejdeme se v deset hodin na High Street v Bromley u domu číslo 162. Bromley je část, kde budeme všichni ubytovaní. Nějaké další otázky?" zeptala se paní Kim, ale žádný z teenegerů se už nepřihlásil o slovo. Proto se spokojeně usmála a posadila se na své sedadlo. V dodávce zavládlo ticho, které bylo občas narušeno tichým hlasem některého z cestujících. Nejvíce hluku šlo ze zadních sedaček, kde se ozýval hlasitý smích.

"Ahoj, já jsem Seojun. A ty?" představil se chlapec sedící vedle blonďáka.

"Felix."

"To není moc korejské jméno," byla to obvyklá reakce, tudíž nebyl ani překvapený. Měl to naučené jako básničku.

"Můj děda byl z Austrálie, mám jméno na jeho počest," vysvětlil s pohledem upřeným z okna. Nikdy nebude dostatečně normální a nezajímavý, aby se na něho lidi divně nedívali a neptali se ho. Jeho chladnějšího chování si chlapec na vedlejší sedačce všiml a rychle zareagoval.

"Promiň, nechtěl jsem tě nějak urazit nebo se tě dotknout. Často říkám, co mě první napadne," snažil se obhájit Seojun. Za normálních okolností by se tím ani netrápil, ale jelikož byl sám v cizí zemi a s cizími lidmi, nechtěl působit žádné problémy. Hodilo by se mu, kdyby těch čtrnáct dní s někým strávil. Rozhodně si nepřeje zůstat celou dobu sám.

"V pohodě, jsem zvyklý," odpověděl mu monotónně Felix.

"A odkud pocházíš? Myslím školu," snažil se pokračovat v konverzaci.

"Seoul, směr Incheon."

"Fakt? Já jsem ze Suwonu, to není zas tak daleko," usmál se Seojun.

"V Seoulu mám pár příbuzných, ale nejezdím tak moc často," pokračoval dál. Felixovi došlo, že tenhle kluk bude dost podobný jeho kamarádovi Jisungovi. V tu chvíli si vzpomněl, že mu měl dát vědět, až přiletí. Rychle vytáhl z kapsy telefon a našel jejich společný chat.

Lix.🌞
Tak už jsem tu. Jedeme do rodin

Bylo mu jasné, že odpověď jen tak nedostane. Zatímco v Londýně se blížilo k šesté hodině večer, Jisung v Koreji měl třetí hodinu ráno. Ač by nebylo nereálné, že by byl Jisung vzhůru, blonďák usuzoval, že je větší šance, že bude spát. Když už měl telefon v ruce, napsal zprávu o příletu svým rodičům, aby se nestrachovali. Jeho mamka by se zbláznila, kdyby jí nenapsal.

"V jaké kategorii si vyhrál? Já v poezii. Nemůžu tomu uvěřit, určitě museli být i lepší," Seojun měl opravdu hodně energie. Na Felixe až příliš. Upřímně doufal, že by mohl poslouchat písničky a pozorovat dění z okna. Ač spal pár hodin v letadle, cítil se dost unavený. Pravděpodobně za to mohl časový posun a dlouhé sezení.

"V psaném textu. Taky to pro mě bylo překvapení," odpověděl mu a doufal, že by mohl alespoň na pár sekund být potichu. To se ale v Seojunovi šeredně zmýlil. Ten byl nadšený, že ho ještě blonďák neposlal do patřičných míst, že s radostí pokračoval ve svém vyprávění. Moc ho ani netrápilo, že Felix pouze přikyvuje a nic moc neříká. Stačil mu pouze fakt, že ho někdo poslouchá. Bohužel blonďatý chlapec neměl tu úžasnou schopnost vypnout a nechat slova takzvaně vypustit. Poslouchal druhého, o kterém usoudil, že bude mladší jak on. Buď o rok nebo o dva.

Dodávka se zastavila, což přilákalo pozornost všech cestujících. Vedoucí Yerin se zvedla a vyšla z dodávky ven. Ti, kteří seděli na správné straně, natahovali krky, aby viděli, co se veku děje. K Felixově smůle seděl přesně na opačné straně. Vzápětí se ale vedoucí vrátila s úsměvem na tváři a postavila se opět do krátké uličky.

"Jsme u prvního domu. Zde bydlí moc milá rodina Burton, která s naší společností už nějakou dobu spolupracuje. Je to ověřená rodina, takže doufám, že nám neuděláte ostudu. Poprosím pány Lee Felix a Hwang Hyunjin, aby si posbírali všechny svoje věci včetně kufrů v zavazadlovém prostoru a přesunuli se ven," oznámila paní Kim a zmizela opět venku. Ve Felixovi hrklo, jakmile uslyšel své jméno následované bohužel moc dobře známým. Se zavřenými oči bouchnul hlavou o sedačku. Je to v koncích. Celý kurz je o ničem, pokud se bude všechen čas trávit s tím nafoukance z maturitního ročníku. Doufal, že alespoň v rodině si od něho odpočine, ale ne, bude ho urážet a zesměšňovat 24/7.

Zvedl se, jak mu bylo nakázáno, a vystoupil z dodávky. Vytáhl svůj zelený kufr a setkal se s pohledem staršího chlapce. Rozhodně to nebyl přátelský pohled. Felix se raději přesunul k paní Kim, vedle které stála na pohled moc milá paní středního věku. Měla již lehce našedlé a jemně kudrnaté vlasy a na tváři široký úsměv. Neodolal a úsměv jí oplatil. Pokud bude tahle paní stejně milá jako i vypadá, nemuselo by to být až tak špatné. Úsměv mu trochu pokles, když se vedle něho postavil Hyunjin. Nutno dodat, že si držel odstup.

"Pánové, tohle je paní Polly Burton. S ní a jejím manželem budete následujících čtrnáct dní bydlet. Už vás nechám. Nice to see you Polly. If anything happens, call me. But they should know everything," vedoucí na chlapce s úsměvem mrkla a nastoupila do dodávky, která se rozjela pryč.

"Welcome to London, boys. Call me Polly. Nice to meet you," usmála se paní Burton a jako první nabídla Felixovi ruku.

"I'm Felix. Nice to meet you too," jeho angličtina byla na opravdu dobré úrovni. To se nadalo říct o jeho novém spolubydlícím, který v tomto jazyce trochu pokulhával, ale rozhodně nebyl špatný. Též si potřásl rukou s paní domu a představil se jí.

"You must be hungry. How long did you fly here?"

"Around fourteen hours. But it was okay," ujistil jí, zatímco se přesouvali dovnitř. Dům vypadal skoro identicky jako ty okolo. Jediné, co ho odlišovalo od ostatních, byly světle modré dveře, kterými i záhy prošli. V malé předsíni svlékli bundy. Rázem se jim kolem noh obmotala zrzavá kočka.

"Wow, you have a cat," konstatoval radostně Felix.

"Actually three. Two of them are ginger and another is brown, but she is always outside. We have also a dog. I think he is in the garden too. Hope you're not allergic to animals," zasmála se Poppy. Chlapce vzala hned do místnosti vedle, kde se nacházel obývák, jídelna a kuchyň. Místnost byla sladěna do bílo-šeda. Vše bylo uklizené a srovnané. Místnosti dominovaly prosklené dveře na zahradu. Následně je Poppy vzala po úzkých schodech nahoru. Felix byl dost překvapený, že se všude kromě největší místnosti v domě nacházejí koberce. Byl to docela nezvyk oproti Koreji.

"Here is your room. The bathroom is opposite," Hyunjin otevřel dveře, na které majitelka domu ukázala. Felix byl trochu zděšen, protože bude sdílet se starším pokoj. To ještě nevěděl, jaké překvápko čekalo uvnitř.

"Kurva," ozvalo se od dlouhána. Felix mu málem narazil do zad, jak se starší rychle zastavil. Stoupl si na špičky, aby přes něho uviděl a brzy pochopil, na co reagoval. Pokoj byl velice malý a skoro celou část zabírala postel. Jedna ne zrovna dvakrát velká postel. Po těle mu přejela husí kůže při uvědomění, že v tomhle malém prostoru bude trávit čtrnáct dní. Jestli přijede bez újmy a vcelku, bude to zázrak. Protože už teď mu je skoro do pláče.

"Boys, dinner is on the table. Come down!" rozlehlo se po chodbě. Felix do pokoje hodil svůj batoh a kufr a co nejrychleji seběhl schody dolů. Ty byly ale dost úzké, tudíž na konci zakopl a musel se chytit menší skříňky. Nikdo to ale neviděl, proto dělal, že se nic nestalo. Vešel do největšího pokoje, kde to úžasně vonělo. Bohužel ho ani dobré jídlo nezbavilo pocitu, že je tu za trest.

... Fall in Love in London ...