Felix stál před svým domem, marně hledajíc svého kamaráda. Stál už tu přes pět minut, ale Jisung stále nikde. Lehce ho to znepokojovalo. Včera se loučili na zvláštní vlně. Ač Jisung nevypadal nijak podrážděně, stále bylo poznat, že mu události toho dne šrotují v hlavě. A teď, když tu není, má blonďák strach, že by si to mohl vynaložit jinak, než bylo myšleno.  Už chtěl vytočit jeho číslo, ale uslyšel rychlé kroky kousek od sebe. Zvedl hlavu od svého telefonu a spatřil Jisunga, jak celý červený k němu běží. Jakmile se u něho zastavil, přidržel se jeho ruky a začal těžce dýchat.

"Já... zas... pal... jsem... fuj," popadal dech Jisung. Po chvíli se konečně narovnal a usmál se. Felixovi se hned na tváři objevil totožný úsměv. Jeho předchozí obavy byly rázem fuč. Chlapci se rozešli směrem ke škole. Jisung vyprávěl, jak se mu ráno povedlo zaspat, a protože oba jeho rodiče již byli v práci, neměl kdo ho vzbudit. Naštěstí nenabral až tak velký skluz. Jejich konverzace rychle a plynule ubíhala, dokud se nezačali blížit ke škole. V tu chvíli Felix zpozorněl. Jeho tělo se napnulo, dlaně se začaly potit. Neměl z toho vůbec dobrý pocit.

"Včera se ti neozval?" zeptal se zničehonic Jisung. Blonďák záporně zakýval hlavou, smutně klopíc pohled k zemi. Doufal, ale marně. Možná o to víc se bál příchodu do školy. Přemýšlel nad tím, že by ještě jeden den zůstal doma, byl přece jenom pátek, ale nakonec tomu tak neučinil. Došlo mu, že by to v pondělí bylo stejné, možná ještě horší. Menší se zamračil. Ani přes noc na Hyunjina názor nezměnil a tohle mu rozhodně nepomáhalo. Byl připravený svého kamaráda bránit, ať se stane cokoliv. Dvojice vešla do areálu školy. Felix měl pohled upnutý na své boty, doufajíc, že si ho třeba nikdo nevšimne. Jakmile však vstoupili do haly, kde se nacházeli jejich skříňky, bylo těžké, aby si ho nikdo nevšiml. Přišel ke své skříňce, která měla vypáčený zámek a byla počmáráná černým fixem, pravděpodobně lihovkou. Očima přelítl jen přes nějaké z nich, ale rozhodně to nebylo nic pěkného.

"Neboj se, dostaneme to dolů," povzbudil ho Jisung s mírným úsměvem.

"Hele, už je tady naše buzna," ozvalo se z druhé řady skříněk. Felix zahlédl nějaké druháky, kterých si všiml asi poprvé v životě.

"Za kolik mi vykouříš pé-"

"Běžte do prdele!" obořil se na ně Jisung, načež se chlapci rozesmáli. Pronesli nějakou poznámku o tom, že tam za chvíli budou, ale skutečně se rozešli pryč. Menší je naštvaně pozoroval, zatímco si Felix vyndával ze skříňky všechen odpad, který se tam za předchozí den objevil.

"Nic si z toho nedělej. Jsou to idioti."

"Já vím," pousmál se, ale upřímně mu bylo trochu do breku. Bádal nad tím, co lidem vlastně vadí. To, že se líbal s Hyunjinem, nebo fakt, že je gay. Ani jednu z těchto informací nechtěl po škole rozšiřovat. Raději si vzal vše potřebné a vydal se k učebně. Chtěl zalézt na méně viditelné místo. Než se tam však dostal, byl obdařen několika dalšími znechucenými a soudivými pohledy.

"Tebe začne šikanovat celá škola a Hyunjin si mezitím někde sedí v klidu na prdeli, pecka," neodpustil si menší tuto poznámku. A Felix s ním musel souhlasit. Kde sakra je? Jakmile vstoupil do učebny, upřely se na něj takřka všechny oči. Nebylo to vůbec nic příjemného. Posadil se na své místo, Jisung vedle něj, přičemž hleděl na zády dívky před ním. Yeji byla jediná, která se na něj nepodívala, nic neřekla. Tak moc toužil zaklepat ji na rameno, ale bylo mu jasné, že v tuhle chvíli o něm Yeji nechce vůbec slyšet. To je ale docela těžké, když o něm mluví doslova celá škola. Brzy začalo vyučování. Psali test z biologie, ale chlapec si na nic nemohl vzpomenout. Marně pátral v paměti, ale jeho hlava byla prázdná. S povzdechem si podepřel hlavu.

Dopoledne ubíhalo extra pomalu. Blonďák měl pocit, že hodiny trvají dvojnásobek času, než obvykle. Nedokázal se soustředit. Několikrát se do něho trefila papírová kulička. Když jí rozbalil, přečetl si nehezký vzkaz od jednoho spolužáka. Další se rozhodl ignorovat, ač to bylo opravdu těžké. Jakmile zazvonilo na konec poslední hodiny, Felix si znaveně oddechl. Vůbec neměl hlad, nejraději by šel domů. Jisunga si k sobě zavolala matikářka, tudíž se blonďák rozhodl počkat venku. Opíral se o zeď, znuděně koukajíc do telefonu, snažil se ignorovat všechny narážky na jeho osobu. Najednou ho někdo čapl za ruku a zatáhl do nejbližších dveří. Probudilo se v něm taekwondo a byl připravený druhou osobu udeřit, než se ji pohlédl do obličeje. Srdce se mu rozbušilo jako splašené.

"Hyung?!" bylo to jediné, co zvládl říct, než si ho Hyunjin přitáhl do náručí. V naprostém šoku nebyl schopen slova. Jakmile však narazil do staršího hrudi, zaplavilo ho taková vlna úlevy jako nikdy předtím. Zabořil hlavu do jeho ramene a obtočil kolem něj ruce. V téhle poloze setrvali dlouho chvíli, pak se konečně Felix odtáhl. Na jazyku ho začaly svrbět otázky. Jakmile však pohlédl staršímu do obličeje, zhrotil se.

"Hyung, co se ti stalo?" vyhrkl ustaraně, když zahlédl monokl na jeho levém oku, který se pomalu barvil do fialova.

"Neboj se, Haeseong skončil hůř," řekl s mírným úšklebkem. Felix se neudržel a natáhl k němu ruku, opatrně dotýkajíc se jeho modřiny. Hyunjin lehce sykl, ale neuhnul. Pak začal mladší putovat očima po jeho těle, pátrajíc po dalších zranění.

"Jsem v pohodě," promluvil klidným hlasem a přitáhl si ho k sobě. Jemně položil dlaň na blonďákovo líčko.

"Proč ses mi včera neozval?" zeptal se tichým hlasem mladší.

"Promiň. Chtěl jsem si to vyřídit s tím idiotem a ostatními, musel jsem ale počkat až do odpoledne. Ve středu se mi šikovně vyhnuli. Večer jsem řešil sestru, už jsem byl pak příliš vyčerpaný," omlouval se, zatímco mladšího hladil po zádech. Felix chápavě přikývl, další pohled věnujíc monoklu. Bylo mu to líto. Nechtěl, aby se tohle stalo, bohužel tomu nemohl nijak zabránit.

"Co bude teď?" zajímal se dál. Absolutně netušil, jak to teď s nimi bude vypadat. Hyunjinovi se na tváři objevil zářivý úsměv, což blonďáka mírně znepokojilo.

"Odteď... jsi už jenom můj," a než se Felix nadál, byl zády přitisklý na zeď kumbálu a Hyunjin se nad tím skláněl s hravým úšklebkem.

"To jsem ale celou dobu už byl," po jeho slovech, staršího výraz změknul. Až dojatě přitiskl své rty k těm Felixovým. Byl to velice pomalý a procítěný polibek, který blonďákovi vytvořil v břiše hejno motýlků. Obmotal ruce okolo staršího krku a zajel prsty do jeho delších vlasů. Bylo to úžasné. Tolik mu to chybělo, rázem přestal o všem pochybovat. Opřeli se o sebe vzájemně čely a hleděli si do očí.

"Já vím, ale tentokrát to vykřičím do celého světa. Nenechám nikoho, aby tě urážel," a znovu se přisál na jeho rty. Felix byl jeho slovy zaskočený. Tohle nečekal. Neuvěřitelně ho to ale potěšilo a byl to on, kdo prohloubil jejich polibek a vnikl tomu druhému do pusy jazykem. Rychle ale Hyunjin převzal nad polibkem kontrolu a dlaněmi zajel pod jeho tričko. Felixovi unikl slastný vzdych. Dělala se mu husí kůže při každém dotyku. Starší se přesunul na jeho krk, kam začal pokládat mokré polibky. V tu chvíli mladšímu ztěžknul dech a kdyby ho Hyunjin pevně nedržel, podlomily by se mu kolena.

"Hyung~" zasténal Felix, když mu starší zmáčkl bradavku a zároveň nasál kůži na jeho krku. Jednu dlaň měl zabořenou v jeho vlasech, které pevně svíral, zatímco tou druhou zarýval nehty do jeho zad. Bylo to pro něj tak intenzivní. Pevně svíral víčka k sobě, souběžně s tím si kousal ret, aby zabránil svým vzdychům, které se toužily dostat ven. Hyunjin opečovával jeho krk svými rty, zanechávajíc po sobě pár značek, dlaněmi putujíc po jeho těle. Odtáhl se, spokojený s mladšího reakcí. Felix konečně otevřel oči, ale jakmile se setkal pohledem s Hyunjinem, nahrnula se mu do tváří krev. Tohle ještě nikdy necítil, bylo to pro něj něco úplně nového. Netušil, jak se mu v těchto chvílí chovat.

"Jsi sladký," zašeptal Hyunjin a ještě jednou ho pomalu políbil. Pak mladšího chytil za ruku a vytáhl ho z kumbálu pro uklízečky. Felix byl stále trochu omámený, nevnímal pohledy ostatních. Přehrával si v hlavě celou předchozí událost a nemohl se zbavit úsměvu. Až když vkročili do jídelny, si uvědomil, že se stále drží za ruce. Nejistě se podíval na staršího, který ale nevypadal nijak zaujatě. Šli spolu k táců, kde se tedy už museli pustit. Hyunjin ale počkal na mladšího, až bude mít jídlo a společně se posadili k nejbližšímu stolu. Jídelnou se roznesl šepot. Spíše by se to dalo nazvat mluvou, protože studenti nemínili své hlasy nijak krotit. Proto se k Felixovým uším dostalo několik nehezkých poznámek. Nikdo tomu pořádně nechtěl věřit. Nechápali, jak může někdo jako Hyunjin chodit s klukem. A těm, kterým pohlaví bylo jaksi jedno, nechápali, proč zrovna Felix. Mladší se necítil vůbec komfortně. Neustále na ně někdo zíral. Stahoval se mu žaludek, potily dlaně. Starší si toho rychle všiml.

"Chceš se jít najíst jinam?" optal se ho, ale Felix záporně zakroutil hlavou. Hyunjin ale jasně viděl, že se mladší necítí dobře. Uchopil oba jejich tácy a zvedl se od stolu, aby je mohl odnést. Nejen blonďák ho nechápavě pozoroval. 

"Pojď, koupíme si něco ve městě."

"Ale-" chtěl mladší protestovat, přesto se zvedl ze židle. Hyunjin ho uchopil za ruku, propletl si s ním prsty a vydal se k odchodu z jídelny. Felix na chvíli navázal oční kontakt s Jisungem, který seděl u stolu sám. Najednou mu ho bylo trochu líto. Rozhodl se, že mu večer zavolá. Hyunjin je dovedl až na parkoviště před školou, kde bylo zaparkováno jeho auto. Odemkl a podržel Felixovi dveře.

"Kam jedeme?" optal se, když se oba posadili.

"Záleží na tom, na co máš chuť."

... Fall in Love in London ...