"Pořádně se oblékej a jez. Kdyby vařili špatně, něco si kup, dali jsme ti dost liber, tak nemusíš šetřit. Napiš nám, až přistanete. A zkus jednou za čas napsat, ať víme, že se ti nic nestalo. Strčila jsem ti do kufru-"

"Mami, nejsem malé dítě! Nemusíte se o mě tolik starat, zvládnu to sám," napomenul své rodiče. Především jeho matka ho zahrnovala nadměrnou péčí, až to Felixovi lezlo krkem. Za rok bude plnoletý, mohli by mu trochu věřit. I když je sám docela nervózní. Nikdy sám letadlem necestoval a ani takovou dálku. Naštěstí tam budou ostatní studenti, kteří vyhráli, a vedoucí kurzu. Bylo něco po osmé hodině ranní, letí za tři hodiny. Ještě chvíli potrvá, než dojedou na letiště, a tak si Felix dal do uší sluchátka, aby nemusel poslouchat své rodiče. Ti si mezitím našli vlastní téma na konverzaci, které se výjimečně netýkalo ani jednoho z jejich synů.

_Sung🐿️_
Už jsi na letišti?

Lix.🌞
Ještě ne. Upřímně se mi tam moc nechce... 

_Sung🐿️_
Jsi blázen? Teď už to nemůžeš zrušit. Snad by sis nenechal ujít takovou příležitost!

Lix.🌞
Jenže tam bude on... A je to daleko! Poletíme skoro na druhou stranu planety, co když spadneme?!

_Sung🐿️_
Nepanikař, prosím tě. Nespadneš a jeho si nebudeš všímat

Lix.🌞
To se lehce řekne

_Sung🐿️_
Napiš až budeš odlétat

Lix.🌞
Jasně

Felix odložil telefon na vedlejší sedačku a pozoroval dění za oknem. Už dávno byli na dálnici a blížili se k letišti. Dokonce viděl vzlétat pár letadel. Přepadla ho trochu úzkost. Bude daleko, hodně daleko. Nejdál byl v Austrálii, tohle ale bude něco trochu jiného. S angličtinou problém neměl, ba naopak, ale myšlenka toho, že bude v naprosto cizím prostředí na druhé straně planety mu připadala... no, skličující. Hlavně, když znal jenom toho idiota. Kéž by s ním mohl letět i Jisung

"Lixi, už jsme tady," zavolala na něj mamka, načež se oslovený zmateně podíval kolem sebe. Byl příliš zabraný do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že vjeli do areálu letiště. Felix vystoupil a převzal si od svého otce svůj kufr. Matka mu do rukou narvala pár dokumentů, které musel Felix jako nezletilý odevzdat vedoucímu kurzu. Rozloučil se objetím s matkou, kterou si k sobě pevně přitisknul. Moc dobře věděl, že ji bude postrádat.

"Ne že nám budou volat, že si něco provedl!" varoval ho otec, který ho poplácal po zádech. Felix ho s úsměvem ujistil, že bude vzorný a nemusí se obávat. Vzal madlo svého kufru a vydal se k budově prvního terminálu. Uvnitř začal trochu zmatkovat, protože tam bylo opravdu mnoho lidí. Sraz měl být pod informační tabulí, pod kterou se Felix zrovna nacházel. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a zároveň si procházel emaily, jestli se něco náhodou nezměnilo.

"Ahoj, nejedeš náhodou na kurz s AFS Entertainment?" přistoupila k němu dívka o pár let starší jak on sám. Felix přikývl, načež se dívka usmála a uchopila ho za loket.

"Mám toho posledního!" zavolala na skupinku lidí, ke které nebohého Felixe táhla. Sotva se stihl rozhlédnout, kdo se vlastně v jeho blízkosti nachází, slova se ujala žena ve středním věku.

"Tak jsme konečně všichni. Jmenuji se Kim Yerin. Pro AFS Entertainment pracuji skoro dvacet let a jsem ráda, že budu vedoucí vašeho zájezdu do Velké Británie. Pokud budete mít nějaké otázky, neváhejte se zeptat mě nebo mých pomocníků. Tady slečna Min Dahyun a pan Lee Minho též před pár lety vyhráli v naší soutěži a v rámci kurzu se podívali do Stockholmu. Dnes jsou už vysokoškoláci, kteří vám jistě mile rádi povypráví o zkušenostech s naší společností. Věřte, že naše jméno bude dělat dojem na vašich přihláškách na vysokou školu. Už jsme pomohli nespočtu nadaným studentům. Teď se půjdeme odbavit, projdeme kontrolami a pomalu se přesuneme do gateu. Zkuste se držet pohromadě," poprosila je žena a vydala se k přepážkám. Všichni přítomní ji následovali.

"Když mi říkali, že pojede od nás někdo další, tebe bych čekal nejmíň. Jak může někdo jako ty vůbec vyhrát?" poznamenal výsměšně vysoký chlapec s delšími černými vlasy. Jeho tvář zdobil úšklebek. Felix se zamračil. Vzpomněl si na radu svého kamaráda a hodlal ji využít. Na Hyunjinovi poznámky nijak nereagoval a následoval ostatní. Nerad by se znovu ztratil.

Odbavení byli poměrně rychle. Vedoucí zájezdu Yerin jim dala rozchod, ale upozornila je, že minimálně půl hodiny před odletem musí být ve správném gateu. Felix nevěděl, co by tak mohl na letišti dělat. Vydal se pomalou chůzí chodbou a prohlížel si obchody, ve kterých se nacházelo zboží třikrát dražší než kdekoliv jinde. Moc dobře to věděl, proto si nic nekupoval. Co ho ale zaujalo, byly obložené bagety ve vitríně kavárny. S úsměvem si objednal čaj a bagetu. Káva mu moc nechutnala a na sladké chuť také neměl. Posadil se k velkému oknu a pozoroval letadla. Strávil tam většinu svého času, než se rozhodl vyhledat toalety. Postupně se začal hledat gate, odkud jejich letadlo odlétalo. Tentokrát nehledal dlouho a vešel dovnitř. Postupně se začali objevovat i ostatní účastníci zájezdu a konečně si je mohl Felix lépe prohlédnout.

Bylo tu osm účastníků zájezdů rovnoměrně rozděleno na dívky a chlapce. Felixovu pozornost nejprve získala blonďatá dívka. Uvnitř cítil jakýsi pocit útěchy, že není jediný blonďatý Korejec, následně si ale všiml tmavších odrostů. Nejsou pravé. Trochu ho to zamrzelo, ale na druhou stranu byl překvapen, že si dívka dobrovolně své vlasy obarvila na tuto barvu. Měla na sobě tmavě hnědý kabát a vysoké boty. Tato dívka se najednou hlasitě zasmála něčemu, co jí řekl chlapec vedle ní. Měl na sobě velkou světle oranžovou mikinu s kapucí, tudíž mu nebylo moc dobře vidět do obličeje.

Felix od nich odtrhl pohled a spíše se zaměřil na dívku, která seděla opřená vedle okna naproti němu. Měla vlasy dlouhé po ramena a ofinu, která ji padala do očí. V uších měla sluchátka a pravděpodobně četla knížku. Felix se nikdy nedokázal soustředit na dvě věci zároveň, takže nad tím povytáhl obočí a pokračoval ve svém pozorování. K jeho smůle ale přišel do gateu poslední účastník zájezdu a to nebyl nikdo jiný než Hwang Hyunjin. Zas a opět vypadal dobře. Byl sladěný celý do černa, což nebylo nijak překvapivé. Jeho delší vlasy se mu jemně točily a na obličeji měl černé sluneční brýle. To, jak vypadal, však neměnilo fakt, že přišel pozdě.

"Prosím o pozornost," zvolala vedoucí Yerin a svolala všechny účastníky k sobě, aby nemusela zbytečně rušit ostatní čekající.

"Bude to probíhat následovně. Každý z vás se posadí na své sedadlo. Poletíme 14 hodin a půl bez mezipřistání. Po dobu letu se chovejte tak, abyste nenarušili pohodlí ostatních cestujících. Přistávat bychom měli ve 16:30 tamního času. Teď se prosím držte pohromadě."

Skupinka obsahující studenty od 15 do 18 let následovala paní vedoucí. Za nimi šli dva vysokoškoláci, kteří jí měli pomáhat. Oni dva z toho měli zábavu. Brali to jako dovolenou, za kterou dokonce dostanou zaplaceno. A zvládnout osm teenegerů nebude přeci velký problém, no ne? Jedou jako výpomoc už poněkolikáté a tím pádem už toho zažili spoustu. Navíc v nabitém programu nebudou mít ani čas na to dělat bordel. Prostě relax a hodlali si to pořádně užít.

Nastoupili do letadla, přičemž se Felix hned rozhodl hledat své místo. Prohlédl si označení na své letence, a když se shodovalo s místem vedle něj, dal si věci do přihrádky nad sedačkami a posadil se. Dostal místo u okna, za což byl velice rád. Bude se moct celou dobu dívat z okna na mraky. Když bude chtít, bude moct zatáhnout a nikdo mu na to nemůže nic říct. Vedle něho se posadila dívka s dlouhými tmavými vlasy. Sjela ho pohledem a pak svou pozornost věnovala telefonu.

Za chvíli letušky začali odříkávat svou typickou přednášku o tom, co dělat v případě nějaké havárie. Ač to již Felix znal, poslouchal je narozdíl od dívky vedle něho. Buď lítá hodně často, tudíž všechno zná, anebo ji to prostě nezajímá. Pravděpodobně věří tomu, že není žádná šance, že by se něco stalo. Felix by tuhle mentalitu ocenil. Vždy, když letadlo začalo najíždět na runway, v hlavě mu prolítávali myšlenky na to, co všechno by se mohlo pokazit. Když se letadlo odrazilo od země a ozval se zvuk signalizující, že se cestující mohou odpoutat, trochu se mu ulevilo.

Každý s pasažérů dostal sluchátka na USB kabel, který se dal připojit do monitoru na protější sedačce. Též se po sedadlem kromě vesty nacházela menší taška, kde byly typické hotelové papuče, malá kosmetická taštička, klapky na oči a špunty do uší. Ty bude jistě potřebovat, protože letadlo vydávalo dost velký hluk. Přes den si toho člověk moc nevšimne, ale jakmile se snaží usnout, tak to hned pozná. Felix si vyndal sluchátka a zapojil je do monitoru. Dívka vedle něho očividně o konverzaci nestála, tak se rozhodl podívat, co je v nabídce sledování. 

Teď už jen stačilo vydržet 14 hodin a v bezpečí přistát.

... Fall in Love in London ...