Felix přepočítával už po třetí učebnice a stále se nemohl dobrat k uspokojivému výsledku. Podrážděně se rozhlédl po pokoji, ale nikde už žádnou neviděl. Povzdychl si a raději opustil pokoj. Jisung už zase zvonil, jako kdyby hořelo, což jeho mladšího bratra vytáčelo do běla. Seběhl schody a co nejrychleji se pokusil opustit dům. Chlapci společně kráčeli do školy, zatímco Jisung vyprávěl o své schůzce s jednou dívkou.

"A má japonské kořeny. Víš jaké mám štěstí?" radoval se menší.

"Byli jsme se projít kolem řeky a Han. Říkala, že bychom příště mohli jít k moři. Doufám, že to bude co nejdřív! Nemůžu se dočkat!" Felix se usmíval. Když byl Jisung šťastný, byl šťastný i on. Po celou cestu menší básnil, veselá nálada je přešla, když jim Yeji připomněla test z chemie. Oba chlapci nešťastně zasténali a zapadli na svá místa v učebně. Většina třídy měla hlavu ponořenou v sešitě a snažila se na posledních chvíli něco naučit. Jisung se zářivě usmál, když do učebny vstoupila Darae, která mu svůj úsměv oplatila a posadila se ke svým kamarádům.

"No tak Sungu, nemůžeš na ni tak zírat," rozesmál se Felix, které mu to přišlo roztomilé.

"Můžu, brzo to bude moje přítelkyně," bránil se hrdě, zatímco si podepřel hlavu a věnoval dívce další zamilovaný pohled.

"To pochybuju. Neslyšel si, že se jí líbí JK?" promluvila zhnuseným tónem Yeji. Oba chlapci k ní trhli hlavou a obdařili jí nechápavými pohledy.

"Rozkřikuje to v holčičích šatnách. Myslím si, že tě nevidí jinak než jako kamaráda."

"To není pravda!" naštval se Jisung a zvýšil svůj hlas. Několik lidí ve třídě se na něho nechápavě podívali.

"Jen říkám, co jsem slyšela. Neměl bys tomu přikládat moc velké naděje," chlapec menšího vzrůstu zatnul ruce v pěst a naštvaně se podíval na svou kamarádku. Nechtěl věřit jejím slovům. Ani Felix si tím nebyl jistý. Darae byla chytrá a milá, člověk by nic takového do ní neřekl. I když... blonďák by raději neměl nic říkat.

"Slyšela jsi to špatně. Rae taková není," řekl rozhodně Jisung, ale jeho hlas se lehce klepal. Yeji se na něho otočila čelem a chytla obě jeho ruce do svých. 

"Nechci, aby ti ublížila," řekla soucitně. Jisung se jí ale naštvaně vytrhl a rychle opustil pokoj. Několik spolužáků ho nechápavě pozorovalo a šeptalo si mezi sebou. Felix chtěl za svým kamarádem vyrazit, ale Yeji ho chytla za ruku. Prý ho má nechat o samotě. Blonďák věnoval dveřím ještě jeden starostlivý pohled a pak se začal opět věnovat svému sešitu. Jisung se vrátil se zazvoněním. Posadil se na své místo, aniž by cokoliv řekl a věnoval se výkladu pana učitele. Celý den ubíhal stejně. Blonďákovi to bylo líto a snažil se ho rozesmát, moc se mu to ale nedařilo. Když seděli na obědě, Jisungova pozornost byla na vedlejším stole, kde se jeho vysněná dívka smála vtipu své kamarádky.

"Jisungu, věř mi, že bych ti to moc přála. Nechci vám stát v cestě, ale musíš vědět jaká je," narušila ticho u stolu Yeji svým smutným tónem hlasu. Upřímně netušila, že ho to tolik zasáhne. Možná mu to měla říct dříve, než se do toho menší tolik ponořil.

"Já vím," odpověděl ji s povzdechem Jisung, nabírajíc si hůlkami další sousto.

"Lixi, tvůj obličej už vypadá lépe," poznamenala dívka, když se zadívala na blonďákovu tvář.

"Jo, snažil jsem se to zakrýt," po dvou dnech se Felixovi na tváři vytvořila modřina, která byla dost citlivá. Jeho natržený ret se taky hojil. Bolestivé na dotek bylo ještě jeho břicho. Zvláštní, že si toho doma nikdo nevšiml. Jeho bratr neprojevil ani špetku zájmu, když uviděl ráno jeho obličej. Strávil v koupelně skoro půl hodiny. Do jídelny vstoupila skupinka studentů v čele s Jungkookem. Felix se hned podíval jejich směrem, hledajíc vysokého chlapce s delšími vlasy.

"Udělali ti to oni, že? Nechápu, proč si nám to neřekl," obořila se na něho Yeji, která ho přísně pozorovala. I Jisung se podíval na příchozí partu a pak na svého nejlepšího kamaráda.

"Účastnil se toho můj stupidní bratr? Jestli se tě byť jen dotkl, tak-"

"Ne! Nic mi neudělal!" vyhrkl až podezřivě rychle Felix. Hned si uvědomil, co udělal, a překvapením si zakryl pusu. Mohl by občas přemýšlet dřív, než něco řekne. Oba jeho kamarádi se na něho nechápavě podívali. Tahle reakce byla nadmíru podezřivá.

"C-Chci tím říct, že tam ani n-nebyl," blonďák hledal slova, kterými by to zachránil, ale tím dělal situaci jenom horší a horší.

"Felixi, jestli-"

"Nemusíme to teď řešit," utnul ji rychle, aby se vyvaroval něčemu dalšímu. V průběhu této nepříjemné konverzace na malou chvíli navázal oční kontakt s Hyunjinem. Žaludek mu udělal kotrmelec, když si uvědomil, že po odpoledce se uvidí.

"Dobrá. Počítáte tedy s tím přespáním. Koupila jsem popcorn, ..." další její slova už Felix neslyšel, protože se zarazil. Úplně zapomněl na tu přespávačku. Bylo mu jasné, že ho čeká další nepříjemná konverzace.

"... a ten idiot prý nebude doma, takže vše se zdá perfektní," usmála se Yeji, která s této informace velice nadšená.

"No... já nemůžu..." řekl tiše do prostoru. Netrvalo to dlouho a byl svědkem nechápavých výrazů obou přítomných u stolu. Dívka byla lehce podrážděná.

"Mamka mě ráno p-poprosila, abych pomohl se... stěhováním."

"Stěhováním?! Vy se stěhujete?!" vyhrkl Jisung a málem se udusil vodou, kterou právě pil. Felix začal panicky kroutit hlavou.

"Ne! Přivezou nám novou... ehm... knihovnu! Jo! Mamka chce, abych pomohl tátovi jí postavit. Bolí ho totiž záda, tak aby si něco neudělal," jeho výmluva zněla překvapivě přesvědčivě. Zatímco Yeji naštvaně přikývla a dodala, že to mohl říct dřív, Jisung si svého nejlepšího kamaráda změřil pohledem. Bádal nad tím, kam by se do jejich domu vešla další knihovna. Navíc když ta původní, je ještě po dědečkovi paní Lee.

"Opravdu mě to moc mrzí. Byl jsem na mamku naštvaný, že mi to neřekla dřív," opravdu mu to bylo líto. Těšil se, jak po dlouhé době stráví se svými přáteli příjemný a zábavný večer. Místo toho bude Bůh ví kde s Hyunjinem. S osobou, od které vůbec neví, co čekat. Konverzace na toto téma už nepokračovala. Yeji byla uražená a Jisung zabraný ve svých myšlenkách. Blonďák si oddechl a bral to jako úspěch. Společně se pak přesunuli do laboratoře biologie, kde je čekalo mikroskopování průduchů rostlin. Pro Felixe to bylo poměrně zábavné. Vždy byl v biologii pečlivý. Dvojhodinovka utekla rychleji, než sám čekal. Začal být více nervózní.

"Jdeme?" zeptal se Jisung, když zamykal svoji skříňku.

"Promiň, ale dnes nejdu domů. Musím si ještě něco zařídit," řekl Felix, stále s hlavou zabořenou ve skříňce. Díky tomu si nevšiml podezřívavého pohledu Jisunga. Něco mu tady nehrálo. Když už svou domněnku chtěl vyslovit nahlas, blonďákovi se rozezněl telefon. Felix pohlédl na displej a rychle si telefon přiložil k uchu. Ozval se hlas jeho drahé maminky. Raději trochu odstoupil od Jisunga, aby nic neslyšel. 

"Dobře, nemusíš mít strach. Ahoj," ukončil hovor, otáčejíc se na svého nejlepšího kamaráda, "už opravdu musím jít. Uvidíme se v pondělí, Sungu," usmál se Felix a přehodil si tašku přes rameno. Rozloučili se a Felix opustil šatny. Ohlédl se, aby se ujistil, že Jisung není přímo za ním, a místo toho, aby se vydal k východu ze školy, zamířil na dvůr. Venku bylo chladno, teplota lehce přesahovala nulu. Posadil se na lavičku, ruce strkajíc do kapes. Čím déle tady seděl, tím více nervózní byl. Opravdu si musí promluvit a vše si ujasnit. Felix se ale obával, že věci nebudou podle jeho představ. Zvláštní, že ač se opět políbili, má větší strach než předtím. Možná to bude tím, že si ke staršímu opravdu vytvořil pouto. Zvedl hlavu, když uslyšel cizí hlasy. Z krajích dveří, za kterými se nacházela posilovna s tělocvičnou, začali vycházet maturanti, kteří právě dokončili svůj trénink na vlastní maturitní ples. Blonďák se trochu přikrčil, aby si ho náhodou někdo nevšiml. Asi by se zbláznil, kdyby teď měl čelit Jungkookovi nebo někomu takovému. Pozoroval, jak všichni odchází bránou z areálu školy, když zaregistroval kroky za sebou.

"A-Ahoj," pozdravil plaše a postavil se z lavičky. Pohledem si prohlédl Hyunjina a srdce mu opět vynechalo jeden úder. Měl na sobě dlouhý kabát a okolo krku šálu. Vypadal elegantně a moc mu to slušelo. Starší kývl na pozdrav a vydal se směrem k bráně. Felix se za ním nechápavě otočil, ale pak se za ním rozeběhl. Dohnal ho a kráčeli vedle sebe. Na tohle už byl blonďák poměrně zvyklý. V Anglii vedle sebe chodili mlčky a patrně se nic nezměnilo.

"Kam jdeme?" optal se po chvíli mladší, když už byli od školy vzdálení deset minut. Moc doufal, že nedostane odpověď bar. 

"Chtělo by se to někde zahřát," odpověděl mu Hyunjin a následně se usmál a zrychlil svou chůzi. Zastavil se až u prosklených dveří. Felix vzhlédl, aby viděl na ceduli nad dveřmi, na které stál název podniku. Kavárna? Blonďák byl mile překvapen. Starší vstoupil do podniku první, přičemž se ohlédl a přidržel dveře, aby se za ním hned nezavřeli. Felixovi tohle přišlo jako milé gesto. Kavárna byla poměrně plná. Byl pátek a zima, ideální chvíle na to zajít do kavárny. Blonďák jen doufal, že nepotkají někoho známého. Nedokázal si představit, jak by to vysvětloval.  Hyunjin našel volný stůl u zdi na konci podniku, což bylo ideální místo. Usadili se naproti sobě, načež si Felix uvědomil, že stolek není moc velký a jak blízko vlastně jsou. Hlavně se bude staršímu muset dívat do očí.

"Jedno americano a borůvkový cheesecake, prosím," objednal si Hyunjin, když k nim přišla servírka. Felix si objednal domácí čaj a stejný dortík jako on. Nastalo mezi nimi trapné ticho. Ani jeden z nich nic neříkal, pouze naproti sobě seděli. Felix rozhodně nechtěl začínat konverzaci. Byl na to příliš stydlivý. Pokud tedy starší nezačne, pravděpodobně tady budou sedět mlčky celou dobu. Naštěstí se brzy objevila servírka a donesla jim jejich objednávku. Tak se oba chlapci začali věnovat svému. Čaj, který si blonďák objednal, krásně voněl. Opatrně se napil, ale tekutina uvnitř hrníčku byla stále horká a rána, kterou měl Felix na rtu, ho začala nepříjemně pálit. Sykl bolestí a opatrně přiložil prsty na svůj ret.

"Stále to bolí?" promluvil zničehonic Hyunjin. Mladší k němu zvedl oči, nejdříve nechápajíc, na co se ptá. Zakrátko mu to ale došlo.

"Jen trošku. Spíše je to citlivé," přiznal nesměle. Hyunjin se zapřel lokty o stůl, snažíc se nic neshodit a uchopil Felixe za bradu. Mladšímu se zadrhl dech v hrdle. Nehýbal se a nechal staršího, aby palce jemně přejel po jeho rtu. Skoro jako by se ho nedotýkal. Pak se jeho oči přesunuly ze rtů na jeho tvář, kdy blonďák lehce znejistěl.

"Proč je pořád zakrýváš?" zeptal se ho a Felix na něj překvapeně vykulil oči. Hned mu došlo, o čem starší mluví. Panicky očima putoval po okolí a chtěl se odtáhnout, Hyunjinova ruka mu v tom ale zabránila a stále ho držela za bradu.

"Jsou ošklivé," zamumlal s pohledem upřený do stolu. Uslyšel, jak si starší odfrknul. Prsty na své druhé ruce začal mladšímu stírat make-up z lící a z nosu. Felix byl jeho činem naprosto šokován. Tohle opravdu nečekal. Lehce sykl bolestí, když Hyunjin přejel přes jeho modřinu. V tu chvíli se starší odtáhl a opřel se o opěradlo své židle s pohledem stále upřeným na mladšího. Ten se okamžitě dotknul míst, kde se jeho pihy nacházejí.

"Dělají tě zajímavějším. Sluší ti," řekl Hyunjin a ukrojil si kousek dortu, jako by právě nic neřekl. Za to s Felixem to slušně zamávalo. Oči měl zafixované na starším, rty šokem pootevřené. Nikdo mu ještě neřekl, že mu pihy sluší. Možná mamka, když ho jako malého našla plakat v koupelně. Od té doby mu nikdo nic takového neřekl. Jeho srdce bušilo na poplach.

"M-Myslíš to vážně?" chtěl si být jistý, že dobře slyšel, že si z něho starší neutahuje.

"Vypadá to snad, že vtipkuji?" pozvedl jedno obočí se seriózním tónem hlasu. Felix záporně zakýval hlavou a sklopil pohled ke svému dortu, kterého se zatím ani nedotkl. Uchopil malou vidličku a pustil se do zákusku. Na tvář se mu vloudil malý úsměv, který ale rozhodně nebyl zaviněn nějakým dortem. Cítil se hned o mnoho lépe.

"Felixi?" promluvil vážným tónem hlasu starší, když oba dojedli své zákusky. Felix k němu zvedl oči a naznačil mu, že poslouchá a může pokračovat.

"Měli bychom probrat... nás dva," tato informace byla oběma chlapcům jasná. Ani jeden z nich netušil, jak na tom vlastně jsou a co to znamená do budoucna. Blonďák souhlasně přikývnul. Chtěl to mít za sebou a doufal v ten nejpozitivnější výsledek.

"Nechtěl bys mi něco říct," Felix nechápavě naklonil hlavu. On? Jemu? Hyunjin byl očividně pobaven, protože se ušklíbl a více se uvelebil na svém místě.

"Nebo mám ignorovat fakt, že jsi masturboval na školních záchodech, zatímco jsi sténal moje jméno?" jakmile toto starší vyslovil, blonďák zrudl od hlavy a ž k patě. Rychle se rozhlédl kolem sebe, jestli to náhodou nemohl někdo slyšet. Polil ho takový stud, že se nedokázal staršímu podívat do obličeje. Jakmile tak totiž učinil, vybavil si události na záchodech. Nevěděl, co říct, co dělat, byl zahnán do kouta. Hyunjin si všiml, že se mladší přestává cítit komfortně a jeho tvář povolila. Opět se zapřel lokty o stůl a za bradu zvedl Felixovu tvář, aby na ni viděl.

"Líbím se ti?" zeptal se s laškovným pohledem. Blonďák stydlivě přikývl.

"Použij svůj hlas, baby," Felixovi se zrychlil dech nad tím, jak ho starší oslovil. Oči se mu rozšířily a putovaly po jeho dokonalém obličeji. Srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi. Tahle situace byla pro něj opravdu intenzivní.

"L-Líbíš se mi, hyung..." řekl tiše, jako by se za svá slova styděl. Na tváři staršího se ale rozprostřel úsměv. Pustil jeho bradu a spokojeně se posadil.

"Tím pádem doufám, že ti kavárna nepřijde moc klišé na první rande."

... Fall in Love in London ...