Uběhlo to tak strašně rychle. Před čtrnácti dny stál na prahu dveří, zatímco ho vítala jedna ze zrzavých koček, dnes se rozhlíží, zde tu nic nenechal. Nemohl uvěřit tomu, že už to je zatím. Ač se těšil, pociťoval lítost. Nemohl si přát lepší rodinu. Ač tu všechny znal tak krátce, měl pocit, že s nimi strávil roky. Málokde se cítil tak dobře jako tady. Pořádně si prohlédl chodbu, aby se ujistil, že zde nenechal nic položené. Nerad by doma zjistil, že tu nechal třeba nabíječku. Jakmile si byl jistý, že má vše, přehodil si přes jedno rameno batoh a vydal se před dům. Každou chvíli měla přijet dodávka. Brzy se venku objevila paní Poppy a Hyunjin, který za sebou táhnul svůj velký černý kufr.

"I'll miss you guys," promluvila s úsměvem Poppy. Sama nemohla uvěřit tomu, že už odjíždějí. Nikdo ji ještě nepřirostl tak k srdci.

"We'll miss you too. It's been an amazing two weeks," řekl upřímně blonďák a přijal objetí od paní domu. Ta vypadala dojatě. Objala se ještě z Hyunjinem, když zrovna přijela jejich dodávka. Vyšla z něho vedoucí zájezdu Yerin a přivítala se s paní Poppy. Chlapci mezitím naskládali své kufry do zavazadlového prostoru a odebrali se dovnitř. Byli první, koho nabrali, tudíž měli před sebou prázdné sedačky. Přesto se posadili na svá typická místa. Dodávka se rozjela a postupně nabrali ostatní. Seojun skoro skočil na místo vedle něho, čímž blonďáka rozesmál. Paní Kim se rozhlédla, aby zkontrolovala, že se na nikoho nezapomnělo, a dala pokyn řidiči, aby nás odvezl na letiště.

"Těším se, až si dám pořádnou porci kimchi," zaradoval se nejmladší, zatímco se uvelebil na sedačce. Venku ještě byla tma. Museli vstávat opravdu brzo, protože jim letadlo odlétá v osm ráno. Až v tu chvíli, sedíc na pohodlné sedačce, si Felix uvědomil, jak je unavený. Opřel se hlavou o okno a postupně začal vypouštět konverzaci svých kamarádů. Bora totiž seděla hned za nimi. Pomalu se mu zavírali oči až upadl do říše spánku. Probudil ho až Seojun, klepajíc mu na rameno, že už jsou na letišti. Ospale se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. U toho si též všiml, že ostatní účastníci zájezdu nezůstali na svých typických místech. Například Minho seděl vzadu vedle Hyunjina a Dahyun před ukecanou dvojicí. Více se nad tím nestihl zaobírat, protože dostali pokyn vystoupit.

Všichni si pobrali svá zavazadla a následovali paní Kim. Začala klasická kontrolní prohlídka. Po více jak hodině to měli konečně za sebou a dostali, stejně jako předtím, nějaký čas pro sebe. Felix následoval Boru a Seojuna na kavárny, kde si objednal nějaký obložený chlebíček a housku. Ne že by nesnídal, ale měl na to chuť. Seděli u okna a pozorovali, jak vzlítávali letadla. Život na letišti je tak rušný. Ozval se zvonek, ohlašující nově příchozího. Felix se jako jediný z trojice otočil a setkal se s očima staršího. Oba rychle uhnuli pohledem. Hyunjin se posadil k malému stolku kousek od nich, zatímco si objednal. Blonďáka překvapilo, že je sám. Myslel si, že s ním bude Minho, když to v dodávce vypadalo, že spolu budou trávit čas.

"Nechceš ochutnat, hyung?" zeptal se ho zničehonic Seojun, načež se musel oslovený rychle otočit. Pohlédl na hrníček s kávou, kterou mu mladší nabízel a záporně zakýval hlavou. Vždy mu připadala příliš hořká. Nikdy nechápal, proč je tak oblíbená. Nechutnala mu, ani když mu bylo patnáct, ani teď. Zato Jisung byl přímo milovník kávy a nejraději by celé odpoledne proseděl v kavárně.

"Kluci, už je to všechno za námi. Za chvíli nasedneme na letadlo a poletíme domů," vydechla užasle dívka a více se opřela o židli.

"Uvidíme se ještě někdy, že jo?" Seojunova tvář nabrala na vážnosti.

"Samozřejmě, neplaš," strčil do něho s úsměvem Felix, aby mladšího rozveselil. On sám doufal, že tomu tak opravdu bude. Takové kamarády člověk nenachází každý den.

"Určitě si napíšeme a někde se sejdeme. Společnost prý občas dělá schůzky, takže se nemusíš bát," Bora dopila svůj hrníček a prohlásila, že si odskočí na záchod. Chlapci seděli vedle sebe a užasle pozorovali přistávající letadlo.

"Hyung, jsem tak rád, že jsem tě poznal," promluvil mladší a pohlédl na druhého. Felixe to zahřálo u srdce. Stále byl na sebe naštvaný, jak se první dny k mladšímu choval a co si o něm nejdříve myslel. Teď je nadšený, že má kamaráda jako on. Chtěl by ho ještě seznámit se Sungem. Myslel si, že by si ti dva mohli rozumět.

"Půjdu zaplatit-"

"Ne, seď. Já to vezmu na sebe," zastavil ho blonďák. Nechtěl, aby za něho mladší platil. Zvedl se od stolu a odebral se k pokladně, kde nahlásil vše, co měli objednané. Servírka se usmála a předala mu účtenku. Když se Felix otočil, málem se srazil s člověkem za sebou. Trochu v šoku se podíval na Hyunjina a tiše se omluvil. Nechápal, proč si stoupl tak blízko za něj. Přesto se mu srdce rozbušilo a on cítil, jak se mu krev hrne do tváří. Hyunjin ustoupil a nechal druhému chlapci místo na odchod. Felix rychle prošel a vrátil se ke stolu, kam se už vrátila Bora. Opustili prostory kavárny, přičemž se blonďák ještě ohlédl na Hyunjina. Starší mu motá hlavu.

Dříve si přál, aby byl pro něho neviditelný, ale když se tomu teď tak stalo, moc se mu to nelíbilo. Ano, včera to byl Felix, který měl strach a raději se mu vyhýbal. Zbaběle vypadl z domu, aby náhodou nemusel se starším mluvit. Jenže jak to tak vypadá, role se obrátili. Od brzkých ranních hodin neslyšel Hyunjinův hlas. Nemluvil na něj, nevšímal si ho, skoro jako by byl vzduch. Felixovi se vždy stáhne hruď při pohledu na druhého chlapce. Snaží si opakovat, že je to špatné, ale nemůže odolat. Bylo pro něj hrozně těžké se v kavárně neotočit. Za tu dobu, co čekali v gateu bylo jeho pokušení silnější než zdravý rozum. 

Srdce se mu rozbušilo a žaludek stáhl, ne ale tím nepříjemný způsobem. Spíš v očekávání a v naději, že by za ním starší mohl přijít, aby si to ujasnili. Felix nikde nebude ten, co by něco začínal. Proto marně čeká na to, co druhý chlapec udělá. Několikrát se jejich pohledy střetli, což blonďákovi vůbec nepomáhalo. Cítil se kvůli tomu více zoufale. Rozhodl se, že pro něj bude nejlepší si ho nevšímat. Snažil se poslouchat rozhovor svých přátel, přičemž zahlédl, jak si Hyunjin přes hlavu přetáhl mikinu. Vyhrnulo se mu na chvíli tričko a jeho odhalené břicho Felixův pohled přitáhlo jak magnet. Proč musí být tak krásný?

Hyunjin měl nasazená sluchátka a hlavou se opíral o prosklenou zeď s pohledem na runway. Blonďák si všiml, jak starší točí prstenem na svém prstě, poklepává nohou, vlasy mu padají lehce do očí, které pod správným světlem házeli lehce modrý odlesk. Rty měl lehce pootevřené a svým dechem zamlžoval sklo. Pod levým okem se nacházela malé pihy, která-

"Felixi, jdeme!" zavolala na něj Bora, které stála kousek od něho. Blonďák sebou trhl a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Ostatní už stáli u kontroly letenek a byli postupně pouštěni do letadla. Felix se ohlédl na staršího, který doteď seděl na sedačce. Pravděpodobně si nevšiml, že už se nastupuje do letadla. Malá část mu ale připomněla jejich noční rozhovor, kde Hyunjin nestále opakoval, jak se nechce vracet. Napadlo ho, že by tu starší opravdu zůstal. V tu chvíli se nemohl nadechnout. Rozbušilo se mu srdce na poplach a on se ke staršímu rychle vydal.

"Odlétáme, hyung," řekl nesměle a lehce se dotkl staršího paže, když si ho napoprvé nevšiml. Hyunjin se nechápavě rozhlédl kolem sebe a když si uvědomil, že už skoro všichni nastoupili do letadla a on zůstal sedět v prázdné čekárně, začal si sbírat svoje věci. Felix ho pozoroval, nic neříkal a dál čekal. Mohl se vydat za ostatními, ale on se potřeboval ujistit, že s nimi Hyunjin opravdu odletí a neodejde. Když měl tedy starší pobrány všechny svoje věci, oba chlapci se rozešli ke kontrole letenek. Uvnitř letadla Felix zjistil, že sedí na stejném místě jako předtím. Tentokrát ale vedle něj seděla Bora, což bral jako výhru. Vyslechli s úvodní povídání o bezpečnosti, zatímco se letadlo připravovalo na vzlet.

"No, už jenom dvanáct a půl hodiny a budeme doma," zaradovala se Bora, načež ji Felix věnoval úsměv. Opravdu se těšil. Na mamku, na tátu, bráchu, Sunga, Yeji... měl by pociťovat nadšení. Místo toho cítí tlak na hrudi, ač už dávno byli ve vzduchu.

"Všechno bude jako předtím, co?" promluvil zničehonic blonďák. Bora byla trochu zaskočena jeho náhlou větou, ale přikývla. Felix cítil, jak ho pohlcuje smutek. Všechno bude jako předtím, ač mu slíbil, že není jako ostatní. Začíná se obávat toho, že tento šlo nedokáže dodržet.

Opravdu to pro Hyunjina nic neznamenalo?

... Fall in Love in London ...