"It was very delicious," pochválil blonďák jídlo paní domácí. Ta se usmála a odnesla talíře ke dřezu.

"I'm glad," odpověděla, ale následně se zarazila a otočila na chlapce u stolu.

"I have to go see a client urgently today. I'll be back sometime at night. You are very kind, I trust you that nothing will happen here," řekla vážným hlasem paní Poppy. Felix hned přikývl a ujistil jí, že se nemusí obávat. Chápal, že jako právnička musí hodně pracovat. Lichotilo mu, že jim věří natolik, aby je nechala samotné v jejich domě. Její manžel je už od včerejška v Liverpoolu a vrátí se někdy o víkendu. Felix se zvedl od stolu a přesunul se do vrchního patra. Byl plný. Natáhl se na postel a díval se na YouTube. Relaxoval i ve chvíli, kdy do pokoje vstoupil starší. Jeho přítomnost ho již nerozhodila, avšak se jeho tělo automaticky napnulo a oči utíkali k druhému chlapci. Hyunjin záhy opustil místnost, takže se blonďák dál věnoval svému telefonu.

Byl pátek, za dva dny poletí domů. Opravdu se těší na rodinu, své přátele, ale taky na svou zem. Být v cizině je skvělé, ale doma je nejlépe. Nemůže se dočkat toho, až si zas koupí se Sungem instantní nudle a nají se v malém obchodě smíšeného zboží. Je běžné, že se lidé mohou najít přímo v obchodech, kde se nacházejí mikrovlnky a rychlovarné konvice. Chybí mu jeho stereotyp. Dneska měli poslední společný program s vedoucí kurzu. Dozví se více o posledních dvou dnech. Felix se až do srazu válel v posteli. Tentokrát se na náměstí měli sejít až ve čtyři, kdy se začínalo i pomalu smrákat. Venku foukal vítr, proto si vzal teplou mikinu a bundu. Seběhl schody dolů a hledal Hyunjina. Nechtěl jít sám, rozhodně ne po včerejší zkušenosti. Starší seděl na pohovce v obýváku, kreslíc něco do svého sešitu.

"Kdy budeš vyrážet?" optal se opatrně Felix. Hyunjin zvedl zrak od sešitu a pohlédl na chlapce stojícího mezi dveřmi. Následně zkontroloval čas na svém telefonu.

"Nevím, asi za dvacet minut."

"To ale je pozdě," konstatoval blonďák, načež se na něho starší zamračil.

"Neřekl jsem ti, abys čekal," řekl mu podrážděně a zvedl se z pohovky, přecházejíc k lednici. Felix se zamračil, ale nic neřekl. Stáhl se do chodby, kde mu unikl jeden tichý povzdech. Naivně si myslel, že by spolu mohli vycházet. Nechtěl přijít pozdě, proto nehodlal na staršího čekat a vyšel ven. Jakmile zabouchl a ušel pár kroků, zastavil se. Uvědomil si, že nemá žádné klíče a nedostane se zpátky. Odchod paní Poppy nezaznamenal, tudíž nevěděl, jestli zanechala chlapcům nějaké klíče. Felix váhal, jestli má začít klepat na dveře a zeptat se staršího, ale nakonec si to rozmyslel. Nechtěl přidělávat další starosti. Vydal se tedy známým směrem. Jakmile se ale blížil k zatáčce, jeho kroky zpomalili, jak zaregistroval nějakou skupinku na druhé straně. Ač si ho čtveřice vůbec nevšímala, Felixem se prohnala úzkost. Stál a zíral na druhou stranu chodníku, jak se skupina přibližuje.

Trhl sebou, když zaznamenal pohyb vedle sebe. Překvapeně několikrát zamrkal, když se vedle něho objevil Hyunjin, který se díval stejným směrem, jako před chvílí mladší. Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Felix nechápal, co si z toho má vzít. Vysmívá se mu snad starší, že se bojí nebo co? Nestihl pokračovat v uvažování, když ho Hyunjin chytil za vrchní paži a rozešel se s ním. Blonďák ho nechápavě následoval, později zafixoval pohled na blížící se skupince. Jakmile se míjeli, Felix se lehce přitiskl ke staršímu, aby se vyvaroval jakémukoliv kontaktu s neznámými osobami.

"To se teď budeš bát všech, co kolem tebe projdou, poseroutko?" zeptal se hravě Hyunjin, pouštějíc jeho paži. Mladší mu neodpověděl, pouze se zamračil a šel vedle něho. Po chvíli ale uznal, že má pravdu. Nemůže se navěky bát chodit sám. Pravděpodobně se ale bude cítit lépe v zemi a městě, které zná, ač se v Seoulu taky nachází spoustu pochybných existencí. Šli vedle sebe mlčky, jak měli ve zvyku. Na náměstí dorazili mezi posledními, takže se brzy rozešli k dodávce, kde každý zabral své typické místo.

"Dneska nás čeká poslední společná procházka centrem Londýna. Naším cílem bude slavné London eye. Pojedeme naposledy metrem, uvidíme Big Ben a projdeme se zahradami Buckinghamského paláce. Tam jste ostatně už jednou byli. Při cestě zpět mám pro vás připravené jedno překvapení," usmála se paní Kim a posadila se na svou sedačku. Zanechala účastníky zájezdu v očekávání. Cesta probíhala klidně, stejně jako procházka Londýnem. Tedy dokud se nepřesunuli do metra. Felix se sotva dokázal držel Seojuna. Paní Kim nasadila turbo rychlost a proplétala se mezi lidmi. I ostatní měli co dělat, aby se neztratili. Štěstí bylo na jejich straně a k London eye dorazili v plném počtu.

Paní Kim všem koupila vstupenky a poslala je čekat do fronty. Bora celá zbledla a pozorovala obrovskou konstrukci před sebou. Felix se jí snažil rozveselit, ale moc se mu to nedařilo. Společně nastoupili do velké kabiny a usadili se. Kolo se rozjelo a Seojun byl překvapený, jak pomalu jedou. Za to naopak byla dívka vděčná. Když se ocitli na vrcholu, většina se zvedla a šla se podívat přímo ke sklu. Blonďák neodolal a vyfotil si úžasný výhled, který se mu na Londýn naskytl. Tohle město je úžasné. Bylo mu jasné, že bude s nadšením vzpomínat na čtrnáct dní, které tady strávil. Po 40 minutách se opět ocitli na zemi. Paní Kim nasadila své turbo tempo a vydala se k mostu, u kterého stál známý Big Ben a Westminsterský palác. Felix znal tato místa pouze z fotek z internetu, bylo zvláštní tu stát a vidět to na vlastní oči. Prošli si ještě zahradami a u Wellingtonova oblouku zas nastoupili do dodávky. Venku se smrákalo, ale nikdo z účastníků zájezdu nebyl unavený. 

"Mám pro vás tedy jedno překvapení. Jelikož je toto předposlední den našeho zájezdu, rozhodla jsem se vám nechat volný večer. Vaše rodiny jsem informovala, že vás vysadím na náměstí v High street. Dostanete rozchod a budete se moct volně pohybovat, jak se vám zlíbí. Mám ale několik podmínek. Každý z vás bude mít zapnuté sdílení polohy, ať vím, kde jste. Nikdo mladší 18 let nebude chodit sám. Je tu Minho, Dahyun, Bora a Hyunjin. Vyberete si k sobě jednoho až dva mladší účastníky zájezdu. Dohlédnete na to, že se v pořádku dostali domů. Spoléhám na vás. Zítra máte čas na zabalení, po nahlášení můžete jít i ven. To je ode mě všechno. Chovejte se slušně a buďte opatrní," řekla vážně paní Kim a posadila se na svou sedačku.

Ono překvapení vyvolalo smíšené reakce. Většinou převládalo nadšení a šepot o tom, kam by se mohlo zajít. Ne všichni skákali blahem. Felix měl z toho smíšené pocity. Zrovna dvakrát se mu nechtělo toulat v noci po městě. Nebyl noční typ. Seojun ale vypadal nadšeně a hned začal na mapách hledat, kam by mohli jít. Blonďák se tedy usmál a rozhodl se nad tím moc nepřemýšlet. Když vystoupili na jejich obvyklém místě, paní Kim dala povel k tomu, aby se utvořili ony dvojice a trojice. Felix už hledal Boru, která by jemu a mladšímu dělala dospělý doprovod, ale najednou ho někdo chytil za loket a trhl s ním dozadu. Okamžitě se otočil a byl připraven se bránit, najednou se jeho mladší já, které dělalo taekwondo, probralo k životu. Zmateně ale pohlédl na staršího.

"Ty jdeš se mnou," prohlásil nekompromisně Hyunjin, když se mu blonďák snažil vyvléknout. Staršího ale svíral příliš pevně a neměl v plánu ho pustit. A tak zklamaně navázal oční kontakt se svými přáteli, ke kterým se musela připojit Minseo, protože ji nikdo jiný nechtěl. Minho byl s Eunhou a další dívce dal dostatečně rychle najevo, že s ní nikam nepůjde,  a Dahyun si vzala ukecenou dvojici. Paní Kim jim popřála hezký večer a sama se vydala pryč. Felix nevěděl, co dělat. Ostatní se rozešli různými směry, zatímco oni dva zůstali stát. Bylo mu jasné, proč si ho starší vybral. Měl na výběr mezi ním a Minseo a tím pádem volba byla jasná. Hyunjin si podrážděně povzdechl a vydal se do boční uličky náměstí. 

"Máš nějaký cíl?" optal se mladší, když už šli skoro deset minut nějakým směrem, aniž by prohodili jakékoliv slovo.

"Najít nějaký bar, který nebude vypadat jako doupě feťáků," odpověděl mu monotónně a dál prohlížel něco na svém telefonu. 

"B-Bar?" zarazil se blonďák. To bylo to poslední místo, kam by zrovna chtěl. Zastavil se, čehož si starší všiml až po pár metrech.

"To tě mám jako malé děcko doprovodit domů a uložit do postele?" zeptal se ho dost ostře. Felix hned poznal, že není v dobré náladě a že není vhodná chvíle se s ním hádat. 

"Kdybys sis vzal ty klíče na botníku, poslal bych tě pryč. Jelikož je nemáš, tak jdeš prostě se mnou," a rozešel se dál. Měl pravdu. Felix poraženě sklopil pohled a vydal se za ním. Vůbec se mu tento nápad nelíbil. Pokračovali dál v chůzi a na jedné křižovatce narazili na Minha s Eunhou, kteří se hned zajímali, kam mají namířeno.

"Bar?" podivil se Minho, když mu starší odpověděl.

"Nevím, jestli to je rozumné," zkřivil obočí a trochu kriticky si prohlédl Hyunjina.

"Žádné omezení není a je předposlední den, nebudu se jen tak toulat ulicemi," a vzápětí dvojici nabídl, aby se k nim přidali. Felix doufal, že Minho odmítne a dá staršímu kázaní, ale nastalo se tak. Překvapivě za nejstaršího odpověděla Eunha, načež se blonďák neudržel a trochu vykulil oči. Minho se na ni taky překvapeně otočil, načež se Hyunjin usmál a už se vydával neznámým směrem. Nejstarší se zamračil, ale nic neříkal a následoval ostatní. Netrvalo to zas tak dlouho, dokud neprošli okolo černých dveří s modrým podsvíceným nápisem. Felix by si ho ani nevšiml, ale Hyunjin díky mapách rychle zaregistroval dobře ukrytý noční klub, který měl i velice kladné hodnocení. A tak se vydali dovnitř.

Blonďáka do nosu hned udeřil zápach alkoholu. Nakrčil nos a prohlédl si místo, kde se právě nacházel. Nevypadalo to zas tak špatně. Podél zdí byly pohovky a obrovská zrcadla. Celé místo bylo osvíceno neonově fialovými a modrými páskami. Hyunjin všechny hned zatáhl do jednoho uzavřeného boxu a než se stihli pořádně usadit, už u nich byla obsluha. Felixe ještě napadlo, že by mohli kontrolovat občanky, tudíž by je mohli vyhodit, ale nestalo se tak. Prohlédl si dlouhý nápojový lístek, přičemž absolutně netušil, o co jde. Jeho matka je abstinentka a otec doma moc nepopíjí. Častěji si zajde s kamarády někam do hospody, než že by si rozvalil na gauči a popíjel. Když už byl blonďák poslední, který neměl objednáno, Hyunjin mu vytrhl lístek z ruky a objednal něco za něj. Obsluha s úsměvem odešla a Felix prohlížel nápojový lístek, aby zjistil, co mu vlastně bylo objednáno.

"Uteklo to hrozně rychle, co?" začal konverzaci nejstarší.

"Až příliš," odpověděl se zamračeným výrazem Hyunjin.

"Je mi jasné, že až se vrátíme, zas si na několik týdnů nesednu. Budu muset dohnat vše, co dělali na přednáškách," život vysokoškoláka se trochu liší od ostatních studentských životů. Felix se upřímně těší, až bude mít maturitu za sebou a bude studovat něco, co ho opravdu baví. Stále tedy ještě neví, co to bude. Musí si ale s výběrem pospíšit, aby si do posledního ročníku navolil správné semináře. Konverzace plynula dál. Brzy jim donesli pití, načež si blonďák podezřivě prohlédl vlastní skleničku. Ochutnal skrz brčko nápoj a byl příjemně překvapen. Bylo to sladké a s jahodovou příchutí. Nakonec byl první, který měl vypito. Naštěstí mu Hyunjin objednal nealkoholický nápoj, to by se Felix totiž cítil úplně jinak.

"Felixi, máš sourozence?" zeptal se se zájmem Minho, který upíjel ze své druhé skleničky čeho si, zatímco Hyunjin už ucucával z třetí.

"Mám mladšího bráchu. Vůbec si ale nejsme podobní. Ani vzhledem ani chováním," objasnil mladší. Načež Eunha prohlásila něco podobného. Prý si taky vůbec není podobná se svými mladšími sourozenci. Všichni se podivili, když jim oznámila, že má tři mladší sourozence, kteří prý jsou opravdu hlasití. Člověk se pak nediví, že je tak tichá.

"A co ty Hyunjine?" optala se staršího chlapce, který seděl naproti ní. Ten dopil svou skleničku, aniž by se mu na tváři objevila jakákoliv mimická změna.

"Nikoho nemám," řekl jednoduše a mávnul na procházející servírku, aby si mohl objednat další. Felix povytáhl obočí a nechápavě se na staršího podíval. Byl už opilý? Přece nemohl na Yeji zapomenout. Taky tomu tak nebylo, protože jakmile se jejich pohledy střetli, Hyunjin nepatrně přiložil prst ke svým ústům a naznačil, aby nic mladší neříkal. Opravdu nic neřekl a poslouchal dál Minha, který byl nadšený, že též našel jedináčka. Konverzace plynula dál, zatímco se blonďákovi začínali zavírat oči. Byl už unavený, ale Hyunjin nevypadal, že by chtěl jít. Spokojeně popíjel svůj drink a smál se zrovna tomu, co Minho prohlásil. Bylo poznat, že je opravdu uvolněný, protože dokonce mladšímu daroval několik úsměvů.

"Myslím si, že bychom už měli jít," prohlásil Minho, když dopil. Už na sobě začínal pociťovat alkohol, což se mu nelíbilo, když měl na starost hlídat mladší. Navíc si všiml, jak se blonďákovi zavírajíc oči a usoudil, že je nejvyšší čas vyrazit. Překvapivě Hyunjin nic nenamítal a přikývl, kopajíc do sebe poslední skleničku. Oblékli se a vydali se k baru, aby mohli zaplatit, načež starší prohlásil, že vše bere na sebe. Nemělo cenu se sním hádat, stál si jasně za svým. Když vyšli z kubu ven, blížilo se k půlnoci. Všechny ze čtveřice udeřil čerstvý vzduch. Společně došli na první křižovatky, přičemž se jejich cesty rozdělili. Minho s Eunhou se vydali opačným směrem, kde se nacházel dívky domov. Dvojice chlapců šla přes dobře známé náměstí. Hyunjin měl velice veselou náladu a po celou dobu nezavřel pusu. Něco vyprávěl, Felix se v tom už začínal ztrácet. Musel uznat, že se cítil lépe, když starší mluvil, než kdyby šli mlčky. Neustále tikal pohledem kolem sebe, každou procházející osobu si dvakrát změřil. Vše probíhalo skvěle, parkem prošli relativně rychle, ač blonďák musel staršího držet za loket, aby stíhal tempo. 

Vše se změnilo, když procházeli úzkou uličkou, kterou již oba chlapci znali. Tudy vedla jejich trasa na nákup pro paní Poppy a zrovna v tomhle úseku Hyunjin vyděsil blonďáka k smrti. Felix se zamračil, snažíc se na tu vzpomínku nemyslet, když se starší zastavil a opřel o stěnu. Už pár minut byl potichu. Mladší odhadoval, že už začíná být ospalý. Chtěl ho podepřít, ale zarazil se, když si Hyunjin vyndal z bundy zapalovač a cigaretu a zapálil si. To Felixe naštvalo.

"Nemohlo to počkat?!" vyjel po něm podrážděně. Už chtěl být doma a ležet v posteli. Hyunjin nic neodpověděl a vydechl kouř. Felix hned nakrčil nos, když k němu ten smrad doputoval.

"Je tu hezký výhled," prohlásil starší s pohledem nahoru. Felix ho napodobil a všiml si malé mezírky mezi stromy, díky které bylo vidět na nebe. Zahlédl jednu hvězdu, ale nic převratného. Naštvaně vydechl a chytil staršího za loket, aby ho dal do pohybu. Hyunjin ho ale odstrčil a zády sjel po stěně na zem. Blonďák na něho nechápavě hleděl. Rukama si zajel do vlasů a na chvíli zavřel oči. Cítil se zoufale.

"Prosím, já už chci jít spát," řekl prosebně a opřel se o zeď.

"Chci tu zůstat," prohlásil zasněně starší.

"Tady nemůžeš zůstat, musíme jít domů."

"Nechci odletět pryč," pokračoval dál. To Felixe zarazilo.

"Ty se nechceš vrátit domů... do Koreje?" ujišťoval se, jestli druhého správně pochopil.

"Proč bych se měl vracet, když mě tam všichni nenávidí. Tady mi je hezky," usmál se a potáhl z cigarety. Blonďák na něho nechápavě pohlédl.

"To přece není pravda," řekl, načež se Hyunjin rozesmál.

"Vlastní sestra si přeje, abych zmizel z povrchu zemského. Matce jsem těžce u prdele, dokud má svojí dokonalou holčičku. A otec mele neustále stejné sračky dokola. Jsem pro něj zklamáním. Nevychovaný a povrchní idiot, který to podle něho nikam nedotáhne. Radost se vracet domů," prohlásil ironicky a zapálil si druhou cigaretu. 

"Ale ve škole jsi populární. Máš spoustu přátel," pokračoval Felix. Nikdy neviděl staršího v takovém stavu. Nedělalo mu to dobře. Cítil tíživý pocit na hrudi a nutkání mu pomoct, rozveselit ho. Hyunjin se ale ušklíbl.

"Dokud mám peníze, budu mít nějakou cenu. Dokud budu hezký, mám kolem sebe hlouček nadržených holek. Kdybych nic z toho neměl, nikdo si mě ani nevšimne," Felix šokovaně pozoroval slzu, která se staršímu skutálela po líčku. Byl to pro něj tak atypický pohled, že nemohl odtrhnout oči. Objevovaly se další a další slzy. Mladší se trochu vyděsil, když se Hyunjin začal zničehonic hlasitě smát. Cigaretu típnul o zeď a vrávoravě se postavil na nohy. Opřel se o stěnu za sebou a zavřel oči. Dlaněmi si setřel tváře. Když oči znovu otevřel, pohlédl na Felixe.

"Máš vše, co jsem si já kdy přál. Brečíš tady uprostřed ulice, zatímco ostatní by skákali radostí, kdyby mohli alespoň na chvíli být tebou," promluvil po chvíli ticha blonďák.

"Věř mi, nechceš být mnou ani na jednu sekundu," zarazil ho starší se zamračeným výrazem ve tváři.

"Víš, co bych dal za sekundu? Mít alespoň na chvíli to stejné sebevědomí jak ty a-"

"Stačí!" Felix rychle zmlkl, když starší zvýšil hlas.

"Meleš sračky o sebevědomí, což je ta nejmenší věc, co ti můžu nabídnout. Vtipný, jak všichni vidí jen to, co chtějí. Vždy budu hezkej povrchní nafoukanec, co má peníze na rozdávání, bydlí ve velkým domě a je populární. Nikdo nevidí, jaký skutečně jsem, jak se cítím, jak mě má vlastní rodina zavrhuje. Protože to nikdo vidět nechce," poslední větu zašeptal kousek od mladšího obličeje. Ruce měl zapřené o zeď a tím bránil Felixovi v útěku. Hyunjin pozoroval drobná znamínka na blonďákově tváři, která byla vidět díky světlu měsíce, které pronikalo skrz otvor mezi stromy. Felix na druhou stranu hleděl staršímu do očí. Nevěděl, co dělat. Byl zmatený. Srdce mu bušilo na poplach, skoro zadržoval dech.

"Vím, že jsi jiný... hyung," zašeptal mladší. Už dávno si všiml výrazné změny v jeho chování. Rozpoznal, že má tu čest poznat jeho druhou tvář. Nebyl si ale jistý, na kolik mu může věřit. Teď už ale pochyby neměl.

"Změníš názor, až se vrátíme? Budeš zas jako ostatní?" optal se Hyunjin a pozoroval jeho tvář. Felix se už nadechoval k odpovědi, ale starší ho přerušil svými rty. Snad jakoby nechtěl slyšet jeho odpověď. Felix byl v šoku. Nevěděl, jak má reagovat, co si počít. Jeho tělo ale rozhodlo za něj, když začal opatrně napodobovat pohyby staršího. Cítil pachuť alkoholu a cigaret, což mu připomnělo, že je starší stále opilý. Brzy se ale Hyunjin odtáhl a opřel o zeď vedle něho. Měl zavřené oči a rukama zajel do svých vlasů. Felix, neschopen cokoliv říct, ho chytil za loket a táhl cestou dál. V tu chvíli si přál zmizet. Absolutně netušil, co se bude dít druhý den. U vchodových dveří už na něho přesunul Hyunjin celou svou váhu a sotva se držel na nohou. 

... Fall in Love in London ...

Wow, vybrat název pro tuto kapitolu, bylo opravdu těžké. Při jejich rozhovoru padlo tolik skvělých vět, nejraději bych použila všechny. Nakonec to vyhrála tahle, ale kdyby nebyla limitována slova v nadpisu, tak zvolím jinou, ale nevešla se mi tam. To mě občas dokáže tak vytočit! Love U! *Annie*