Felix následoval ostatní a vstoupil do skromné místnosti, kterou lemovaly velká okna. Uprostřed byl malý stolek, na kterém se nacházela váza s květinami. Okolo bylo připravených osm stojanů s plátnem. Dnešní první část sdíleného kurzu byla malba, po ní následovala kresba. Ani jedna z těchto dovedností nebyla blonďákova silná stránka. Raději by si šel znovu zatančit. Muž ve středním věku všem pokynul, aby se posadili. Dále se všem přítomným představil a řekl jim, co je dnes chystá.

"Hyung, umíš malovat?" zašeptal směrem k blonďákovi Seojun, který seděl po jeho pravici. Záporně zakýval hlavou a dál poslouchal. Měl pocit, že na něj učitel mluví třeba thajsky, nerozuměl mu ani slovo. Pouze pochopil posledních pár slov, které znamenaly: pusťte se do práce. Napodobil ostatní a zvedl se. Vzal si pár štětců a paletu, na kterou začal kydat všechny možné barvy. Při tom pokukoval po ostatních, jestli nedělají něco jiného. Všechna plátna již byla nabarvená modrou barvou, takže o pozadí se nemusel starat. Vrátil se na své místo a prohlédl si vázu před sebou. Unikl mu tichý povzdech. Nerad dělá věci, co mu nejdou. Když ale viděl, jak odhodlaně se Seojun pustil do práce, rozhodl se tomu taky dát šanci.

Nešlo mu to až tak špatně, jak čekal. Bohužel se mu nedařilo dělat se štětcem rovné čáry, takže jeho váza na plátně byla trochu abstraktnější než v realitě. Učitel kolem nich jednou za čas prošel a okomentoval jim jejich díla. Většinu času ale seděl v křesle a něco dělal na notebooku. Felix se rozhodl, že čistě oranžovou vázu trochu vyzdobí. Zvedl se, aby si mohl dojít pro menší štětec. Když se vracel, musel se zastavit. Zaujal ho Hyunjin, který celou dobu seděl vedle něho po jeho levici, ale doteď si ho nevšímal. To, že jeho dílo bylo úchvatné, to lehce čekal. Vyhrál v této kategorii první místo, samozřejmě že bude dobrý. To ale bylo slabé slovo. Na váze maloval drobné ornamenty. Felix nikdy neviděl staršího se tolik soustředit. Byl uvolněný, ale ne jako při tanci, kde pracoval dokonce i jeho obličej. Soustředil se, aby nepřetáhnul a tiše si pobrukoval píseň, která mu hrála ve sluchátkách. Sálal z něj klid, stejně jako včera na pláži.

"Felix Hyung, podívej se!" zavolal na něj Seojun, tudíž se k němu rozešel a přestal si všímat staršího. Seojunova malba byla více chaotická, ale pěkná. Pochválil mu ji a konečně se posadil na své místo. Začal na váze dělat černé proužky. V jeho hlavě to ale vypadalo lépe. Zaznamenal, jak se vedle něho Hyunjin zvedl, ale neohlížel se, kam jde. Raději nechal proužky proužky a rozhodl se přesunout na květiny. Začal si chystat barvy, přičemž si uvědomil, že si některé odstíny bude muset namíchat. Vyrobil si tak oranžovou, růžovou, světle modrou a citronovou. 

"Seojune, nevíš jak se dělá světle fialová?" zeptal se, když už pár minut tápal nad tím, jak tuto barvu vyrobit. Mladší, který si zrovna vedle šal přidat zelenou, záporně zakýval hlavou.

"Felixi," ozvalo se kousek od něj. Blonďák se automaticky otočil za svým jménem a strnul, když se setkal s pohledem staršího, který stál hned kousek vedle něj. Zatímco jeho hlava zpracovávala, že ho oslovil jménem a ne nějakou přezdívkou, Hyunjin mu před jeho očima namíchal světle fialovou barvu a přendal ji na paletu. Bez jakéhokoliv dalšího slova se vrátil na své místo a nechal Felixe stát zaraženého u pultu. V hlavě měl hotový hurikán. Co se to právě stalo? Jak... proč? Proč to udělal? Vždyť si ho mohl nevšímat, jak to ostatně dělal doteď. Napadlo ho, že možná se mu snaží poděkovat za ten včerejšek. Ale blonďák v podstatě nic neudělal a hlavně neočekával, že by mu starší ještě nějakým způsobem děkoval. Ať to bylo, co to bylo, zanechalo to ve Felixovi slušný zmatek.

Vrátil se na své místo a začal malovat květiny. Očima ale neustále utíkal doleva, kde seděl starší, opět ponořen ve svém vesmíru. Felixe by opravdu zajímalo, co se mu honí hlavou. Chtěl by se ho zeptat na tolik otázek, na které ale nikdy nesebere odvahu. Taky cítí ten zmatek? Ten zvláštní pocit na hrudi, když se jejich pohledy setkají a starší mu zrovna nevěnuje nenávistný či arogantní pohled? Blonďák začal uvažovat nad tím, kdy naposledy se to stalo. Určitě to bylo minulý týden, pravděpodobně když byli na procházce po Londýně a ztratili se. Působí to, že se to stalo dávno, ač to bylo před pěti dny.

Za tři dny letí zas domů. Felix se těší na své přátele, rodinu a svou zemi. Zároveň má ale trochu strach. Stane se z Hyunjina to, co obvykle? Nechtěl to. Nechápal to. Výlet do Anglie mu přinesl více otázek než odpovědí. Raději zavřel oči a pokusil se vyčistit si hlavu. Rozhodl se soustředit na květiny před sebou a taky se ponořit do malování. Taky? Zase myslí na Hyunjina. Od včerejška ho nemůže dostat z hlavy.

"Young sir, why are you not painting? You won't do anything by staring at your colleague," upozornil hlasitě učitel, který se najednou objevil za jeho zády. Felix byl příliš zabraný do svých myšlenek, že si ho ani nevšiml přicházet. Ani si neuvědomil, že zírá na staršího, okolo kterého se motaly všechny jeho myšlenky. Trochu se zděsil, když Hyunjin pohlédl na učitele a následně na blonďatého chlapce po své pravici.

"Musíš tam přidat více žluté," řekl všedně a vrátil se pohledem ke své malbě.

"C-Cože?" zeptal se zmateně Felix, jehož mozek se rozhodl vypnout a nepracovat.

"Říkám, že musíš přidat více žluté. Takhle ti to po uschnutí vybledne," zopakoval se starší, ale překvapivě nezněl nijak podrážděně, jak by blonďák čekal. Uvědomil si, že pokaždé očekává od Hyunjina určitou reakci. Že se naštve, zesměšní ho a věnuje mu jeden ze svých povýšených úšklebků. Už dlouho dobu se tak nestalo, možná by nad tím měl přestat přemýšlet. To je ono! Felix příliš přemýšlí!

Na tváři se mu objevil úsměv a vesele přikývl, načež se obrátil čelem ke svému plátnu a začal přidávat žlutou barvu. Hyunjin lehce povytáhl jedno obočí nad výraznou změnou mladšího, ale rozhodl se opět věnovat pozornost svému. Kurz se poměrně táhl. Po nějaké době Felixe začala bolet ruka, a tak se častěji se Seojunem ulíval u pultu, kde míchali náhodné barvy. S nadšením se vydali pro svoje tašky, když jim učitel oznámil konec. Ani neposlouchali, co jim ještě učitel říká a jakmile dostali povolení opustit místnost, vystřelili na chodbu. Tam se ale oba zarazili, protože netušili, kam jít dál. Počkali tedy na ostatní, kteří dávali pozor, tudíž věděli kam jít, a následovali je.

"Nebylo to zas tak špatné, co?" optala se chlapců s úsměvem Bora, která vypadala, že je se svým výkonem spokojena. Blonďáka mrzí, že její práci neviděl.

"Tanec byl ale lepší," řekl Felix, načež s ním mladší souhlasil. Všichni začali konzumovat své obědy a sdílet zážitky z právě ukončeného kurzu. Před nimi byla ještě kresba, na kterou se blonďák těšil ještě méně než předtím na malbu. Štětec a plátno mu připadaly o mnoho zajímavější než tužka a papír. Jeho přesvědčení se i potvrdilo, když další kurz začal. Učitelka byla podle něho nepříjemná a příliš si bazírovala na svých pravidlech. Už po třetí Felixe napomenula, aby správně držel tužku a aby při stínování nerozmazával tuhu prstem. Jakmile se otočila a šla sekýrovat zas někoho jiného, Felix čistě z protestu rozmazal tužku prstem. Po celou dobu kurzu pozoroval hodiny a odpočítával, kdy skončí. Nebavilo ho to a chtěl už pryč. Raději by zůstal na malbě.

Když byl kurz ukončen, malá ručička na hodinách ukazovala na čtyřku. Všichni se sbalili a postupně začali opouštět nejen učebnu, ale i celou budovu. Venku se pomalu začalo smrákat, ale tma ještě rozhodně nebyla. Paní Poppy dnes měla další důležitou schůzku, takže chlapce poprosila, aby domů dorazili pěšky. Felix se v této části nacházel poprvé. Absolutně netušil, kudy se má vydat. Když sem jeli autem, nedával moc pozor. Bylo mu jasné, že bude muset jít buď s Hyunjinem, nebo jít podle navigace. Nechtěl jít sám, proto se rozhlédl kolem sebe. Starší si něco uklízel do batohu a rozešel se.

"Mohl bych jít s tebou?" zeptal se, když ho doběhnul. Hyunjin se na chvíli zamyslel a pak následně pokýval hlavou. Společně se vydali do domů. Tradičně ani jeden nic neříkal. Blonďák se ale tentokrát cítil o dost uvolněněji než kdy dříve. 

"Jenom si odběhnu, počkej tady," oznámil mladšímu, když procházeli okolo skromného obchůdku. Zatímco v něm Hyunjin zmizel, druhý chlapec zkontroloval na telefonu čas. Nechtěl, aby si o ně dělala paní Poppy starost.

"Where does such a pretty kitten come from?" Felix zvedl hlavu, když se kousek od něho ozval hrubý mužský hlas. Na kraji ulice stála pětičlenná skupinka, která musela být o pár let starší než on. Pravděpodobně byli starší než Minho a Dahyun. Blonďák se rozhlédl kolem sebe a hledal kotě, o kterém muž mluvil. Žádné ale nenašel.

"You are very handsome, cutie. Would you like to chat with us?" promluvil laškovně nevyšší z nich. Felixovi se stáhlo hrdlo, když si uvědomil, že mluví na něj. Neměl z toho dobrý pocit. Z mužů cítil alkohol a cigarety, možná i něco jiného.

"What's your name, kitten?" zeptal se další a udělal k chlapci několik kroků. Ten naopak se o krok vzdálil.

"I asked you something!"

"Go a-away, p-please," řekl tiše Felix. Ohlédl se k obchodu a doufal, že se starší brzy vrátí. Měl strach.

"Don't worry, we don't bite cuties like you. But you look so sweet," zasmál se jeden z nich.

"Come with us."

"N-No! Leave me alone," vykřikl Felix, když se muž nejblíže k němu natáhl a chtěl ho chytit za ruku.

"I said come with us!" řekl naštvaně a tentokrát úspěšně chytil chlapce za loket. Felix se mu snažil vyvlíknout, ale muž měl příliš silný stisk. Držel chlapce tak pevně, až mu způsoboval bolest. Na tváři se mu objevily slzy, když se marně pokoušel dostat se sevření.

"What the fuck do you think you are doing!" ozval se kousek od blonďáka hlas staršího. Ten vytrhl nebohého chlapce ze sevření neznámého muže a přitáhl ho k sobě. Felix narazil do Hyunjinovi hrudi, zavírajíc oči.

"Dare you to touch him again! Get out!" jeho hlas byl opravdu děsivý. Blonďák nevnímal dění okolo sebe. Slzy mu samovolně stékaly po tváři, jak se snažilo jeho tělo uvolnit. Cítil, jak ho Hyunjin někam táhne. Oddaně ho následoval.

"Jsi v pohodě? Ublížili ti?" ptal se hned starší, jakmile se objevili na nové ulici. Hyunjin si prohlédl starostlivě mladšího od hlavy až k patě, zatímco ho stále držel za ruku. Felix se zmohl na pouhé přikývnutí a opřel se o plot vedle. Znovu zavřel oči a snažil se uklidnit. Až teď si plně uvědomoval, co se stalo. Právě se ho pokusila unést skupinka nějakých neznámých mužů. Mohli mu ublížit, zabít ho, znásilnit. Všechny ty scénáře se začaly honit jeho blonďatou hlavou, což jen vyvolalo další slzy. Hyunjin nevěděl, co dělat. Cítil se zoufale. Chtěl zastavit mladšího slzy, ale nevěděl jak. Empatie mu byla neznámá. Nikdy se o nikoho nestaral a nikdy nikoho neuklidňoval. On sám se vždycky stáhnul, když se cítil na dně. Netušil, co říct. Nakonec to za něj vyřešil Felix.

"J-Já... d-děkuju, hyung," zavzlykal a snažil se zaostřit své vidění, které bylo kvůli slzám rozmazané. Starší se zarazil nad tím, jak ho blonďák oslovil, ale nestihl nad tím přemýšlet moc dlouho. Felix se totiž odrazil od plotu a opět narazil do jeho hrudě, obmotávajíc kolem něj své ruce. Chtěl pořádně vyjádřit svůj vděk. Vždyť se mu mohlo stát něco vážného! V tu chvíli nepřemýšlel, jestli to náhodou druhému chlapci není nepříjemné. Hyunjin stál jak kůl v plotě, ruce svěšené podél těla a zírajíc na místo, kde se ještě před chvílí mladší nacházel.

"Ehm... to stačí. Měli bychom jít," promluvil rozpačitě starší a lehce od sebe blonďáka odstrčil. Ten přikývl a rukou si setřel z lící slzy, které tam začali pomalu zasychat. V tu chvíli měl Hyunjin perfektní výhled na jeho znaménka na tváři. Prohlédl si je, jako vždy když je vidí. Stále mu to připadalo zvláštní, ale už ne v negativním slova smyslu jako předtím. Rozhodl se ale nic neříkat a pomalu se rozešel po chodníku. Jakmile s ním mladší srovnal krok, zrychlil na svou obvyklou rychlost. Už by měli být doma. Snad si toho paní Poppy ještě nevšimla.

... Fall in Love in London ...

Chtěla bych vám poděkovat za nevídanou aktivitu v komentářové sekci. Děláte mi radost a motivujete dál psát. Děkuji za všechny votes. Knížka už má přes 500 přečtení! Už jsme za půlkou, strašně rychle to utíká. Asi bych měla začít připravovat druhý díl, co? Love U! *Annie*