"Ne, tam mě nedostanete!" řekla rozhodně Bora.

"No tak Noona, vždyť to nic není," přemlouval jí dál Seojun, ale už i jemu bylo jasné, že se starší dívkou nehne. Felix to již vzdal. Nacházeli se na molu ve městě Brighton. Bylo to jedno z větších měst na jihu Anglie a přímo u moře. Zatím se mu ale město líbilo. Ani nepotkali tolik lidí. Zatím se mu zamlouvalo více jak Londýn. Společně s paní Kim prošli centrem, než je vypustila u jednoho knihkupectví, přičemž jim dala pět hodin volna. Bora hned zmizela v několikapatrovém knihkupectví, kde ji pak chlapci hledali skoro dvacet minut. Nakonec si prošli několik dalších obchodů. Blonďák už měl nakoupené dárky pro rodinu a své nejbližší kamarády. Takovou magnetkou nic nezkazí. 

Jejich hlavním cílem byla pláž. Seojun již v dodávce prohlásil, že chce na zábavní molo. S tím Felix souhlasil, ale Bora moc nadšením nepřekypovala. Jakmile uviděla atrakce, rozhodně prohlásila, že tam nejde. I přes snahu chlapců jí přemluvit, odmítala na něco takového vlézt. Vůbec se jí nelíbili zrezlé kolejnice ve třiceti metrové výšce nad mořem. A tak se posadila ke stolku a nechala oba mladší chlapce, aby si dělali, co si zamanou. Seojun hned blonďáka táhnul na horskou dráhu. Nebyla u ní skoro žádná fronta, takže nemuseli čekat. Jakmile ale začali vozíkem stoupat výš, přestalo se to Felixovi líbit. Strach z výšek nemá, ale deset metrů konstrukce a třicet k moři byla opravdu výška, že i jemu se stáhl žaludek. V bezpečí ale dráhu sjeli, Seojun chtěl ještě jednou, načež ho druhý chlapec rychle poslal do patřičných míst.

A tak navštívili strašidelný dům, kladivo, další horskou dráhu a trampolíny. Felix si zas připadal jako dítě, které nepřemýšlí, jak u toho vypadá a jestli už na takové věci není moc starý. Byl rozhodnutý jít kamkoliv, když to udělá mladšímu radost. Teda kromě té horské dráhy na začátku, tak opravdu už ne. Felix měl konečně pocit, že má mladšího brášku. Jeongin se k němu nikdy nehlásil, vlastně dospěl ještě dřív než blonďák. Mrzí ho, že nemají tak dobrý vztah. O to více byl nadšený, že si Seojun jeho přítomnost užívá a je šťastný. Ten taky nemá nejlepší vztah se svým starším bratrem. Oba chlapci byli rádi, že potkali toho druhého.

"Už se mi motá hlava. Dejme si chvilku pauzu," navrhl Felix, když mu i žaludek dělal kotrmelce. Vydali se tedy k Boře, která už u stolu nebyla sama. Za tu dobu se zde nahrnulo tolik lidí, že všechny okolní stoly byli zabrané, tudíž nebylo žádným překvapení, když vedle Bory seděli další účastníci zájezdu. Minho jedl nějaký burger, zatímco mu Dahyun ujídala hranolky. Dvojice chlapců se posadila hned vedle, načež Seojun prohlásil, že si půjde taky koupit něco k jídlu, takže se zas zvedl.

"Chtěl jsem si koupit typické britské Fish and Chips, ale všude bylo tak předražený," postěžoval si Minho a znovu se zakousl do svého burgeru. I Felix měl původně v plánu, že toto typické jídlo ochutná, ale když viděl ty ceny, raději si to rozmyslel. Vždyť se jedná jen o hranolky a rybu, nic zvláštního. Seojun se brzy vrátil s obalovanými kuřecími kousky, který hned nabídl blonďákovi. Ten nejdříve odmítl, ale mladší mu jeden kousek v podstatě vnutil, takže mu nezbývalo nic jiného. Byl moc dobrý, ale horký. Brzy se u jejich společného stolu objevil Jongho a Hyewon.

"Noona, máme ty karty," prohlásil Jongho směrem k Dahyun a podal ji jednu z karet. Jen díky nim se dalo dostat na atrakce. Starší dívka se zaradovala a zvedla se od stolu. Zatímco se oba vydali k atrakcím, Hyewon se ještě zdržela u jejich stolu.

"Neviděl jste někdo Hyunjina?" optala se všech přítomných u stolu. Felix zabrouzdal v paměti. Od včerejška s ním nemluvil. Ani když dorazili domů a blonďák očekával, že si ho starší pořádně podá a seřve ho, nic takového se nestalo. Hyunjin si nasadil sluchátka a celou dobu ho ignoroval. Když se Felix vrátil ze sprchy, cítil v pokoji slabý pach cigaret a došlo mu, co asi tak starší dělal. Dnes ráno mu přišel ale bez energie, vůbec spolu neprohodili ani jedno slovo. Naposledy ho viděl s Minhem, když se společně vydali od knihkupectví.

"Volal mu táta, nevím kam šel. Vypadal ale dost naštvaně, takže být tebou ho neotravuji," promluvil trochu rázným hlasem Minho, což Felixe překvapilo. Nechápal, proč zvolil zrovna tenhle tón hlasu, který většinou používal na Minseo. Ta ale nikdy v okolí nebyla. Hyewon se zatvářila zaraženě a trochu i ublíženě. Prohlásila, že se jenom ptala a raději se vydala k atrakcím za svými přáteli. Mezitím Bora prohlásila, že se jde ještě projít do města, jestli někdo nechce jít s ní. Minho prohlásil, že se rád přidá, takže se čtveřice zvedla od stolu a vydala se směrem k pevnině. Molo bylo opravdu dlouhé a kromě atrakcí na něm byli nejrůznější obchody. Když už se zase nacházeli na zemi, Felix se rozhodl udělat fotku celého mola, kterou pošle Jisungovi a Yeji. Když tak fotil, všiml si na obrazovce osoby sedící těsně u moře. 

Hyunjin se opíral o svůj batoh a hleděl do moře. Až teď si Felix uvědomil, že tu byl už když šli na molo, jen mu předtím nevěnoval pozornost. Šrotovalo mu v hlavě, co se se starším děje. Kam se poděla ta jeho egocentrická a povrchní stránka? Proč najednou na sebe nepřitahuje pozornost a spíše se jí vyhýbá? Všiml si, že se vždycky stáhne, když mu někdo volá. Za ten týden a půl, co v Anglii jsou, měl starší asi tak pět hovorů, po kterých naprosto odřízl všechny okolo sebe. Připadalo mu to zvláštní. Měl nutkání zjistit, co se děje. Zápasila v něm zvědavost se strachem. Starší mu ale už nenaháněl takový strach jako předtím. Proto rychle zavolal na skupinku, se kterou původně do města vyrazil, že si potřebuje ještě něco zařídit, tak ať na něj nečekají. Seojun chtěl jít s ním, ale Felix ho rychle poslal pryč, snažíc se u toho usmívat, aby to nevyznělo zle. Když mu trojice zmizela z dohledu, zhluboka se nadechl a vydal se po kamenité pláži směrem ke staršímu.

"Můžu?" zeptal se tiše a pokynul hlavou směrem k místu vedle Hyunjina. Ten lehce trhl hlavou, neočekávajíc, že by na něho někdo promluvil. Nejdříve si mladšího sjel od hlavy až k patě, ale nebyl to jeho typický pohled. Nakonec se zas otočil směrem k moři. Felix to bral jako ano a posadil se, zanechávajíc mezi nimi tak metrovou mezeru. Nevěděl, jak začít.

"Nepoznávám tě," prohlásil a též se díval na vodu před sebou.

"Mě?" zeptal se nechápavě Hyunjin a otočil se na mladšího. Nerozuměl tomu. Felix přemýšlel, jak navázat, jak správně zformulovat svou myšlenku.

"Chováš se... jinak."

"Jinak?" na tváři staršího se objevil úsměv. Nebyl veselí ani se nejednalo o úšklebek. Spíše z něho blonďák pociťoval zoufalství.

"Nechovám se jako sebestředný kokot, co se všem vysmívá do obličeje?" vyslovil vše, co se mladšímu honilo v hlavě.

"Jo," odpověděl mu lehce užasle, že starší přesně shrnul jeho myšlenky. Druhý chlapec se uchechtnul a více se uvelebil na svém místě, na kterém se mu bez tak nesedělo dobře. Oba tam seděli mlčky. Felix nevěděl, jak dál. V hlavě si srovnával toho Hyunjina vedle sebe, s tím školním frajírkem, kterého znal. Nesedělo mu to. Samozřejmě viděl podobnosti, ale skoro mě pocit, že tady je s ním jiným člověk, který je tak maximálně k Hyunjinovi příbuzný.

"Proč?" odvážil se položit otázku. Než však stihl starší zareagovat, v blonďákově kapse se rozvibroval telefon. Vytáhl ho a pohlédl na jméno volajícího. Hned se podíval na chlapce po své pravici. 

"Zvedni to," řekl Hyunjin. Když se k tomu ale Felix neměl, vzal mu telefon z ruky a hovor přijmul, dávajíc ho nahlas, aby oba slyšeli.

"Ahoj Lixi, neruším?" ozval se z telefonu dívčí hlas.

"Ahoj Y-Yeji, v pohodě. Co potřebuješ?" Felix se cítil zvláštně. Za normálních okolností by byl rád, že mu volá kamarádka, ale teď se mu to nehodilo. Rozhodně ne teď, když konverzoval s jejím starším bratrem.

"Zajímá mě, jak se má můj kamarád. Jisung to tady bez tebe už nedává. Je to s ním k nevydržení," zasmála se Yeji, načež se Felix pousmál. Jisung ho denně zaplavoval zprávami, že už ho v Koreji nutně potřebuje. 

"Já se mám dobře. Jsme teď v jednom hezkém městečku na jihu Anglie, posílal jsem ti fotky."

"Jo, viděla jsem. Upřímně ti závidím, vypadá to tam skvěle. Koukám ale, že nemáte moc hezký počasí."

"No to moc ne, ale ujde to. Těším se už domů. A jak se máš ty?" zajímal se Felix. Hyunjin vedle něho seděl a poslouchal jejich rozhovor.

"Ještě je to dobrý."

"Ještě?" podivil se blonďák.

"No, tak mám celý dům pro sebe. Upřímně bych si přála, aby ten nafoukaný idiot nestihnul letadlo a zůstal tam. Nejlíp napořád. Otec dnes přišel na jeho absenci ve škole a vyváděl jako divý. Pěkně si to odskáče, až přijede. Moc mu to přeju," zasmála se Yeji, ale naopak Felix ztuhl. Hleděl na staršího vedle sebe, který propaloval pohledem telefon. Nejednalo se ale o nenávistný pohled. Po chvíli oba chlapci navázali oční kontakt, který ale starší přerušil tím, že se znovu zahleděl do moře. Felixovým uším neunikl tichý povzdech.

"Haló? Lixi? Jseš tam?" ozvalo se z telefonu. Blonďákovi úplně vypadlo, že stále probíhá hovor.

"J-Jo, jsem. Jen už musím končit, promiň. Napíšeme si potom. Pozdravuj Jisunga."

"Budu, tak se mě-" Felix ukončil hovor a nechal telefon položený mezi nimi. V hlavě mu šrotovala kolečka. Prohlédl si staršího a přemítal nad tím, co slyšel. Je pravda, že Yeji se o svém bratrovi vždycky vyjadřovala negativně. Snad si nevzpomíná na den, kdy o něm řekla něco pěkného. Nikdy mu to nepřipadalo zvláštní. Byl to přece šikanátor a povrchní hajzl, přišlo mu to oprávněné. Najednou mu ale její slova připadala... hrubá. To ho až tak nemá ráda? A co zbytek jejich rodiny? Yeji vždycky mluvila o jejich matce, se kterou má podle všeho skvělý vztah.

"Nech si ty lítostivé pohledy pro někoho jiného, jasný?" ozval se podrážděně Hyunjin, aniž by se na mladšího podíval.

"Promiň," automaticky se omluvil a sklopil zrak. Proč všichni lidé v jeho okolí mají tak komplikovaný vztah se svými sourozenci? Dál tam vedle sebe seděli, aniž by jeden z nich něco řekl. Pozorovali moře, netušící co se tomu druhému honí hlavou. Felix z batohu vyndal malý balíček brambůrků, který otevřel a položil mezi ně tam, kde byl stále jeho telefon. Šustění pytlíčku přilákalo staršího pozornost. Pohlédl na pytlíček mezi nimi, pak na Felixe a znovu se otočil. Po chvíli ale natáhnul ruku a vzal si jeden brambůrek. Felix napodobil způsob, kterým seděl a opřel se o vlastní batoh.

"Když se mi nevysmíváš, tak jsi docela fajn," promluvil a narušil tak ticho.

"V tom případě mlčím," odpověděl mu rázně Hyunjin. 

"To máš pravdu," mladší se rozhodl mu nic nevyvracet a raději být na stejné vlně jako on. Seděli tam skoro hodinu, kdy už začalo foukat a blížil se čas odjezdu. Hyunjin se zvedl a vzal prázdný pytlíček, aby ho vyhodil. Ač se jednalo o obyčejný čin, Felix se nad tím pousmál. Pozoroval Hyunjina, jak odchází. Uvnitř sebe byl ale spokojený. Nezjistil, co staršího trápí, ale byl tu s ním. Měl ze sebe dobrý pocit, který se proplétal s ještě dalším, kterého si zatím Felix rozhodl nevšímat.

... Fall in Love in London ...