"Lee Felix se dostaví o velkou přestávku do ředitelny," ozval se třídou hlas paní zástupkyně. Všichni ve třídě se otočili, aby mohli pohlédnout na zmiňovaného chlapce, který seděl u okna a poctivě opisoval zadání z učebnice. Felix se pod tlakem narovnal a nervózně se podíval na svého spolužáka, který seděl vedle něj. Ten ale vypadal stejně zmateně jako on sám.

"Cos provedl, blonďáku?" zeptal se jízlivě chlapec sedící o lavici za nimi. Felix byl již na tuto přezdívku zvyklý, ale lhal by, kdyby tvrdil, že se mu líbí. Dlouhou dobu se kvůli ní nenáviděl a opravdu uvažoval nad tím, že si své vlasy nechá obarvit. Byl jediný Korejec s blonďatými vlasy široko daleko. Sám si není přesně jist, jak dosáhl svého vzhledu, ale učitelka biologie ho ráda používala jako příklad genetiky, kdy se vzhled dědí ob generace.

"Drž hubu, ty máš co říkat s tou tvou zelenou palicí," odsekl Jisung a otočil se zpět čelem k tabuli. Paní učitelka se zamračila, ale nenapomenula je. Na tohle občasné pošťuchování byla zvyklá a kdyby je měla pokaždé trestat, už by se z toho zbláznila. Hodina se dále nesla ve stejném duchu, jako se hodina matematiky vůbec může nést. Studenti tupě zírali do svých sešitů, snad jako by doufali, že se řešení matematických rovnic objeví samo. A to se jednalo o látku z deváté třídy. Jakmile zazvonilo, třídou se rozeznělo skřípání židlí a hlasy studentů. Nikoho nezajímalo, že paní učitelka stále mluví.

"Felixi, co se děje?" objevila se u lavice dvou chlapců dívka jménem Yeji. Světle hnědé vlasy měla spletené do dvou copů a uniformu měla perfektně upravenou.

"Vůbec nemám páru, co jsem udělal," přiznal Felix a nervózně se podrbal na hlavě. Absolutně netušil, co se děje a proč je zavolán do ředitelny. Nevybavuje si, že by něco udělal. Možná na něho někdo něco hodil. Vůbec by se nedivil, kdyby v tom měla prsty Jungkookova parta. Tuhle skupinku z vyššího ročníku Felix nemohl vystát. Byli to klasičtí agresoři, co šikanovali mladší, ulévali se z hodin, kouřili na záchodcích a motali hlavu většině studentek. Bohužel měl Felix to štěstí, že kdykoliv byli někde poblíž, něco se mu stalo.

Naposledy zakopl o práh dveří, minulý rok upustil tác před celou jídelnou. Hned v prvním ročníku do jednoho z nich narazil a už tím se dostal na jejich hledáček. On není zrovna typ, co by se pouštěl do hádek, celkově se zapojoval do konverzace s cizími lidmi. A jak říká jeho kamarád Jisung, už třetím rokem si nechává srát na hlavu. On by se za sebe i postavil a odsekl, ale pokaždé kdy se o to pokusil, tak se mu vysmáli do obličeje. Opravdu je nemá rád, proto ho stále fascinuje, že tak skvělá holka jako Yeji, může mít tak zlého a proradného bratra.

"Už bych asi měl jít, co?" vůbec se mu nechtělo. Upřímně měl i trochu strach. V ředitelně byl jen párkrát a samotný majitel této místnosti není moc laskavý. Jde z něho strach, a proto se Felix ředitelně vyhýbá obloukem stejně jako Jisung hodinám geografie. I přes nechuť a strach se tedy zvedl a opustil třídu. Kráčel si to rušnou chodbou do prvního patra, kde se ona strašidelná místnost nacházela.

"Ale ale, pihakluk má průser!" uslyšel za sebou. Felix intuitivně zrychlil, aby se vzdálil od skupinky starších studentů. Momentálně byl do ředitelny schopný doběhnout, jen aby se nemusel potkat s nimi. Pihakluk, další z mnoha přezdívek, které mají za účel snížit nebohému chlapci sebevědomí. A to si na obličej každé ráno patlá korektor a pudr. Už třetím rokem jeho pihy nejsou vidět a jsou schované pod vydatnou vrstvou kosmetických produktů, přesto se této přezdívky ne a ne zbavit.

Felix konečně došel k ředitelně a chvíli váhal, jestli zaklepat nebo prostě počkat. Chtěl se otočit a vrátit se do třídy. Konečně se odvážil zvednout ruku a skoro neslyšně zaklepat. Sotva se dotkl dřevěného povrchu, dveře mu málem vlétly do obličeje, kdyby včasně neuskočil. Ředitel si ho přeměřil pohledem a pokynul mu, aby ho následoval. Felix se neochotně posadil na židli stojící před mohutným stolem z tmavého dřeva.

"Asi víš, proč tu jsi," promluvil pan ředitel a jeho slova vykolejila Felixe ještě víc.

"N-Ne, pane."

"Ty nevíš?" podivil se starší muž a na tváři se mu objevila překvapená grimasa. Felix tentokrát pouze záporně zavrtěl hlavou a raději sklopil pohled. 

"Vyhrál si první místo v psací soutěži, gratuluji. Myslel jsem, že už ti to řekli," oznámil všedně ředitel a pohlédl na chvíli z okna. Felixovi v hlavě začala šrotovat kolečka. Ano, na začátku roku ho donutila třídní učitelka se zapojit do jedné psací soutěže, protože podle ní je nejnadanější student ve třídě, co se psaní týče. Že by měla pravdu?

"První místo v..."

"V republice. Ano, úctyhodný výkon. Ještě nikdy se nám nepodařilo získat první místa ve dvou kategoriích," usmál se hrdě starší muž, začal něco hledat ve svých šuplících. Felix byl stále dost v šoku. On že je první v celé zemi? Jak je to možné? Postupně se ale začalo dostavovat nadšení a jeho koutky se rychle zvedly nahoru. Nechápal ale, proč se to dozvídá až teď, když pan ředitel počítal s tím, že už to ví. 

"Pane řediteli, proč jste mě tedy zavolal. Má to něco společného s tou soutěží?" optal se mladý hoch a s očekáváním hleděl na ředitele školy.

"Ano. Společnost, která organizuje všechny kategorie soutěže, financuje pro výherce dvou týdenní umělecký kurz. Letos se koná až v samotném Londýně. No není to skvělé?" Felix samým překvapením nedokázal udržet svou pusu zavřenou. Kurz v Londýně?! To je snad sen?!

"Všechny materiály ti pošlu na email. Pořádně si je pročti. Odlétá se v tuhle sobotu. Nemají to moc časově vymyšlené, ale co už. Tuhle příležitost se přece nenecháš ujít, no ne? Pojede vás celkem osm. Máš štěstí, že s tebou pojede i náš druhý výherce, takže nebudeš úplně mezi cizími lidmi. Budete po dvojicích bydlet v rodinách. Víc informací se dozvíš v emailu. Nebudu tě již zdržovat, za chvíli končí přestávka. Nezapomeň potvrdit účast!" domluvil a s úsměvem pokynul ke dveřím. Felix poděkoval a opustil ředitelnu. Stál před dveřmi a hleděl do prostoru zpracovávajíc všechny nové informace. Až zvonění ho probralo z transu a on si uvědomil, že se stále nachází na chodbě.

***

"Děláš si prdel?! Londýn? Já chci taky!" zvolal Jisung stojící vedle blonďatého chlapce, který se snaží trefit klíčky do dveří. Přesně věděl, jak bude jeho kamarád reagovat, proto počkal, až budou pryč ze školy. Nechtěl, aby hned celá škola věděla, že vyhrál. Stejně se to dozví, ale nemuselo to být hned.

"Taky tomu nemůžu uvěřit," přiznal a sundal si boty.

"Čemu nemůžeš uvěřit?" ozvalo se hned z kuchyně, která se nacházela vedle chodby. V průchodu se objevila žena s hnědými vlasy svázanými do jednoho copu a se zástěrou.

"Felix vyhrál nějaký umělecký kurz v Londýně! Odlétá už v sobotu," vyhrkl Jisung a ani nenechal promluvit chlapce, kterého se to týkalo. Chlapec menšího vzrůstu byl v domě Lee častým a vítaným hostem. Celá rodina si na jeho přítomnost již zvykla, někteří s jistou dávkou nevole jako třeba Felixův mladší bratr Jeongin.

"Počkejte, to myslíte vážně?" optala se paní Lee, která byla zvyklá, že Jisung často plácá hlouposti. Když ale její syn s úsměvem přikývl, rychle k němu přiběhla, aby ho mohla obejmout. Byla to radostná novina, kterou okamžitě musela zavolat svému manželovi, který se stále nacházel v práci. Chlapce mezitím propustila a oni se odebrali do Felixova pokoje, který se nacházel v prvním patře hned naproti koupelně. 

"Je to hustý, co?" promluvil zasněně Jisung rozvalujíc se na posteli druhého. Opravdu se tu choval jako doma.

"To teda," odvětil s úsměvem na tváři Felix a posadil se ke stolu, kde zapínal svůj notebook. Rozklikl požadovaný email, který mu ještě dopoledne poslal ředitel školy. Byly to čtyři A4 textu, a zatímco si je Felix pečlivě pročítal, jeho kamarád mezitím otevřel skříň a letmo očima přejel po jejím obsahu.

"No nekecej, ještě budeme muset jít nakupovat," prohlásil Jisung, ale odpovědi se mu nedostalo. Protočil očima a začal vytahovat oblečení ze skříně. To, co ho zaujalo, položil na postel, ale většinu pouze házel na zem, protože jednotlivé kousky uznal za neadekvátní.

"Sungu, co to děláš?" napomenul s úsměvem svého kamaráda Felix, když konečně vše dočetl.

"Snažím se najít nějaké dobré oblečení, ale ty tu máš jen svetry, svetry a svetry. Nosíš vůbec něco jiného?" položil druhý otázku, na kterou ale dávno znal odpověď.

"V Anglii bývá chladno, svetry se budou hodit," konstatoval Felix zvedajíc se ze své židle, aby mohl posbírat své oblíbené kousky ze země.

"To máš pravdu, ale viděl jsi někdy lidi v Londýně? Všichni tam chodí oblečení, jako by neustále probíhala nějaká fashion show. Model vedle modela a ty tam půjdeš ve svetru. Hlavně holky tam mají hezký," skoro se až zasnil, mezitím co se přesunul do šuplíků.

"Sungu, víš moc dobře, že mě holky nezajímají," promluvil Felix, který několikrát po dobu Jisungova monologu protočil očima.

"A jo, ale kluci tam taky ujdou, neboj," mrkl na něj od skříně, od které se konečně vzdálil, a opět se rozvalil na posteli, která teď ale byla plná oblečení.

"Nejedu tam někoho balit, chci se pořádně soustředit," řekl jasně a rozhodně chlapec s blonďatými vlasy.

"No to bude nudaaaaaaaa!"

"Ach jo Sungu, že já se s tebou vůbec bavím," prohlásil se smíchem Felix zvedající se pro kufr, kam se následně pokusí všechny ty věci narvat. Trvalo to dlouho, ale dost se společně nasmáli. Jisung napsal domů, že zůstává u rodiny Lee i na večeři, tím pádem se chlapci mohli bavit a pošťuchovat ještě dlouhou chvíli.

"Řekli ti vůbec, kdo je ten druhý, co s tebou pojede?" zeptal se zvědavě, načež blonďák pokrčil rameny. Nikdo mu tuto informaci nesdělil.

"Počkej, to musíme zjistit!" vyhrkl Jisung a už si sedal do židle k notebooku. Začal něco horlivě psát a následně scrollovat níž. Felix se zvednul z postele a přistoupil k němu a pozoroval, co jeho kamarád dělá. Byli na stránkách společnosti AFS, která opakovaně organizuje jednotlivé kategorie soutěže. Jisung scrolloval dál, až narazil na blonďákovo jméno s fotografií. Felix se trochu zastyděl, protože dle jeho úsudku na fotce nevypadal zrovna nejlépe. Chlapce menšího vzrůstu to ale nijak nezajímalo a pokračoval v hledání. Postupně projížděl jednotlivé kategorie, a jakmile se dostali k malbě, v obou chlapcích hrklo při pohledu na první fotografii.

***

"Ha, to není ani možný!" smál se hlasitě Jeongin, až málem shodil ze stolu své jídlo. To však nebylo v jeho aktuálním zájmu.

"Ty sotva vylezeš ven, máš jediného, dost otravného, kámoše, ale na trip do Londýna s tebou jede Hyunjin. Hwang Hyunjin, no chápeš to?!" nemohl se bratrovi vysmívat dlouho, protože jejich matka toto chování shledala za neakceptovatelné.

"Snad budeš slušný ke svému staršímu bratrovi. Kdo je vůbec Hwang Hyunjin?" pokárala ho, ale vzápětí se otočila na svého staršího syna s pozvednutým obočí. Felix jí to úplně nechtěl vysvětlovat.

"Jeden populární kluk z maturitního ročníku. Je docela namyšlený," odpověděl jí a doufal, že už se nebude na nic vyptávat. Jak Jeongin, tak Jisung vyprskli smíchy, protože to, co Felix řekl, byla naprostá kravina. Hyunjin JE arogantní, sebestředný a neschopný idiot, který si rád zvedne ego šikanou mladších. Jediná pravda je, že opravdu, jako zbytek Jungkookovy party, letos maturuje. Felix se nemůže dočkat, až mu tahle skupinka zmizí ze života.

... Fall in love in London ...

Vítejte drazí čtenáři,

jsem ráda, že jste dali této knížce šanci. Moc doufám, že vás nezklame. Však než začneme, chci pronést pár slov. Příběh, který se v knížce odehrává, je smyšlený. Naprosto respektuji všechny idoly, jejich záliby, koníčky atd. Nechci nikoho urazit ani pohoršit. Toto je moje čtvrtá knížka (první dvě jsem bohužel  nedopsala), proto buďte prosím shovívaví. 

Jedná se o knížku s krátkým a pohodovým příběhem. Nečekejte nějakou složitou zápletku. Celý rok 2023 jsem pracovala na své knížce Tajemství Hada a Orla, která mě vyšťavila po všech směrech, proto si i já potřebuju trochu odpočinout. Knížka je ale v něčem pro mě speciální. Před nějakou (dlouhou) dobou jsem byla se školou na týden v Anglii. Konkrétně jsme bydleli ve městě Worthing na jihu. Upřímně na to nemám moc dobré vzpomínky, protože všichni byli unavení a nemocní, pohádali jsme se, jedna rodina chytila covid a nic nešlo podle plánu. Možná proto jsem se rozhodla jednoho podzimního dne začít zničehonic psát tuhle knížku. Abych si na Anglii vytvořila lepší vzpomínky, protože teď bych se tam s radostí vrátila a nevnímám to až tak negativně.

Věřte mi, že je zvláštní psát a popisovat místa, na kterým jsem skutečně byla. Upozorňuji ale, že právě pouze místa a některé příhody (třeba 6. kapitola), jsou z mých vzpomínek, PŘÍBĚH JE KOMPLETNĚ FIKTIVNÍ A NIC TAKOVÉHO SE MI NESTALO. Berte to tedy v potaz, že většina děje je dílem mé fantazie.

Chtěla bych poděkovat lezalovaaa a Jananevim za jejich podporu. Druhé zmiňované děkuji, že si na mě udělala čas a zkonzultovala se mnou celou knížku a jako minule je jediná, která již teď ví konec. Oběma vám moc děkuji a těším se na to, až by řeknete své názory na konkrétní kapitoly.

Závěrečné informace ke knížce. Kapitoly budou vycházet každou STŘEDU a NEDĚLI (Může se stát, že výjimečně vynechám. Bude pololetí a na gymplu nás moc v toto období nešetří). Plán zní ale takto: 25 kapitol za tři měsíce (do konce března). Ano, takto krátce, ale nemějte obavy. Budu připravovat druhý, třetí a čtvrtý díl o podobné délce, takže to zabere celý rok. Jen doufám, že se knížka bude líbit, aby vůbec mělo smysl psát ty pokračování. Na začátku to bude trochu nudnější, protože se to nějak musí rozjet. Snad vás to neodradí. Předem děkuji všem, co budou komentovat a dávat kapitolám a votes. Moc mě to motivuje a pomáhá. A vítám všechny známé tváře, které mě doprovázeli při Tajemství a které se rozhodli dát šanci nové knížce.

LOVE U *ANNIE*