Aaron

Následující dny jsem si připadal jako ryba na suchu. Furt jsem se nepřítomně a naprosto bez energie plácal z jednoho místa na druhé. V pátek večer jsem se přiměl prohledat skříň a vybrat nejvhodnější smoking, který na sebe v neděli navleču. Nebylo to vůbec těžké, protože jsem jich zas tolik neměl, ale i tak jsem se snažil ten výběr protahovat, protože mě už začínalo unavovat jen sedět a čumět do neurčita.

Když jsem byl o půlhodiny později rozhodnutý, co na sebe nakonec o víkendu navlíknu, donutil jsem se převléct do sportovního oblečení a jít se trochu protáhnout.

Naběhal jsem během následující hodiny pět velkých běžeckých okruhů v Central Parku, a když jsem pak rychlou chůzí míjel kolemjdoucí, budova po mém boku mě přiměla zastavit. Zvedl jsem hlavu, přimhouřil oči proti slunci a přečetl nápis Street Espresso. Sem jsem vzal Lexie v den, kdy jsme se poznali.

Navalila se na mě neuvěřitelná nostalgie. Byla tak silná, že mi vehnala slzy do očí. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Nebrečel jsem v podstatě nikdy kvůli ničemu a nikomu, tak proč mě nějaká Lexie měla takhle v hrsti? 

S hlubokým nádechem jsem vešel dovnitř, a třebaže tu byla pěkně odrazující fronta, řekl jsem si, že nemám kam chvátat.

Alex

Naklonila jsem se nad obrovský hrnek kávy a zvedla oči k Monice, která jen vrtěla hlavou. ,,Vážně skvělý nápad vzít si prášky na spaní v pět ráno. Divím se, že jsi vůbec byla schopna pracovat."

Zívla jsem. ,,Nebyla. Táta mě pustil o tři hodiny dřív. To víš, ať mám dostatek času přichystat se na svůj velký den."

,,Takhle sis to asi nepředstavovala, že?"

,,Ne... Ale co už, začínám pomalu rezignovat."

,,To nedělej," řekla přísně. Normálně bych na ní nejspíš poplašeně zamrkala, ovšem teď jsem se jen ušklíbla. ,,Neřeš to. Chci už mít tenhle týden z krku a... no... pak snad ještě bude existovat nějaký život, který si dokážu vychutnat."

,,Mluvíš jako optimistický sebevrah."

,,Ale ne, takhle to není, jen-" Ať už jsem chtěla říct cokoliv, mé myšlenky se komplet rozutekly ve chvíli, kdy jsem zabloudila pohledem ke frontě v místní kavárně a zahlédla tam stát Aarona.

,,Počkej, Alex, kam se ženeš?"

,,Nekřič!" zasyčela jsem na ni a obě nás zamkla v malé záchodové kabině. ,,Viděla jsem Aarona."

,,Vážně? Já už se bála, že jsi někde zahlédla démona."

Aaron

Uběhlo deset minut a já měl pocit, že se fronta vůbec nezmenšila. Navíc tu bylo hrozné dusno.

Kašlu na to, pomyslel jsem si a provlékl se tou masou lidí, abych se dostal na čerstvý vzduch. Doběhl jsem k nejbližší lavičce a na chvíli se posadil.

Byl jsem opravdu nesmírně překvapený z toho, v jakém stavu se nacházím. Nikdy by mě nenapadlo, že na mě bude mít jakýkoliv vztah s jakoukoliv osobou takhle velký dopad. Myslel jsem si, že stojím nohama pevně na zemi a že mě jen tak něco nevykolejí a fakt, že se mé rádoby zásady začaly bortit jako domeček z karet mě přiváděl k nepříčetnosti. Cítil jsem v nitru neovladatelné nutkání učinit něco, co by mi tu bodavou bolest vyhnalo z těla ven.

No jasně...

S novým nápadem jsem byl v mžiku na nohou a zase jsem běžel. Netušil jsem, co vlastně dělám, ale hlas v mém podvědomí mi bez ustání našeptával, že je to tak správně.

**

Sobotu jsem strávil prací. Opravil jsem všechny písemné práce, které jsem tak dlouho odkládal a zabralo mi to dohromady něco okolo osmi hodin. Když jsem večer ulehl kolem půlnoci do postele, celá pravačka mě bolela, jak jsem s ní celý den psal. Samozřejmě jsem ještě několik desítek minut čuměl do zdi a přemýšlel, jestli jsem neměl říct ano, když mi Dawe uprostřed dne zavolal a navrhl mi falešnou rozlučku se svobodou. Věděl jsem ovšem, že by to bylo naprosto zbytečné. Čím méně věcí budu prezentovat jako skutečné, třebaže jsou falešné, tím lépe.

Tu noc jsem naspal ani ne tři hodiny, ale když už jsem na chvíli usnul, zdály se mi všemožné verze o tom, co mě čeká a nemine za pár hodin.

**

,,Sydney, já jsem v panice," zašeptal jsem, když mě s úsměvem obešel Henry, náš takzvaný oddávající. Byl v mém věku, ale měl daleko víc mimických vrásek a pár šedin po stranách, což z něj dělalo spíš udržovaného padesátníka než zanedbaného pětatřicátníka.

,,Nebuď, všechno jde skvěle. Raději se pojď seznámit s rodiči své nevěsty."

,,Už jsem s nimi mluvil. Jsou fakt milí, ale její máma na mě koukala jak na kus flákoty."

Luskla prsty a ukázala mi při tom světle nalakované nehty. ,,To je náhodou dobré znamení! Musí si myslet, že si její dcera umí vybrat."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Musím na záchod."

,,Dobře, ale hlavně nechoď zadem. Je tam Alex."

,,No jo, falešný ženich nesmí vidět svou falešnou nevěstu před falešnou svatbou."

,,Nechceš to říkat ještě víc nahlas, do háje?!" napomenula mě a pořádně si lokla šampaňského, což mi zvedlo náladu. Naštvané sestřičky vždycky zvednou náladu.

Došel jsem do rozlehlého sálu a na chvíli zavřel oči, abych se uklidnil. Chtěl jsem to udělat až po svatbě, aby to bylo víc v klidu, ale nedokázal jsem čekat. Měl jsem tolik nezodpovězených otázek a v hlavě tolik verzí, jak by to mohlo dopadnout a celkově probíhat.

Ohlédl jsem se přes rameno, abych se ujistil, že jsem sám, obešel jsem masivní tmavě hnědé poschodí a odebral se k tomu zadnímu, které mělo podle všeho vést do místnosti, kde se nacházela Lexie. Když jsem nerozvážně strčil hlavu dovnitř, ztratil jsem schopnost dýchat. Lexie stála zády ke mně, rukama se opírala o balkon a hleděla před sebe.

,,Nejsem těhotná, jestli jsi přišel kvůli tomu," promluvila tiše.

Vida, za mě by nebyl dobrý stalker.

,,Kvůli tomu jsem nepřišel," promluvil jsem váhavě a udělal krok dopředu, abych za sebou mohl zavřít dveře. Pak jsem se na Lexie znovu zahleděl a projel mnou úžas. Byla oblečená do sněhově bílých šatů, které obepínaly její drobnou postavu, a vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu.

,,Aha. Tak kvůli čemu?"

Dovolil jsem si pár dalších kroků jejím směrem. ,,Jsi nádherná. Úplně mi vyráží dech, jak jsi krásná."

Konečně se ke mně otočila a usmála se. Jestli mi zezadu připadala krásná, zepředu byla dokonalá. Díky staženým vlasům jí ještě víc vynikly jemné rysy. Vypadala jako umělecké dílo.

,,Díky. Tobě to taky sluší," řekla, hlasitě polkla a krátce se kousla do rtu. ,,Tohle nosí smůlu, víš to?"

,,Jo. Ale možná jsem přišel právě proto, abych smůle nedal šanci."

Zachvěla se a trochu couvla. ,,Aarone, prosím... Já opravdu cítím, že potřebuji začít znovu. Raději si dvakrát rozmysli, co potřebuješ ty, než-"

,,Ale já vím, co potřebuju, prdelko."

Ve tváři se jí mihla frustrace. ,,Nemůže nám to klapat. Jsme úplně jiní."

,,Mýlíš se. My máme společného víc, než si myslíš. Ta naše tvrdohlavost, nutkání pořád si něco dokazovat a taky fakt, že vždycky máme svou pravdu, nás dovedl až sem. A já mám plán."

,,Plán?"

,,Ano," přitakal jsem. ,,Můžu tě s ním seznámit?"

Váhavě pokrčila rameny.

,,Dobře... Jen úplně nevím, jak to pojmout," zasmál jsem se vykolejeně a Lexie téměř protočila oči, ale na poslední chvíli se ovládla, protože jí zřejmě došlo, že už by to bylo moc. ,,Aarone, už nechci nic hrát. Nezlob se, že jsem takhle úmorná, ale toužím po něčem skutečném. A chci to dostat od muže, který to bude dělat proto, že chce, a ne proto, že se mi bude snažit dokázat, jak-"

,,Lexie..."

S vyvalenýma očima a pootevřenou pusou sledovala, jak si před ní klekám na jedno koleno a snažím se co nejrychleji vyndat tu zatracenou krabičku z vnitřní strany saka. ,,Alexandro Zoe Dayová-"

,,Aarone, tohle ne. Já nechci, abys-"

,,Abych co?"

,,Abys dělal něco, co nechceš."

Pomalu jsem vydechl. ,,Byl jsem hlupák, Lexie. Nikdy jsem na tebe nepomyslel jako na ženu, se kterou bych mohl strávit zbytek života, protože jsem si nechtěl přiznat, že bych možná něco takového opravdu chtěl. Ale teď, po všech těch lžích, cítím potřebu být čestný. Už nechci lhát. Nechci lhát našim, nechci lhát tobě a už vůbec ne sobě samotnému, protože jsem si uvědomil, jak moc jsem si tím celý svůj dosavadní život škodil. A i když ti to teď musí připadat jako další cesta do pekla, já to myslím smrtelně vážně. Chci, aby ses stala mou ženou."

V očích se jí zaleskly slzy. ,,Aarone, já... já nevím. Vůbec nevím, co mám teď dělat. Já... já se jenom bojím. Moc se bojím. Po tom všem s Joshem a... taky-"

,,Miluju tě."

Zamrkala a na tvář jí dopadla osamocená slza.

,,Ano, je to tak, miluju tě. Bože, já vím, že tohle je příšerné klišé! Mohl bych ti teď říct, jak bez tebe nedokážu žít, jak mě touha po tobě srazila na kolena a spoustu dalších přetažených keců, ale to nechci. Nesnažím se ti tu říct, že bez tebe nemůžu žít, ale nemůžu popřít, že představa života bez tebe se mi vůbec nelíbí. Nechci se loučit."

Zkroutila rty, jak se snažila potlačit pláč. S povzdechem jsem ji chytil za ruku a začal si pohrávat s jejími drobnými prsty. ,,Vím, že to zvládneme, Lexie. Teď už jsme mnohem silnější, než jsme byli na začátku."

Zaculila se a setřela mi slzu, která přetekla přes okraj. Evidentně to bylo nakažlivé. ,,Máš pravdu, jsme teď daleko silnější."

Vyčkávavě jsem nadzvedl obočí. ,,Takže?"

,,Takže říkám ano."

Úlevně jsem ji pustil, vytáhl z krabičky prsten a znovu se chopil její ruky. ,,Tentokrát není od Vietnamců, neboj."

Její zvonivý smích se rozlehl po celé místnosti. S řádnou pečlivostí jsem jí navlékl kroužek, který padl jako ulitý a v mžiku jsem byl zpátky na nohou, abych ji po těch několika dnech, které mi připadaly jako měsíce, mohl znovu stisknout v objetí. S tichým zasténáním jsem ji políbil na rty a snažil se co nejvíce ovládat, abych jí nezničil makeup, který měla bezpochyby na svědomí Sydney.

,,Můj Bože," zašeptala mi do rtů. ,,Jsem tak ráda, že..."

,,Já taky, prdelko, strašně se mi ulevilo, že..."

Zasmáli jsme se tomu, jak jsme oba nebyli schopni dokončit myšlenku. Lexie se mi na několik vteřin zadívala do očí a pohladila mě po čelisti. ,,Nový začátek, dobře? A všechno už bude skutečné."

Taky jsem se dotkl její tváře. ,,Od prvního okamžiku to bylo všechno skutečné. Jen nám chvíli trvalo, než jsme si to přiznali."

KONEC

Příběh Alex a Aarona byl zpočátku jen takovým chvilkovým nápadem, který jsem měla v plánu zavrhnout, protože jsem neměla tušení, jak bych to mohla uchopit a neztratit se v tom. Nicméně po zkušenostech s předchozími příběhy jsem si řekla: Hele, proč ne? Máš čtenáře, kteří jsou ochotni být s tebou i nadále, a to při lecjakém experimentu. A mám pravdu, že? Vy jste to totiž se mnou opět nevzdali a opět jste mě doprovodili až k samotnému konci. Takže Vám chci opět za všechno nesmírně poděkovat, protože nemáte ani tušení, v kolika věcech mi pomáháte. Dali jste mi totiž svou podporou možnost dělat to, co mě už snad ani nemůže víc bavit! Takže než mě, jak máte ve zvyku, začnete topit v komentářích, ve kterých budete psát, jak jsem skvělá, uvědomte si, že to není nic proti tomu, jak JSTE SKVĚLÍ VY! DĚKUJU!❤️

Vaše Teres