Alex

Vstupní hala AKA hotelu byla narvaná k prasknutí. Byl začátek měsíce, takže to nebylo nic překvapujícího, nicméně i tak jsem byla od rána na roztrhání a přála si, abych aspoň na chvíli mohla zalézt někam do kouta a podívat se, jestli mi nepřišla  zpráva.

Ne, nebylo to tak, že bych očekávala jakýkoliv projev zájmu od Joshe, to vůbec ne. Vlastně jsem se přes něj začínala docela dobře přenášet.

.

.

.

Eh, proč vám lhát. Samozřejmě jsem stále doufala, že se něco změní. Že se to vrátí ke staru, tentokrát ale bez nevěry. Byla jsem tak hloupá, že bych byla schopna mu to všechno odpustit.

Když mi bylo takových patnáct, snila jsem o své budoucnosti v superlativech. Vlastně jsem se občas zarazila a ptala se sebe samotné, jestli je nutné dívat se na všechno realisticky pouze z důvodu, že už na to mám údajně věk. I když, nalijme si čistého vína, vytáhnout na Aarona tuhle praštěnost s vymyšleným vztahem nemělo s realistickým uvažováním nic společného. Bylo to prostě jen praštěné.

,,Zlato!"

Otočila jsem se čelem k tátovi, který zrovna obcházel pult recepce, za kterým jsem postávala. Krátce jsem ho objala a vykouzlila úsměv té jeho malé holčičky, který tak zbožňoval. ,,Ahoj, díky bohu, že jsi tady! Je teprve... ukaž... půl desáté! Půl desáté a já už jsem na odpis."

Táta se zasmál a pohlédl na to šílenství okolo nás. ,,Jdi se raději podívat do apartmánu pana Wellericha, jestli tam má vše, co si vyžádal. Měl by tu být asi za půl hodiny."

Přikývla jsem a po cestě k výtahu se vyhnula hned třem vozíkům se zavazadly. Ve výtahu pro personál jsem zvolila střešní patro a při cestě nahoru si nepřítomně podupávala do rytmu tiché melodie, která hrála v kabině.

Asi jste se už zamysleli nad tím, kdo je ten pan Wellerich, že? Wellerich je jeden politik, který k nám jezdívá pokaždé, když musí pracovně navštívit New York. Vždy sem přijíždí se svou ženou a třemi dětmi a vždy bydlí ve stejném apartmánu, v tom jediném, který na střeše máme. Vlastně je ho pro něj škoda. Jeho děti nejsou zrovna poslušné a téměř vždycky něco nemilosrdně zlikvidují. A myslíte si, že to pan Wellerich pak uhradí? Ne. Takhle totiž zůstávají lidé zazobanými.

Dveře se otevřely a já vstoupila do chodby, která byla přesycená vůní kůže, jež bezpochyby vycházela z kožených sedadel.

Vložila jsem univerzální klíč do zámku a otevřela dveře. Už dlouho jsem tu nebyla, takže jsem se opět nemohla vynadívat. Byla to tehdy velká investice, takže jsme se rozhodli, že pobyt ve střešním apartmánu nebudeme nabízet za lehce zvýšenou cenu, ale rovnou za dvojnásobek ostatních apartmánů. Abych byla upřímná, ani bych se nedivila, kdyby pan Wellerich říkal svým dětem, že v hotelu AKA je jejich povinností vždy rozflákat alespoň jednu věc.

S tichým uculením jsem za sebou zavřela dveře a na chvíli se zaposlouchala do toho ticha, které narušovaly jen zvuky z přelidněných ulic. Naše okna těsní dobře, o tom žádná, ale velkoměsto je prostě velkoměsto. To nikdy nespí.

S myšlenkou na spánek jsem se podívala na velkou manželskou postel, kde by se mohla vyspat celá Wellerichova rodina. Vlastně bych řekla, že jejich nejstarší dcera si k nim v noci občas vleze. Je to hrozné zvíře, ale zároveň to bude určitě mazel. Já jsem taky vždycky byla mazel. To vás asi nepřekvapilo, že?

Chvíli jsem s tím pokušením bojovala, ale nakonec jsem stejně neodolala. Přešla jsem na opačnou stranu místnosti, pořádně se rozeběhla a s vyjeknutím dopadla na měkoučkou matraci. Připadala jsem si přitom jako Vivian z Pretty woman a musela jsem se tomu hlasitě zasmát. Pak mi ale mobil oznámil, že mi přišla smska a já v mžiku ztichla, po úsměvu už ani stopy. Po zadku jsem se došoupala na kraj postele a postavila se, abych dala přehoz a polštáře do původního stavu. Přešla jsem k oknu a vytáhla mobil z kapsy.

Musíme si promluvit, Alex, psal Josh. Spustila jsem oči z displeje a dívala se dobrých dvacet vteřin na stříbrný lustr, který mi visel téměř nad hlavou. Nutně jsem potřebovala zahnat slzy. Kdybych se totiž vrátila do vstupní haly s popraskanými žilkami v bělmu, táta by okamžitě vyhodnotil situaci. Větu Musíme si promluvit, Alex mi řekl těsně předtím, než na mě vybalil, že spal s jinou.

Zhluboka jsem se nadechla a roztřesenými prsty napsala: O čem?

Když jsme byli ještě spolu, vždycky jsem mu ke zprávě přihodila nějakého smajlíka. On nikdy, ale to jsem nebrala jako špatné znamení. Je to chlap, ti přece nepoužívají smajlíky. Jenže mně se to v tu chvíli hodilo, že jsem mu je dřív psala. Teď jsem mu zprávou bez smajlíka dávala najevo, že se mi nechce nic řešit.

Telefon si znovu vyžadoval mou pozornost.

Ty moc dobře víš, o čem si chci promluvit. Uvedl jsem věci na pravou míru. Připadá mi fér, abys udělala totéž.

Sakra...

Zamračila jsem se, protože jsem najednou nevěděla, co mám odepsat. Nakonec jsem usoudila, že bude nejlepší zavolat Aaronovi, třebaže jsem si nebyla ani zdaleka jistá, jestli je to dobrý nápad. Zvedl mi to až na nějaké patnácté zazvonění, už jsem to téměř položila.

,,Ano, Lexie?" vydechl hlasitě. Zdálo se, že pro ten mobil musel běžet.

,,Ahoj, volám o pomoc."

,,Povídej," vyzval mě a stále funěl.

,,Není ti nic?"

,,Ne, není. Jen mám hodinu, takže jsem musel vyběhnout na chodbu, a protože jsou studentky zvědavé, seběhl jsem dolů, aby nic nezaslechly. Vytrhaly by ti všechny vlasy, prdelko, kdyby přišly na to, co spolu děláme."

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a nemohla ignorovat fakt, že na mě má Aaron se svým smyslem pro humor značně pozitivní vliv. Už mi nebylo tak mizerně jako před pár vteřinami. ,,Ovšem, to se nesmí stát. Poslyš, teď mi psal Josh, že se chce sejít. Teda... on vlastně nenapsal, že se chce sejít, jen že si musíme promluvit, ale pochybuju, že by chtěl zrovna mě a mého nového přítele řešit po telefonu. A než začneš něco říkat, tak ne, nejde o nic jiného. Určitě je nepříčetný od chvíle, kdyby viděl, jak se líbám s jiným."

,,No, vždyť o to šlo! Jen ať si to vyžere!" 

,,Jenže já teď nevím, co mám dělat."

,,Ale víš, Lexie. Prostě se s ním sejdeš a řekneš mu, že už je ve hře někdo jiný a že mu přeješ štěstí s tou jeho plastovou barbínou, protože fakt, že mu budeš přát jen to dobré, a to i po tom, co ti provedl, ho nasere úplně nejvíc. Věř mi."

Už jsem se nadechovala, abych na jeho návrh zareagovala, ale on ještě neskončil. ,,Budeme spolu domluveni, že mi napíšeš, až budete u konce a já si pak pro tebe přijdu, protože to přítel dělá."

Ušklíbla jsem se. ,,Bůhví, že ty o tom tooolik víš."

Na chvíli se odmlčel. ,,To bylo poněkud kousavé, Lexie. Skoro jako bys byla jedna z mých studentek."

Také jsem se na chvíli odmlčela a přemítala, jak můžou být některé holky tak drzé. Pak jsem si ale uvědomila, že i já jsem drzá, když jsem vzala v úvahu, že jsem proti Aaronovi opravdu jen malá holka, která je oficiálně dospělá asi tak pět minut. ,,No, to naštěstí nejsem, protože pak bych asi propadla."

Aaron se hlasitě zasmál. ,,Fajn, teď sis mě udobřila. Takže domluveni? Prostě mu napiš, že se sejdete."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,No tak... tak dobře. Ale opravdu pro mě přijď. Nesmíš mě nechat ve štychu!"

,,Nejsem tu od toho, abych tě nechával ve štychu."

Usmála jsem se. ,,Děkuju ti."

Ukončila jsem hovor a shledala, že mám od Joshe další smsku. 

Budu předstírat, že mi neodepisuješ, protože máš hodně práce, ale uvědom si, že mi nedělá problém zajet za tebou do hotelu při pauze na oběd. A ty víš, že vím, v kolik hodin ji máš.

Pocítila jsem nával hněvu. Sekýroval mě, jako kdybych byla pořád jeho, což jsem teda rozhodně nebyla!

Ano, mám hodně práce. Klidně se spolu můžeme sejít a promluvit si, i když nechápu, co bych ti měla vysvětlovat, když jsme se rozhodli jít si každý svou cestou. Na druhou stranu nevidím důvod, proč bych měla předstírat, že se neznáme, takže budiž. 

Odeslala jsem zprávu a rychle napsala Aaronovi, protože mi až opožděně došlo, že jsem se ho měla nejdřív zeptat, jestli dnes večer může. K mému štěstí odepsal, že to pro něj nebude problém. V tu chvíli jsem dostala zprávu i od Joshe.

Končíš dneska v šest, že? Vyzvednu tě.

Opět jsem napsala Aaronovi a ten mi poradil, abych ho ještě trochu vyprovokovala. Věděla jsem, že to není správné, ale chtěla jsem cítit zadostiučinění, takže jsem ho poslechla.

Ne, to ne. Mám ještě nějaký plán. Mohla bych až na sedmou. Místo si urči sám, ale žádnou restauraci, protože přijdu už najedená.

Aaron byl přesvědčený, že když dorazím na schůzku údajně najedená, Josh si z toho logicky vyvodí, že jsem byla na rande se svým novým přítelem.

Trvalo docela dlouho, než mi odepsal. Mezitím jsem zkontrolovala, jestli je v apartmánu vše potřebné a pak jsem se vrátila zpátky na chodbu, abych už jela dolů. Nechtěla jsem, aby táta makal sám. Když jsem nastoupila do výtahu a zvolila přízemí, mobil se znovu ozval.

Jak chceš. Sejdeme se v sedm v Royal Cafe.

Sama pro sebe jsem si přikývla a napsala Aaronovi. Jeho odpověď přišla téměř okamžitě.

Prima! Takže tě vyzvednu v šest.

Počkat, cože? Vždyť se mám s Joshem sejít až na tu sedmou.

Výtah oznámil, že jsem v cíli ve stejnou chvíli, kdy mi začal zvonit telefon. ,,Ano?"

,,Já vím, Lexie, nejsem natvrdlej. Vyzvednu tě v šest, protože spolu zajdeme na tu večeři."

,,To není nutné," zavrtěla jsem hlavou. 

,,Ale je to nutné, jíst přece musíme oba. Takže v těch šest před vchodem vašeho hotelu?"

Poraženě jsem svěsila ramena. Nemělo cenu se s ním dohadovat. ,,Dobře, pokud chceš."

,,Chci. Takže večer."

Podívala jsem se na telefon a s tichým zaúpěním ho vrátila zpět do kapsy. 

,,Tak co, zlato, je všechno v pořádku?"

Zatím ještě ne, tati, ale možná bude, proběhlo mi hlavou, načež mi došlo, že se ptá na apartmán pana Wellericha. ,,Jasný, neboj, na mě je přece spolehnutí."

Věnoval mi široký úsměv. ,,To samozřejmě je, beruško."

Zazubila jsem se na něj. 

Zvládnu to i bez Joshe, pomyslela jsem si. Dáme mu to s Aaronem pořádně sežrat a až bude dostatečně mimo dění, půjdeme si každý svou cestou. Nebo možná zůstaneme kámoši, ale přestaneme hrát tuhle komedii.

,,Promiňte, můžu se zeptat, kde je ten váš wellness?"

Otočila jsem se na mladou ženu, která držela v ruce batole.

,,Ano, jistě, následujte mě," řekla jsem a začala se znovu naplno věnovat své práci.