Alex

Jen taktak jsem dorazila domů, abych nepromokla na kost. Venku panoval hotový konec světa a mně lezlo na nervy, že tenhle zatracený byt nemůžu ještě na pár hodin opustit, a to i navzdory tomu, jak moc jsem byla unavená z práce.

S hlubokým nádechem jsem odložila igelitku s nákupem na jídelní stůl a vysoukala se z kabátu. Cítila jsem se celá olepená a špinavá, takže jsem opomenula fakt, že mi je hlady už úplně špatně a namířila si to do sprchy, abych ze sebe smyla vůni hotelu. Sice mi nijak zvlášť nevadila, ale to ještě neznamenalo, že bych ji musela cítit pořád, i mimo pracovní dobu.

Když jsem vylezla ze sprchy, došla jsem s županem a mokrými vlasy ke gauči, abych si vyměnila obvaz na noze. Ještě na začátku týdne jsem o tom zranění ani nevěděla, ovšem když jsem začala v noci utíkat před Aaronem, samozřejmě jsem si tím hojení vůbec neurychlila. 

Chvíli jsem jen seděla, zírala do neurčita a přemýšlela, jestli se nemám ozvat lékaři a říct mu o tom. Pak jsem ale usoudila, že tomu dám ještě pár dní a uvidím, jestli bolest bude ustupovat.

Z mého dumání mě vyrušil telefon. Se zaťatými zuby jsem docupitala do předsíně a vyndala mobil z kabelky. Když jsem shledala, kdo mi volá, došla jsem pomalým krokem zpátky ke gauči, sedla si na něj a čekala, až to Aaron vzdá. 

,,Sakra," řekla jsem si sama pro sebe, když mi bylo jasné, že to nehodlá položit. Proto jsem ho vytípla a odhodila iPhone na stůl. 

Netrvalo ani půl minuty a přišla mi od něj smska. 

Je to opravdu důležité.

,,No ovšem, jak by taky nebylo," prohlásila jsem se známkou sarkasmu, a když mobil začal znovu zvonit, překotně jsem se nadechla. ,,Ano?"

,,Ahoj," řekl a v jeho hlasu byla slyšet vděčnost. ,,Poslyš, potřebuju tvou pomoc."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jakou?"

,,Zase jsem něco totálně podělal."

,,Už to neřeš. Ať už jsi před kýmkoliv řekl cokoliv, nech to plavat. Ono to nakonec vyšumí."

,,Ne, věř mi, že tohle do ztracena opravdu nepůjde."

Únavou mi přepadla hlava na opěradlo. ,,Nech mě být."

,,Alex, moc tě prosím, potřebuju, abys mi pomohla!"

Na chvíli jsem se zarazila nad jeho oslovením, ale pak mi došlo, že dělám jen z komára velblouda. Alex je přece mé jméno. I tak mě to ale bůhvíproč zabolelo. 

Už pro něj nejsem Lexie?

,,Promiň, ale myslím, že už jsem se k tomu vyjádřila jasně. Vážím si toho vzkazu, který jsi mi nechal, protože jsi v něm byl vůbec nejupřímnější, co se známe, ale pokud jsi za tím viděl způsob, jak mě obměkčit, tak jsem z toho už asi vyrostla."

,,Ale-"

,,Aarone, já opravdu potřebuju svůj klid."

,,Já tě chápu, ale prosím, zkus taky ty pochopit mě. Nelhal jsem, když jsem říkal, že tě potřebuju."

,,Jasně, potřebuješ mě, abys mohl lhát."

Nastalo krátké ticho. 

,,Šel jsem za našima. Byla tam jen máma a Sydney. Řekl jsem si, že na ně vyrukuji s pravdou, jenže na poslední chvíli jsem ztratil odvahu. Ony, zvlášť Sydney, si tě nesmírně oblíbily a mně bylo jasné, že když jim to řeknu, zničí je to. Dal jsem jim totiž naději, že jsem schopný mít vztah. Proto jsem řekl, že jsem tě požádal o ruku."

,,Aarone!" zakřičela jsem a uhodila pěstí do potahu gauče. ,,Tohle už vážně přeháníš! Víš co? Já klidně teď budu za mrchu! Prostě si to vyřiď, jak chceš!"

,,Prosím..."

,,Ne!"

,,Představ si, jako to bude štvát Joshe, když budeme pořád spolu."

,,Mně je ale úplně jedno, jak bude Josh reagovat!"

,,Tomu přece sama nevěříš."

,,Ale co je ti po tom? Kvůli čemu jsem vlastně od rozchodu s Joshem všem lhala? Mě to vyčerpává, Aarone! A i když jsem se odhodlala dát ti najevo, co k tobě cítím, neznamená to, že budu skákat, jak ty pískáš!"

,,Lex-"

,,A mimoto, to ty jsi mě učil, abych si dokázala prosadit svou a neměla jen skloněnou hlavu."

,,Tak mi teď za to prokaž laskavost."

Na dobrých dvacet vteřin jsem se ztratila ve své frustraci, a když si Aaron krátce odkašlal, vrátila jsem se zpátky do reality. 

,,Promiň, ale nepomůžu ti," řekla jsem a v rekordním čase ukončila hovor, aby už nestihl říct nic dalšího, a protože jsem měla vážně pekelný hlad, odebrala jsem se do kuchyně.

**

Do postele jsem se dostala až po jedenácté a okamžitě jsem vytuhla, což bylo vážně s podivem. Už jsem snad ani nemohla mít víc zaneřáděnou mysl a to byl obvykle dostatečný důvod k tomu, abych většinu noci probděla, takže jsem byla ráda, že dnešek byl výjimka potvrzující pravidlo. Když mi pak v sedm zazvonil budík, cítila jsem se dostatečně čilá. Byla jsem připravená vstát a čelit všemu, co mě čekalo v práci. Ovšem ještě jsem se ani nedotkla chodidly podlahy a už mi příchozí zpráva rozproudila krev v žilách.

Chvíli jsem na displej mobilu jen zírala a přemýšlela, jestli si mám tu smsku od Aarona vůbec přečíst. Samozřejmě jsem ale neodolala. 

Chci se omluvit za ten včerejšek. Rozleželo se mi to v hlavě a vím, že toho po tobě chci příliš. Možná mi opravdu jen záleží na citech mých nejbližších (a ne, tohle není manipulace), takže kdybys změnila názor, jsme pozváni v sobotu na jedenáctou na oběd. Pokud bys přece jen chtěla jet, rád tě vyzvednu. Vím, že jsem na pěst, ale opravdu to nemyslím nijak zle. Záleží mi na hodně lidech, ale bohužel se s tím neumím snadno popasovat. Nevím, jak jinak to vyjádřit... Pokud si to rozmyslíš, dej mi vědět. Ahoj.