Alex

Probudila jsem se a shledala, že v dlaních drtím povlečení. Byla jsem celá zpocená, dýchala jsem zrychleně a srdce mi bušilo o sto šest. Tenhle stav jsem znala bohužel velmi dobře a nenáviděla jsem to. S hlasitými výdechy a nádechy jsem se snažila uklidnit, říkala jsem si, že o nic nejde, jenže mi to nepomáhalo. Do pusy se mi nahnaly sliny a já se rychle posadila. Věděla jsem, že je to jen psychické, že se s největší pravděpodobností nepozvracím, ale kdybych zůstala ležet v posteli, zbláznila bych se.

S potlačeným nutkáním rozbrečet se jsem vykopala chodidla zpod peřiny a položila je na chladnou podlahu. Pak jsem co nejtišeji vyšla z ložnice a doběhla do obýváku, kde jsem na sebe netrpělivě otevřela okno. 

No tak! Seber se! Tohle jsi už měla přece několikrát a zapomněla jsi na to jako na smrt!

 Mohla jsem se utěšoval ledačím, ale nepomáhalo to ani v nejmenším. 

Ujel mi hlasitý vzlyk. Nedokázala jsem si zakrýt pusu, protože jsem měla úplně ztuhlé ruce.

,,Lexie?" 

,,Teď mě nech," řekla jsem bezbarvým a sotva slyšitelným hlasem, protože kdybych se pokoušela o normální hlasitost, okamžitě by poznal, že je to mnohem horší, než si v tu chvíli patrně myslel. Nepřipadal mi jako typ člověka, který by si to zažil na vlastní kůži. 

,,Lexie, co se děje?" 

Jeho kroky se vydaly směrem ke mně. Když se mi pak nalepil na záda a sevřel mi rozklepaná ramena v dlaních, vzdala jsem se.

,,Aarone," vzlykla jsem a pevně mu utáhla ruce kolem pasu.

,,No tak, co se děje? Vždyť se úplně třeseš..."

Snažila jsem se spolknout knedlík, který se mi vytvořil v krku, ale nešlo mi to, takže jsem chvíli jen mlčela, nechala se od Aarona pohupovat ze strany na stranu, až ze mě nakonec vypadlo: ,,Mám úzkost."

,,Úzkost?"

Přikývla jsem a trochu se od něj odtáhla, protože ve mně znovu narůstala iracionální panika. ,,Kdysi jsem na to musela brát i prášky. Bylo to v době, kdy to začalo jít s Joshem do kytek."

Aaron si hlasitě povzdychl a znovu mě chytil za ramena. ,,V klidu, to bude dobrý."

Zavrtěla jsem hlavou a znovu zápasila se slzami. ,,Nemáš tušení, co je to za příšerný pocit. Nebo jsi to snad někdy měl?"

,,Ne, neměl, ale Sydney chodila několik měsíců k psychologovi, když se na ni vykašlal její první přítel. Projevovala se úplně stejně jako ty. Možná by sis s ní o tom mohla promluvit," špitl a vtiskl mi pusu do vlasů. 

,,Jo, možná... Já vůbec nechápu, proč se mi to vrátilo."

,,O tom nepřemýšlej. Nechceš se jít na chvíli projít?"

Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že by to mohlo pomoct.

,,Dobře."

**

Navzdory tomu, že bylo něco před druhou ráno, ulice nebyly nijak prázdné. 

,,Co si myslíš, že to spustilo?"

Pokrčila jsem rameny a utáhla si jeho tmavý kabát těsněji kolem těla. ,,Vždyť jsem ti už řekla, že nevím."

,,Já myslím, že víš."

Zamračila jsem se a nechala se navést do potemnělé uličky, kde kromě nás nikdo nebyl. 

,,Poslyš, Lexie, my dva jsme se dostali do bodu, před kterým jsi mě sama moc dobře varovala. Když jsi mi říkala, že se to může vymknout kontrole a já tě ujišťoval, že k ničemu takovému nedojde, byl jsem si naprosto vědom toho, že ti v podstatě lžu do očí. Jenže kdybych ti řekl pravdu, patrně bys to už dávno ukončila, že? A já tě potřebuju."

Přikývla jsem a nevěděla, jestli mám být víc smutná nebo rozhořčená. On mě prostě potřeboval jako tu holku, která mu bude hrát přítelkyni, jenže já ho opravdu potřebovala, a patrně proto jsem byla v úzkosti.

,,Já vím."

,,No tak, koukni na mě."

Prohnal se kolem nás chladný noční vzduch a já několikrát zamrkala, než jsem Aaronovi oplatila jeho pohled. 

Na tomhle místě byla tma jako v pytli, ale jiskra v Aaronově očích byla jako žárovka, takže jsem mohla jen těžko předstírat, že mezi námi opět nezačalo panovat napětí.

,,Nemusíš se ničeho bát, ano? Já vím, že sis spoustu věcí představovala jinak, ale můžeš mi věřit, když ti říkám, že máš na všechny své sny celý život a já ti ho nechci zkomplikovat ještě víc, než už se mi to povedlo, protože-"

Čapla jsem ho za límec a omotala mu paže pevně kolem krku, takže když se naše rty setkaly, neměl možnost se odtáhnout. Vlastně jsem ho ale takhle držela úplně zbytečně, protože on byl víc než přístupný. Ovšem když mi pak pronikl jazykem do pusy, byla jsem vděčná, že se ho držím tak pevně. Bylo až směšné, jak jsem se najednou nedokázala udržet na nohou.

,,Třeba chci, abys mi komplikoval život," vydechla jsem tiše a celá zadýchaná se mu otřela nateklými rty o špičku brady, kam jsem ho nakonec políbila. ,,Nemůžeš vědět, co je pro mě dobré, když to nevím ani já sama. A navíc, kdybys mi vážně nechtěl komplikovat život, nikdy bys nedovolil, abychom se společně dostali až sem. Na to jsi si až příliš jistý sám sebou."

Usmál se a pohladil mě hřbetem ruky po tváři. ,,Možná by ses měla naučit nejdřív znát sama sebe, než mi začneš říkat, jaký jsem já."

Pravda.

,,To je fakt, promiň."

,,Ne, neomlouvej se, jen... Poslyš, slibuju, že už to nebude trvat dlouho. Pokud ti to až tak moc plete hlavu a způsobuje ti to psychické problémy, vyřešíme to. Rodiče zas tolik nepřekvapí, když za nimi přijdu s tím, že jsme se rozešli."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jenže to já nechci. Vím, že to teď tak nevypadá, ale od rozchodu s Joshem jsi mi hodně pomohl."

,,Vážně?"

,,Ano. A i když vím, že bys to patrně nikdy neudělal, kdybych ti nepřistoupila na tuhle hru, nemám právo ti cokoliv vyčítat. Každý chce něco za něco, akorát ne všichni to přiznají."

Trochu mu ztuhla čelist. ,,Já ale nechci, aby ses na mě dívala takhle. Můžu říct našim, že už spolu nejsme, ale před Joshem to budu klidně dál předstírat, aniž bych za to něco chtěl."

Uchechtla jsem se a zapřela se mu dlaní o hrudník, abychom si mezi sebou udrželi nějaký odstup. ,,Tomu přece sám nevěříš... Učíš mě, abych se stavěla k věcem čelem, jenže sám to neděláš. Ty víš, že nechci, abys cokoliv ukončoval, protože jsem ti dala jasně najevo, že chci víc."

Zatlačil mi proti dlani a zapřel se tou svou podél mého ramene. Druhou mě chytil za pas. ,,Jenže já tohle nechci, Lexie. Nechci žádný závazek. A není to tebou, je to můj problém. Prostě jsem si v životě vypěstoval závislost na určitém stereotypu a jsem dostatečně sobecký na to, abych ho kvůli nikomu neměnil."

Znovu jsem se k němu přiblížila. ,,Zase sám sobě lžeš. Ty už jsi svůj stereotyp kvůli mně změnil, Aarone. Říkáš mi, abych se nebála, ale sám se bojíš. A když říkáš, že sis byl vědom, jak nebezpečná tahle hra je, opět mi neříkáš pravdu. Dala bych ruku do ohně, že jsi o tom v podstatě vůbec nepřemýšlel. Od první chvíle, cos mě poznal, jsi mi ukazoval svou soucitnou tvář jenom proto, abys mě dostal do postele, a když ses o mě pak začal možná skutečně zajímat, zakročila jsem jako první a ty jsi zpanikařil. To je v pořádku. Je v pořádku mít strach. Jenže s tím svým odlehčeným pohledem na ženské jsi mě bezděky dostal sem."

Sotva znatelně přikývl a trochu se odtáhl. ,,Teď jsi nezněla, jako kdybys měla pocit, že jsem ti skutečně s něčím pomohl."

,,Ne, pleteš se, tys mi pomohl. Jenže jen do té chvíle, než jsme překročili hranici."

Stiskl si kořen nosu. ,,Bože, Lexie, vždyť jsme se spolu jenom vyspali! Vážně na tom tak záleží?"

,,Vidíš?" mávla jsem rukou jeho směrem. ,,To je právě ono. Ty to zase stáčíš jenom k sexu, jenže ti vůbec nedochází, že můj problém není sex."

,,A co teda?"

Pokrčila jsem se a podvlékla se pod jeho paží. ,,Nikdy jsi nikoho nemiloval, ale já ano. Znám ten pocit už několik let a vím, že láska je to nejsilnější, co můžeš cítit. A nejhorší je, že se ten pocit ozve v blízkosti člověka, který je úplně jiný než ty, jenže z toho nejde vyváznout a ty začneš být v panice. Proto jsem teď v úzkosti, chápeš? Protože se stalo přesně to, čeho jsem se tak bála."

,,Lexie..."

,,Ne! Dej mi pokoj!" zakřičela jsem a můj hlas se rozezněl po prázdné ulici. Naštvaně jsem ze sebe strhla jeho kabát a hodila ho po něm. Hned nato jsem zmizela za rohem a navzdory poraněnému chodidlu jsem se rozběhla.