Aaron

Zbytek týdne jsem byl duchem naprosto nepřítomný, protože jsem nemohl přestat myslet na to, co se stane, až přijdu v sobotu sám. Bylo mi jasné, že to budu muset nějak rozumně vysvětlit, ale nenapadalo mě nic, co bych mohl říct, aniž by se to neobrátilo v další lež.

Než jsem se nadál, už byla sobota ráno a já se svoje nervy snažil vyběhat. Dal jsem si dokonce kilometr navíc, protože jsem měl pocit, že mi to pořád nestačí. Když jsem doběhl zpátky ke vchodu, byl jsem úplně v hajzlu. Stačilo trochu víc přitlačit na pilu a můj věk se nemilosrdně ozýval.

Doma jsem si dal osvěžující sprchu, a třebaže jsem potřeboval opravit písemky ze včerejška, nechal jsem je ležet na stole a raději si na ně natáhl nohy, zatímco jsem upíral zrak na televizní obrazovku.

,,Sakra!" trhl jsem sebou, když se po půlhodině naprostého ticha ozval můj mobil, který byl nastavený zbytečně moc nahlas.

,,Ano, mami?"

,,Ahoj, zlato. Poslyš, jí Alex sýr?"

Se svraštěným obočím jsem se zadíval na své šedé ponožky a trochu se ošil. ,,Asi... asi jo. Ale nejsem si jistý. Mám pocit, že ho přede mnou nikdy nejedla. Ale poslyš, mami, když už je o ní řeč, tak-"

,,Co ta její noha? Už je to lepší?"

,,Nestěžuje si, ale-"

,,Doufám, že ji nenecháváš pobíhat po New Yorku, když je poraněná-"

,,Mami, poslouchej mě chvíli, prosím!" zvolal jsem frustrovaně a ona se zvonivě zasmála. Vlastně dost podobně jako Lexie.

,,Dobře, zlato, promiň, všechno mi to ale přece budeš moct povědět u oběda, není to tak?"

,,Ano, to je," kapituloval jsem po krátké odmlce, a zatímco mi mamka ještě sdělovala pár nepodstatností, masíroval jsem si volnou rukou spánky.

Když jsem se dostal v životě do nějaké situace, ve které mi nebylo pohodlně, většinou jsem se obrátil na internet. V tomhle případě mi ale ani on nemohl pomoct. Nedokázal jsem si představit, že by byl někdo ve stejné situaci jako já, a pokud by se takový blázen přece jen našel, patrně bych se o něm stejně dozvěděl pozdě.

,,Takže v jedenáct?" zeptal jsem se, abych mamku utnul. 

,,Ano, v jedenáct."

,,Tak zatím," vydechl jsem a ukončil hovor. 

Je to v hajzlu...

**

Cesta k našim byla komplikovanější, než jsem očekával. Na dopravní nehody jsem byl sice zvyklý, ale tohle byl vážně extrém! Navíc to zrovna dvakrát nezmírnilo napětí, které se ve mně od rána stihlo nahromadit a ani běhání nemělo žádný účinek, jen mě z něj bolelo celé tělo.

Na chvíli jsem si opřel hlavu a zadíval se na rádio, které mě upozorňovalo, že už mám být v domě našich. Napsal jsem proto mamce smsku, kde jsem jí ve zkratce sdělil, že trčím v koloně a pak jsem nastavil větší hlasitost právě hrající písničky. Chvíli jsem si nepřítomně pobrukoval a snažil se přesvědčit auta před sebou, aby se už kurva pohnula! 

O deset minut později se mé přání - třebaže už jsem to zcela vylučoval - splnilo, takže jsem konečně vyrazil kupředu a doufal, že už mě nic jiného nezdrží. Začínal jsem mít docela hlad a vadilo mi pomyšlení, že až se mamce přiznám, jak to vlastně ve skutečnosti je, patrně mi nedá ani krajíc chleba.

Tak jo, pomyslel jsem si, když jsem zaparkoval několik metrů od království svého dětství.

Když jim povím, že se žádné zásnuby nekonají, ale že spolu pořád jsme a pár měsíců nato jim oznámím, že se to rozpadlo, nebude to tak dramatické, ne?

No, i když...

,,Do prčic," zamumlal jsem tiše a zůstal sedět, protože se mi vůbec nechtělo hýbat. Bodejť taky, vždyť tohle byl vážně hodně tenký led. 

No tak, nebuď srab! 

Ty přece nejsi srab, tak dělej!

Ještě chvíli jsem se tímhle úsměvným způsobem hecoval, a když jsem pak vystoupil z auta a nasadil si brýle, měl jsem výraz naprostého frajera.

Jsem prostě přesně ten typ chlapa, kterého byste sežraly touhou a zároveň umlátily k smrti, ale to už jste patrně postřehly, dámy.

Když jsem došel ke vchodovým dveřím, ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a následně dvakrát zaklepal. 

,,Ahoj, bráško," zacukrovala Sydney a sundala mi pilotky. ,,Na tenhle typ brýlí máš moc široké lícní kosti, nenos je."

Nechápavě jsem svraštil obočí, a když mi ustoupila z cesty, vešel jsem dovnitř. ,,A mám aspoň pěknej zadeček v těch kalhotách?"

Sestra zvedla oči v sloup a uculila se. ,,Víš co? Vyhrál jsi. Příště si své názory nechám pro sebe. Ale jedno mi přece jen ještě vysvětlíš."

,,Jo? A co?" zeptal jsem se trochu váhavě, když jsem viděl její postoj. Měla ruce založené v pas a jeden bok vybočený do strany, jak se snažila získat si autoritu. Docela se jí to dařilo.

,,Můžeš mi říct, odkdy jsi takový workoholik?"

,,Nejsem workoholik."

,,Ne? A proto jsi nechal Alex přijet taxíkem, zatímco jsi ještě na poslední chvíli dodělával věci na univerzitě?"

Mračil jsem se, jak nejvíc jsem mohl. Vůbec mi to nešlo na rozum. Ale pak mi došlo, že když jsem sem přišel sám, Sydney to vůbec nezarazilo.

,,Zlato!"

,,A-ahoj."

Trochu otupěle jsem mamku objal a hned nato tátu. 

,,Oběd bude za chvíli. Vlastně se mi to tvé zpoždění vyplatilo, aspoň nebudeš muset čekat tak dlouho. Ale to, jak jsi poslal Alex taxíkem, Aarone... Práci si nemáš nechávat na víkend."

,,Já vím," řekl jsem po delší odmlce a můj hlas zněl zvláštně. 

,,Sydney, broučku, pojď mi pomoct přichystat talíře."

Když mě sestra míjela, chytil jsem ji za rameno a natočil k sobě. ,,Kde je?"

,,V knihovně," usmála se a pak už šla pomoct mámě, zatímco já spěchal do prvního patra, abych se přesvědčil, že to není jen nějaký vtip. Když jsem ale vstoupil do knihovny, opravdu tam byla. Stála na samém vršku tmavě hnědého pojízdného žebříku a přejížděla prsty po titulech knih.

,,Ahoj," vydechl jsem a samou úlevou padl zády na dveře, takže jsem je tím hlasitě zavřel. ,,Nevím, jak mám vyjádřit svou vděčnost."

Lexie trochu nedbale pokrčila rameny, zatím se na mě ani nepodívala. ,,Měla jsem hlad."

Neubránil jsem se úsměvu. ,,Taky mám hlad."

A nejen na jídlo.

,,Opravdu ti mockrát děkuju. Nikdy jsem nebyl nikomu tak vděčný."

Lexie vytáhla tmavě modrou knížku z řady, strčila si ji pod paži a slezla dolů. Když na mě pak pohlédla těma velikýma očima, div jsem nezaúpěl. Byla nádherná. 

,,Myslíš, že by mi ji vaši půjčili?" zeptala se a natočila svazek mým směrem. Byl to Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda a mě nesmírně potěšila myšlenka, že si chce odsud cokoliv půjčit, protože tím mezi námi tvořila alespoň nějaký závazek.

,,Určitě."

,,Tak fajn," odkašlala si a koutky úst se jí zvedly vzhůru. ,,Víš, že se teď tváříš jako nějaké věrné štěně?"

,,Taky že jsem od našeho odloučení s žádnou nic neměl," řekl jsem a můj smích rychle utichl, protože z Lexiina výrazu se nezdálo, že by ji to pobavilo.

,,Promiň."

,,Ale proč? V pořádku. Každý má svůj smysl pro humor, já bych jen těžko mohla něco takového říct."

,,Jsem rád, že jsi jedna z těch, které o tomhle vtipkovat nemůžou."

Zavrtěla hlavou a znovu na mě pohlédla. ,,Ale proč? Nic ti do mě není."

,,To vůbec není pravda, Lexie, já mám k tobě pořád stejně blízko."

,,To já k tobě taky," prohodila do toho ticha váhavě. ,,Ale nesouhlasila bych, že máš ke mně pořád stejně blízko. Posledně, když jsme spolu mluvili, oslovils mě Alex. Ty si to patrně neuvědomuješ, ale už jen to svědčí o určitém odstupu. Sejde z očí, sejde z mysli."

,,Není to tak dlouho, co jsme se viděli naposled," řekl jsem, třebaže jsem měl pocit, že jsem ji neviděl celou věčnost. ,,A z mysli jsi mi rozhodně nesešla. Mám výčitky."

Rychle si mě změřila od hlavy až k patě. ,,Já taky. Ale za tím, co jsem řekla, si stejně stojím. Nicméně mi to přišlo vůči tobě do jisté míry nespravedlivé. Jednou jsme se na něčem dohodli, tak bych na to měla hledět, a proto jsem tady."

Spontánně jsem se k ní o krok přiblížil. Neuniklo mi, jak při té blízkosti znejistěla, ale nestáhl jsem se. ,,Mám takovou radost, že bych tě teď nejraději objal."

,,Jo," kousla se do rtu a pohlédla mezi nás dva. Pak mě obešla, a aniž by řekla cokoliv dalšího, vyšla z místnosti ven.