Aaron

Kdybych se za ní rozběhl, riskoval bych, že se zraní. Proto jsem se rozhodl, že budu jen rychlým krokem pronásledovat její siluetu ve tmě, dokud nebudu mít jistotu, že se nerozhodne utéct bůhvíkam. Když odemkla vchodové dveře a následně jimi ne zrovna citlivě třískla, značně se mi ulevilo.

Chystal jsem se jít za ní, jenže mi až pozdě došlo, že klíče, jimiž Lexie odemkla dveře, byly jediné, které jsme si s sebou vzali.

S povzdechem jsem zmáčkl zvonek a pak ještě jednou, jenže Lexie mě jednoduše ignorovala. Přišlo mi už trochu přes čáru, aby mě nechávala v noci na ulici, ale nehodlal jsem jí vyzvonit díru do hlavy, takže jsem se otočil na patě, navlékl se do kabátu a s úlevou shledal, že mám v kapse alespoň klíče od univerzity.

**

Zavřel jsem za sebou dveře od kabinetu a přešel k oknu, abych ho otevřel dokořán. Chvíli jsem z něj jen hleděl a při tom zhluboka dýchal, stejně jako Lexie před hodinou. V hlavě mi kolovala všechna její slova a do jisté míry mě i zasáhlo, co všechno si byla schopna o mně myslet.

Pokud se Lexie vyžívá v předsudcích, tak vskutku chápu, že pohár její trpělivosti přetekl, protože já opravdu nikdy nebudu její pan Darcy, pomyslel jsem si a zdrženlivě okno zase zavřel, načež jsem přešel k pohovce, která spíš sloužila jako odkladiště, takže jsem se nejdřív musel prohrabat hotovou hromadou kravin, než jsem se konečně mohl natáhnout.

**

Trhl jsem sebou a neochotně odlepil víčka od sebe. V kabinetu bylo už světlo a já neměl tušení, kolik je hodin. Naposled jsem se díval na čas v půl sedmé, a i když jsem nevěřil, že by se mi ještě podařilo usnout, nakonec k tomu došlo.

Celý ztuhlý jsem se zvedl do sedu a přešel ke stolu.

,,Sakra," zavrčel jsem potichu a přeběhl na opačnou stranu místnosti k malému umyvadlu, nad které jsem si kdysi umístil pochybné zrcadlo, jehož odraz byl tragický už v době, kdy jsem ho koupil jako ''nové'' na bleším trhu, na který mě s donucením dotáhla Sydney.

V rychlosti jsem si urovnal límec na košili, pročísl si vlasy a opláchl tvář studenou vodou, abych se trochu probral. Hodina začínala za posraných pět minut a já měl hlavu tak zaneprázdněnou slovy své milenky, že jsem ani nevěděl, jakou látku chci dneska vlastně brát. Nemluvě o tom, že jsem byl nejen frustrovaný, ale i krapet vyděšený. Byl jsem koneckonců bez telefonu i bez klíčů a nevěděl jsem, co má ta ofinatá hromádka neštěstí v úmyslu udělat.

,,No tak, vzchop se!" přikázal jsem svému lehce zamlženému odrazu a naposledy si promnul oči, než jsem vyšel z kabinetu do přelidněné chodby.

**

Bylo něco kolem páté, když jsem dorazil ke vchodovým dveřím a zaznamenal obálku, která čouhala z narezlé schránky. Po krátkém zaváhání jsem ji roztrhl a našel uvnitř klíče a malý kus papíru, kde bylo napsáno PROMIŇ.

Zavrtěl jsem hlavou a odemkl si. Ve výtahu jsem netrpělivě podupával nohou, a když zastavil v našem patře, vrhl jsem se na dveře jako pominutý. Nepříjemně ve mně hrklo, když jsem shledal, že v botníku není žádná dámská obuv a na věšáku nevisí jediný jarní kabát.

,,Lexie?" zavolal jsem a pročesal byt křížem krážem, až jsem se nakonec ocitl u jídelního stolu v kuchyni, na kterém ležely Lexiiny klíče od mého bytu.

S hlubokým nádechem jsem vzal do ruky mobil a se svraštěným obočím najel do zpráv, kde jsem si nepřítomně pročítal naše konverzace. Bláhově jsem čekal, že mi od ní ještě něco přijde, ale kde jsem to žil, že? Lexie se prostě rozhodla, že takhle už to dál nepůjde a já to musel přijmout.

Nebo ne?

Ani jsem nad tím nemusel moc dlouho přemýšlet, můj pravý palec si stejně dělal po svém, když vyhledal v kontaktech její jméno a klikl na něj. V momentě, kdy mi oznámili, abych po zaznění tónu zdělil vzkaz, málem jsem to položil. Jen málem.

,,Lexie, to jsem já... Poslyš, je mi líto, jestli se na mě vážně díváš takhle. Já rozhodně nechci být ten, kdo tě bude trápit, ale nehodlám se smířit se skutečností, že si zčistajasna budeme cizí. Proč bychom si taky měli být cizí, když jsme toho spolu za relativně krátkou dobu tolik zažili? Já nevím jak ty, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi v bytě skončí holka, kterou jsem nešťastnou náhodou strhl v parku na zem. A stejně tak by mě nenapadlo, že se budeš schopna do mě zamilovat. Mě to prostě jen děsí, chápeš? Nemyslím to ani v nejmenším nějak zle, jen je to pro mě neprobádaná oblast. Tolik bych si přál, abys nebyla tak citlivá, abys dokázala přijmout fakt, že tohle pro mě jednoduše není. Já nevím, jen jsem cítil potřebu ti to říct. Chci být upřímný, protože to jsi po mně přece taky chtěla, ne? Upřímnost. A já tě mám opravdu moc rád, Lexie. Jsi mi momentálně bližší než kdokoliv jiný, nicméně to ještě neznamená, že tě miluju, takže mi taky promiň."

Alex

,,...momentálně bližší než kdokoliv jiný, nicméně to ještě neznamená, že tě miluju, takže mi taky promiň."

Sama pro sebe jsem si přikývla a zamkla telefon. V krku mě neustále tlačily vzlyky, ale držela jsem se. Říkala jsem si, že si musím zachovat trochu důstojnosti a přestat žít tím fantazírováním o princi na bílém koni.

Takové zasrané klišé!

,,Už jdi domů, zlato."

Otočila jsem se na tátu, který byl zapřený o pult a zamyšleně hleděl do papírů před sebou.

,,Mám ještě půl hodiny a nikam nechvátám."

Usmál se na mě a přešel blíž, aby mě pohladil po vlasech. ,,Říkám ti, jdi. Udělejte si s Monikou pohodu, pusťte si nějaký pěkný film. To ti určitě pomůže vypnout."

Oplatila jsem mu úsměv. ,,Já nepotřebuju vypínat, jsem v práci ráda. Navíc jsem se už vrátila k sobě do bytu."

Táta nadzvedl překvapeně obočí. ,,Vážně? To bylo rychlé."

,,Jo, bylo. Došlo mi, že si s tím opravdu musím poradit sama a nikdo se mi do toho nesmí plést. Cítím se tak lépe."

Byly to samozřejmě kecy. Při pomyšlení, že zase budu muset spát v posteli, kterou jsem sdílela s Joshem, se mi samovolně nahnaly slzy do očí. Musela jsem se k tátovi otočit zády.

,,Zlato?"

,,Ale děkuju, už asi vážně půjdu."

,,Alex, koukni na mě." 

,,Proč?"

,,Protože nechci, abys přede mnou hrála komedii."

Sebrala jsem veškeré síly a na chvíli zaklonila hlavu. Když jsem se pak na tátu otočila, měla jsem zřejmě v očích pořád slzy, ale už jsem necítila tak velké nutkání pustit je ven.

,,Děláš mi starosti, zlato."

Přinutila jsem se k úsměvu. ,,Neboj, ono to bude časem zase všechno dobrý."

Přikývl a se soucitným pohledem hlasitě vydechl nosem. ,,To doufám. Mám jen jednu dceru a chci na její tváři vidět úsměv, protože jí ohromě sluší."

Proč jsem si vlastně připadala tak zoufale? Na světě jsou i ti, kteří nemají jistotu ani ve svém otci. Mně to možná nevycházelo v milostném životě, ale věděla jsem, že je na tomhle světě alespoň jeden chlap, který bude mít mou důvěru a respekt už napořád.

,,Miluju tě, tati. Strašně moc," řekla jsem a utáhla mu paže pevně kolem krku. Úplně mě v tu chvíli přemohly city.

,,Neboj, beruško, jednou potkáš někoho, o kom budeš moct říct, že za to čekání a bolest stál. Tvá máma to nikdy nepřizná, ale přesně takhle o mně smýšlí."

Zasmála jsem se a ještě jednou ho objala, a zatímco jsem do něj byla zavěšená, dovolila jsem si připustit myšlenku, že se tátova slova stanou jednoho dne skutečností.