Princezno půlnoci,
ta která spinká v peřinách.
Usměj se na chvíli,
nech se odnést na vlnách.

Z nebe se snášely na zem vločky. Tiše a bez hluku. Ladné mladé ledové slečny, tančící z oblohy dolů. Mrazivé sukénky jim vlály po celé zšedivělé obloze.
Zlaté slunce schovalo své paprsky za temné nepropustné mraky, mračící se na svět pod sebou. Svět zasněžený o celý měsíc dříve, než bylo zvyklé.

Opravdu, letošní rok přišel zimní čas o celý jeden úplněk dřívěji. Nikdo na tak rychlý nástup chladu a mrazu nebyl připravený, proto se z komínů okolních domů nekouřilo a ve vzduchu nešla cítit teplá vařená jídla. Žádná polévka ani opékáné maso neopojovalo buňky lahodnou vůní.
Byla cítit jen nemoc a zima. Obyvatelé vesničky na kraji jezera ji cítili také. Nebyli proto pochybností, že se teď krčili pod kožešinami a žvýkali poslední hrachové placky, které zůstaly z období, kdy se na stromech ještě zelenaly listy.
Nyní místo barev byl svět šedý. Koruny splývaly v dálce se zemí, již pokrýval sníh. Temné kmeny stromů přes vánice sněhových princezen nebyly pořádně vidět podobně jako stavení vesnice naproti jejich jezeru.

Cítil jsem chlad. Když přispěchal vítr po volné ploše jezera, ucítil jsem, jak se mi začínají klepat nohy chladem. Vítr byl silný, rozbouřený jako malé temné šedé vlnky jezera narážející na kraj dřevěného mola. Zarýval se do každého kousku těla. Do každé odhalené části kůže.
Světlé vlasy jsem měl mrazem a vodou z mrazivých vloček slepené k sobě. Jejich konce mě bodaly do čela.

V tu chvíli jsem zatoužil být zpátky ve světnici. Tisknout se k bratrům a bojovat díky nim i o kousek tepla, které jsme si mohli dát jen navzájem. Oči se mi klížili jen z pomyšlení na teplo kožešiny a hřejivý sytý pocit z placek. Spánek přicházel se sny v zástupu. V jednu chvíli přede mnou stanula temná postava. Výřila kolem ní noc a šlehaly kolem ní blesky. Vypadala jako jedna z mocných a já si v tu chvíli pomyslel, že bych se měl zřejmě poklonit a omluvit se za své neposlušné nohy, které nechtěly vstát a dojít do tepla domova.
Ani jedno jsem však už nestihl neboť vše zahalila temná noc. Avšak bez hvězd a jasného měsíce, který vždy osvětloval cestu poutníkům. Měl je zavést do nekonečných hodovních síní na samém okraji světa. Tam nikdy nebyla o maso a hrachové placky nouze. Medovina a čirá voda tam tekly v proudech hostům přímo do úst. Dívky tancovaly na stolech a hrály hodovníkům na rákosové flétničky. Uzoučké jako hbité dívčí prstíčky míhající se po jemném nástroji.

Z dálky jsem uslyšel zpěv ptáků a pomyslel si, že období kvetoucích luk je zpátky. Když se však zpěv změnil z melodické hudby, ladné a jemné jako květinka uprostřed močálu na rytmické bubnování a skřehotání mužského hlasu, uvědomil jsem si, že jsem na omylu.
Žádné období květin a rozkvetlých stromů nezačínalo.

Bubnování po chvíli zesílilo, jak starý muž přecházel po místnosti. Skřehot starce znělo jako havraní zpěv. Podobalo se tedy lámání větví v lese a řezání pálených cihel ozubených pilou.
,,Ještě se neprobral?" zastavil se neočekávaně skřípavý zvuk téměř u mého ucha. Měl jsme ohromnou chuť otevřít ztěžklá víčka očí a promluvit, že je vše v pořádku a kde, že to jsem, ale tíha kožešin na hrudi a příjemný pocit rozpínající se mi po těle, mě nutil zůstat v nehybně poloze.

Někdo musel zavrtěl záporně hlavou, protože se stařec zas s naříkáním rozešel dál ode mě. A já se zas ponořil na stezku snů a představ.

Když jsem se probudil podruhé, škřehotání už nevybrovalo místností. I tíha kožešin povolila a místo nich mě na obličeji šimraly něčí vlasy.
Odlepil jsem od sebe víčka a párkrát zamrkal kvůli ostrému světlu, které se zničehonic objevilo všude kolem mě. Ostré jako slunce odrážející se od bělostné hladiny vody v jezeře. Pálilo do očí rozžhavenými jehlami paprsků. Na tváři jsem teplo slunce necítil, ale díky světlu jsem poznal, že venku už vyšlo nad obzor. Nad vysoké hory a hluboké lesy plné lovné zvěře a nebezpečných šelem.

Dokázal jsem zvednout ruku zpod kožešin a odhrnout temně havraní vlasy z nosy. Promnul jsem jeden pramen černých uhelných vlasů mezi prsty a zřejmě nepatrně zatahal, jelikož sebou jejich majitel cukl, otočil se a pomalu otevřel oči.
Díval se na mě nyní pár šedivě modrých očí. Vyzařovaly zvědavost a pod nimi se náhle objevil malý úsměv, když se setkaly s párem mých očí.

Mynyha byla má mladší sestra. Mohlo ji být něco kolo dvanácti lét. Snadno se to zapomínalo, když jsem celé dny jen proležel v kožešinách nebo u plápolajícího ohně na čerstvém vzduchu. Nepamatoval jsem si přesně, kdy se narodila. Ale stále jsem v ní viděl to malé nahaté dítko, které běhalo kolem mě, zabaleného v dekách pod stromem a nosilo mi květinové věnečky.
Mynyha byla velmi šikovná dívka. Z dívek v osadě byla nejmladší, ale nejrychleji se učila věci, které okoukala od starších. Byl jsem za to na ní pyšný.

,,Zdravím, vyspal jsi se dobře?" vždycky jsem tak rád slýchával její hlas. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Měla ještě dětský vysoký pištivý hlásek, ale byl to ten nejkrásnější, jaký jsem kdy slyšel.
,,Jak dlouho jsem byl mimo?"
,,Tentokrát jen dva dny," odpověděla šeptem.

Věděl jsem moc dobře, že dva dny bylo hodně, ale občas se mi stávaly i delší příhody. Stávalo se to výjimečně. Někdy jsem byl jednoduše tak unavený, že jsem usnul i za jídla nebo mluvení. Pokaždé jsem pak slyšel to samé. Stařecké komolení mého jména a bubnování na starožitný bubínek visící na zdi u okenního rámu. Nebyl příliš velký, ale zdobený nejvíce, co jsem kdy u bubínky viděl. Jedině pak otcova nádoba na medovina byla zdobenější.

,,Přišel jsem o něco?" zeptal jsem se znovu Mynyhy.
,,Až přejde nejhorší zima, měla by se uskutečnit zkouška a..." odmlčela se. Její oči se nyní zdály jako dvě hluboké studny. Každý kdo by chtěl byť jen kapku vody, by musel ty rozbouřené temné vody dole nabrat. Oči jí plály stejně jasně, jako naše poslední studna, do které udeřil blesk.

,,A?"
,,A tentokrát se jí má účastnit naše rodina," zašeptala téměř neslyšně. Zatřepala hlavou až na ní poskočily uhlíkové vlásky a vstala z postele. Zanedlouho zmizela ze dveří světnice ven.

Ještě dlouho jsem přemýšlel, co řekla. Zkouška byla důležitá a teď se měl k tomu kopci problemu přidat i fakt, že zkoušení budeme právě my.
Za okny padal sníh a já si pomyslel: že budu silný. Že zkoušku výkonám s bratry a stanu se konečně mužem, kterého ve mně nikdo neviděl. Budu uznávaný a dokážu se o sebe postarat sám.
Jestli to zvládnu, nevěděl jsem. Ale i kdybych neuspěl, musel jsem to zkusit. I za položení vlastního života.