Zavírej oči panenko,
úsvit se blíží.
Spánek je vysoko,
na ničem už nezáleží.

Jedna, druhá, jedna, druhá.
Vždy když jedna noha míjela druhou jsem cítil stále tu stejnou bodovou bolest. Každý krok, každé přenesení váhy na druhou. Ostrý nůž se každým dopadem na zem zařezával hlouběji a hlouběji. Nebyla šance na únik. Žádná šance na záchranu. Studené slzy, které by se na slunečním svitu leskly, stékaly po vlhkých tvářích a jako jarní krůpěje dopadly na zem. V tichu kolem bylo slyšet každé plesknutí o vyprahlou zčernalou zem.
Na zem, která se tak moc podobala mě samotnému. Dlouhé praskliny vytvářející ještě větší dojem suchosti země, se táhly do nekonečna. Stejně jako se dlouhé spletité jizvy táhly po mém těle. Vyprahlé rýhy, nezahojitelné jizvy.

Již dávno jsem necítil tlukot vlastního srdce. Věděl jsem, že tam stejně už dlouho nebylo, ale vlastní myšlenky, snažící se přesvědčit sebe samé, že život stále není pryč, byly silnější. Nebyla možnost to však změnit. S každým dalším krokem jsem se vzdalovat více a více od bývalého života. Cítil jsem to.
Cítil jsem každý centimetr, jako by to bylo statisíce kilometrů. Kilometrů nachozených za jediný den. Jeden jediný kratičký okamžik, který změnil vše. Můj život, mě i všechno okolo.

Nepociťovatelný vítr rozfoukal chmýří odkvetlých pampelišek. Jedno ze smítek, které neutvořily bělostný oblak, se mi sneslo do pískových vlasů. Protřepal jsem je a sledoval, jak lehce slétá kolem obličeje dolů na zem.
Představoval jsem si, jak lehce se z květiny dostane. Jak lehce a snadno smítka odnese vítr. Přesně takhle to fungoval i s životem na zemi. Celou dobu byly životy ukrytý a chráněny lístky, ale jakmile vykoukly... byly zranitelné jak vločka padající nad oheň.

Šel jsem už dlouho. Nemohl jsem odhadnout jak dlouho to trvalo, ale za pozemských dnů tak sto let. Cítil jsem na sobě každou jizvu. Jako by měly oči a schválně se na vzduchu ukazovaly jak vypadají a rozpalovaly se jak do běla rozžhavené železo. Jako kdyby se nikdy nezahojily a stále chtěly, abych cítil tu stejnou bolest jako při jejich získání.
Přejel jsem pohledem po okolí. I když vypadalo stále stejně, bez jediné změny, poznal jsem, že je něco jinak. I nepatrnou změnu bych tu poznal. Nebyla vidět, ale cítil jsem ji. Řvala na mě a přitom byla zticha. Smrděla jako zkažená ryba, ale necítil jsem nic. Byla tu i nebyla.

Po nějakém čase jsem si na okolí začal zvykat. Žádné živé bytosti. Jen nekonečné hrubé a drsné planiny s odkvetlými pampeliškami a nekonečné vysoký strop. Někdy jsem měl pocit, že tam, úplně nahoře, vidím krápníky jasně třpytící se do krajiny. Ale nalhával jsem si to a dával za vinu bolestivým vzpomínkám na život.
Bolelo to, ale ne jako před těmi stovkami let, kdy jsem se tu objevil.

S přivřenýma očima, které už se ani nechtěly otevírat docela, jsem zahlédl v dálce... něco. Nevypadalo to jako skála. I když jsem si po takovém čase stráveném zde jen matně pamatoval jak taková skála vypadá.
Možná to byl jen další strom, který se zde jednou za čas objevil. Doslova objevil. Nebyl tu a v další chvíli jsem u něj stál. Teď jsem už dokázal odhadnout, kdy se objeví, ale na začátku to tak nebylo. Častokrát jsem do něj plnou rychlostí narazil.
Možná jsme měl zas jen halucinace a vidiny. To se tu taky stávalo neustále. Měl jsem za to, že si stále nesu následky ze života před tímhle mučením, ale jistý jsem si být nemohl nikdy. Neměl jsem tu nikoho a nic, co by mi vysvětlilo, jak to zde funguje.

Rozběhl jsme se k místu. Věděl jsem, že na něj nesmím myslet přímo. Jinak se bude vzdalovat stejně rychle, jako se objevovalo s každým dalším krokem. Myslel jsem na pampelišky. Vždycky mi pomáhalo si věci lépe představit, když jsem je měl před očima. A tady jsem neměl před nimi nic jiného.
Párkrát jsem se vzdálil zpět. Byl jsem za to na sebe naštvaný, ale nemohl jsem si pomoct. To, ať to bylo cokoli, bylo konečně něco jiného než jsem tu doposud potkal. Něco co by mi mohlo tohle místo vysvětlit. Snad pán a válce pekla sám. Třeba se konečně slitoval a pomůže mi. Po takovém času, který se zdál jako věčnost nad věčnosti, bych přivítal i samotného démona.

Až když jsem uviděl pomalu se zvedající věc, jsem zpomalil. Jak jsem mohl být tak naivní. Žádný pán pekel neexistoval. Jen mi seslal další zkoušku, na kterou jsem jako obvykle nebyl připravený.
Cítil jsem jak na mém rameni přistál Ai. Malý popelavý vrabeček hleděl pohledem stejným směrem jako já. V černočerných očích, temných jako noc, se mu leskla podivná jiskra, kterou jsem u něj ještě nikdy nepotkal. Vypadal teď jinak... lidštěji.

Myslíš, že bychom se tam měli jít podívat? Zeptal jsem se sám sebe. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi Ai rozuměl i jen díky pohledu a otázkám, na které jsem pomyslel. Bohužel nevěděl odpověď na všechno. Třeba na tohle místo. V tom byl stejný nováček jako já.
Dobře.

Obešel jsem ji. Věc nanejvýš podezřelou. Neutíkal jsem pryč jenom díky Ai, který byl naprosto klidný. Cítil jsem to z něj. Jeho přítomnost mi dodávala odvahu. Už jsem na neznámo nebyl sám, jako obvykle.

,,Haló? Kdo je tam? Mariin, Mariin jsi to ty?" byl to muž. Tím jsem si byl jistý jako ničím jiným. Jeho hlas zněl chtaplavě, jako by dlouho nemluvil. Přemýšlel jsem, jestli by tak zněl i ten můj, kdybych promluvil. Na to jsem se však ještě necítil. Nevěřil jsem mu, bylo to až moc divné.
,,Mariin, prosím. Řeknu něco, cokoli. Musím tě slyšet." Ai poskočil na rameni. Hned jsem věděl, co mám dělat.
Pomalu, aby mě muž neslyšel, jsem se posadil pár metrů před něj. Skřížil jsem nohy a poslouchal. Po takovém čase bylo podivně nepohodlné slyšet cizí hlas. Už jsem na přítomnost někoho jiného nebyl zvyklý.

,,Ty... ty nejsi Mariin," zašmátral muž rukou vpřed. Nemohl jsem vědět, jestli se mračí nebo je stejně zmatený jako já. Přes hlavu měl kapuci stejně šedou jako ruce, které ke mně natahoval.
Poposedl jsem si dál, ale Ai potichounou pípnul. Muž se rukama zarazil. Břichem ležel skoro na zemi a třásl se. Vypadal, že se za chvíli rozsype na popel. Rukama klesl a vyškubl ze země pampelišku. Malé kousky chmýří se vznesly do vzduchu a stejný neviditelný vítr je rozfoukal do okolí. Sledoval jsem je, dokud se mi neztratily z očí.

,,Kdo jsi chlapče?" ozval se znovu stařík. Ruce měl celé seschlé a vrásčité, ale přitom velmi dobře věděly, co mají kde najít a jejich pohyby vypadaly ladně.
S odpovědí jsem váhal, ale přeskočení Ai z jednoho ramene na druhý mi dodalo odvahy.

Nadechl jsem se a když jsem chtěl odpovědět, pořádně jsem se rozkašlal. S mým hlasem to muselo být ještě horší než u muže. Napodruhé se to konečně povedlo, ale stále jsem měl pocit, že se vlastními slovy udusím.
,,Jsem kdo jsem, kdo jste vy? Jaké je vaše jméno?" odotáhl jsem ruku, po které starý muž šmátral. Na lidský kontakt mi bude ještě chvíli trvat si zvyknout.

,,Já jsem Chamar a jsem tu stejně uvězněný jako ty. Ale nechápu to, proč jsem někoho potkal, když za ta staletí nikdy?" poslední slova směřoval spíš sobě, ale já je stejně slyšel. Musel být stejně zmatený jako já.
Vyškubl další pampelišku že suché země a přiložil si ji k ústům. Pozorně jsem jej sledoval pohledem i když Chamar se věnoval pouze sobě.

,,Jak jste se sem dostal, proč jste tady. A jak jsem se sem dostal já? Takhle by to nemělo fungovat, že ne?" i když jsem k Chamarovi stále schovával nedůvěru, bylo to stejně příjemné si s někým popovídat.

,,Pomalu chlapče, hezký postupně. Můj příběh není zajímavý a mohl by tě nudit. Nejdřív mi pověz o svém, pak se ti na všechny otázky dostaví odpověď," nemohl jsem to vidět, ale nějak jsem tušil, že se muž usmívá. Vypadal stejně rád jako já, že tu někoho potkal.

Povzdechl jsem a s zábavy pohledem kouknu na Ai. Pípnula a já přesně věděl co říká.
,,Dobře," a začal jsem vyprávět.