"Co od nás chceš?" zaječela jsem na něj hystericky. Cítila jsem, jak se vedle mě Izzie roztřásla.

Vážně Izz? Teď se bojíš? A kam se poděl ten veselý záchvat smíchu?

 "Elizabeth,“ promluvil ten muž. Rozhlédla jsem se okolo, abych nějakou Elizabeth našla. Nikde nikdo. „Co se to s tebou stalo? Vždy jsi bývala tak mírná a poddajná," mluvil dál. Připadala jsem si jako v horroru.

"Elizabeth?" nechápavě jsem se na něj podívala.

„Frankensteinova nevěsta přece," zakroutila nade mnou Izz hlavou. No co? Tak jsem prostě nebyla na horory moc stavěná. Buď jsem u nich usínala, nebo jsem se bála tak moc, že jsem celý film strávila s obličejem zabořeným Harrymu v tričku.

 "Ale to by znamenalo že...," Izz se zamyslela a mě s hrůzou došlo, na co naráží.

Hrobkou se rozlehl náš vysoký jekot. Chytily jsme se ledna druhé a třásly se.

Frankenstein, opravdový Frankenstein se nad námi jen usmál. Jeho úsměv byl děsivý a mě se zvedl žaludek, když jsem si vzpomněla na to, jak mě líbal.

"Má krásná, spanilá milenko,“ promluvil zase Frankenstein, ignorujíc přitom náš jekot, a já si s hrůzou uvědomila, že mluví na mě. „Pojď nyní ulehnout se mnou v lože," vyzval mě a já ztuhla. Nejradši bych teď ze sebe ten kostým servala, abych mu ukázala, že já nejsem žádná milenka mutanta. Pak jsem si ale uvědomila, že bych mu tím nejspíš jen usnadnila práci.

Stála jsem jako zařezaná, a ošklivě se na něj zamračila. Jen ať si zkusí se mě dotknout špičkou prstu, který vlastně ani nepatří jemu! Je mi jedno, jestli je mrtvý, živý nebo cokoliv jiného, prostě ho zabiju! Utrhnu mu hlavu a do krku mu nacpu hlínu, jestli se o něco pokusí.

"Ach málem bych zapomněl," promluvilo znovu to monstrum a otočilo se k Izzie. Cítila jsem, jak vedle mě ztuhla.

Frankie přišel (jestli se ten divný pohyb dal nazvat chůzí) k jedné z rakví a několikrát zabušil na víko.

"Příteli, vstávej. Někoho jsem nám přivedl."

Rakev se začala pomalu otevírat. Frankie pomohl mrtvole vylézající ven na zem. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla muže, který tu před námi stál v roztrhaných svátečních šatech. Určitě tu už nějakou dobu ležel, protože jeho kůže byla na několika místech už tak slabá, že skrze ní prosvítaly kosti, někde už dokonce ani nebyla. Z tváře mu odpadával kus masa. Vypadalo to děsivě.  

"Frankie, tomu říkám úlovek. Ony jsou tak krásně vystrašené a bledé," blaženě si nás prohlížel. Jeho pohled zamrzl na Izzie.

"Pro všechno na světě. Ona...ona vypadá přesně, jako má Emily," vyjeveně si ji ještě jednou prohlédl od hlavy až k patě. Pak si promnul ruce.

"Dobrý,“ zašeptala jsem směrem k ní, abych jí ujistila. „Mrtvou nevěstu Tima Burtona jsem viděla," není tedy nutné mi vysvětlovat, kdo je Emily. Izz chvilku mlčela, pak začala koktat.

 "Já...nerada vám to říkám, ale...“ jistě, Izz, kdo by si s nimi taky rád povídal, že? „My jsme živé!" vyhrkla.

 "To nám nečinní vůbec žádný problém," dvě příšery se na sebe ďábelsky podívaly a pak se k nám vrhly.

Zděšeně jsme se na ně dívaly.

„Co s námi proboha chcete dělat?“ Izzie udělala krok dozadu a uhnula tak ruce mrtvoly, která po ní chňapla.

„Napřed já z tebe udělám si sobě rovnou,“ promnul si znovu ruce mrtvý. Ironie v jeho hlase byla nepřehlédnutelná, když napodoboval mluvu Frankensteina.

„Ne,“ odporoval mu Frankenstein. „Napřed se náležitě přivítám s družkou svou,“ podíval se na mě hladově a já nasucho polkla.

„Fuj,“ oklepala jsem se.

„To přeci ne,“ zavrtěl hlavou Izzin nápadník a dál pokračoval v posmívání se kvůli způsobu řeči. „Nemůžeš obejmout ženu, která jest jiná. Napřed musíme být stejní!“

„Nemůžeme nic dělat, když se s láskou svojí nepřivítáme!“ odporovala zase sešitá hlava.

Začali se hádat, co udělají jako první. Na to, že tu mají dvě na smrt vyděšené holky v kostýmu, vůbec nepomysleli.  

„Janye, co budeme dělat?“ pípla vyklepaná Izzie.

Rozhlédla jsem se po hrobce. Nikudy se odsud nedalo utéct. Jediná cesta byl vchod, který Frankenstein zatarasil.

„Janye!“ sykla Izz. Znovu jsem se rozhlédla a snažila se vymyslet, jak se odsud dostat.

„Jan-“sykla znovu, tentokrát jsem jí ale přerušila zasyčením. Potřebovala jsem trošku klid a ticho na přemýšlení a už takhle mi to ztěžovaly dvě příšery, co se před námi hádaly, jestli nás napřed zabít nebo jen přeříznout.

„J-j-já,“ vykoktala jsem po chvilce. Izz čekající na cokoliv, co řeknu, se na mě okamžitě otočila a netrpělivě čekala, co řeknu.

„Nebude se ti to asi líbit, ale něco mě napadlo.“ Začala jsem potichu. Monstra se mezitím pomalu přestávala hádat, takže jsem se rozhodla to co nejvíc zkrátit. „Hrajme tu jejich šílenou hru. Jenom musíme smlouvat a hrát si na dámičky.“

Určitě bych jí to vysvětlila nějak lépe, ale neměla jsem už čas, protože jsem na sobě zase ucítila ten bodavý nepříjemný pohled, při kterém mi běhal mráz po zádech. Otočila jsem se na Frankieho a snažila se ignorovat zmatenou Izzie, která se mírně roztřásla pod pohledem umrlce.

Nevěděla jsem, jak jejich hádka skončila a upřímně jsem to radši ani vědět nechtěla.

Překonala jsem veškerý odpor a nasadila milý úsměv. Udělala jsem první krok k dvěma příšerám, Izzie mě ale drapla za ruku a škubla mnou zpět. Podívala jsem se na ní, abych jí utišila. I přes tu tmu, která v hrobce panovala, jsem věděla, že se bojí a má o mě starost.

Vypáčila jsem svou paži z jejího pevného sevření a znovu se usmála na tu dutou hlavu, co si mě spletla s prostitutkou sešitou z mrtvol.

Rozběhla jsem se k němu a s úsměvem ho objala. Na víc bych se totiž nezmohla. Nepřipadalo v úvahu, že bych dokázala něco víc.

Okamžitě okolo mě omotal své neohrabané ruce a já se neubránila znechucenému obličeji. Radši jsem zabořila hlavu do jeho hrudě, aby to nebylo vidět.

Uslyšela jsem nejisté klapání Izziných podpatků, jak pomalu přistupovala k mrtvole.

„Konečně,“ oddechl si, když se od něj nechala taky obejmout. Bude teď dělat všechno, co budu dělat já, jelikož neměla moc šanci pochopit, co mám v plánu.

 Chvilku jsem jen tak stála a snažila se překonat odpor. Když ale ruce, které mě objímaly, sjížděly níž po mých zádech, odstrčila jsem ho od sebe a s okamžitým napučeným výrazem jsem si založila ruce v bok. Ne, prostě se mě nebude dotýkat!

„Ale no tak, Elisabeth,“ posmutněl Frankie. Na zlomek vteřiny by mi ho bylo líto, pak jsem se vzpamatovala. Ještě víc jsem se na něj zamračila.

„Jan- Elisabeth!“ ozvala se přidušeně Izzie z náruče mrtvoly. Otočila jsem se na ní a schytala jsem zamračený a káravý pohled.

Bylo mi jasné, co si myslí: Tak já se tady nechávám osahávat bůhvíjak starým mrtvým týpkem a ona se takhle ulejvá!

Omluvně jsem se na ní podívala a zkontrolovala Frankieho. Udělal pár rychlých kroků ke mně a opatrně ke mně natáhl svou ruku. Sledovala jsem roztřeseně každý jeho neohrabaný pohyb. Jeho ruka mi spočinula na rameni a jemně mi začala stahovat ramínko šatů.

Bože! To nešlo! Ucukla jsme a snažila se překonat nutkání mu tu ruku utrhnout. Zkusil to znovu. Opět neúspěšně.

„Ne,“ odmítla jsem ho rázně. Pak mi došlo, že s tímhle přístupem se asi nezachráníme.

„Ne tady,“ usmála jsem se na něj a jemu se zablyštělo v očích. Od Izz jsem uslyšela dávivý zvuk. Zvedá se jí žaludek ze zápachu zkaženého masa, které jí stále drží v náručí, nebo jen z představy, že já bych něco mohla mít se sešitou obludou.

„Proč ne? Jich si nevšímej,“ kývl směrem k Izz a jejímu společníkovi.

 „Ale tady se mi nelíbí,“ fňukla jsem jako rozmazlená dámička. „Je tady moc vlhko a zima,“ rozhlédla jsem se okolo.

„A smrdí to tu!“ Izz znovu vydala ten dávivý zvuk. Potlačila jsem úsměv.

„Dřív se ti to líbilo,“ namítl Frankie.

„Dřív, ale teď už chci něco víc!“

„Slečince se něco nelíbí na hrobce? Páni, no vy jste ale náruživé, to mám rád,“ Mrtvole se zablýskalo v očích a znovu si promnul ruce. Jedna mu při tom málem upadla a Izz se na mě nešťastně podívala.

„Kluci, jestli odsud nevypadneme, tak můžete na cokoliv zapomenout!“ prohlásila a vystrčila bradu. Konečně mě pochopila.

„Ale ta hrobka-“ začal umrlec.

„Je strašná! Já chci ven! A hned!“ zaječela Izz hystericky, až nadskočil.

„Jo, Frankie,“ složila jsem si ruce na prsou. „Pojďme odsud. Jak to, že ta závora je ještě zavřená?“ zamračila jsem se na něj.

„Tak pojď, Franku. Pomoz mi otevřít,“ povzdechla si mrtvola.    

Oba společně otevřeli dveře a čekali, až projdeme jako první.

S Izz jsme se chytly ta ruce a pomalu s vítěznými výrazy vycházely ven z hrobky. Jak ráda jsem se nadechla čerstvého vzduchu!

Zatímco zase zavírali dveře do hrobky, zeptal se nás Frankie: „A kam chcete jít, dámy rozmilé?“

„Znám jedno skvělé místo,“ zasnila se Izzie.

„Jo, říká se tomu Harryho náruč!“ čapla jsem jí za ruku a obě jsme vyběhly pryč.

Slyšely jsme, jak za námi nestvůry křičí, ať na ně počkáme.

Samozřejmě nás ani nehnulo. Běželo se nám špatně, komu by se taky běželo dobře s deseticentimetrovými podpatky, že ano?

Pořád nás strach ale hnal dál a bylo až k neuvěření, jak rychlé jsme dokázaly být. Monstra nás ale nedohnaly. Nebylo divu, když měla problém i s chůzí, natož potom, aby běžela.

 Křik za chvilku utichl. My jsme se ale nezastavovaly.

Už jsme byly kousek od našeho domu a stále jsme běžely. Zastavily jsme se až před domem. Obě jsme se udýchaně svalily na zem a funěly.

Nebyly jsme schopné slova a snažily se popadnout dech. Bylo nám jedno, že je zima. Izzie si naštvaně sundala boty z nohou.

„Ještě jednou mi tyhle křápy přijdou na oči a já je s radostí nacpu někomu do zadku!“ zanadávala a zahodila boty někam za plot. Zasmála jsem se a vyčerpaně jsem se svalila na zem. Bylo mi jedno, že mi studí na záda. Byla jsem ráda, že žiju.

„To ne!“ zděsila se najednou Izzie. Nechápavě jsem se na ní podívala. „Jak nás mohli dohnat?“ ptala se nechápavě.

Podívala jsem se směrem, kterým ona tak zírala a v tu chvíli mi srdce vynechalo několik úderů.

Zhruba dvacet metrů od nás se potácely dvě monstra. Poznala jsem Frankensteina i mrtvého ženicha. Ale jak? A já si myslela, jak nejsme rychlé. První si nás všiml Izzin nápadník a ukázal na nás. Zrovna stáli pod pouliční lampou a já viděla, jak Frankie zamžoural. Když si nás všiml, zvedl svou ruku a zamával. Okamžitě přidali do kroku a snažili se k nám dostat.

Na nic jsme nečekaly a vyletěly jsme ze země jako trefené bleskem. Než jsme zaběhly za dveře našeho domu, všimla jsem si, jak se ještě Frankenstein rozmázl na ulici. Když se ho mrtvola snažila zvednout, svalila se vedle něj. Tím jsme si získaly čas na úprk. Dveře jsme za sebou zamknuly na dva západy a rozhlédly se po domě.

Vypadalo to tu jako po výbuchu bomby. Všude odpadky, konfety a prázdné lahve od alkoholu. Tomuto vzhledu určitě napomohla i naše výzdoba. Hosté už ale byli ti tam. Nikde nikdo nebyl, nejspíš budou na zahradě vyspávat, nebo šli jednoduše domů. Svalily jsme se s Izz vyčerpaně na gauč.

Obě jsme byly rády, že sedíme. Rozhodla jsem se, že půjdu rozsvítit, tmy jsme si dnes užila až dost. Pro jistotu jsme začaly rozsvěcet všechna světla v prvním patře domu. Přes kuchyň a obývák jsme se dostaly až ke koupelně. Celý náš dům byl teď osvícený jako vánoční stromeček. Rušila to jen tma z chodby.

Šla jsem tedy rozsvítit i tam. Jakmile jsem ale rozsvítila, ozvalo se pár silných ran. Izz ke mně okamžitě přiskočila a chytily jsme se jedna druhé jako klíště. Někdo na hlavní dveře zabušil znovu. Stály jsme a třásly se strachy.

„Ještě, že jsme zamknuly,“ ulevila si šeptem Izzie. I mě bylo lépe, když mi došlo, že jsme zamčené.

V tu chvíli se ozval zvuk klíče, který někdo zasouval do zámku a následně dvě klapnutí, jak se dveře odemkly.

Stiskla jsem Izz ruku a ona mě rameno. Hrůzou jsme ani nedýchaly. Dveře se pomalu a se skřípotem otevřely. V nich stály dvě siluety. Samozřejmě jsme je hned poznaly.

Dvojhlasně jsme zaječely. „Frankenstein!“ ječela jsem já a Izzie mě doplnila o její výkřik: „Mrtvý ženich!“

Izz mě pustila a letěla do kuchyně. Já jsem jí samozřejmě byla v patách. Monstra nás následovala a něco nesrozumitelného huhlala. Hrůza!

Obě jsme se schoulily za ostrůvek v kuchyni a doufaly jsme, že nás nenajdou. Chvilku bylo ticho. Určitě to vzdali.

„Tyslm- měmě- nepozaula?“ ozvalo se nesrozumitelné huhlání z pravé strany. Otočila jsem se a zaječela, když jsem uviděla Frankensteina, jak sotva stojí a musí se podpírat o linku.

„Láskuo, tojsem-em- já!“ mumlal z levé strany umrlec a tentokrát zaječela Izzie. Obklíčili nás a pomalu se k nám potáceli. Obě jsme vyskočily na nohy. Nejspíš to bylo návalem adrenalinu v krvi, protože jsme nebyly žádné sportovkyně, ale obě jsme vyskočily na linku, seskočily jsme na druhé straně a běžely ke dveřím. Zamkly jsme monstra a běžely do chodby. Zasekly jsme se. Nebylo moudré utíkat ven. Radši se schováme někde uvnitř domu. Možná tu jsou někde kluci, kteří nás ochrání. Čapla jsem koště, které se válelo v rohu místnosti a až doteď mělo sloužit jen jako součást výzdoby.

Vyběhla jsem za Izzie do druhého patra, zatímco se z kuchyně ozývaly neuvěřitelné rány, jak se monstra snažila dostat ven a mlátila do dveří. Izzie otevřela dveře pokoje pro hosty a hned je zase znechuceně zavřela.

Nechápala jsem, proč dělá ofrky. Potřebujeme se někam nutně schovat, protože dveře do kuchyně už moc nevydrží a ona si bude vybírat, do kterého pokoje půjdeme? Přiskočila jsem ke dveřím a otevřela je, ignorujíc přitom Izzie, která se mě snaží zastavit.

„Molly, já- já už!“

„Nialle!“ dvě nahá těla na posteli, přikrytá jen po pás se prohnula v zádech pod návalem rozkoše. Vůbec si mě nevšimli a ignorovali i to, jak jsme okamžitě dveře zase zabouchla.

„Fuj,“ udělala jsem znechucený obličej. No, je vidět, že se nám naše dohazovací technika opravdu osvědčila.

„Musíme odsud pryč,“ vydechla Izzie. „Janye, musíme vypadnout, než najdou i je!“

„Jo,“ přikývla jsem. Seběhly jsme dolů, ale to se ozvalo poslední zabouchání na dveře, pak jen zaštípání dřeva a dutá rána. Dveře do kuchyně se odporoučely a do obýváku se vřítila dvě strašidla, naprosto nepříčetná. Strachy jsem málem zlomila koště, které jsem držela.

Musely jsme se zachránit. Utéct.

Ne, na útěk bylo už moc pozdě, protože obludy se k nám vrhly. My jsme začaly utíkat po obýváku sem a tam. Udělaly jsme dvě kolečka, než se Frankensteinovi podařilo nahnat mě do kouta. Izzie stále pobíhala po pokoji a házela na nemrtvého vše, co jí přišlo pod ruku, včetně jídla, se kterým jsme si daly tak záležet. 

Frankie ke mně udělal krok. Nenapadl mě lepší způsob obrany, než koště. Ohnala jsem se po něm koštětem a on uhnul. Zaraženě na mě zíral, pak to zkusil znovu. Pokaždé, když se ke mně pokusil přiblížit, pokusila jsem se ho udeřit koštětem. Ale pokaždé se mu podařilo před smetákem uhnout dřív, než ho praštila.

Bylo vidět, že ho to už nebaví, dokonce by se dalo říct, že ho to už štve. Očividně se ke mně chtěl dostat a já mu to moc neulehčovala. Stále jsem si ho držela přinejmenším na tři metry od sebe. Udělal tedy dva rychlé kroky a pořád se ke mně přibližoval, nestihla jsem se napřáhnout, abych ho udeřila, takže jsem ho zastavila tak, že jsem mu zarazila smeták na hrudi a odstrčila ho zase do úctyhodné vzdálenosti od sebe. Zamračil se na koště, pak chytil nástavec a zaškubal za něj. Jelikož jsme koště držela dost pevně, dalo by se říct, že si mě k sobě v podstatě přitáhl. Dřív, než jsem se k němu dostala na dosah jsem tedy koště radši pustila a znovu zacouvala do rohu.

Příšera toho využila a odhodila koště někam za sebe. Naneštěstí ho hodila přímo Izzie pod nohy. Izz o koště zakopla a skácela se k zemi. Nemrtvý si jí tedy chytil.

Nestihla jsem jim ale věnovat moc pozornosti, protože Frankie ke mně udělal pár dlouhých kroků a chytil mě za pas. Snažila jsem se od něj odtrhnout, bušila jsem mu pěstmi do hrudi, a pak se od ní snažila odstrčit, ale měl neuvěřitelnou sílu a úspěšně ignoroval všechny mé pokusy o úprk.

Pevně mě držel a nedovolil mi ztratit s jeho tělem jakýkoliv kontakt. Ale i přes to, jak pevně mě držel, mě nic nebolelo. Trošku mě to zarazilo. Tohle bylo něco úplně jiného, než jsem zažila v hrobce.

 Na zlomek vteřiny se mi podíval do očí, potom mě chytil na zátylku, přitáhl si mou hlavu blíž a spojil naše rty. Nestihla jsem cokoliv namítat ani se nijak bránit.

První, co jsem ucítila, byly ty naprosto dokonalé rty. Něžně a přitom i vášnivě mě líbal a já s radostí spolupracovala. Tohle nebylo žádné monstrum. Tohle byly ty rty, po kterých jsem tak toužila v hrobce. Byla jsem v Harryho náruči. Rozhodně to byl on, tohle bych poznala kdykoli. Nikdo nelíbal tak skvěle. Další důvod, proč jsem uvěřila, že to je on, byl alkohol, který jsem z něj cítila.

Šťastně jsem mu omotala ruce kolem krku a spolupracovala jsem. Zvedl mě do náruče a přenesl na gauč.

Lehli jsme si vedle sebe a on si mě k sobě pevně přitiskl. Chtěla jsem mu říct, že ho miluji, ale zastavilo mě jeho pravidelné oddechování. Usmála jsem se a blíž se k jeho spícímu tělu natiskla.

Někde za gaučem na zemi jsem uslyšela i Louiho, jak si spokojeně pochrupuje.

„Izzie?“ zeptala jsem se potichu, abych je nevzbudila, i když mi bylo jasné, že podle toho, kolik toho vypili, by je neprobudil ani buldozer.

„Jo?“ ozvalo se taky šeptem.

„Házím,“ varovala jsem jí a hodila jí jeden z polštářů, které byli na gauči. Podlaha určitě nebyla moc pohodlná.

„Díky,“ slyšela jsem, jak se usmívá.

Harryho oddechování se měnilo na chrápání, ale mě to nevadilo. Byla jsem zvyklá.

„Bože, to snad ne!“ Izzie na to bohužel ale zvyklá nebyla. Musela jsem se zasmát. „Nesměj se a převal ho na druhý bok,“ radila mi.

„A jak asi?“ uchechtla jsem se.

„Něco udělej, jinak se nevyspím,“ zaskuhrala.

„Můžu dojít pro pánvičku a vzít tě po hlavě, hned se ti bude spát líp,“ navrhla jsem jí a snažila se zadržet smích.

„To bude dlouhá noc,“ povzdechla si Izzie, pak už ale nic neříkala. Taky jsem už byla zticha, uvelebila jsem se Harrymu v náručí a usnula.

„Pro pána boha! Moje hlava!“ chraplavý hlas u mého ucha mě probudil.

„Co se děje?“ vyletěla jsem.

„Nekřič! Bolí mě hlava,“ postěžoval si Harry a zabořil obličej do mého kostýmu.

Rozhlédla jsem se po pokoji.  Byli jsme na gauči v obýváku, který vypadal příšerně. Všude byl bordel, na stěnách bylo pár rozpláclých muffinů a já si hned vzpomněla, co se včera stalo.

„Zatáhněte někdo ty závěsy,“ ozval se zpoza gauče Louis.

„Už jdu, ty alkoholiku,“ zabrblala Izz a postavila se na nohy.

„Honem,“ popoháněl jí, když se protahovala.

„Neměl jsi tolik pít,“ mrskla po něm polštář, který jsem jí včera tak milosrdně darovala.

Nakoukla jsem přes gauč a viděla Louise, jak má hlavu zabořenou v polštáři.

Izz vykoukla z okna, pak zatáhla závěsy a otočila se na mě. „Už vím, kde je Liam se Sophií,“ oznámila mi. „Budeme je muset nějak vytáhnout z toho keře.“

„A kde je zbytek?“ zajímala jsem se. „Viděla jsem akorát nějakou upírku, co leží vedle bazénu na té nafukovací matraci, co nám praskla. To byla nejspíš Leight-Anne.  Další dvě si ustlaly na altánku.“

„Chceš říct v altánku, ne?“ zasmála jsem se.

„Ne, chci říct NA altánku. Pojď se kouknout,“ pobídla mě.

Na nic jsem nečekala a vyskočila jsem na nohy. Odhrnula jsem kousek závěsu a uviděla jsem Liama se Soph, jak si chrápou na našem jalovci, u bazénu opravdu Leight-Anne spala na naší vyfouklé matraci a na střeše altánku jsem uviděla hlavu Jade, jak spí u nohou jiné upírky. Nejspíš Jesy.

Musela jsem se začít smát. Okamžitě jsem ale dostala vynadáno od těch dvou, co se tu teď váleli v převleku a hekali, že je jim špatně.

„S pitím máte útrum,“ prohlásila jsem.

„Děláš si srandu? Je mi tak špatně, že ani nevím, kolik má člověk nohou!“ protestoval Harry. Ignorovala jsem ho.

„Tak se zvedejte, jdeme do pokoje,“ zatleskala jsem naschvál, abych je naštvala. Vydali nesouhlasné zvuky a zacpávali si uši. Izz šla zvednout Louiho a já vytáhla na nohy Harryho. Podařilo se nám dostat je do schodů, už to byl nadlidský výkon.

Nechápu, jak jsme to dokázaly. Hned za schody se ale Louis Izzie zhroutil na zem. Přitom ale otevřel dveře do koupelny. Nakoukly jsme s Izz dovnitř a uviděly upírku Perrie, jak spokojeně spí ve vaně na svém Drákulovi.

„Janye, prosím tě, pojď mi pomoct, já ho sama už znova nepostavím,“ zoufale se na mě podívala.

„Haha! Nepostavím,“ začal se smát Harry dvojsmyslu a ukázal si na Izz prstem. I jeho smích byl ale na jeho uši moc a tak jen zavrtěl hlavou a chytil se za ní.

Opřela jsem ho o zeď a našla jsem těžiště, abychom nakonec nemusely tahat nahoru i jeho.

„Dlužíte nám ten striptýz,“ mumlal pořád Louis.

„Jasně. Teď ti budu předvádět striptýz, když ty můžeš být rád, že…“ Izz nemohla ani doříct, protože se ho stále snažila dostat na nohy.

Pomohla jsem Izzie a chtěla zase čapnout Harryho, abych ho odtáhla do pokoje, ale on tu nebyl, rozhlédla jsem se po chodbě a uviděla, jak sotva stojí a otevírá dveře do pokoje pro hosty.

„Ne!“ vykřikly jsme s Izzie najednou a Louis se ošil, zacpal si uši a dál se snažil stát rovně.

„Tam ne, my jdeme do našeho pokoje,“ šla jsem k Harrymu.

„Ale tady ten pokoj je blíž,“ zaprotestoval a otevřel dveře. „Kámo, to jsi měl říct, že je tu už obsazeno,“ zamumlal na spícího Nialla, který v náručí držel Molly.

Dveře zase zavřel a nechal se odvést do naší ložnice. Když jsme ty přerostlé děti uložily, šly jsme jim najít nějaké prášky proti bolesti a napustit vodu.

 V kuchyni jsme našli kromě Rity spící na lince i dopis od Lou s Tommem. Psali, že si to tu moc užili, ale že Luxinka je už ospalá. Gemma se prý nabízela, že s ní půjde domů a pohlídá ji, ale nakonec šli všichni.

Edda jsme našli opřeného o plot. Všichni byli úplně na šrot. Nezbylo nám nic jiného, než připravit spoustu prášků proti bolesti, vodu a kýble, kdyby se někomu udělalo špatně.

Převlékly jsme se z kostýmů a vzaly do rukou černé pytle na odpadky.

Je na čase uvést náš dům zase do původního stavu. To bude očista. Díkybohu nás už snad Frankenstein znovu nenavštíví a mrtvý ženich si zůstane ve své rakvi.

Tadá, a konec 1. speciálu je tady :D co na to říkáte? líbilo se to aspoň trošku? :D Asi by se slušelo upozornit, že zbylé 2 speciály už budou poměrně jiné, než byl tenhle :D Snad vám tím uděláme radost :D Cherry&Blueberry