„Tak takhle,“ zavrtěl se Harry. Snažil se na posteli nějak schoulit, abychom se oba aspoň trošku vyspali. 

„Lásko, nemůžu dýchat,“ zamumlala jsem s obličejem mezi jeho lopatkami.

S povzdechem se začal na matraci znovu překulovat a všelijak kroutit. Luxinka, která k nám v noci znovu přišla i s obřím plyšovým medvídkem, spokojeně oddechovala roztažená téměř přes celou plochu postele.

Přetočila jsem se a nohy si hodila napříč postelí, aby jí nepřekážely a zároveň se nedotkly kožíšku medvěda. „Dobrý?“

„Ryješ mi paty do…“ zaskučel Harry a chytil se v rozkroku. Znovu jsem se začala převalovat, nakonec jsem se otočila úplně, takže jsem měla nohy na polštáři.

„Lepší,“ krčil nos, pod kterým měl nacpané moje chodidlo. „Jenom bych,“ chytil mě za kotník, povytáhl mě za něj výš po posteli a nohu mi přehodil přes svůj hrudní koš, „tě trošičku poupravil.“

Povzdechla jsem si. To nemůžeme vážně ani jednu noc spát normálně? Na nohu mi táhlo a mě začínala být zima, zatímco mi pod peřinou, pod níž mě Harry přitáhl, začínal docházet čerstvý vzduch. Musela jsem se zpod ní vyhrabat a zhluboka se nadechla.

Oknem do pokoje pronikalo slabé měsíční světlo a umožnilo mi tak pohled na Harryho. Něco mi říkalo, že ani jemu se nejspíš neleží nejpříjemněji s plyšákem přímo pod zadkem.

„A dost,“ naštvaně se zvedl, čímž mi málem zlomil nohu, a vzal medvěda do rukou.

„Luxinka tě ráno zabije,“ zachichotala jsem se šťastná, že to nejsem já, kdo nakonec plyšáka vystrnadí.

„Luxinka bude ráda, když se rána dožije, jestli se bude takhle roztahovat,“ hodil medvěda do rohu pokoje.

„Ale, pan Drsňák,“ zasmála jsem se. Věděla jsem, že by se na ni ani křivě nepodíval.

Jen nade mnou zakroutil hlavou, pak Lux přitáhl ruce k tělu a nohy jí položil vodorovně, neměla je tedy už roztažené do všech světových stran. Pak si lehl, natáhl se ke mně pro polibek a konečně se nám spalo aspoň trošičku lépe.

Tedy ne na dlouho. Netrvalo to ani pět minut a z vedlejšího pokoje pro hosty, kde právě měli spát Niall s Molly, se začaly ozývat jisté zvuky. Dvojhlasně jsme s Harrym zasténali a schovali si obličej do dlaní. Kdyby tady nebyla Lux, vsadila bych se, že bychom se díky Harryho soutěživé povaze nenechali zostudit a propukla by válka o největší intenzitu stenů a vrzání postele. Jelikož se mezi námi ale právě znovu roztáhl ten blonďatý andílek, nezbylo nám nic jiného, než se zarudlýma a unavenýma očima hledět do stropu a čekat. Minuta. Dvě. Pět. Deset. Už to bylo k nevydržení a vedle to pořád nevypadalo, že se chystají spát. Po dvaceti minutách jsem se naštvaně natáhla k zemi pro bačkoru, kterou jsem vzápětí mrskla na protější zeď. Nejspíš ani nic neslyšeli.

Podle hlasitosti Mollyiných výkřiků Niallova jména jsem pochopila, že už se snad tenhle dům konečně ponoří do moře ticha a že naši hosté konečně půjdou spát v tom klidném slova smyslu.

Konečně byl klid a my si s oddechnutím mohli dovolit začít usínat.

Jestli jsem si myslela, že je tuhle noc konečně klid, šeredně jsem se spletla. Z druhého pokoje, ložnice Izzie s Louim se totiž ozval nadšený Louisův hlas:  „… já mám dneska narozeniny!"

„Já budu vraždit,“ procedil skrz zuby totálně vytočený Harry.

Od vedle se ozval Izzin otrávený hlas, jak se ho snažila nějak zpacifikovat. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Chvilku tam bylo ticho, takže jsme oba usoudili, že šel spát.

„Harry, vstávejte! Už je dvacátého čtvrtého!“ vběhl k nám od pokoje Louis. Když si všiml, že u nás spí i Luxinka, trošku se ztišil. „Mám narozeniny, jsem o jeden rok starší,“ div neskákal nadšením.

„Škoda, že se nedožiješ předání dárků,“ podíval se na něj Harry nevrle.

„Cože?“

„Doufám, že sis ten pocit užil, protože další narozeniny už nejspíš neoslavíš,“ zvedl se Harry z postele.

„Jakto?“ nechápal Louis.

poslední díl psaný z obou pohledů!

Harry k němu došel a já si nemohla odpustit pohled na jeho svalnaté tělo bez trička jen v teplácích na spaní. „Louisi, vypadni,“ šťouchl ho ke dveřím.

„Ale já mám nar…“

„Vypal, brácho,“ rázně ho začal tlačit z pokoje ven, až mi ho bylo trošku líto.

„Dneska…“ zkusil se znovu bránit, ale nedostal k tomu příležitost.

„Ven.“

„Janye, řekni něco!“ zaúpěl.

Dělala jsem, že ho neslyším. „Janye!“

„Jdi spát Louisi,“ zašeptala jsem k němu.

Zamračil se. „Děláte si ze mě pr…“Nejspíš by to i dopověděl, kdyby mu Harry nezabouchl před nosem dveře a rychle nezamkl.  Pak se strhaně otočil a odšoural se do postele.

Sotva si lehl, otevřela Lux oči. „Už je ráno?“ posadila se a promnula si oči.

„Končím,“ zvedla jsem se z postele a vzala si polštář pod paži.

„Kam jdeš?“ zeptal se za mnou smutně a zároveň i zmateně Harry.

„Jdu se vyspat,“ houkla jsem přes rameno.

„Kam? Ty mě tu necháš?“ už byl jen smutný a zklamaný. V tu chvíli se ozvalo slabé ťukání na dveře.

„Dobrou noc, lásko,“ usmála jsem se na něj a odemkla dveře, za kterými stál Louis a na sto procent chtěl vidět své dárky. Jen jsem kolem něj prosvištěla, seběhla ze schodů dolů a jehla si na gauč. Konečně klid, ticho a spánek.

„Janye, už sis vysmlouvala půl hodinu navíc, pak sis vynutila dalších třicet minut. Nakonec jsem ti ze soucitu dovolil ještě čtvrt hodiny, ale teď už mi proboha ukaž ty dárky!“

„Ještě pět minut,“ zaprosila jsem.

„Ani vteřinu!“

„Louisi, prosím!“

„Ne, hned! Nebo na tebe vyleju kývl s vodou!“

Při vzpomínce na to probuzení, které mi uspořádal spolu s Niallem přede dvěma dny jsem vyletěla nahoru. Zabručela jsem si něco o tom, že se v tomhle domě zblázním.

„Janye, tak už?“ Nedočkavě přede mnou přešlapoval.

„Ale no jo, pořád,“ zabručela jsem. „Zavři oči!“

Přešla jsem do předsíně, kde jsem měla svůj úkryt dárků. Znovu jsem si zkontrolovala, že se Louis nedívá a pak nenápadně vytáhla balíček ze své kozačky. „Už můžeš,“ podala jsem mu dárek, „všechno nejlepší.“

Na chvilku jsem se ocitla ve vánici, kde místo sněhových vloček padaly kousíčky balícího papíru. Trhance ani nestačily všechny spadnout na zem, když se ozvalo veselé: „Jé, to je krásný! Díky Janye!“

Louis si spokojeně prohlížel svoje chňapky ve tvaru opičích hlav.

„Nechceš je jít vyzkoušet?“ zeptala jsem se v naději, že mi dá aspoň ještě půl hodinu ničím nerušeného spánku. Díky bohu Louis zaběhl do kuchyně. Vydala jsem se zpět ke gauči. Hned, co jsem viděla Luxinku stát na schodech mi došlo, že už se tam asi jen tak nedostanu.

Povzdechla jsem si a houkla na Louise do kuchyně, ať mi přinese přesnídávku, zatímco jsem si jí vzala do náruče a posadila se s ní na gauč, abych jí dala najíst.

Louis se ve dveřích jen mihl a skleničku mi hodil, takže jsem jí jen tak tak chytila. Hned za ní letěla i lžička. Ta už ale neúprosně sletěla na stůl.

Začala jsem Lux dávat do pusy lžičky s jídlem, když se do obýváku vřítilo kudrnaté Tornádu Hu. Byl celý rozesmátý, došlo mi, že se zase kočkovali s Izzie. Ta se do pokoje vřítila hned za ním a podle toho, jak se tvářila, mi došlo, že ona v té hádce nebyla ta, která měla navrch.

"Děje se něco?" vešel do pokoje Louis, jako by to nevěděl.

"Nic. Dobré ráno.“ Izzie si důležitě změřila Harryho pohledem, když šla za Louisem do kuchyně.

Harry přešel ke mně a ne tvář mi přiletěla letmá pusa na dobré ráno. Usmála jsem se. Pak pohladil Lux po hlavičce a někam poodešel. 

Dál jsem se začala věnovat krmení, ale jako by někdo mávl kouzelným proutkem, Lux každé sousto, které jsem jí do pusy nějak dostala, okamžitě vyprskla a začala se smát.

"Dárek k narozeninám od Janye," slyšela jsem Louise, jak se pyšní. "A dobrovolně!"

"Nic mu nevěř, vydupal si ho," zahulákala jsem, když jsem si vzpomněla na výhružku ohledně kýblu s vodou. Izzie vylezla z kuchyně s ocáskem Louisem za zády.

Ignorovala jsem Louisovy vyčítavé pohledy, že jsem mu něco překazila a zkusila znovu nakrmit Lux. Jako vždy mi ale přesnídávka přistála na tričku a Lux se zmítala v křečovitém záchvatu smíchu.

"Co to dneska s tebou je?" podivila jsem se, položila skleničku na stůl a začala si přesnídávku utírat kapesníčkem z výstřihu.

"Hezky papej, jinak zítra ráno pod stromečkem nic nenajdeš," pomohl mi Harry, když dosedal na pohovku vedle mě. Vytrhl mi kapesníček z ruky a zamumlal něco v tom smyslu, že on sám. Zakroutila jsem hlavou, nechala ho, ať mi přesnídávku utře a znovu zkusila dát Lux jídlo. Tentokrát úspěšně.

"Vařím," ozval se Louis.

"Copak?" Izzie okamžitě nabrala na podezřívavosti.

"Vánoční puding.“ Oba odešli do kuchyně.

Nevšímala jsem si jich, dál krmila Lux. Slyšela jsem kroky, jak někdo jde po schodech dolů.

„Vyspinkáno?“ jízlivě se Harry odvrátil od přesnídávky na mé hrudi.

„Do růžova,“ protáhla se Molly v Niallově bílém MOFOS tričku. Ten se za ní plahočil jen v teplácích.

„To jsme slyšeli,“ zabručela jsem při vzpomínce na včerejší téměř bezesnou noc. Molly okamžitě nabrala barvu kabátku Santy, který nám šplhal po zábradlí.

„C-cože?“ zakoktala.

„Že se diví, že po takový noci ještě chodíš,“ podal jí Harry volný překlad mé poznámky. Molly zrudla ještě víc.

„Díky,“ usmál se polichocený Niall.

„To nebyla pochvala,“ vykulila jsem oči. „Neřeknu, kdybychom to slyšeli jen my, ale že i ta malá!“ ukázala jsem na Luxinku, která vůbec netušila, která bije a začala si tedy radši pohrávat se zbytkem přesnídávky.

Molly se radši okamžitě klidila z pole a vyběhla do pokoje, aby se převlékla.

„Kdyby to neslyšela Lux, slyšeli bychom za chvíli to samé i od vás,“ bránil se Niall, načež se ale otočil a běžel znovu za Moll.

Podívala jsem se na Luxinku, která vykydla zbytek obsahu skleničky na lino, povzdechla si a utřela to.

„Myslím, že už jsi najezená,“ zvedla jsem jí z pohovky a všichni jsme šli do kuchyně, abychom se najedli i já s Harrym a Lux se navíc chtěla rozloučit, než spolu s Lou i Tomem navštíví i druhou babičku.

Hned ve dveřích jsme se ale zasekli.

 "Teto, ploč stlejda Louis tetě Izzie kouše hlavu?" obrátila se na mě Luxinka. Izzie od Louise okamžitě uskočila, on si jí ale k sobě přitáhl za pas zpět.

Skvěle. Co jí mám teď říct?

 "Lux, co tě to napadá, proč by jí kousal hlavu?! Jenom zkouší jestli...“panebože, prosím, řekněte, že je to jen sen, „si Izzie správně vyčistila zuby.“ Sklopila jsem hlavu nad tou kravinou, která ze mě vypadla. Podívala jsem se koutkem oka po Izz, abych schytala nevěřícně výraz. Jen jsem pokrčila rameny.

Všimla jsem si tázavého pohledu Lux. Louis na ní pokýval hlavou, aby jí dal najevo, že má Izz zuby opravdu vyčištěné správně. Dřív, než se Lux stačila přihlásit o tento netradiční test taky, jsme radši zasáhla.

"A běž Lux, přece jsi se s Louim a Izz, chtěla rozloučit," popostrčila jsem ji k nim blíž.

"Kampak jde naše princeznička?" vyzdvihl ji Louis do vzduchu.

"Navštívit babičku. Pojď Luxie, musíme už vyjít," objevila se ve dveřích hlava Lou, která se už obouvala. Izz dala Lux pusu na tvář a všichni čtyři jsme jí šli i s Tomem a Lou vyprovodit.

"Co teď?" zeptal se Harry, když za nimi zapadly dveře.

"Neptej...," pokusila jsem se ho včas zadržet a zabránit tak katastrofě, ale už to bylo venku. S hrůzou jsem čekala, co má Louis v plánu.

"Jsem moc rád, že se ptáš,“ usmál se Louis. A je zle. „Ozdobit stromeček, dodělat puding, připravit krocana," vypočítával potřebné práce a já cítila, jak se mi slabostí podlamují kolena.

"Pověsit jmelí!" vykřikla najednou Izzie a zkoumavě si prohlédla oba kluky, jako by v laboratoři čekali na reakci dvou chemických prvků. Vykuleně jsem na to koukala, pak jsem to ale nechala být a rozhodla se, že si zaberu tu nejlepší práci.

„Beru stromeček!“ vykřikla jsem a rozběhla se do obýváku, kde nás jehličnatý mutant čekal ve stojánku. Odmítala jsem totiž strávit štědrý den v kuchyni. A jelikož jsem nevěděla, jestli věšení jmelí platí, tak jsem jednoduše vzala jedinou možnost.

Uslyšela jsem, jak se v předsíni Louis vyhýbavě vymlouvá, že on už má přeci rozdělaný puding.  

"Jmelí!" vykřikl tam Harry a já přímo viděla, jak se vítězně dme.

Nechala jsem je být za otevřela krabici s ozdobami na stromeček. První jsem začala dávat světélka, která díkybohu nebyla tak zamotaná, jako ty předevčírem.

 "Janye?" ozvala se z předsíně Izzie.

Vykoukla jsem do dveří a uviděla ji, jak s rukama na prsou vítězně sleduje poraženého a bledého Harryho. "No?"  

"Jmelí by si měla vzít Izzie," poklepal ji po rameni a zklamaně zmizel v kuchyni. Když kolem mě procházel, ani se na mě nepodíval. Něco s ním nebylo v pořádku. Ale teď nebyl čas to řešit.

"Vy máte nějaké tajemství?" ozval se Louis, který na ty dva koukal stejně vyjeveně, jako já. Nasucho polkla a já se rozhodla, že zůstanu, abych se konečně dozvěděla, proč se poslední dobou všichni kolem mě chovají jako šílení.

Bývala bych se to byla dozvěděla, kdyby se ve dveřích neobjevila rychle hlava Harryho, a nedonutila ho zajít do kuchyně taky.

Zašla jsem tedy zklamaně do obýváku, ale byla jsem pevně rozhodnutá, že to už jen tak nenechám

V obýváku se objevila i Izz a přešla spokojeně ke krabici, kde bylo jmelí.

"Co si to vůbec chtěla Izz?" zeptala jsem se nenápadně a zdobila přitom stromeček.

 "Co máš vlastně pro Louiho za dárek k Vánocům," pokusila se změnit téma.

"Tak to ti neřeknu ani za nic,“ zasmála jsem se. „ Hned bys mu to šla napráskat, nevydržíš udržet tajemství ani minutu. Znám tě jako své boty Thompsnová," dodala jsem, když jsem viděla, jak se snaží něco namítnout. Dál jsem věšela ozdoby.

Jedinou odpovědí byly její zuby zahryznuté do kůže na její ruce, když s větvičkami jmelí odcházela z obýváku pryč.

Zakroutila jsem hlavou a pokusila se přijít na to, co to má všechno znamenat. Únava z té polo-probděné noci byla ale tak veliká, že jsem se sotva soustředila na to, abych věšela koule na stromeček a ne stromeček na koule. Rozhodla jsem se, že si to aspoň zpříjemním. Přemýšlela jsem nad obrázkem Harryho, jak se znechuceným obličejem plní krocana nádivkou. Začala jsem se tomu pomalu uchechtávat. Nemohla jsem si pomoct, ale představa Harryho s rukou v krocanovi byla vtipnější, než cokoliv jiného.

Zabralo to docela nějakou dobu, než jsem konečně byla hotová. Nemohla jsem ale najít špičku. A to jsem prohledala všechny krabice! Nakonec jsem se tím přestala nějak trápit, sáhla jsem pro Santovskou čepičku a natáhla ji přes špičku stromu. Se svým výsledkem jsem byla celkem spokojená.  Poodstoupila jsem, abych si to mohla pořádně prohlédnout  a pak se znaveně svalila na gauč.

Přišlo mi nefér, že Niall i Molly se jen tak poflakují, ale nakonec jsem se utěšila tím, že aspoň Molly stráví stejně zbytek dne v kuchyni přípravou jejích vyhlášených pochoutek. A Niall? Ten bude nejspíš poskakovat kolem své lásky a ujídat všude, kde se naskytne příležitost. Za to mi stálo nechat je teď nahoře. Nepochybovala jsem o tom, co tam teď dělají. Buď dospávají tu noc, nebo si dávají nové kolo.

Prostě se k sobě hodí. Ale občas to až přehání. Ano, jsou si souzeni stejně, jako Zayn s Perrie, patří k sobě jako Pat a Mat, ale občas by se mohli vyhrabat z postele. Člověk by ani neřekl, že bude v tomhle Niall ještě horší, než Harry. Když jsem se jednou Molly jen tak ptala, co tam pořád dělají, tak mi řekla, že všechno možné. Ani jsem se nedivila, dokud nedodala, že třeba teď hráli karty a že pak se chystají hrát loutkové divadlo. Je pravda, že občas se z jejich pokoje ozývaly i hlasy kytar, jak oba hráli.

Uslyšela jsem hlasy z kuchyně, to mě vytrhlo z přemýšlení. Už se tam zase dohadují. S povzdechem jsem se zvedla a zamířila tam.

„Nechcete si to nechat pod jmelí?“ zabručel Harry. Vešla jsem dovnitř.

"Izzie, jak dlouho ještě plánuješ věšet to jme...aha, dlouho," pochopila jsem, když jsem viděla Izz, jak drží jmelí nad hlavou a líbá se s Louisem. Měla jsem chuť se zase otočit a odejít, lehnout si na gauč  a spát.

"Tak a dost!" Harry udělal pár rychlých kroků směrem k Izz. Vyškubl Izzie jmelí a  jeho cesta pokračovala. Otočila jsem se, že půjdu do obýváku, ale zastavila mě ruka omotaná okolo pasu.

Ze rtů mu uniklo zavrčení a něco jako: „Nikam, holčičko.“

Pak jsem si jen všimla zelených větviček nad hlavou a rtů Harryho na těch svých. Ochotně jsem začala spolupracovat.

„To by jsme se tady mohli prát ještě dlouho!" pokusila se Izzie uzmout své větvičky zpět, ale Harry ruku jednoduše vytáhl ještě výš, aniž by se naše rty od sebe odpojily a Izzie na ně nedosáhla.

"A stejně by jsme vyhráli!" odsekla vítězně Izz, Harrymu zmizelo jmelí z rukou a já uviděla, jak Louis pokládá Izz za boky zpět na zem. Plácli si a Izzie radši pelášila jmelí pověsit, než by jí ho Harry znova sebral.

„Ty už máš hotovo?“ otočil se na mě Louis, když Izz zmizela za rohem. Horlivě jsem přikývla a doufala, že budu mít konečně klid a budu se moct dospat.

„Louisi, puding volá!“ vytáhl Harry prst z misky s pudingem a strčil si ho do pusy.

„Neujídej,“ odehnal ho Louis, „krocan na tebe čeká.“ Harry protáhl obličej a začal se znechuceným obličejem brát nádivku do ruky, zatímco Louis pokračoval: „Obšťastni taky někoho jiného, než tady paní,“ ukázal na mě.

„Slečnu,“ zamumlala jsem a doufala, že mě neslyší. Ani jednomu to ale neuniklo. Louis se už nadechoval, aby mi něco vmetl do obličeje, nějakou z jeho pověstných přidrzlých řečí. Nadšeně jsem zpozorněla a čekala, že se konečně něco dozvím. V tom ale zasáhl Harry, který i s nádivkou v ruce vyrazil k Louisovi a zezadu mu jí chtěl strčit do pusy a tím ho umlčet. Protože ale nevěděl, kam přesně nádivkovou střelu nasměrovat, netrefil se a nádivku mu rozmázl po celém obličeji.

Vykuleně jsem na něj zírala s pusou do O, a čekala, že mi podá vysvětlení.

„Je to dost slané, Louisi?“ podrbal se rozpačitě na zátylku.

Louis zamrkal, olízl se okolo pusy a zauvažoval. „Víc majoránky.“

„Jasně,“ Harry se otočil zády a začal v kredenci hledat to správné koření. I Louis se otočil ke mně zády a celá kuchyně se ponořila do trapného ticha přerušeného jen občasnými zvuky nádobí. Oba dělali, jako bych tu nebyla.

„Nechcete mi něco říct?“ podívala jsem se na Harryho, který stále s pohledem upřeným ke krocanovi záporně zavrtěl hlavou.

„Louisi?“ obrátila jsem svou pozornost k němu. Jen si něco zamumlal pod vousy.

„Cože?“

„Že máš jít pověsit ty punčochy na krb,“ zopakoval mi.

Otráveně jsem se otočila a mířila do obýváku, když jsem si to rozmyslela a ještě si dopřála jeden komický pohled na Harryho, který s nejvyšším odporem strká ruku do vykuchaného krocana. Začala jsem se neúprosně smát, a radši jsem se odebrala do obýváku, kde jsem pověsila ponožky.

Za chvilku jsem uslyšela i Izzin pobavený hlas a z kuchyně ke mně blesklo pár světýlek. Šla jsem se potají kouknout, co tam dělají. Jen jsem nenápadně nakoukla do kuchyně a uviděla zpruzeného Harryho, jak stojí s rukou v zadku drůbeže a nasupeně se mračí na Izzie s Louim, kteří si ho fotí.

Když si mě všiml, bouře na jeho obličeji ustala a rázem se vyjasnilo. Ukázal na mě prsem a pak mi naznačil, ať k němu přijdu. Vylezla jsem ze svého úkrytu a došla až k němu.

„Chceš pomoct?“ usmála jsem se na něj. Oči se mu rozzářily ještě víc, když horlivě přikyvoval.

Pustili jsme se do vaření.

Seshora k nám dokonce přišli na pomoc i Molly s Niallem. Po upozornění, že se šli převléct a mají na sobě stále to samé, se šli tedy znovu obléknout, tentokrát se vrátili konečně oblečení. Molly se hned ujala slova v kuchyni, naneštěstí pro Harryho až po tom, co s takovým odporem naplnil krocana.

Nialla samozřejmě nebyl schopný z kuchyně odehnat ani Louis. Naštěstí přišla i Sophie s Liamem, v těsném sledu za nimi i Zayn s Perrie. Liam se Zaynem Nialla odlákali na kytaru do obýváku, a když už byl všechen ten zmatek aspoň trošku zvládnutý, vrátila se od babičky i tříčlenná výprava v čele s Lux, která hned začala obdivovat stromeček. Louis se nezapomněl přihlásit o svoje dárky k narozeninám.

Než jsme se nadáli, byl tu večer.

Převlékli jsme se do aspoň trošku slušného oblečení. Nialla a Molly jsme do jejich pokoje pustili jen po jednom, abychom tak předešli riziku, že se z ložnice vrátí úplně bez oblečení, nebo že se třeba nevrátí vůbec.

Harry se mi zdál dost nervózní. Potily se mu dlaně a stále mi tiskl ruku. Občas se ode mě vzdálil k Louisovi nebo někomu jinému z kluků, tam si něco šeptali a na konci každé jejich tajné konverzace ho poplácali po rameni a řekli něco jako: „To dáš,“, „Drž se,“ nebo moje oblíbené „To by neudělala.“

Co by kdo neudělal? Připadala jsem si jako blázen, ale snažila jsem se to ignorovat.

Po večeři jsme se přesunuli do obýváku. Niall se začal probírat strunami kytary a Molly si sedla za piano. Podívali se na sebe, na tvářích se jim objevil úsměv, mrkli na sebe a pokývali hlavou. Během pár vteřin se obývákem začaly linout první tóny vánoční koledy. Panovala tu úžasná vánoční atmosféra: pokoj osvětloval jen stromeček a žárovičky, které jsme s Perrie sem tam probodávaly zlověstnými pohledy, na pomoc světélkům přišlo i pár svíček a plameny v krbu.

Lačně jsem natáhla vůni jehličí a ovocných čajů se skořicí, které přes stěnu hrnečků hřály prsty všem, kdo tu seděl. V kombinaci s tou dokonalou hudbou a kruhem lidí mě nejbližších jsem se cítila jako v ráji.

Niall s Molly začali pobroukávat text koledy. Luxinka ho hned přispěchala podpořit svým zvonivým hláskem. Přidala se i Perrie zabalená v dece, Zayn, který vedle ní seděl na opěradle pohovky, Sophie v křesle i s Liamem sedícím na zemi mezi jejími a opřeným hlavou o její břicho. Tom seděl na gauči a hladil Lou po nohou, které si přes něj přehodila. I oni zpívali. Zahanbit se nenechali ani Louis s Izzie, kteří v objetí sledovali nás všechny z druhého křesla.

Seděla jsem na polštáři na zemi v rohu pokoje a užívala si to. Ale chyběl mi tu můj miláček. Rozhlédla jsem se a snažila se ho najít. Nejspíš si jen odskočil na záchod, takže jsem se přidala ke sboru.

„Můžu si tě na chviličku ukrást?“ zašeptal mi u ucha chraplavý hlas, který jsem tolik milovala.

Podívala jsem se na Harryho, s úsměvem přikývla a zvedla se. Odložila jsem hrneček s čajem a všimla si, že Harry na sobě má bundu. V ruce držel tu mojí.

Pochopila jsem, že nejspíš půjdeme ven. Nazula jsem si poslušně boty, které držel v druhé ruce. Pomohl mi dostat se do bundy a pak jsme – doufám, že nepozorovaně- proběhli ven na zahradu francouzským oknem.

Harry za námi zavřel dveře a došel ke mně. Objal mě kolem ramen a společně jsme sešli z verandy do sněhu. V tichosti jsme se procházeli po zasněžené zahradě a já obdivovala tu krásu. Dům svítil zvenčí stejně jako uvnitř, stromky byly po velké námaze, kterou jsme včera vynaložili, ozdobené taky a ze všeho nejvíc mě okouzlil altánek, který zdobily drobounká světélka. Na zábradlí svítily svíčky a vchod do něj střežil náš Tobby.

Došlo mi, že mě Harry vede právě do altánku a byla jsem nadšená. Milovala jsem tuhle jeho stránku, která pro dívku dokázala udělat snad cokoliv. Došli jsme do středu altánku a já se zasněně dívala na tu krásu všude okolo.

„Pamatuješ, kdy jsme se poprvé potkali?“ Zeptal se, když ke mně zezadu přistoupil a objal mě. Opřela jsem se o jeho hruď.

„Jasně, jak bych mohla zapomenout?“

„Hádala ses tam na pláži s tím zmrzlinářem, protože už neměl žádnou jahodovou,“ zavzpomínal Harry a usmál se, ale já se při té vzpomínce zamračila. Díkybohu to neviděl.

„Kecal, já jí tam viděla!“

„Tenkrát ses mračila stejně, jako se mračíš právě teď.“

„Jak jsi…“

„Nepotřebuju ti vidět do obličeje, abych věděl, jak se tváříš,“ cítila jsem, jak pokrčil rameny. „Když jsem se šel podívat na začátek té fronty, která se tam mezitím utvořila, a chtěl vědět, proč tak dlouho čekám…“ vrátil se zpět k tématu, „pamatuješ si, cos mi tenkrát řekla?“

Musela jsem se přidat k jeho pobavenému smíchu a společně jsme odrecitovali ty věty: „Nepředbíhej, kudrnáči. Jahodová je moje!“

Za pas si mě k sobě přitáhl blíž a chvilku jsme se jen tak pohupovali a vychutnávali si to.

„Mám tu pro tebe dárek,“ prolomil to ticho Harry. Jeho hlas byl plný něhy a lásky.

„Ty se přeci dávají až zítra,“ namítla jsem s úsměvem a stále očarovaná tou dokonalostí se k němu otočila.

„Tenhle nepočká,“ zasmál se tím jeho dokonalým smíchem a na tváři, kterou už stačil mráz zbarvit dočervena, se mu objevily dolíčky.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si. „Mám zavřít oči?“

„To by se ti pak asi hledal těžko,“ pokrčil neurčitě rameny. Protáhla jsem obličej.

„Ne,“ zasténala jsem.

„Ale ano,“ potvrdil mi. „Samá voda.“

Zakroutila jsem hlavou a pomocí Harryho nápověd jsem přihořela až k Tobbymu. Při podrobnějším pohledu jsem zjistila, že mu na klobouku sedí malá kartonová krabička obalená balícím papírem a ovázaná mašlí. Sundala jsem ji, ale Harry přiklusal a vytáhl mě zpátky do altánku.

Pomalu jsem rozvázala mašli a zjistila, že v krabičce se ukrývá její menší sestřička. Tu mi ale Harry vytrhl z ruky. Dřív, než jsem se stihla začít bránit, že mi bere moje dárky, mě políbil.

„Něco mi pověz,“ zašeptal, když si opřel jeho čelo o to moje. Topila jsem se v jeho očích a čekala, až mi položí otázku. „Miluješ mě?“

Tohle jsem nečekala. Trošku jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. „Samozřejmě, že tě miluju,“ poslepu jsem našla jeho ruce a nechala naše prsty proplést, „víc, než cokoliv na světě.“

„To mi stačí,“ odtáhl se ode mě a já ho nechápavě sledovala, jak si přede mě kleká na jedno koleno.

Podíval se mi do očí, chytil mě za ruce a získal si tak mou plnou pozornost. „Jane Amelie Moorová,“ oslovil mě mým celým jménem.

Došlo mi, co se to tu děje. A konečně jsem pochopila, proč se tu všichni chovali jako šílení.  Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Harry,“ zašeptala jsem.

„Ne, vždycky mi skáčeš do řeči a víš, že mě můžeš pokaždé přerušit a říct svůj názor. Vždycky jsem tě nechal říct, co máš na srdci. Víš, že udělám, co ti na očích uvidím,“ zavrtěl hlavou. „Ale teď buď prosím zticha a nech mě, ať něco řeknu já.“

Zasmála jsem se a zmlkla. Harry si odkašlal a začal znovu: „Jane Amelie Moorová, už když jsem tě poprvé uviděl, jsi mě něčím zaujala. Možná to bylo to, že jsi nešílela, jako všechny ostatní, nebo protože mě udivila- a pořád udivuje- ta tvoje drzost.“ Usmál se.

Uraženě jsem našpulila pusu a chystala se mu vyškubnout ruce, abych si je mohla složit na prsou, ale jako by to už čekal, pevně mi je stiskl a rychle pokračoval:  „Postupem času, jak jsem tě poznával, jsem zjistil, že tě nemám rád tak, jak jsem si myslel, ale že tě miluju. A nebylo, není a ani nebude nic, co by mi to mohlo vymluvit. Po tom, čím vším jsme si prošli, si už jsem naprosto jistý tím, že bych nevydržel, kdyby mi tě mělo něco sebrat. Ať už to bude nějaký duch šílené středověké vesničanky, masový vrah, fiktivní postava ze starých hororů nebo třeba jenom Izzie, která si ze mě chce dělat srandu. Ať bys šla kamkoliv, šel bych za tebou, i kdyby mě ta cesta měla zabít. Vzdal bych se pro tebe všeho, co mám, všeho, na čem mi kdy záleželo. A vím, že od tebe nechci už nikdy odejít. Chci s tebou žít už napořád. Chci s tebou prožít společně ten okamžik, kdy se nám narodí naše první dítě a být u všech jeho životních událostí. A na konci života s tebou chci spokojeně dožívat někde na verandě našeho domku, obklopený vnoučaty. Proto se tu teď před tebou klečím a ptám se tě,“ tázavě se podíval mi do očí a otevřel tu krabičku, kterou mi předtím vzal, „vezmeš si mě?“

Chviličku, jen pár vteřin jsem tam jen tak stála a vstřebávala všechno, co mi tu právě řekl. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Zírala jsem na prstýnek s drobným kamínkem, jak se na mě z krabičky nedočkavě usmívá a čeká, až konečně obejme můj prst.

Harry se mi úzkostlivě se mi podíval do očí. Teprve teď jsem se vzpamatovala.

„Ano!“ zašeptala jsem. „Ano!“ zopakovala jsem už hlasitěji. „Ano, vezmu si tě!“ poskočila jsem. Harry na nic nečekal, vzal prstýnek z krabičky, ulovil mou levačku a navlékl mi ten kovový kroužek. Pak vstal a silně mě objal. Vyhledala jsem jeho rty a dlouze ho políbila. Bylo dobře, že mě teď tak pevně držel, protože jsem cítila, jak se mi podlamují kolena.

Když jsme se od sebe odtrhli, podepřel mě, jako by vycítil mojí slabost, otočil se do zahrady a z plných plic zakřičel: „Řekla ano! Slyšíte to? Řekla ano!“

Znovu mě políbil. Vyšli jsme z altánku. Ani jsem si nevšimla, že začalo znovu sněžit. Chytil mě za ruku a běželi jsme do tepla, které sliboval náš obývák. Vlezli jsme dovnitř a sundali si boty. Když jsem se otočila, skoro jsem se lekla jedenácti upřených párů očí, které nás napjatě sledovali.

Zavládlo ticho.

„Na co čekáte?“ zeptala jsem se podezřívavě, i když jsem to moc dobře věděla.

„Nenapínej nás, Janye,“ zakňučela Molly.

„Čekáte na tohle?“ zamávala jsem na ně tak, aby dobře viděli prstýnek. V tu ránu místnost naplnil nadšený jekot všech žen a hlasité gratulace od mužského osazenstva.

Zbytek Štědrého dne jsme strávili oslavami. Harry mě ten den už nenazval jinak, než Budoucí manželko, nebo Moje snoubenko.

Večer jsme padli do postele a rozhodně jsme hned nešli spát.

„Tohle byly ty nejkrásnější Vánoce v mým životě!“ Vydechla jsem a prohlížela si svou ruku.

„Ani nevíš, jak mi to všechno dalo zabrat,“ chytil mě za tu ruku a přitáhl si mě za ní k sobě.

„Miluju tě, Harolde Edwarde Stylesi.“

„Taky tě miluju, Janye. Ale na toho Harolda bacha!“ varoval mě ještě, než zhasl lampičku a začal soutěžit s Niallem, který už vedle s Molly opět dělal něco jiného, než spaní.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

tadadam tam, a je tu konec Vánočního speciálu :D jste aspoň trošku nadšené z konce? :D já teda neuvěřitelně :D co nejdřív přidám i Silverstr ´, tak si to kontrolujte :D Ch&B