POZOR! ČÍST AŽ DO KONCE!

A je tady konec, jak jsem vám slibovala. Doufáme, že se vám náš příběh líbil :) ještě jednou vám všem moc děkujeme, jste ty nejsuprovější čtenářky a světě! Obrovské díky patří i všem, co klikli na VOTE a i těm, co nám tu nechali nějaké komentáře. Děkujeme Molly, že mě dokopala k přidávání tolika částí najednou. A největší díky patří té nejlepší spoluautorce, jakou kdy svět nosil: prosím potlesk pro Blueberry! Lidi, tahle holka je schopná najít na internetu snad všechno, na co si vzpomenete. Stačí jí položit otázku, dát jí pár minut a za chvilku víte i jakou má mozkovou kapacitu vrabec. To Blueberry našla náš hrad a zjistila si informace o rodu, který zde panoval. Tohle všechno opravdu existuje a nebo aspoň existovalo.  A to všechno víme jen díky Borůvce- bez ní by tenhle příběh podle mě vůbec ani být nemohl! :*

Prostě- jedno velké DÍKY všem, kteří se podíleli na tomhle příběhu- ať už ze strany autorů a pomocníků, tak i všem čtenářům, bez kterých by asi Piece of mind bylo leda k vyhození. A pokud jste si oblíbili naše postavy a je vám líto se s nimi loučit- nezoufejte ;) v nejbližší době přidáme pokračování a pracuje se i na slíbených speciálech ;*

S láskou Cherry :**

„To n-n-ne-nebyl sen?!“ vyjekla jsem zděšeně.

„Nejspíš ne,“ řekla Izz, stejně vyděšeně, jako já. Všichni jsme se podívali na Nialla a čekali, až nám vysvětlí, co se vlastně stalo, když jsme usnuli.

 Ten chvíli koukal na nápis, pak si přeměřil nás, jak na něj vyčkávavě zíráme.

„Tak jdeme? V břiše mi kručí, jako kdybych snědl vibrátor,“ zaculil se. Vykulila jsem na něj oči. To si dělá srandu? Bylo jasné, že nám to nepoví.

 Zvedli jsme se a vyšli. Vůbec jsme nevěděli, kam. Niall nás vedl, jistý si cestou, jako by šel svým domem na záchod. Netušili jsme, jak, ale asi za pět minut jsme stáli před starými dubovými dveřmi. Niall sáhl za trám a vytáhl klíč, kterým dveře odemkl.

 Vyšli jsme na útesy, ze kterých Elois skočila a na kterých jsme se byli podívat první den. Teď, po tom dobrodružství, které jsme prožili, jsem najednou dokázala pocítit to, co cítila Elois, když skákala. Ten žal, beznaděj a bolest. Bylo mi jí líto, byla tak mladá…

„Kriste pane na nebesíčkách!“ ozval se najednou ženský hlas. Všichni jsme se otočili a uviděli průvodkyni, jak k nám “pospíchá“.

„Vy jste mi dali! Já vás všude hledala!“ funěla a rukou se opřela o Louisova záda, aby si mohla odpočinout. Louis udělal znechucený obličej, jako by na něj hodili haldu hnoje a udělal tři dlouhé kroky k Izz. Recepční málem spadla na zem, protože to nečekala.

„Vážně všude?“ zeptal se ironicky.

„Nenapadlo vás se třeba kouknout do hradu, když jste zjistila, že vám pět z deseti členů prohlídky chybí?“  Harry se k Louisovi přidal.

Recepční na něj chvilku zírala, jako by mluvil svahilsky. „Co?“ zeptala se po chvíli.

 „Že neumíte počítat do desíti,“ odsekl podrážděný Harry.

„Na mě musíš nahlas, mladíku. Jsem už stará a uši už mi neslouží,“ zaskřehotala ta mumie.

„Paměť taky ne,“ rýpl si Louis, ale ona ho neslyšela. Zato já a Izz ano. Obě jsme vyprskly smíchy.

Harry se zhluboka nadechl a z plných plic na ní zařval: „Ptám se, jestli…“ v půlce věty to vzdal. „To nemá cenu,“ mávl rukou a odvrátil se od jejího tupého pohledu. Útěšně jsem pohladila po zádech, pořád jsem se ale trošku cukala smíchy.

„Miláčku, možná máme s sebou megafon, mám skočit do hotelu a kouknout se do kufru?“ Zeptala jsem se ho pobaveně.

„Nemusíš, každou minutu to s ní švihne. Zbytečná cesta,“ mrkl na mě pobavený Louis. Izzie souhlasně kývla hlavou. „Přišla bys a už by megafon nebyl potřeba,“ zasmála se.

„No, vidím, že jste všichni živí a zdraví, takže můžu být v klidu,“ oddechla si průvodčí, která naše narážky buď neslyšela, nebo je ještě její mozek nestačil zpracovat.

„Nechcete si nás radši přepočítat? Staří lidé prý mají trénovat mozek,“ neubránil se Louis uštěpačné poznámce.

„Tady není co trénovat, Loui,“ zasmála jsem se. Naše narážky zase neslyšela. Otočila se a pomalu odcházela.

„Tak a teď na snídani!“ zakřičel Niall a vesele se rozběhl k vesničce. Usmála jsem se a pomalu jsme všichni vyšli za ním, šťastní, že žijeme a že máme jeden druhého.

„Už jste byli na hradu Ludlow?“ zeptala se nás Izz v půlce cesty. „Vždycky jsem se tam chtěla podívat a-“

„My jdeme do baru,“ skočil jí do řeči Harry, chytil mě za ruku a políbil do vlasů. „Nemám pravdu, miláčku?“

„Jako vždycky,“ usmála jsem se na něj. „Myslím, že nám to jako výlet za kulturou stačilo tak na dvacet let dopředu.

„A my si aspoň užijeme klid, sami doma, lásko,“ přitáhl si Loui Izz k sobě. „Udělám špagety,“ usmál se na ní a taky políbil jí.

„No,“ zamyslela se Izz a pak se usmála. „To si nemůžu nechat ujít!“