Poslední, závěrečný díl z pohledu Izzie bych hrozně ráda chtěla věnovat každému čtenáři, každému komentáři a každému vote. DĚKUJI :* Pokud jste se stali příznivci POM, nesmutněte, že končí. Peace of Mind je pouze první díl z naší několika dílné série příběhů ExtraordinHarry TaiLouis, jejichž další část moje úžasná Cherry, bez které bych se nikdy k ničemu takovému neodvážila a bez které si už ten můj život představit nedokážu , určitě v nejbližších dnech (možná i hodinách, když se přihlásíte) přidá. Věřte, je na co se těšit! Ale nebudeme prozrazovat, necháme vás hezky napínat! :D Takže si užijte poslední díl a snad se co nejdříve sejdeme u Mystery Lake :)) Vaše Blueberry

Četla jsem bíle napsané řádky s otevřenou pusou.

„To n-n-ne-nebyl sen?!“  přeběhla mě s reakcí Janye, která byla asi stejně vyděšená jako já.

"Nejspíš ne," řekla jsem potichu a dál hypnotizovala bílé řádky.

Moment! Neměl by nám o tomhle něco říct Niall? To on přece měl Elois pod svou ochranou, zatímco my jsme v klidu spali. Vůbec nevnímal naši pozornost, párkrát nenuceně koukl na vzkaz, zpět na nás a nakonec pronesl: "No, tak jdeme. Kručí mi v břiše, jako kdybych snědl vibrátor," natočil se směrem k východu a radostně si poskočil. Koukala jsem na něj jako na blázna, ale všichni jsme se poslušně zvedli a následovali našeho blonďáčka.

Ani nevím jak jsme se dostali před staré dubové dveře a Niall automaticky sáhl za trám pro klíč. Bylo zbytečné se ho na něco ptát, protože by nám stejně zase neřekl nic.

Bez bloudění nás Niall vyvedl z hradu a opět jsme stáli nad útesy,  kde se před tolika lety stala ta hrozná křivda. Bylo mi líto chudinky Elois. Kdo ví co by se stalo, kdyby tenkrát neukončila svůj život a počkala. Třeba by se s Jamesem dali znovu dohromady a panovali by zde spravedlivě ještě několik desetiletí.

"Kriste pane na nebesíčkách," vyrušil mě z přemýšlení roztřesený, tichoučký hlásek, u kterého mi bylo hned jasné, komu patří. Od hradu se k nám svým nejrychlejším možným tempem blížila.

"Vy jste mi dali. Všude jsem vás hledala," přiřítila se k nám recepční a vyčerpaně se opřela o Louiho rameno.

Ten protáhl obličej a s odporem odkráčel směrem ke mně. Stará osoba to nečekala a zavrávorala tak, až málem spadla. Díky bohu, že jenom málem. Už vidím ty obličeje kluků, kdyby jí pomáhali na nohy.

"Vážně, všude?" zeptal se ironicky Louis a rukou si oprašoval místo, kde se ho recepční dotkla.

"Nenapadlo vás se třeba kouknout do hradu, když jste zjistila, že vám pět z deseti členů prohlídky z chybí?" přisadil si k Louimu Harry. Z velké části určitě jenom proto, jaký měl včera o jeho princeznu v mdlobách strach. Recepční ale zřejmě stářím nestihla rychlost mluvení kluků a jenom nechápavě na ně zírala.

"Co?" zeptala se naprosto mimo mísu po několika minutách přemýšlení.

"Že neumíte počítat do desíti," odsekl jí Harry se zkříženýma rukama.

"Na mě musíš nahlas, mladíku. Jsem už stará a uši mi už neslouží," vysvětlila nám svůj hendikep a čekala na zvýšení volume.

"Paměť asi taky ne," dodal Louis, ale to bylo pod hranu slyšitelnosti recepční. Ne ovšem pod mojí a Janey. Okamžitě jsme vyprskly smíchy.

"Ptám se, jestli.." rozkřičel se Harry, až se jeho hlas rozléhal po celém prostranství. Když viděl jak recepční marně nastavuje ucho, vzdal svou snahu a jenom nad ní mávl rukou.

"To nemá cenu," odcházel od ní Harry a já se jenom držela, abych se znova nezačala válet smíchy.

"Miláčku, možná máme s sebou megafon, mám skočit do hotelu a kouknout se do kufru?" pohladila neúspěšného Harryho po zádech Janye.

"Nemusíš,  každou minutu to s ní švihne. Zbytečná cesta," zastavil jí Louis.

"Přišla bys a megafon by už nebyl potřeba," přisadila jsem si taky.

„No, vidím, že jste všichni živí a zdraví, takže můžu být v klidu,“ zakončila recepční, která zřejmě neslyšela ani jedinou narážku adresovanou jí.

„Nechcete si nás radši přepočítat? Staří lidé prý mají trénovat mozek,“ popíchl jí ještě Louis. Někdy bych ho nejradši kopla, za ty jeho narážky, ale musím uznat, že někdy jsou docela trefné.

"Tady není co trénovat," mávla na nás rozesmátá Janye. Recepční už vůbec netušila, že se bavíme o ní a pomalým krokem se vydala zpět k vesnici.

„Tak a teď na snídani!“ zavelel Niall a rozběhl se za recepční. Už to byl zase náš starý, dobrý Niallek, který mi říkal mami a nevydržel pět minut bez jídla.

I přes to všechno co jsme zažili, bylo na Eilean Donanu krásně a navíc s těmi čtyřmi nejúžasnějšími lidmi na světě. Měli bychom si takhle vyrazit častěji.

"Už jste byli na hradu Ludlow?"  zkusila jsem nadnést návrh, i když mi odpověď byla dopředu jasná.

"Vždycky jsem se tam chtěla podívat a..." chtěla jsem jim začít vyprávět krásný příběh o malé holčičce Adeleide, ale Harry mě ani nenechal domluvit.

"My jdeme do baru. Nemám pravdu miláčku?" skočil mi do řeči Harry a chytl Janye za ruku. Věnoval jí jeden z polibků do vlasů a přivinul si jí k sobě.

"Jako vždycky," souhlasila s ním. Zrádce!

 "Myslím, že nám to jako výlet za kulturou stačilo na dvacet let dopředu," vzkázala mi ještě Janye a už spadla do vášnivého polibku s Harrym.

"A my si alespoň užijeme klid, sami doma, lásko," začal Louis uplatňovat Harryho taktiku a přitáhl si mě k sobě.

"Udělám špagety," objal mě svými mohutnými pažemi a políbil. Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem lehce zmanipulovatelná. Ale jestli něco, tak Louis byl ten nejlepší manipulátor.  A navíc vidět Louiho v zástěře!

"No," dala jsem mu s úsměvem ruce kolem krku, "To si nemůžu nechat ujít!"