Vítáme vás u příběhu dvou Directioners, které se nikdy nepotkaly, ale i přesto spolu píší neobyčejné příběhy o 1D. :) Doufáme, že náš první příběh Peace of Mind, s nádechem historie, hororu a kýblu romantiky vás se vám zalíbí a třeba i zaujme ;) Cherry&Blueberry

Prolog

 October 1469, Eilean Donan castle, Scottland

Elois si objala pažemi své na kost promrzlé tělo. Už tu na něj čekala snad celou věčnost. Jasně se přeci s Jamesem domluvila, že se tu sejdou. Dělali to tak pokaždé. Pokaždé ve stejný čas, na stejném místě: při západu slunce u hradeb hradu Eilean Donan ve Skotsku, kde žili. Scházeli se tu už tak dlouho, že prostě nebylo možné, aby na to zapomněl. Nebo ano? Mohl snad muž, kterého tolik milovala, zapomenout na svou dívku, které se tu každodenně vyléval ze svých citů a vyznával jí lásku?

 Čekala tu na něj už od západu slunce. Tak, jak to bylo domluveno. V tu dobu sem měli přijít oba. Při pohledu na nebe poseté hvězdami jako by jí nějaký vnitřní hlásek napovídal, že už má James drobet zpoždění a že je možné, že se ho dnes už nemusí dočkat.

 Umlčela hlas ve své hlavě, byla už rozhodnutá. Ještě chvilku na něj počká. I když věděla, že má hlásek pravdu a že už James nepřijde, chtěla mu dát ještě jednu šanci, aby pak měla čisté svědomí. Chtěla mu dát poslední šanci. Poslední. Třeba ho něco nezbytého zdrželo, namlouvala si a přitom začala drkotat zuby.

 Dnešní noc byla opravdu velice chladná. Těsně nad hladinou moře, u kterého hrad stál, se vznášela hustá mlha a přikrývala tak jemné vlnky, které čeřily průzračně čistou vodu. Zabraňovala tak měsíci v úplňku, aby se jeho záře od vody odrážela. I tak měsíc svítil velmi jasně, takže by Elois viděla, kdyby její milý přicházel.

 Čekala tam a mrzla. Přes zvuk, který vydávaly její zuby drnčící o sebe, už pomalu neslyšela ani svoje vlastní myšlenky. Už o něj měla strach. Prostě nebylo možné, aby jen tak nepřišel a nedal jí ani vědět. Muselo se něco stát.

 Rozhodla se, že ho půjde hledat. Vykročila tedy do vesničky u hradu, která by se možná dala považovat i za nádvoří, a rozhlížela se. Každým krokem v ní sílil zvláštní pocit, že něco není v pořádku a čím silnější ten děsivý pocit byl, tím rychleji šla. Chtěla vidět jeho průzračně modré oči, jak se na ní smějí, jeho blonďaté vlasy, které jí braly dech, chtěla slyšet jeho dokonalý smích, který byl krásnější než ta nejlíbeznější symfonie. Chtěla- ne! Ona musela vědět, že se mu nic nestalo. Musela vědět, že je James v pořádku.

 Srdce jí bušilo jako o závod, už strachem skoro nedýchala, když ho najednou uslyšela. Jeho smích vycházející z blízkého hostince, odkud se okny svítilo ven.

 V první chvíli si vydechla, že je v pořádku. V druhé chvíli ucítila nesnesitelnou bolest u srdce, které plakalo, když si uvědomilo, že místo aby se s ní sešel a znovu jí objímal ve své náruči, šel raději do hospody a ani jí nedal vědět.

 Pomalu přistoupila k pootevřenému oknu a podívala se dovnitř. Uviděla tam svého milovaného blonďáčka, jak sedí u stolu s tácem plným jídla, v ruce drží džbán- nepochybně naplněný až po okraj vínem nebo pivem- a nechává se obskakovat mladou hostinskou, jejíž výstřih byl tak velký, že nebýt těch jejích velkých chloub, které tak všem ukazovala, viděla by jí Elois až na pupík, možná ještě níž.

 Zabolelo jí u srdce. Ten pohled byl jako šíp, co vystřelil a zabodl se do hrudi. Oči se jí začaly plnit slzami. On se raději cpe. Dal přednost jídlu před ní!

 Párkrát zamrkala, aby přes slzy viděla a vzápětí toho litovala. Naskytl se jí tak pohled na Jamese, který chytá hospodskou obdařenou na správných místech za boky, táhne jí k sobě a líbá jí. Jak líbá její rty, krk, dekolt. A ona se jen koketně usmívá a podává mu další džbán.

 Znechuceně odvrátila zrak. Nemohla se na to už dál dívat. Připadalo jí, jako by měla místo srdce terč a on do něj střílel jeden šíp za druhým.

 Pootevřeným oknem se k ní donesla jeho slova: „Miluji tě,“ mumlal mezi jednotlivými polibky. Ačkoliv jí tato slova denně opakoval, věděla, že dnes nebyla vyslovena jí. „Chci tě, nikoho jiného.“ Další šíp vystřelil a zabodl se přímo do samého středu terče.

 Už dál nemohla. Nemohla tu stát, dívat se na to, jak je s jinou, jak ji líbá a jak jí říká slova, která měla patřit jí.

Otočila se a utíkala odsud pryč. Nevěděla kam, ale chtěla pryč. Možná, že utíkala zpět k hradbám. Nohy jí nesly dál a dál, už přes slzy, které se valily jedna za druhou a stékaly jí po tváři, skoro neviděla na cestu. Jen věrný měsíc, který vše viděl, jí svítil na cestu.

 Doběhla na místo. Rozhlédla se. Nebyla na místě, kam si myslela, že běží. Tedy ano, byla u hradeb, ale na opačné straně. Na straně, která končila prudkým srázem dolů do vody.       Přistoupila až na samý okraj útesu a podívala se dolů. Byla tak blízko, že stačil jediný krůček a zem by se jí ztratila pod nohama. Slyšela vodu, jak naráží o skálu, ale přes mlhovou přikrývku nic neviděla.

 Uslyšela hudbu, která se k ní linula. Byla si jistá, že je z hostince a vsadila by boty, kdyby je měla, že její James právě provází parketem tu prsatou hospodskou. Znovu jí zabolelo u srdce.

 Zadívala se na měsíc.

„Jsi pro mne jak slunce jasné,

ty jsi můj vzduch k dýchání.

Bez tebe můj život hasne

A smrt mi strach nahání.

Já dala jsem ti srdce moje,

A ty sis své ponechal.

Ty teď vlastníš srdce dvoje,

Mne jsi žádné nenechal!“

Mluvila tiše, i přesto ale velice procítěně. Doufala, že se její rýmy donesou k Jamesovi, že uslyší, co k němu cítila. Uvažovala nad tím, jestli je to dáno. Jestli spolu neměli být. Ale proč? Protože ona je prostá vesničanka, zatímco on je šlechtic? Bylo to opravdu tím?

„Možná je to osudem,

snad si nejsme souzení.

Což ruku v ruce nepůjdem?

Bez jednoho dvou není.

My spolu nikdy nebudem.

Tys šlechtic, já prostá dívka.

Místo srdce střepy zůstaly

Jak po ráně od kladívka.

Mé dny smysl mít přestaly.“

 Pláč už jí pomalu neumožňoval se znovu nadechnout. Špatně se jí dýchalo a ona si připadala, jako by měla na hrudi závaží.

„Neporodím tvého syna,

nevychovám tvé děti.

Nikdo neví, čí to vina,

Snad nám to má prospěti.

Ty dokážeš bez mne žít,

Já to ani nezkouším,

Když vím, že to nesvedu.

Nastal čas, já musím jít.

Svůj život radši ukončím

Duši do ráje odvedu.“

Pak se zhluboka nadechla. Věnovala svůj poslední pohled měsíci a hvězdám. „Nedokážu žít s vědomím, že mé city nejsou opětovány. Miluji tě,“ zavzlykala, „Jamesi.“ Při vyslovení jeho jména udělala osudný krok dopředu a pak její tělo pohltila mlha s vodou.

 Eloisiny poslední srdcervoucí věty se nesly tichou nocí.  Zafoukal silnější vítr, který jako by přišel její duši odnést na místo, kam teď patřila. Místo duše si ale vzal její slova a pak přestal foukat stejně z nenadání, jako foukat začal.