Stál jsem uprostřed pokoje a zíral na dveře, kde byla ještě před chvílí ona. Napřed jsem se musel vzpamatovat z toho, že mi zabouchla před nosem, protože už to mě dost urazilo. Budeme přeci manželé, musíme spolu všechno nějak vyřešit a hlavně si všechno říkat!

V hlavě se mi ozval otravný zvuk. Byl jsem tak rozčílený, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co mi ten vnitřní hlas říká: A kde bereš tu jistotu, že po tomhle čísle budete manželé?

Zmlkni! Snažil jsem se ho umlčet.  Stejně jsem ale věděl, že má pravdu. Janye se mě bojí. Za dveřmi se ozvala vyplašená Izzie, která ji prosila, aby se nadechla.

Pořád jsem stál na místě. Vztek byl tak veliký, že jsem si nebyl jistý, jestli bych mohl chodit a bylo by to přitom i bezpečné.

Ozval se vzlyk a já hned věděl, komu patřil. Bože, Stylesi, ty jsi takovej idiot! Vzteky jsem nakopl skříňku, kterou jsem měl nejblíž. Vydala dutou ránu a já uslyšel Janye, jak se rozbrečela.

Výborně. To se mi fakt povedlo. Snad bych si i potřásl rukou za to, jakej jsem vůl. Šel bych za ní a začal jí utěšovat. Upřímně jsem měl chuť ji obejmout už od chvíle, kdy se za ní zabouchly dveře. Ale ona se mě bojí. Ještě bych to zhoršil, pokud to ještě šlo. Musel jsem se spokojit s tím, že jí utěšovala Izzie a byl jsem jí vděčný za to, že tam teď pro ni je, když já nemůžu.

Ještě teď mám před očima její zděšený výraz, který měla pokaždé, když jsem k ní šel. To, jak se jí klepaly ruce, když mi vyprávěla, co jí ten grázl udělal, mě vážně překvapilo. Nedokázal jsem si ani představit, co to pro ni muselo být. Nevěděl jsem, na koho mám větší vztek. Jestli na něj, nebo na sebe, že místo toho, abych jí podpořil a dodal odvahu, jsem jí akorát vystrašil.

Pláč za dveřmi ustal. Otevřel jsem dveře, abych jí mohl obejmout a usmířit se s ní. Ale nikdo tam nebyl. Přiskočil jsem k oknu a odhrnul záclonu.

Šla s Izzie pryč od hotelu. Sledoval jsem její chůzi. Snažila se na sobě nedat znát svou slabost. Až teď mi došlo, jak musela být silná, aby to přede mnou utajila. Nikdy na sobě nedala nic znát!

Otočila se. Naše pohledy se střetly a ona udělala přesně to, co jsem čekal.

V obličeji se jí zase zableskla hrůza a rychle odběhla dál od hotelu, dál ode mě. A to mě zabolelo. Ona ve mně teď viděla toho, co jí trápil. Copak úplně zapomněla na všechno hezké? Vždyť by se se mnou měla cítit v bezpečí!

Odvrátil jsem se od okna. Tohle jsem nechtěl.

Znovu se ozval ten otravný hlas: tohle se ti nepovedlo.

To já už ale vím! Vyjekl jsem na něj, sáhl po židli a vzteky s ní mrskl o zem. „Do prdele! Radši mi řekni, co s tím, když jsi tak chytrej!“ zakřičel jsem na něj nahlas. Popadl jsem svou tašku, zamával s ní ve vzduchu a mrštil jí o zeď. Všechno oblečení se mi z ní vysypalo, ale bylo mi to fuk. „Jasně, mlčíš! To bylo keců, ty frajere, a když mi máš poradit, tak je ticho!“

Další přišly na řadu skleničky. S tříštivým zvukem se rozbily na miniaturní střepy. A další židle. Zpustošil jsem většinu pokoje a stále ve mně vřela krev.  Chodil jsem sem a tam, kopal a mlátil do všeho, co jsem neunesl nebo co bylo přibité k podlaze. Zbytek věcí většinu času létal vzduchem.

„Hazz?“ v pootevřených dveřích se oblevila hlava Louise. Hned hlavu stáhl zpět a schoval ji za dveře, aby se vyhnul letící židli, která se s třísknutím střetla se zdí těsně vedle něj a svalila se na zem.

Chvilku koukal na oprýskanou omítku v místě, kde zeď zastavila židli v letu, pak si prohlédl celý pokoj.

„Co tu děláš?“ štěkl jsem po něm. Chtěl jsem být sám. A nechtěl jsem mu ublížit, takže pokud nechce přijít k úrazu, měl by se co nejdřív ztratit. Rozhlédl jsem se po další věci, která by zasvištěla vzduchem, ale nic tu už v podstatě nezbylo. Sehnul jsem se tedy pro už jednou zpřelámanou židli. Její noha mi zůstala v ruce.

„To bych se měl ptát spíš já, ne? Co tu kruci vyvádíš?“ snažil se mě uklidnit.

„Pohádali jsme se s Janye,“ zdrceně jsem si i se zbytkem židle v ruce sedl na postel. Přisedl si.

„Nešlo to neslyšet. Izzie bránila Janye, takže jsme se taky pohádali,“ vysvětlil mi a já v jeho hlase ucítil obvinění. Ale bylo mi to jedno, teď mě trápila Janye.

Rozhodl jsem se ale, že když už se nebude konat omluva, tak aspoň poděkuju, že bránil ty moje zájmy a že v tom nejsem sám: „Dík,“ dloubl jsem do něj loktem.

Pokoj se na chvíli zahalil do ticha. Nebyl by to ale Louis, kdyby ho nepřerušil: „Ale vážně, stála ta hádka za to?“

Smutně jsem si povzdechl. „Nic nestojí za to, aby Janye plakala. A už vůbec ne ten blb, který jí zkazil život!“ vzteky jsem švihl rukou a poslal dřevo na cestu do rohu místnosti.

„Musíš pořád házet těmi věcmi?“ vyskočil a rozrušeně před sebou mával rukama, jako bych byl dítě, co si odmítá dát do pusy kus špenátu a jeho chůva si s ním neví rady.

„Je to náramně uklidňující,“ vysvětlil jsem mu jednoduše, ale přitom i tak trošku lhal, protože jsem byl pořád rozčílený. „Zkus to,“ podal jsem mu ze země nohu od židle.

Nevěřícně se na ni podíval, ale pak si jí vzal, a aby mi udělal radost, hodil s ní do rohu. Dostatečně to neprožíval, ale jestli mu pomohlo jen tohle…

„Tak co?“ zeptal jsem se na pocity a sledoval tu nohu na hromadě dalších třísek.

„Nepomáhá to,“ zreferoval svůj požitek. Jistě, jak by taky mohlo, když to tak odfláknul? Prohlídl jsem si zbytek pokoje, abych se ujistil, že moje devastující terapie byly účinnější.  

Nebyly.

„Lou?“ promluvil jsem do ticha.

„No?“ ozval se stejně zdrceně, jako jsem se já cítil.

„My to posrali, viď?“ podíval jsem se na něj, už smířený s tím, že nábytek mi nepomohl od skutečnosti.

„Ale totálně,“ přisvědčil a znovu jsme se pustili do ticha. Každý si plul na vlastní lodičce v řece vzteku, lítosti a bezmoci, ze které mě nedostala ani hra na Vandala.

Rozhodl jsem se pro jinou terapii. „Počkej tu,“ poručil jsem Louisovi a vyšel k minibaru.

„Co děláš?!“ kontroloval zběsile moje úmysly, aby věděl, jestli si má zalézt do bunkru.

„Hádej,“ obrátil jsem oči v sloup a nalil do dvou skleniček skotskou. Jednu jsem mu podal, a když jsem viděl, jak nedůvěřivě si sklenici prohlíží, musel jsem mu dodat odvahu. „To pomůže,“ ujistil jsem ho. Aspoň doufám, dodal jsem v duchu a obrátil do sebe její obsah.

Zarazil jsem se. Vážně chci být jako ten hajzl, kterého jsem sem pozval? Vážně chci pít? Najednou mě ta chuť na chlast úplně přešla.

„Nepomáhá to,“ zopakoval nešťastně kapitán Trable, ale láhev, kterou jsem chtěl uklidit zase zpět, mi vyškubl z rukou. Myslím, že se o ni už postará.

„Tak co děláš, když se s Izzie pohádáte?“ snažil jsem se zjistit, jaký je jeho lék, když nic z mých receptů tedy nepomáhá.

„My se s Izzie nehádáme,“ fňukl a znovu si nahnul rovnou z flašky. Šťastný muž.

S Janye jsme se hádali. To ano. A nejčastěji o blbostech. Ale nikdy to nezašlo tak daleko, že by se mě bála.

Znovu jsme se ponořili do ticha přerušovaného jen Louisovým polykáním lihu a kapkami bubnujícími na okno. Utápěl jsem se ve výčitkách svědomí a snažil se abstinovat.

Najednou ticho prořízl jekot tak vysoký, že jsem až nadskočil.

„Že by Izz?“ zapřemýšlel jsem, kdo jako jediný hystericky ječí při každé příležitosti. Pokud by to byla ona, znamenalo by to, že je u ní i Janye a že se vrátily, protože bez sebe nedají ani ránu.

„Ta piští výš,“ namítl Loui a odhodil prázdnou flašku do prostoru zbídačeného pokoje. Nálada mi hned poklesla.

„To Janye taky,“ pokrčil jsem smutně rameny. Chyběla mi. Chtěl jsem se s ní usmířit. Chtěl jsem se jí omluvit a pak běžet k přístavu a pokud možno hodit přes palubu toho hajzla, aby jí už netrápil.

„Když to není ani Izzie, ani Janye, tak už zbývá jenom…“ zarazil se Louis a vyměnil si se mnou zděšený pohled. Ztuhli jsme. Molly! To tu ještě chybělo.  Jako by nestačilo, že je nám mizerně už takhle, ale ona nás čeká ještě přednáška doprovázená jekotem a hysterickými výjevy. Super.

Rozrazily se dveře a do zdevastovaného pokoje vletěla tmavovlasá dívka s tryskami v... -dobře, nebudu říkat kde- a nadšeně před námi poskakovala a pištěla. Chvíli jsem si myslel, že kdybych nerozmlátil všechno skleněné před chvílí já, prasklo by to teď  jen díky jejímu hlasu.

„To je absolutně boží,“ vřeštěla nad dokonalostí jejich pokoje. Nejspíš si ještě ani nevšimla, v jakém stavu je ten náš.

„Co tu sedíte jako dvě hromádky neštěstí?“ zubila se na nás, „usmějte se, ať máte natrénováno na svatební fotografii,“ strčila do Louise a nevšímala si havraních vlasů, co měla rozházené všude okolo a padaly jí do očí.

Někdo by jí měl zastavit. Louis jen vyjeveně koukal na ten živoucí uragán, takže to nejspíš skončilo na mě. „Molly,“ začal jsem, ale nenechala mě ani začít druhé slovo.

„Ne! Harry, svatební fotografie prostě musí být, z té se prostě nevykroutíš.“ Založila si ruce na prsou a vzdorně se postavila proti mně.

Podepřel jsem se rukou o koleno a s povzdechem si promnul oči. Tohle snadný nebude. Že já blb jsem dovolil tomu psychopatovi zorganizovat tu svatbu. Hořce zalitovala i Janye, když jí zakázala všechno sladké. Pokaždé jsem se s ní soucitně dělil o svojí porci. 

Z myšlenek mě vytrhl Louis, který se pokusil Molly zastavit, než si udělá nějaké iluze: „Moll, počkej.“

"Jaké počkej? Nemůžu na nic čekat! Musíme toho za dnešek ještě spoustu stihnout a já nemám vůbec čas!“

Ta holka byla buď na drogách, nebo to přehnala s kávou.

„Kde máte vůbec holky? Potřebují si ještě jednou vyzkoušet šaty na obřad,“ popoháněla nás nesmyslně tleskáním rukou.

Že bych měl příležitost ji zastavit? Zkouška nebyla moc úspěšná- přerušila mě dřív, než jsem se stačil nadechnout. I Louis vedle mě zase vydechl, když začala opět mluvit.

„Moment!“ vztyčila ruku, jako by zastavovala auto řítící se do propasti. „Co se tady dělo?“ rozhlédla se konečně po místnosti plné třísek.

A je to tady. V obličeji začala červenat.  Nervózně jsem se poškrábal na zátylku. „Já bych to nerozebíral,“ promluvil jsem pomalu, „Kde máš vůbec Nialla?“ nadhodil jsem nové téma ve snaze se vyhnout nevyhnutelnému.

„Testuje místní kuchyni,“ oznámila jen tak mimochodem. „Vy jste se pohádali?“

Nebyl jsem si jistý, jestli je to zvolání nebo otázka. Každopádně jsme jí s Louisem odpověděli jen tichým civěním do země. Špičkou boty jsem si pohrával s ulítlou třískou, div jsme si nenuceně nepískali.

Ve dveřích se objevil blonďák. Prohlédl si pokoj a pohledem sklouzl na mě. „Vy jste se pohádali?“

Rozhodil jsem rukama. Nechtějí to nechat vytisknout na billboardy? Všichni musí vědět, že jsme se chytili.

„Harolde Edwarde Stylesi a Loui Williame Tomlinsone!“ Bouchla Molly a v obličeji nabrala barvu vařeného humra.

„Harolde?“ opakoval jsem podrážděně a vraždil jí pohledem za to oslovení, které nesnáším.

„Vůbec nevíš, o co šlo, tak se do toho nepleť!“ vyštěkl Louis a složil si ruce na prsou.

„Jo,“ podpořil jsem ho a pak společně s Louim znovu spadli na znak na postel. Chtěl jsem umřít, nebo tu mít Janye a vzhledem k tomu, že ta tu nebyla, tak mi tu teď svědci překáželi.

A to poslední, co jsem potřeboval, bylo kázání od hyperaktivního pošuka přes obřady. Napučeně jsem hypnotizoval strop. V pokoji bylo ticho, takže nejspíš vydýchávala šok.

„Hele, přestaňte být na Molly hnusní,“ začal ji bránit Niall a já radši mlčel, abych nerozhádal ještě tyhle dva. „Ať už se stalo mezi vámi cokoliv, koukejte tu žabomyší válku okamžitě napravit a běžte holky hledat,“ poručil a ve mně hrklo. To, že byl jednou za uherák opět v ráži, jsem přehlížel, ale došlo mi, jak dlouho jsou holky venku.

„Jinak nastydnou a budou na fotce smrkat,“ doplnila ho Molly a já myslel, že jsem dostal infarkt. Nejen, že byly pryč tak dlouho, ale venku se mezitím spustila taková bouřka, že bylo sotva přes déšť vidět.

Na druhou stranu je Janye přeci dospělá, tak proč bych se měl starat pořád jen já? „Ale vždyť tam prší!“ Ano, sice jsem ji chtěl mít u sebe, ale pochybuji, že by mi odpustila. Měl jsem na sebe vztek i já sám, tak jak se asi měla cítit ona?

„A je bouřka,“ podpořil mě Louis a ukázal do okna.

„Opovažte se bez nich vrátit!“ čapla každého z nás za ruku a s až překvapující silou nás oba vytáhla na nohy. Než jsem se stačil třeba jen ohnat, stáli jsme oba na chodbě a ona zevnitř zamykala dveře.

„To snad nemyslí vážně!“ rozkřikl jsem se a kopl do dveří, jednak abych zkusil, jestli se třeba neotevřou a jednak, protože mi byly jedinou překážkou, abych nenakopl jí.

„Nejspíš chtějí využít toho, že už je pokoj zdevastovaný,“ vysvětlil si to celkem reálně Louis. Pak jsme se vydali na cestu do deště, hledat odpuštění u dívek, které nás tak nepochopitelně přitahovaly jako magnety.

V recepci jsme vyfasovali pláštěnky (které mimochodem nesnáším a tuhle ze všech nejvíc, protože si v růžové prostě nepřipadám dobře) a vydali jsme se do toho slejváku.

„No jo, ale kudy?“ rozhodil zoufale Louis rukama, když se za námi zavřely dveře. Sotva jsem ho slyšel, protože kapky bubnující na igelitovou kapuci mi hučely v uších. Beze slova jsem se vydal směrem, kterým jsem Janye viděl jít.

Jak jinak, pomyslel jsem si jízlivě, vydala se do té největší pustiny, přes trávník vedoucí kamsi do středu ničeho. Hlavně, že tam není označená cesta, hlavně, že je tam příroda- to je celá ona. Smutně jsem si povzdechl, když mi došlo, jak jsem jí znal a přitom jsem až do teď nevěděl o tak podstatném kusu její minulosti. Stále jsem nevěděl, jestli mám být naštvaný, nebo jak se mám cítit, protože mi to prostě přišlo vůči mně nefér. Na druhou stranu jsem ji zase chápal, litoval jí a ještě měl výčitky kvůli té hádce. Takhle rozpolceně jsem se už dlouho necítil.

Netuším, jak dlouho jsme holky hledali, ale moje promáčené boty mi říkaly, že už to nějaká chvíle bude. A holky pořád nikde. To se taky musí hned urážet a běhat se schovávat? Kdo je má v tomhle počasí hledat? Nebo se snad už rozmočily?

„Měli jsme s sebou vzít Molly, ta by je našla do pěti sekund,“ kopl jsem kamínek, který mi stál v cestě a sledoval ho, jak odskakuje dál ode mě, jako by se mě bál. Až protivně mi tím připomněl Janye.

Znovu jsem zamžoural do ztemnělého okolí. Prostor osvětlil blesk a hned za ním přišel tak velký hrom, že to mnou až zatřáslo. V tom několikavteřinovém záblesku jsem ale spatřil obrys nějakého kostela.

Přišli jsme blíž, abychom zjistili, že se nejspíš jedná o onen kostel v rekonstrukci a já si vážně oddychl, že se obřad nebude konat zrovna tady. Celé to místo mě naplňovalo nějakým nepopsatelným nepříjemným pocitem.

Vážně se holky schovávaly tady? To si nemohly vybrat třeba nějaký bar, nebo hospodu?

„Tady?!“ ukázal Louis na staré dveře, jako by se ptal na totéž.

Jak jsme slíbily, přidávámě častěji. Tehnle díl věnuju naší milované Molly, která nás rozhodně nedovádí k šílenství ( nebo aspoň ne tak často ;D ). Molly, brzy se uzdrav, ať můžeš být zase tak šílená, jako ta v příběhu ;) Ch&B