Rozběhl jsem se, abych ho dohnal. Došlo mi, jak to myslel s tím oknem. Janye a vlastně i Izzie, obě zíraly z okna, které nabízelo výhled na slavné orknejské útesy.

„Kam přesně? Víš, jak je to širokej pojem?" fňukl jsem, když jsem Louise dohnal.

„Vzpomeň si na ten sen, Harry!"

„Ne, díky," oklepal jsem se.

„Byl tam přeci ten sloup skály! A těch tu tolik není, ne?" ukázal před nás a já ho v dálce uviděl.

Už jsem nic neříkal, jen jsem přidal do kroku.

Nešlo se nám nejlépe. Ráno bylo chladné a my na sobě měli jen naše mikiny. Rozhodl jsem tedy, že se zahřejeme během, a Louis souhlasil, očividně potěšený, že ze mě konečně zase padají rozumné úvahy.

Během jsme se cíli přiblížili mnohem rychleji. Ovšem u cíle jsem sotva popadal dech. V krku mě škrábalo a Louis nevypadal, že by na tom byl o moc lépe.

Janye ale byla někde tady. Cítil jsem v sobě tolik energie, že bych mohl nahradit lokomotivu. Zastavili jsme se na útesu. Pod námi byla propast hluboká několik desítek metrů a naproti nám se tyčil přesně onen kamenný sloup, který jsem viděl ve snu.

Pokud se náš sen nepletl, tak je ta jeskyně někde pod námi.

„Jak se tam chceš dostat?" zeptal se Louis, který koukal pod nás do té hloubky.

Rozhlédl jsem se. „Já nevím. Není tu někde třeba eskalátor?"

Louis se mé představě uchechtl. „A pegase bys nechtěl?"

„Chtěl, jenže... Počkej!" zarazil jsem se v úvahách. Koně s křídly sice nemáme, zato jsme až příliš obdařováni přítomností okřídlených lidí.

„Na co? Až tu ty eskalátory někdo postaví?"

„A co Emanuel a Dorian?" byl jsem tak nadšený svým návrhem, že se mi chtělo až poskočit.

„Ty ti je postaví těžko." Louis zavrtěl hlavou. Myslím, že my dva se střídáme o žezlo dlouhého vedení.

„Ale ne. Podívej, když Aaron a Declan holky odnesli do jeskyně, tak to znamená, že se tam andělé dostanou. Lidi určitě ne. Myslíš, že by nás Emanuel s Dorianem unesli?"

Louis na mě koukal, jako bych zešílel. Ale ano, vážně jsem chtěl použít strážné anděly našich dívek místo výtahu.

Nebo prostě můžete sejít po těch schůdcích, otrokáři. Emanuel si pohrdlivě odfrkl. Můj plán se mu nelíbil.

Po jakých? Žádné jsem tu neviděl. Nemůžeš se tu zase zjevit a ukázat mi je?

Nemůžu. Už bych byl moc blízko Temným.

Aspoň bys mě mohl navigovat, zabručel jsem si pro sebe a Emanuel si povzdechl.

Udělej tři kroky dopředu. Podívej se doprava. Dolů doprava! Co čekáš? Že se ti zjeví před obličejem?

„Aha! Loui, tudy!" houkl jsem na něj a snažil se nevšímat si jeho vykuleného výrazu. Asi viděl, jak jsem jako stroj poslouchal Emanuelovy příkazy.

Ve skále byly pukliny, které vytvořily pomyslné schůdky. Bez rady bychom je neměli šanci najít.

Začali jsme lézt po skále dolů.

„Harry, jestli se zřítíme dolů, tak si to vypiješ!" Houkl na mě dolů Louis.

„Jestli se zřítíme dolů, bude nás víc trápit Molly, protože kaše, co z nás zbyde, si bude těžko zkoušet sako," opravil jsem ho. „Tam je ta jeskyňka!"

Schůdky končily uprostřed skály. V té samé výšce byla úzká cesta, která byla kdysi porostlá trávou. Teď byla ta tráva ohořelá. To jsem pokládal za znamení, že jsme na správném místě. Na konci cestičky byla jeskyně.

Nakoukl jsem do ní. Nic jsem v ní ale neviděl. Všude tam panovala naprostá tma, kterou neprozářily ani slabé sluneční paprsky, které se probojovaly přes mrakovou clonu.

Podíval jsem se za sebe na Louise. Zády se tiskl ke skále a radši se nedíval dolů. Ani já jsem se nijak zvlášť nebál výšek, ale pod nohy jsem se dávat taky nechtěl.

Sykl jsem na něj a kývl na něj hlavou, abych mu naznačil, že mě má následovat. Zakroutil hlavou s pohledem upřeným k nebi, ale následoval mě.

Opatrně jsme oba vstoupili do díry ve skále a doufali, že jsme v té správné. Udělal jsem pár kroků hlouběji a slyšel, jak mě Louis následuje.

Vzduch tu byl zatuchlý a páchl tu kouř, jako by tu něco hořelo.

Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl něco říct, nebo bych měl raději tichý, jako myška. Nakonec jsem zvolil druhou taktiku.

V ten moment za mnou Louis kýchl a ozvěna se začala odrážet od stěn. Otočil jsem se přes rameno a napomenul ho: „Pšt!"

Už nic neříkal.

Udělal jsem další krok, ale o něco jsem zakopl a spadl jsem na zem. Automaticky jsem spustil hlasitou smršť všech možných nadávek, které mě napadly. Teprve když jsem si představil Louisův skeptický pohled, který na mě určitě právě upíral, jsem utichl.

„To tu nemůže někdo rozsvítit?" Zeptal jsem se rozhořčeně a mnul si odřené dlaně. V různých místech jeskyně se začala objevovat malá oranžová světýlka, která sílila. Čím silnější byla, tím zřetelněji jsem si uvědomoval něčí hluboký hrdelní smích, který mi spíš pasoval pro padoucha animovaných pohádek.

K tomu smíchu se postupně přidaly i další dva. Plameny se rozhořely dostatečně natolik, abych uviděl sebe a Louise, jak stojíme na vyvýšených místech jeskyně, každý na jedné straně, a sledujeme se.

„Declan," procedil Louis skrz zuby jméno svého trojčete.

„A Aaron," podíval jsem se na sebe.

„Osobně," přitakal Declan a na tváři se mu roztáhl zlý úsměv.

„V celé své kráse," zazubil se Aaron, chytil rantl svého černého trička a napodobil pukrle.

Nechtělo se mi poslouchat jejich padoušské hlášky, které by bezpochyby přišly, a tak jsem to zkrátil.

„Harry," ukázal jsem na sebe, a pak za sebe, „Louis. Těší nás."

Tím jsem je očividně zaskočil. Nejspíš čekali, že s nimi povedeme zdlouhavou a nudnou bitvu o nejtrapnější hlášku, ale to mě fakt ani nehne.

„Dobrý pokus," kývl Declan uznale hlavou, když se trošku vzpamatoval, „musím říct, že za celou dobu, co se známe, jsi ještě s něčím podobným nepřišel."

Vyvaleně jsem na něj zíral, ruku stále ve vzduchu, jak jsem představoval Louise. Uvědomil jsem si, že mám pusu dokořán, a rychle jí zavřel. Odkašlal jsem si. „Pardon?"

„Vážně, slušňáci, kam jste odhodili ty vaše doktorský pláště?" Aaron se rozesmál a prohlížel si naše oblečení.

„Jeden z nás je blbej," prohlásil jsem. Jaké pláště sakra myslí?

„Tak dost!" Declan ukončil povyk rázným rozkazem. „Ani tahle dokonalá maska nás neoklame. Máte to marný!"

Nechápavě jsem se narovnal. „Něco mi uniká?"

„Harry," pípl Louis, který doteď mlčel, „oni si myslí, že jsme Emanuel a Dorian."

Všechno mi došlo. „Tak to prr, vy ztřeštěný hovada," natáhl jsem před sebe ruce, jako bych se chystal zastavit jedoucí vlak. „Já nejsem ten, za koho mě máte. Já jsem já a nejsem on. On je on a já jsem já. Ani on," ukázal jsem na Louise, „není tamtem, on je on. Tedy ne tamtem on, ale on."

Aaron vyrazil proti mně takovou rychlostí, že jsem musel ucouvnout. Natlačil mě blíž k Louisovi a pak odskočil zase dál on nás. Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, vzplanul okolo nás plamen, který rostl a tvaroval se, dokud okolo nás nevytvořil dokonalou klec.

„Jako vážně?" Nemohl jsem se ubránit úšklebku. „Plamenná klec? Kde to jsme, ve špatným hororu?"

Louis mě obešel a natáhl před sebe ruku. Jakmile se dotkl klece, plamen zmodral. Uslyšel jsem zlověstné zasyčení, které nevěstilo nic dobrého, a on ruku okamžitě stáhl zpět.

Tiskl si ji k hrudi a já od něj poprvé uslyšel taková slova, která se mohla rovnat i té mé sbírce vulgarismů.

„Harry, já bych si z tý klece nedělal srandu," odfrknul si. Pak roztáhl dlaň a já zjistil, proč cítím pach spáleného masa. Jeho kůže byla zrudlá a naskákaly mu velké puchýře.

Ohromeně jsem na jeho poranění zíral. Janye by mu okamžitě začala popáleninu ošetřovat. Jenže Janye tu nebyla. A proto jsem vlastně tady! Chci jí zpět. A to hned.

Aniž bych přemýšlel, rozběhl jsem se proti mřížím, abych ji proskočil. Plameny znovu změnily barvu. Tentokrát nabraly odstín trávníku, a já, než jsem stačil zabrzdit, jsem do vězení naboural. Zatmělo se mi před očima. Ucítil jsem otupující bolest na spánku. Znovu jsem přišel k sobě. Louis se držel za ruku a díval se na mě.

„Jo, přesně to jsem říkal. Rozběhni se proti tomu! Fakt, brácho, mluvím anglicky?"

Ignoroval jsem ho.

„Já nejsem Emanuel a on není Dorian!" Vykřikl jsem. „Poslouchejte nás!"

„Emanuel by si na sebe nevzal tyhle džíny," přidal se Louis a zdravou rukou ukazoval na mé díry na kolenou.

„Vážně dobrý herecký výkon," pochválil mě Aaron. „Neřekls mi, že jsi tak dobrý herec."

„Možná proto, že jsi mi nedal dost času, když jsi mi bral mojí snoubenku, ty kteréne!" Znovu jsem se pokusil rozběhnout proti mříži.

„Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně a rozhlédl se kolem sebe. Ležel jsem. Stále jsme byli s Louisem uvěznění. Hlava mě bolela ještě víc, motala se mi a já si přišel jako v tom snu.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě vyděšeně Louis.

„Ne." Zamračil jsem se, chytil se za bolestivé místo a pak se zmateně podíval znovu na dlaň ušpiněnou od své krve.

Naší debatu přehlušil něčí hlas. „Nevím, proč sebou tentokrát nemáte zbytek, ale vaše svěřenkyně už jsou ztracené! Patří mě!"

Energicky jsem se díval po prostoru, který se začal plnit kouřem. Naši zlí dvojníci v černých hábitech stáli přikrčení u zdi a klepali se strachy.

„Do toho! Předveďte, co je ve vás!" Hlas nás vybídl.

Teatrálně jsem chtěl poklepat na mříže, ale Louis mě přes ruku plácl dřív, než jsem to stačil udělat.

„Jsi nadvakrát praštěnej do hlavy, takže to nebudu nijak komentovat," zavrtěl nade mnou hlavou.

„Chtěl jsem jen naznačit, že se můžeme předvést těžko, když jsme zavření v kleci," zabručel jsem, abych tím dal i hlasu najevo, co od něj očekávám.

Chvilku bylo ticho. Pak hlas promluvil znovu. Sálala z něj majestátnost a síla. Cítil jsem se oproti němu slabší. Mohlo to ale být i mou tržnou ránou na hlavě. Krev mi lepila vlasy k čelu a mě se z toho začalo dělat zle. Horší než u Garyho.

„Budiž." Klec zmizela. Až takhle snadné to s nimi je? Jak to, že s nimi bojuje první dimenze tak dlouho?

Aaron se začal zmítat v záchvatu zlověstného smíchu. Declan se opřel zády o stěnu jeskyně, ruce si složil na prsou a vrtěl hlavou.

„Co je tu tak vtipného?" Louis se nechápavě rozhlédl.

„Hlupáci," hlas pohrdal celou naší existencí, očividně.

„Těší mě," ruce jsem si založil v bok. Hodně toho snesu, ale nechat se urážet někým, kdo nemá ani dost odvahy se ukázat, to už je i na mě trochu moc. „Jaký pán, takový pes. A jaký člověk, o to horší zlé trojče." Pozorně jsem si prohlédl Aaronovu tvář. I když byla jeho duše černá, jeho tvář v sobě stále měla cosi nadpřirozeného, něco, co z něj dělalo nádherného a vznešeného. Nechtěl jsem mu ale lichotit. Můj cíl byl přesně opačný. „To vážně vypadám tak příšerně? Pro Boha!"

S vyslovením božího jména hlas výhružně zařval a Temní zaujali výhružný postoj. Z očí jim sálala nenávist. Asi jsem našel jejich slabinu!

Rukou, která mě tolik nebolela, jsem si sáhl na hruď a našel svůj přívěšek. Křížky nosím často, ale tenhle pro mě měl ještě větší cenu. Dala mi ho Janye.

Přejel jsem si kovem přes rty. Byl zahřátý teplotou mého těla. Jako bych cítil její přítomnost. Přívěšek jí byl doslova naplněný.

Vesele jsem pozoroval, jak se naši protivníci mračí čím dál víc.

„Okamžitě toho nech!" vyštěkl Declan. Nic netušící Louis se zmateně rozhlédl.

Vlažil jsem křížek mezi rty a sepjal ruce, čímž jsem donutil Harryho v černém vydat nelidské zavrčení.

Začal jsem odříkávat modlitby a doufal, že budou moje prosby vyslyšeny.

Aaron vystřelil, během letu se mu v ruce objevil meč, který vzplanul, a olizovaly ho rudé ohnivé jazyky. S bojovým křikem se hnal ke mně a já nevěděl, co dělat. Ochromeně jsem stál a zíral na něj, jak je stále blíž a blíž. Čekal jsem, až švihne zbraní a zasadí mi ránu do už tak zbídačeného těla.

Jen zpovzdálí jsem vnímal Louisův vylekaný hlas křičící, abych uhnul.

Aaron byl u mě.

Smířil jsem se s nadcházející bolestí.

Zbraň stoupla nad naše hlavy, plameny jako by se nemohly dočkat, až okusí mou krev, začaly žhnout ještě silněji. Aaronova ruka opsala kružnici a on předvedl vypilovaný bojový manévr. Místo aby mne udeřil do hlavy, jak to vypadalo, jsem ucítil ostrou bolest na levém boku. Oheň zasyčel a mně se udělaly mžitky před očima. Klesl jsem na kolena. Nedbal jsem, že jsem si je rozedřel do krve.

„Vždyť je to jen škrábnutí," posmíval se mi Declan.

Ačkoliv nerad, shlédl jsem dolů, abych to zhodnotil sám. Triko bylo na břiše děravé, konce látky ohořelé. Pod látkou se škvířilo maso. Moje maso. Kůže okolo byla zarudlá. Zatím to jen hodně štípalo, byl jsem si ale jistý, že bolest přijde velmi brzy, hned jak se má kůže zregeneruje natolik, aby nervová zakončení mohla poslat signál, že je něco špatně.

Pokud na to budu mít ovšem čas a Temní nás nespálí na uhel hned.

Hlas zařval. Zařval tak hlasitě, až se několik krápníků odlomilo od stromu a s třísknutím se na zemi rozbilo. Aaron se zarazil.

„Nikdo ti nedal rozkaz!"

„Ale..."Aaron byl v rozpacích. Složil zbraň, která se zasyčením zmizela.

„Tahle smrt by byla až příliš milosrdná."

„Ano, veliteli." Aaron zmizel. Vypařil se. Tam, kde stál, najednou nebyl a za chvíli se objevil zpět u Declana.

Louis i já jsme zalapali po dechu.

„Zášť," podařilo se Louisovi vykoktat.

Zášť se krutě zasmála.

„K čemu je vám svoboda a zdraví fyzického těla, když vaše duše je ta, kterou budete bojovat?"

„Co..."

Než Louis stačil dopovědět, než se stačil zeptat, co tím myslí, vše zmizelo.