Vítáme vás u dalšího dílu vaší (doufáme, že oblíbené) série Extraordinharry Tailouis. Námět na povídku vznikl už kdysi o Vánocích, ale do psaní jsme se pořádně vrhly až teď! :) V In clutches of angels se setkáte s trochu více nadpřirozenem, než u předešlých dvou dílů, ale snad to nebude vadit a vy se společně s námi vydáte do světa tajemna a fantazie... vaše Cherry&Blueberry :* 

Prostorem se rozlehlo nepříčetné řvaní. Ozvěna se odrážela od kamenných zdí jeskyně a srážela na zem krápníky. Dvě vyděšené postavy se strachy přikrčily před hněvem nejvyššího, když se všude okolo zakouřilo a prostor osvětlila postupně sílící rudá záře.

„Kde je zbytek?“ zahřměl hlas bez majitele.

Oba nebožáci si jen vyměnili k smrti vyděšené pohledy.  Každý z nich se bál jen pípnout, natož pak promluvit silným hlasem, a navzájem pohledy vybízeli jeden druhého, aby promluvil.

Jejich vládce, vytočený jejich tupým mlčením, znovu zařval a obě postavy se ještě víc roztřásly.

Temnota, kterou se obklopoval, jako by se roztáhla a vytvořila cíp stínu, který se táhl po stěně. Cestou se všelijak kroutil, až na konec získal tvar ruky.

„Ty,“ zahřměl hlas a ruka na stěně natáhla ukazováček. Postava, na kterou byl prst namířený, se rozklepala ještě víc. V jeho smaragdových očích se třpytil strach a hrůza. „Předstup,“ vyzval ho zlověstně hlas.

Ubožák v sobě posbíral veškerou odvahu, aby uposlechl příkazu. Udělal tři ustrašené kroky dopředu, nechávajíc přitom svého kolegu za sebou.

„Přistup blíž,“ promluvil znovu hlas. Tentokrát v něm nebyla ani stopa po hněvu, stále byl ale jakýmsi způsobem děsivý.

Postava se nadechla zkaženého vzduchu a přitom i kouře, který mezitím vyplnil celý prostor. Rozkašlal se a snažil se popadnout dech. Když byl opět schopný dýchat, udělal další dva rázné kroky blíž osudu. I tak v sobě ale nedokázal potlačit osten strachu.

Stín ruky na zdi se znovu začal hýbat. Oba dva chudáci ho pozorovali. Ruka, která byla doteď jen obrazem na zdi jako by se zhmotnila a teď se blížila jako opravdová k postavě, kterou dřív vládce určil.

„Pověz,“ vyzval ho hlas, „kdepak jsou zbylí dva?“

„O-oni,“ koktal a třásl se stále víc. Bál se hněvu nevyššího. Bál se Zášti.

„Lžeš,“ ruka se hnula ještě blíž, opovržení bylo téměř hmatatelné. „Zapomínáš snad na to, jak velká je má síla? Začal jsi snad pochybovat o tom, že jsem schopný znát tvé myšlenky ještě před tím, než tě vůbec napadnou?“ ruka znovu vztáhla ukazováček, aby mohla ubožákovi za bradu vytáhnout hlavu výš. Vzápětí však hlas znovu promluvil, protože jeho majitel zachytil myšlenku, která proletěla hlavou chudákovi. „Rozepni si košili,“ vyzval ho.

Nezbylo mu nic jiného, než uposlechnout příkazu. Nepochyboval o tom, že pokud by tak neučinil, Zášť by se ho už nedoprošovala.

Pomalu zdvihl ruce a začal si rozklepanými prsty rozepínat jeden knoflík košile po druhém.

„Sundej to,“ zavrčela Zášť schovaná ve tmě. Její služebník uposlechl. Vysoukal se z rukávů a nechal kus látky dopadnout na zem a odhalil tak svou hruď. Na ní se jasně vyjímala čerstvě sešitá rána táhnoucí se po linii hrudní kosti.

„Zeptám se tě ještě jednou,“ promluvila Zášť s chladným klidem, „kde jsou ostatní?“

„E-eden,“ vykoktal jeden z posledních Temných. Zlomil se mu hlas. Musel polknout a začít znovu: „Eden je dostal. Dělali jsme, co jsme mohli!“

Zoufale se podíval do tmy a hledal v ní pochopení. Toho se mu ale, jak pochopil, nedostalo.  

Další zařvání shodilo na zem další kusy krápníků. Ruka vystřelila prosti hrudi chudáka vystrašeného k smrti.

Zášť zatlačila prsty mezi stehy a prsty pronikla do jeho těla. Bolestivých výkřiků a nářků ubožáka si nevšímala. Stiskla stehy mezi prsty a škubla směrem k sobě. Stehy povolily a zůstaly ve stínu ruky. Kusy kůže z nich visely a z ruky kapala krev. Zášť stehy mrskla k zemi, kam se svalilo i tělo Temného. Škubal sebou a zmítal se v bolestech. Snažil se popadnout dech. Nakonec zůstal jen klidně ležet na zádech a snažil se bolest překonat. Z očí mu telky slzy a na tvářích tvořily mokré cestičky.

„Poslední Temní! Kdo povede armády, když se necháte postupně pozabíjet?“ křičela Zášť. „Eden samozřejmě neztratil ani jednoho, mám pravdu?“

Ani jeden neodpovídal. Zelenooký Temný ležel na zemi a přál si zemřít, aby dál nemusel snášet tu bolest. A jeho modrooký kolega se krčil v koutě a přál si splynout se zdí, aby unikl hněvu Zášti. Litoval ostatní Temné. Ale opravdu nemohli nic dělat.

„Máte poslední příležitost dokázat, že jste hodni stát na Temné straně! Pokud selžete, čeká vás něco, co si nedokážete ani představit!“

Oba to Zášti věřili. Ani ne před minutou se jim naskytl další důkaz, že Zášť se neštítí ničeho a slitování nezná.

Ruka se znovu pohnula. Tentokrát se stahovala zpět do tmy. Místo ní se teď z temnoty vznesly dva oblaky, které se tvarovaly. Za chvilku byly už poznat dvě ženské postavy. Obličeje byly ale stále nerozpoznatelné.

„Musíme znovu doplnit stavy. Jděte nahoru a přineste mi tyhle dvě,“ Zášť už opět mluvila k oběma s ledovým klidem. Konečně se dvě postavy objevily úplně a Temní jim mohli pohlédnout do tváří.

„Ale jejich ochránci jsou přeci Emanuel a Dorian!“ zděsil se Declan- modrooký Temný, který sebral všechnu odvahu, aby mohl promluvit.

Zášť na okamžik zahalila tmavou mlhou i Aarona, který stále ležel na zemi a polykal vzlyky.

Když od něj opět ustoupila, jeho rána na hrudi byla téměř zahojená. Zůstala po ní jen narůžovělá jizva.

Aaron se opatrně zvedl ze země, ale zakolísal. Declan mu přispěchal na pomoc a podepřel ho.

„Do úplňku chci mít ty dvě tady.“ Zášť jako by se opět stahovala dozadu. I Její hlas slábl.

„Ale vždyť to je už za týden!“ Aaron si vyměnil s Declanem nešťastné pohledy.

„Do úplňku!“

To byla poslední slova, která poslední Temní slyšeli od jejich vládce. Pak světla v prostoru potemněla, až nakonec zmizela úplně a nechala tam dva ubožáky samotné.

xxxx