Zoufale jsem vykřikl její jméno, ale ona mě neslyšela. Louis doběhl k oknu a natáhl ruku za nimi. Rozeběhl jsem se za ním. Holky ani jejich anděly takzvané strážné jsem už neviděl.

„Doriane, ty grázle!“ Louisovi se z hrdla vydralo bolestné zasípání.

I já jsem se snažil rozmrkat slzy v očích.

„Loui,“ promluvil jsem tiše, hlas se mi třásl. Chladný skotský vítr mě šlehal do obličeje, ale já jsem si nemohl pomoct. Musel jsem myslet akorát na to, že Janye má pouze mojí mikinu. Bude jí zima! A já jí nemůžu ani zahřát.

„Jak můžeš být tak klidný, sakra? Emanuel ti unesl holku oknem!“

Polkl jsem, když jsem se snažil nějak zformulovat to, co mi právě došlo, do smysluplné věty. Stále jsem měl před očima jejich bělostná křídla měnící svou barvu na černější, než byla sama noc. „Louisi, to nebyli Emanuel s Dorianem. „Myslím, že to byli Tmaví.“

„Tak naposledy! Jsou to Temní! Temní! Je tak složitý si to zapamatovat?“

„Ááágrrh!“ Louis kopíroval můj pohyb a otočil se zpět do pokoje. Stáli u dveří. Nevypadali jako jsme je znali. Tentokrát jejich tváře nezdobil ten arogantní pohled, kterým si nás dřív přeměřovali.

Dorian byl vzteky bez sebe. Tahal se za vlasy a přešlapoval z nohy na nohu.

Emanuel stál se svěšenými rameny. Tvářil se jako zpráskaný pes.

„Takže teď? Vážně? Kde jste byli, když jsme vás volali?“ Louis byl vzteky bez sebe.

„A co jste dělali, když jsme vás varovali?“ vyjel Dorian stejně vztekle.

Nevnímal jsem, jak na sebe ty dva hulákají. Pozornost jsem věnoval Emanuelovi, stále mlčel a koukal mi do očí. Kývl jsem na něj hlavou.

Kam se poděl ten otrava?    

My odrážíme vaše pocity. Jsme vaše zrcadla. To ti to ještě nedošlo? Vypadáme stejně. Když jsi byl ty arogantní hlupák, choval jsem se tak taky.

Takže takhle teď vypadám?

Neodpověděl. Znovu jsem si jeho obličej prohlédl. Obočí nešťastně zvlněné mu krabatilo obočí. Zarudlé oči se leskly slzami. Nozdry se mu chvěly a koutky měl svěšené dolů.

No, vypadali jsme oba vážně příšerně.

„Kde jsou?“ zeptal jsem se nahlas. Můj hlas se třásl. Louis ani Dorian už nekřičeli. Každý stál na jedné straně pokoje, Louis se čelem opíral o zeď a Dorian stál s rukama založenýma na hrudi.

„Byl tu Aaron a Declan?“

„My ale nevíme, jak vypadají!“ Louis nebyl ani tak naštvaný, jako nešťastný. Jen se s tím nedokázal vypořádat.

„Viděl jsi někdy zrcadlo?“ opáčil Declan, ale stále se neotáčel čelem k nám.

„To jsou i u Tmavých Harry s Louisem?“ Vykulil jsem oči. Těžko se tomu věřilo. A já si pořád myslel, jak nejsem jedinečný. Kolik dvojčat asi ještě mám?

„Jak to vysvětlit?“ Emanuel popotáhl. „Viděli jste někdy ty pozemské animáky? Když se hlavnímu hrdinovi posadí na rameno dvě jeho malé já, jedno s rohy a vidlemi, a druhé se svatozáří a křídly. To nevzniklo odnikud. Jen je to přiživené vaší fantazií. A jsou to Temní.“

„Takže ten, co odnesl Izzie byl Louis s vidlemi?“

„Declan,“ poučil ho Dorian, který se konečně přestal chovat uraženě. Co si asi s Louisem řekli, že ho tak urazil?

„A ten druhý byl tedy…?“

„Aaron,“ napověděl Emanuel. Díky.

„Proč jste nepřišli, když jsme vás volali?“ zeptal jsem se znovu.

„Historie se opakuje,“ utrousil Dorian a hodil po Louisovi naštvaný pohled.

„Stejně pořád nechápu, proč ses ho tak bál,“ Louis rozhodil rukama.

„Nejsem srab!“

„To jsem neřekl,“ pokrčil rameny.

„Ale myslel sis to!“

Aha, tak už chápu, co si udělali.

Kdyby se tu objevili už dřív, mohli jsme holky zachránit. Janye tu teď mohla být. Nemusela být bůhvíkde s mým zlým já, které je vlastně poskokem největšího zla, co svět nosí. První slza se mi skutálela po tváři. Rychle jsem jí utřel.

„Nemohli jsme se jim přijít na pomoc, bylo už příliš pozdě. Nesmíme se s nimi střetnout tady. Kdybychom tu s nimi bojovali, svět by se roztrhl.“ Emanuel plakal taky.

„Ale vždyť spolu přeci bojujete, ne? To si necháte nepřátele vlézt do nebe, abyste je mohli pobít?“ Nechápal jsem to. Nedává to smysl.

„Nejmenuje se to nebe. Neposlouchal jsi mě, když jsem ti to vysvětloval. Tak znovu. Není nebe, ani peklo.“ Emanuel začal znovu trpělivě vysvětlovat, tentokrát jsem ho už ale vnímal a věřil jsem mu každé písmenko.

„To, co vy nazýváte nebem, se je ve skutečnosti První dimenze,“ Dorian se rozhodl, že svému parťákovi pomůže. „Ta se dělí na několik částí, kterým říkáme Stupně, nebo Schody. Těch je osm. Na nejvyšším je náš pán. Pod ním jsou Archandělé, ti hlídají vstup do Osmého Stupně. Jsou mu nejblíž. Takhle to jde pořád, Na každém Schodu je někdo, kdo střeží ten nad nimi. Na posledním jsou duše. Ty musí být na nejnižším, aby byli nejblíž Druhé dimenzi. Vy jí říkáte země. Tam jsou vtělené duše. Druhá dimenze je mezi První a Třetí. Třetí dimenze je to, co jste si vy pojmenovali jako peklo. Ta se také dělí jako První Dimenze. Vládcem Třetí dimenze je Zášť. Ďáblové a démoni jsou pro ni tím, co pro našeho pána Archandělé a ostatní andělská stvoření. Mimo ty jsou tu také Temní- opakuji- jsou to Temní…“

„No jo, chápu to,“ protočil jsem oči, „můžete pokračovat.“

„Temní jsou armáda Zášti, která pro ní dělá špinavou práci. Proto vznikl Eden, armáda První dimenze. Já, Emanuel a další byli pověřeni vedením Edenu. Takže kromě držení stráže nad Izzie a Janye musíme vést vojsko a bojovat proti Zášti. Aaron a Declan jsou poslední přeživší z vedení Temných. Zbytek jsme už pobyli.“

„Podívej se, Doriane,“ ozval se Louis, který si doteď držel kořen nosu, aby zůstal v klidu, „to je sice hrozně krásný, co nám tu povídáte, ale zaprvý pořád nevíme, kde teda s Temnýma bojujete, když se na zemi utkat nemůžete a k sobě si jeden druhého nepustíte, a zadruhé holky tu pořád nejsou!“

„Vedle těchto tří dimenzí existuje i Čtvrtá. Ta leží zhruba na úrovni Druhé, ale dělí je krom velkého odstupu mezi nimi i Hranice. To je silná barikáda energie, která Druhou dimenzi chrání. Proto se můžeme střetnout ve Čtvrté dimenzi. Žádné z prvních tří nic nehrozí, Čtvrtá je neobydlená,“ vysvětlil Emanuel. Na tváři mu zasychaly slané cestičky a já si uvědomil, že jsem taky brečel.

„A holky jsou teď v jaké z nich?“ zeptal jsem se.

„Momentálně někde mezi Druhou a Třetí.“

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Druhá a Třetí dimenze jsou speciální tím, že jsou si blíž, než všechny ostatní. Existuje tu jedno místo, kde můžete přejít z jedné do druhé. A Janye s Izzie jsou teď právě tam.“

Chtěl jsem vykřiknout, že je to snad jen zlý sen, běžet, otevřít skříň a obejmout Janye, která se tam s Izzie schovává. Nechtěl jsem tomu věřit. Emanuelův vážný pohled mě ale utvrzoval v tom, že tohle sen ani žádný hloupý vtip není. Celá ta šaškárna už běžela moc dlouho na to, aby to Janye ještě bavilo.

Bože, začínala mě z toho znovu bolet hlava. Zaprvé jsem se poslední dobou moc nevyspal, a pak všechny ty novinky a informace… A do toho se přidal Emanuelův hlas, který nikdo jiný, než já neslyšel.

Musíme si pospíšit, máme čas jen do úplňku.

Cože?

S úplňkem jejich duše pozbydou ten poslední zbytek citu, který v nich doteď zbyl. Do té doby z nich Zášť všechen vysát nedokáže.

Cítil jsem se ještě unavenější, než kdy předtím. Řetězec koncertů po celém světě je proti tomu hračka.

A kdy je úplněk, Emanueli? I v mé mysli mi zněl můj hlas vyčerpaně.

V den vaší svatby. Za dva dny.

„Cože?!“ Vyjekl jsem nahlas. Jak máme asi stihnout něco podniknout za dva dny, když ani nevíme, kde Janye je?

V tu chvíli odbily staré pendlovky druhou hodinu ráno. Ani jsem si nevšiml, že tu nějaké jsou. Bože, moje hlava!

"Je toho na ně nějak moc,“ povzdechl si Emanuel. „Přece jenom, jsou to lidé a měli by si odpočinout, co říkáš?"

Konečně nás někdo chápe. Děkujeme!

Úlevu vystřídala nedůvěra, když jsem si všiml jejich ďábelských pohledů.  
"Samozřejmě, že by si měli zdřímnout!" Dorian začal pochodovat vpřed a stejně jako Emanuel mě, tlačil Louise před sebou. Nezbylo nám, než couvat, aby do nás nenarazili.
"Jestli si myslíš,“ začal výhružně Louis, a ohlédl se rychle přes rameno, aby zkontroloval, jak daleko je od kraje postele, „ že potom, co už vím, kde je moje snoubenka jen tak usnu, tak se šeredně pleteš!"

Dorian nevypadal nijak zvlášť zastrašeně, dál postupovali dopředu.
"Jo!“ Rozhodl jsem se Louise podpořit. Měl pravdu. „Kde je to místo mezi Druhou a Třetí Dimenzí?"

Nechápu, proč nám to nechtějí říct. Já to musím vědět. Proboha, vždyť nám zbývají jen dva dny a holky mohou být kdekoliv na Zemi!

Lýtky jsem se dotkl rantlu pelesti. Už nebylo, kam couvat. Emanuel si s Dorianem vyměnili pohledy přesně tak, jako to dělám s Louisem já, než se vrhneme na holky. Ta rivalita a ďábelské jiskřičky v očích- tedy tak ďábelské, jak jen to u těch dobrých andělů šlo- se prostě nedaly přehlédnout.

To už jsem věděl, že je zle.

Roztáhli svá křídla a pak s nimi velmi silně plácli o sebe před našimi obličeji. Do nosu jsem nabral dráždivý lesklý stříbrný prášek, který se v tom okamžiku v oblacích rozvířil, a rozkašlal jsem se.

Měl nasládlou vůni, ale nemohl jsem se nadechnout. Začala se mi motat hlava, v uších mi začalo hučet a mě se začaly dělat mžitky před očima. To poslední, co se mi mezi nimi podařilo rozeznat, byl Emanuel, který se nade mnou skláněl, jako bych ležel. Pak už jsem přes mžitky neviděl nic, než bílo.

Hučení bylo čím dál hlasitější. Za chvíli mi připadalo, že vedle mě přistává vrtulník. Děsně mě z toho rozbolela hlava. Chtěl jsem si zacpat uši, ale nemohl jsem hýbat rukama.

Jak se bílo všude okolo začalo měnit a nabíralo stále tmavší odstíny, uvědomoval jsem si postupně další a další místa, ze kterých vystřelovala bolest, ale stále jsem se nemohl hýbat.

Teď už jsem byl ponořený ve tmě úplně. Z ní se ale okamžitě začaly vynořovat malé oranžové tečky, které se zvětšovaly.

Musel jsem zamrkat, abych mohl zaostřit a zjistit, že jsou to malé plameny-to jediné, co osvětlovalo prostor, kde jsem právě byl. Rozhlédl jsem se. Byl jsem v nějaké jeskyni, strop byl dostatečně vysoký na to, abych se tam vešel nejméně pětkrát.

Nechápal jsem, jak jsem se tu ocitl, ani co to je vlastně za místo. Zjistil jsem, že se nemůžu otočit. Něco mě drželo. Někdo mě držel. Ohlédl jsem se a uviděl svou tvář s očima naprosto černýma. Lekl jsem se sám sebe.

Aaron. To musí být Aaron. Ale jak jsem se tu ocitl?

Odněkud zahřměl hlas. Lekl jsem se.

„Vždyť jsou to lidé! To se tedy povedlo! Ten nahoře nemá dost poddaných, a proto mi sem posílá zemské červy.“ To mě trošku uráží. „Zničte je!“

Zatrnulo mi. Koho mají zničit? Chápal bych, kdyby zaznělo: zničte ho. Ale Je? To znamená, že mají zničit i někoho dalšího. A co když je to Janye?

Horečnatě jsem se rozhlédl okolo sebe a snažil se ignorovat bolest krční páteře. Nalevo ode mě jsem uviděl akorát nějakou trosku, kterou držel Louis s ďábelským úšklebkem. Chvilku mi trvalo, než jsem si dal dvě a dvě dohromady. To nebyl Louis, ale Declan. Ta troska, ta hromada zakrvácených šatů a modřin, to byl Louis. Na jeho paži se leskla krev z rozšklebené rány a prosakovala se do látky. Co mu to mohlo proboha způsobit?

Podle jeho výrazu jsem ani já nevypadal nejlíp. Nejspíš ho zřídilo to samé, co mě. Jeho pohled se na dlouhou dobu zasekl na mé tváří a já si uvědomil, že kromě jiného mě pálí i ta. Musel jsem být také poškrábaný, cítil jsem potůčky krve, které mi stékají na bradu.

Louis neutrpěl v obličeji tolik, jako já. Až na velkou modřinu na čelisti a červeně podlité oči vypadal celkem dobře. Rozhodně lépe než zbytek jeho těla. Jeho oblečení, lépe řečeno to, co z něj zbylo, bylo na vyhození. Mikina na něm visela, tričko měl roztrhané a nohavice jeho kalhot chyběla úplně. A pohled na tu odhalenou nohu nebyl nijak lákavý. Myslím, že to byla dokonce ta samá, do které ho dřív psychicky labilní Gary trefil.

Kdyby ho Declan nedržel, zhroutil by se.

I já jsem byl vlastně rád za oporu, protože se mi znovu zamotala hlava. To bylo nejspíš nedostatkem krve.  
Janye tu ale nebyla.

"No tak, vy dvě, dejte se do práce," popohnal hlas někoho. Znovu jsem se rozhlédl.

Naproti nám se objevily dvě postavy. Byly to ženy. Ale ani jednu jsem neznal. Obě měly vlasy rozcuchané, jejich barva byla totožná s barvou očí těch, kteří nás drželi. Ženy byly od nás hodně daleko. V dálce za nimi se začalo klubat slunce nad moře a jeho paprsky mě na chvíli oslnily. Přesně mezi postavami se z moře nořil sloup skály, která se už před hodně dávnou dobou odlomila od skal.

Obě ženy přistoupily blíž a já zalapal po dechu. Zmýlil jsem se. Jednu jsem opravdu znal.

Jen by neměla mít uhelně černé vlasy, ale světlé. A její oči měly být modré. Teď to vypadalo, že jí někdo do obličeje zasadil dva uhlíky a jediný náznak života, energie a radosti, kterou jsem v nich dřív hledával, nahradily jiskřičky. Jako by ty uhlíky občas zahžnuly, ale hned poté oči opět ztvrdly.

Janye byla oblečená do černého hábitu, vypadala neuvěřitelně děsivě.
"Ty, začni," popoháněl jednu z nich hlas. Pochopil jsem, že to bude zášť, protože i když jsem byl slabý, cítil jsem, jak se při zaznění jeho hlasu Aaron za mnou rozklepal.

Janye udělala jeden pomalý krok blíž.

Takže tohle Zášť chce? Má mě zabít moje láska? To dělá vládci podsvětí dobře?

Natáhla směrem ke mně ruku.

Věděl jsem, že to brzy přijde.

Ale nehodlal jsem se bránit. Zemřít její rukou mi nevadilo.

Cítil jsem, že už sám nemám dost sil. Stále jsem se ale snažil udržet na nohou. Stál jsem a díval se Janye do jejích uhelných očí. Zdálo se mi to, nebo jsou ty jiskřičky čím dál častější?

Janye mi pohled oplácela. Zdvihla bradu a naklonil hlavu na stranu. Rty se jí zkroutily do šíleného úšklebku, jako by byla sama ráda, že mě může zabít.

Čekal jsem a snažil se vrýt si do paměti každý kousíček jejího obličeje, jen její oči jsem záměrně vynechával.

Její úšklebek se zmenšil. Zaraženě stála a dívala se mi do očí.

"No tak?!" Ozvalo se netrpělivě.
"Já..já nemůžu," vykoktala ze sebe roztřeseně. Překvapeně jsem zůstal stát stejně jako všichni ostatní.
"Prosím?!" I Zášť se zdála být překvapená.
"Prostě nemůžu!“ Vyjekla vynervovaně a rukou, kterou na mě mířila, si zajela do vlasů, jako to dělávala, „Nemůžu mu ublížit," řekla tišeji a její uhlíky se mi zabodly do očí. Teď už jsem si byl jistý, že planou. Zíral jsem na oranžové cestičky, které se začaly utvářet, a doufal jsem, že se mi to jen zdá.
"Aarone, Declane, co to má znamenat? Copak jste je nezbavili citu?" Zášť začala zuřit a Aaron se doopravdy roztřásl.
"To si s vámi vyřídím potom!“ vyštěkl hlas a pak se obrátil k Izzie, která doteď stála a zírala nebezpečně na Louise: „Ty? Zlikviduj ho!" pokusil se hlas znovu o získání moci.

Izzie udělala také krok k Louisovi a začala postupovat stejně jako Janye před chvílí.

Ta se teď držela za hlavu a zavírala oči.

Louis stál a ani se nehnul. Najednou Izzie začala plakat. Z jejích uhlíků tekla slaná voda, zatímco z těch Jayniných šlehaly plamínky. Ironie, jak se to k nim hodilo. Izzie byla mírumilovná, a i když Janye taky, byla prostě impulsivnější. Ona nebyla klidná voda, která prostě teče, ona byla nebezpečný oheň.

Izzie se podlomily kolena a dala se do breku.

I Janye už klečela, a i když její oči stále hžnuly, plakala i ona.

"Dobrá tedy!“ Zášť vyprskla. „Když jste je nedokázaly zničit vy, zničím je sám! Ale nejprve začnu s vámi!"

Než jsem stačil cokoliv udělat, obě dívky, co před námi doteď klečely a plakaly, se začaly zmítat v křečích. Křičely a volaly o pomoc.

Vyděšeně jsem sledoval Jaynino tělo, které se svalilo na studenou podlahu a cukalo se.
Louis se pokusil dovolat pomoci u Doriana, ale v tom momentě se začala celá jeskyně třást i s holkami.

Kámen pod nimi začal pukat a propadat se do hlubin. Začal jsem se prát se silným sevřením svého zlého já, ale nebyl jsem dostatečně silný.

Volal jsem její jméno, ale ona nereagovala. Jen hlasitě naříkala, zatímco se pod ní propadala země.

„Janye! Emanueli, tak něco udělej!“

Zášt se skvěle bavila.

Emanuel byl mou poslední záchranou. Nesmí jí nechat takhle skončit! Ona přeci nesmí pykat za něco, co si mezi sebou začaly jiné světy!  Zoufale jsem se pral, ale neměl jsem sílu. Celý zmatek ukončila až obrovská rána, která skálu pod holkami rozpůlila a jejich těla se propadla hluboko do tmy.

„Ne! To nesmíte! Vy hajzlové, co jste to provedli?!“ řval jsem. Aaron mě stále držel.

Ohlédl jsem se a uviděl, že Declan už Louise nedrží. Vlastně Louis už tady nebyl. Že by ho Declan hodil do jámy za holkami? V tom případě to brzy čeká i mě. 

Nedokázal jsem uvěřit, že Janye už není. Cítil jsem se neuvěřitelně prázdný. Z očí mi začaly téct slzy.

Chtěl jsem, aby to už skončili i se mnou. Nechci tu být bez Janye.

Aaron mě pustil a já vyčerpaně padl tváří na tvrdou zem. Přitom jsem cítil, jak mi znovu začala krvácet některá z ran. Bylo mi to jedno. 

Janye je mrtvá. Stále jsem viděl před očima, jak se svíjí v bolestech. Aspoň, že už jí teď nic nebolí. S touhle myšlenkou jsem schopný vydržet vše. Ať si se mnou dělají, co chtějí.

 V ten moment jsem ucítil ostrou bolest v rameni. Dokázal jsem se natolik ohlédnout, abych viděl čepel, která se mi boří do masa.

Vykřikl jsem bolestí a Aaron se ďábelsky zasmál. Odevzdaně jsem položil hlavu na studený kámen a chladil si poraněnou tvář.

Ať už to skoncují. Všechno je mi jedno. Bez Janye nemá nic smysl.

„Harry!“ Její hlas vykřikl mé jméno. Ach, jak úžasně zní její hlas. Už ho nikdy neuslyším. Chtěl jsem si uchovat aspoň tuhle Halucinaci.

„Harry pomoz!“ Ta halucinace plakala? To se mi nelíbilo! „To bolí! Pomoz mi, prosím!“

Prudce jsem otevřel oči. Aaron ji teď držel za vlasy a táhl jí stále výš. To nebyla halucinace! Vypadala stejně, jako když jsem ji poprvé potkal. Měla své světlé vlasy a modré, tentokrát ale uplakané oči. Křičela bolestí a volala o pomoc. „Harry, prosím!“

Znovu mé jméno zavolala, když jí Aaron zkroutil ruku za zády. I přes všechnu bolest jsem se začal zvedat, abych se k ní dostal a zachránil jí. Aaron se zašklebil a vytáhl Janye za vlasy a ruku, kterou měla za zády, výš, takže se už nedotýkala země. Její bosé nohy začaly kopat do vzduchu a ona křičela a plakala bolestí. Aaron škubl rukou a v jejím rameni to zapraskalo. Janye zařičela tak, až se i Aaron na okamžik zarazil.

To už jsem stál na nohou a chystal se k ní běžet. Declan mě ale chytil a držel. Nepouštěl mě, jen mě chytil za bradu a nasměroval mou hlavu tak, abych se mohl dívat, jak dál Janye mučí.

Odhodili ji na zem jako kus hadru. Aaron se k ní začal zlověstně plížit, nevšímal si toho, jak se snažila odsunout co nejdál. Nemohl jsem jí nijak pomoct. Snažil jsem se Declanovi vyškubnout, ale měl mnohem víc síly.

Aaron Janye dohnal. Nechtěl jsem to vidět. Zavřel jsem oči. Uslyšel jsem, jak se Zášť směje, hned nato její smích přerušil bolestivý jekot. Volala mé jméno.

Nechtěl jsem otevřít oči. Nechtěl jsem vidět, co jí provedli tentokrát.

Stále mi v uších zněl její hlas: „Harry! Harry!“

Moment, to nebyl její hlas!

Další díl po opravdu dlouhý době :D moooc se omlouvám, ale bylo toho na mě nějak moc :/ mamku operovali a já se neplánovaně stala hlavou rodiny, co přes den studuje a v noci pere a žehlí....  no, prostě jsem to zase zpozdila jen já, pardon :D Doufám, že budu KONEČNĚ moct přidávat pravidelně, doufejme... kdyžrtak se nebojte a o další díl si prostě napište :D Ch&B