"Tady?!" Ukázal jsem nejistě na rozvrzané dveře, které sotva držely v pantech.

Ani nebylo potřeba odpovědi, protože s následujícím bleskem jsme v jeho záři spatřili jedno tělo ležící na podlaze kostela. Jako ve zpomaleném filmu jsem zíral na bezvládné tělo, které nehybně leželo uprostřed kostela plného odřezků a starého harampádí.

"Janye," vydechl Harry potichu a neschopen pohybu zůstal stát ve dveřích. Postava k nám ale byla obrácená zády a já si byl stoprocentně jistý, že se jedná o Izz.

"To není Janye! Vždyť se podívej, jak má dlouhé vlasy. Tohle je naprosto jasně Izzie," odstrčil jsem ho ode dveří a hnal se ke své snoubence, která potřebovala mou pomoc.

"Hele, já si jí našel první!" Chytil mě ihned Harry za tričko a smekl mnou dozadu. Než jsem se stačil vzpamatovat, už byl u ní a vyděšeně jí přejel po zádech.

"Ona je studená!" Vykřikl hystericky. I když se mi dvakrát nechtělo a radši bych hledal Izzie, která musela být poblíž, jsem přiběhl k němu a sáhl si na ležící osobu. Ta studená jako led ležela stále bez jediné známky života.

"Janye, no tak," vzal ji Harry za ramena a třásl s ní.

"Harry," zadržoval jsem i přes veškerou starost o holky smích, protože skutečnost, že si Harry spletl svou přítelkyni s kostelní sochou se nedala přejít bez pousmání. Starostlivý snoubenec mě ale vůbec nevnímal a dál třásl svou údajnou láskou.

"Harry, je to kus kamene," snažil jsem se mu vysvětlit.

"Jak to o ní mluvíš?!" Otočil se na mě a i přes hlubokou tmu jsem měl pocit, že v jeho očích vidím náznak slz.

"Nemluvím o Janye, ale o tom kusu žuly, který se snažíš probrat," zakřičel jsem na něj, aby mě konečně přestal obviňovat a začal hledat holky. Široko daleko od tohohle starého kostela nebyl ani náznak civilizace a já už o ně vážně začínal dostávat pořádný strach. Harry zděšeně zíral na spadlou sochu, kterou ještě před chvílí považoval za svou snoubenku. I já jsem si tak trochu přál, aby to byla Janye nebo Izz a my je konečně našli. Hlubokou tmu opět pročísl blesk a ozářil tak zbytek polorozpadlého prostoru kostela. Zamrazilo mě při pohledu na postavu, která ležela na zemi na zádech. Nebylo pochyb a i přes následnou tmu a mokré vlasy jsem jí poznal.

"Izzie," vydechl jsem a hnal se k mojí snoubence ležící v bezvědomí na zemi. Už když jsem u ní skoro byl, jsem o cosi zakopl a zřítil se k zemi. Rychle jsem se otočil na svou překážku a spatřil Janye ve stejném stavu jako Izz.

"Harry, jsou tady," zakřičel jsem na svého přítele, který se okamžitě vrhl na zem ke své snoubence. Když jsem se konečně dostal k Izz, nezmohl  jsem se na nic víc, než bezmocně zírat na její zavřené oči. Co se kruci většinou dělá v těchhle situacích?! Sáhl jsem na její bezvládné tělo, které na můj dotek nijak nereagovalo. Avšak na rozdíl od chudáka sochy alespoň jevilo známky života svojí teplotou a slabým tepem.

"Janye! Janye prober se," třásl Harry svou nebohou snoubenkou, která se nemohla bránit.

"Harry, co budeme dělat?" Propadal jsem panice.

"Já nemám tušení!" Zakřičel na mě hystericky.

"Přece je tady nenecháme umřít!" Křičel jsem na něj zpátky. Neměl jsem ani tušení, jak dostat holky pryč v tomhle strašlivém nečase a už vůbec ne, jak je přivést zpátky k životu. Už tak vypjatou situaci doplnil další z blesků a při hromu se sklo jen tak tak drželo v okenicích.

"Vidíš, jak se zbytečně vztekají?" Ozval se prostorem cizí hlas.

"Tak moc si ubírají života tímhle nesmyslným rozčilováním," přidal se další. Zděšeně jsem se podíval na Harryho, který objal Janye, jako by její tělo mohl nějak ochránit.

"Kdo je tady?" Zavolal jsem se strachem do prostoru a chytl bezvládnou ruku Izz, aby mi dodala odvahu.

"Ukážeme se jim?" Zeptal se jeden hlas druhého.

"Proč ne? Ale věř mi, budou vyšilovat," odvětil mu druhý. V následující chvíli jsem před sebou uviděl obraz sebe a Harryho v bílém obleku. Několikrát jsem pořádně zamrkal, abych zahnal tuhle prapodivnou halucinaci, ale ta se na mě pořád mile smála.

"Lou? Vidíš taky sebe a mě v bílém?" Zděšeně ze sebe vydal Harry.

"A dokonce i s křídly," odpověděl jsem s pusou dokořán.

"Podle mě ta reakce zas tak strašná není," prohodil můj odraz v bílém s úšklebkem.

"To přijde," doplnil ho dvojník Harryho a trpělivě vyčkávali.

"Jakže stará byla ta whisky?" S očima na vrch hlavy jsem šeptl směrem k Harrymu.

"To na ty halušky vliv nemá. Čím starší, tím lepší," zakroutil nade mnou hlavou.

"Ti lidé jsou vážně vtipní. Myslí si, že jsme jejich halucinace" propadl můj odraz v nezadržitelný smích.

"A ne snad?" Změřil jsem si je pohledem.

"Dobře, co je takhle přestat trápit?" Navrhl odraz mého přítele.

"Ne, baví mě to," zákeřně dodal ten můj. Pohledem jsem přejel na Izzie, která stále sladce spala na špinavé podlaze toho podivuhodného kostela. Kéž by mi tak ty halucinace místo hloupého posmívání raději pomohli s ní.

"Ale proto tady jsme," přestal se můj odraz smát a nabral vážný výraz. Zděšeně jsem se otočil na Harryho, který naprosto nechápal, stejně jako já.

"Ano, umíme číst vaše myšlenky," promluvil odraz směrem ke správnému Harrymu.

"Tak tahle whisky byla stará nejmíň několik století," pronesl Harry s otevřenou pusou.

"Divím se, že s nimi ty naše holky tak dlouho vydržely, když pořád od tématu odbíhají k chlastu," protočil můj dvojník oči.

"Vaše holky?!" Změřil jsem si naše odrazy pohledem.

"Ale na druhou stranu žárlí hezky," šťouchl Harryho dvojník do toho mého.

"Žárlí na strážné anděle svých snoubenek, jejichž duše jsou u Temných.  Emanueli, co je na tom pozitivního?!" Ujal se slova můj dvojník.

"Emanuel?!" Dusil se Harry smíchy.

"Co je na tom?" Čertil se jeho odraz.

"Takže ty budeš Maková panenka?" Ukázal Harry skrz slzy smíchu na mého dvojníka.

"Dorian, strážný anděl Isabel Evangeline Thompsonové, narozené 3. července v šest hodin a čtyři minuty," vychrlil můj odraz vyčerpávající informace. S otevřenou pusou jsem se otočil na Harryho.

"Je to správně?" Šeptnul směrem ke mně.

"Já nemám ponětí," nepřítomně jsem mu odpověděl. Vážně jsem nevěděl Izziin přesný datum narození a dost jsem pochyboval o tom, že ona sama ho s přesností ví.

"Každopádně jste zatím ty nejpřesvědčivější halucinace," pochválil Harry naše bílé společníky.

"Co máš pořád s těmi halucinacemi? My jsme opravdoví! Jsem s Jane Amelií Moorovou už od jejího narození! Vím o ní absolutně všechno od jejích prvních krůčků až po vaší první společnou noc a je především v tvém zájmu, abych ti jí tady přede všemi nemusel jako důkaz rozebírat," naštvaně Emanuel ukázal na Harryho, který rudý jako rajče zůstával beze slova stát na místě. Ani mě se Harry upřímně dopodrobna nesvěřil, ale Emanuel se evidentně strefil do středu terče.

"Jestli teoreticky strážní andělé jste, pak svojí práci moc dobře neodvádíte," rozhořčeně jsem ukázal na holky v bezvědomí.

"Nemáš ponětí, jak je těžké chránit ji před celým světem. A zrovna v poslední době jsi mi moc nepomáhal," zamračeně se na mě podíval Dorian.

"Stejně tak i ty! Jak máme naše svěřenkyně chránit před Temnými, když se musíme starat, aby je nenapadla nějaká hloupost kvůli vašim hloupým hádkám?!" Ujal se slova Emanuel. Provinile jsem hypnotizoval zaprášenou podlahu, než se dívat na můj vyčítavý odraz, který mi přisuzoval to, co jsem si nechtěl připustit. Že celé tohle je moje chyba.

"Kdo jsou Temní?" Vyslovil Harry otázku, které mě také trápila.

"A proč vypadáte stejně jako my?" Přidal jsem se i já.

"A jak to, že vás vidíme?" Doplnil mě Harry.

"Jsou to přesvědčivé halucinace, ale i přesto mají ve své historii nějakou tu skulinku," ujal jsem se slova ještě předtím, než to stihli Dorian s Emanuelem.

"Zas tak kvalitní ta whisky nebyla," přitakal mi Harry. Neměl jsem náladu se dál vybavovat s vymyšlenými anděly a raději jsem vzal Izzie do náručí, připraven jí přenést i přes neustávající déšť a Mollyiny výhružky. Harry mě napodobil s Janye a vydali jsme se směrem ke dveřím.

"Schválně, za jak dlouho nás budou potřebovat," naklonil se Dorian ke svému společníkovi.

"Dávám jim dvě hodiny," odpověděl mu s úšklebkem Emanuel.

"Ještě se uvidíme," zamávali nám naše odrazy a přímo před očima se nám rozplynuly.