Voda odkapávala v pravidelných intervalech ze stromu na zem, kde se již vytvářel malý důlek v ne zrovna opečovávané hlíně, jež se stala provizorní podlahou. Pod slovem provizorní si kdysi dokázal představit něco dočasného, tento případ ovšem zahrnoval dobu jedenácti dlouhých let.

Sledoval kapky s neskrývaným zájmem. Najednou mu po těch letech připadalo zajímavé, jak se drobná slza z nebe roztřískne na zemi, jako by nebyla k ničemu jinému stvořena. Slzy bohů, které byly vyroněny jen proto, aby o pár sekund později ukončily svou krátkou životní pouť v podlaze jeho bunkru.

Stěna za sebevražednou scénou byla vlhká od toho, jak občas foukl do proudu, aby některou ze slz donutil změnit směr. Což se mu ostatně nikdy nepodařilo, ačkoli foukal tak silně, že se mu skrze rty prodraly sliny.

Nudil se. K smrti se nudil. Poslední akci podnikl před třemi dny, proto musel zase nějakou chvíli počkat, než se pustí do další. Bylo to pro něj mučení čekat, až plechovky ztratí zájem o dopadení toho sotva plnoletého mladíka, který chodil kolem základny jako dítě u vitrínek v cukrárně.

Přemýšlel, že by se mohl zajít podívat k Hubertovi. Ale čím déle seděl na rozbitém houpacím křesle a sledoval, jak kapky zrezlé vody umírají u jeho nohou, tím méně se mu chtělo od toho oči odtrhnout. Bál se, že kdyby se jen na pár sekund přestal dívat, přišel by o to nejkrásnější, co by za tento den mohl spatřit.

Vypadaly jako vojáci. Splozené z par dávných oceánů a moří, spojené v kapalné skupenství nahoře v nadnesených ideálech tmavě modrých mraků. Spojující se v dlouhé řady nekonečných pluků s jediným cílem - bezhlavě se pustit dolů na zem a ukončit své snažení pod hlínou.

Nikdy nechápal tu oddanost a statečnost. Víru, naději, lidský soucit... Tato slova měla i pro něj kdysi cenu, nyní byla prázdnější než duše dávno zesnulého chlapce, který si dovolil tu chybu a věřil. Věřil v to, že je vše jen provizorní. Že až skončí lhůta strachu a bezmoci, nastoupí duha s pozitivismem a pohladí to zlomené dítě po dospívající tváři.

„To, co děláš, nedává smysl,“ ozval se zpola mechanický hlas vedle něj. Nemusel se ani otáčet, věděl naprosto přesně, kdo to byl. Ale nechtěl jí dát ani náznak vědomí, že nyní o její existenci stojí.

Neodpověděl. Jen si nahlas povzdechl tak, že se mu ramena zvedla až do poloviny krku. Ten pohyb vypadal naprosto nepřirozeně a přehraně, že to ani nemohlo nebýt záměrem. On sám netušil, jestli to neudělal schválně, jen aby jí ukázal, jak její pomocí a zájmem pohrdá.

Dovolil sluchu, aby upustil od odposlouchávání pravidelného rytmu umírání. Napnul uši do stran a čekal, co zajímavého má jeho plechová přítelkyně na srdci. Docela ironické, že srdce je to jediný lidský, co u sebe má, a přitom ani není její. Ačkoli jí nechával na rozmluvu spoustu času, z těch možná i líbezných rtů nevyšla ani hláska.

Dokonce i jeho očím se pomalu začínalo sledování kapek zajídat. Těkaly do stran, aby našly něco zajímavějšího - nějakou klidně i nepříjemnou změnu, která duši nakrmí něčím plnohodnotnějším, než byly právě slzy roztávajícího sněhu na střeše.

„Myslíš si, že jen utápím nudu ve foukání do vody?“ zamumlal nakonec, když se mu to ticho začínalo zdát nepříjemné. Jeho vlastní hlas mu zněl podivně chraplavý a hluboký. Nepromluvil celý den a jeho uši si tolik navykly na ticho, že i kdyby šeptal sebesladším hláskem, stále by mu připadal jako uchrčené rádio.

„Dnes je čtrnáctého února,“ oznámila Android, jako by předchozí otázku ani nezaregistrovala. Nebo jen nepokládala za důležité na ni odpovídat, což pokládal za pravděpodobnější.

„No a co? Včera bylo třináctýho, zítra bude patnáctýho. Za několik hodin se svět nezboří,“ zamručel podrážděně. Byl na ni naštvaný. Ne proto, že ho vyrušila z rutinní a nezajímavé aktivity. Byla bezstarostná, bezelstná a tak lidská, jak jen nečlověk může být. A to mu na ní vadilo nejvíce. Že je více člověk než on sám.

„Lidé tomuto dni říkali Svátek zamilovaných,“ pokračovala Inteligence. „Den, kdy-“ Ani nestačila svou myšlenku dokončit a David se na ni otočil s další nehezkou poznámkou.

„Kdy si lidi vyznávaj lásku? Promiň, že tě zklamu, Android. Já zamilovanej nejsem. Protože nemám do koho, když jste všechny pozabíjeli jako prasata na porážku. Můžeš si nalhávat, jak šlechetný to bylo, když se párali hrudníky a sbírali srdce do košíku, jako byste byli na houbách v lese mrtvol. Jste zrůdy, nic jinýho.“

Na tohle nenacházela androidka odpověď. Zůstávala stát v mlčení jen kousek od člověka, byla tolik nehybná a sošná jako nikdy. Přemýšlel, co se jí asi musí honit hlavou. Bolelo ji to? Cítí snad bolest? Nebo se jen sekla a snaží se restartovat?

Sledoval ji. Každý odlesk na její dokonalé kůži, každý záhyb a křivku na obličeji. Jak se vlny blond vlasů snaží dostat k očím, které by mohly být lidské, kdyby zapojil fantazii. Její rty zůstávaly v přímé lince, plné a zdravě narůžovělé. Jistě hebké, chutnající po oleji.

Byla krásná. V jeho očích jistě byla. Dokonalá, bezchybná... ale ne živá. Ať už byla v minulosti kdokoli, nyní jí není.

Občas si všiml, že fantazíruje. Přistihl se mnohokrát, jak přemýšlí nad tím, komu její srdce patřilo, než ho dali do ní. Byla také tak krásná? Blond? Nosila na bambulkovitém nose brýle? Jakou barvu měly její oči? Nic z toho už nikdy znát nebude. A popravdě? Byl s tím smířen.

„Máš... máš ještě svý srdce?“ zajímal se mladík. Chtěl ji přinutit mluvit, nudil se. Chtěl pozorovat, jak se pohybují její rty, kdykoli něco vysloví. Vždy se u toho usmívá.

Android k němu natočila hlavu. To bylo vše, jen jedno lidské gesto. Jako by váhala, zda-li má odpovědět, nebo zarytě mlčet a vyčkat, až Davida jeho krátká chvíle slabosti přejde.

Rozhodl se to vzít do vlastních rukou. Zvedl se z křesla do stoje. Chvíli sebou klimbal na strany, jak se snažil udržet rovnováhu, ale nakonec přesvědčil i centrum rovnováhy natolik, že nohy během chvíle zůstávaly pevně přilepené k podlaze, jako by byly hřebíky přibity.

Natáhl k ní ruce a opatrně se dotkl její syntetické kůže. Byla chladná, hladká, měkká jako tající led. Její ramena byla jen o něco málo níže, ale mohl ji kdykoli udělat vyšší, kdyby chtěl. Jen kdybych chtěl, mohl bych z ní udělat cokoli. Pračku, toustovač, chlapa... Cokoli. Ale zdráhal se na to vůbec pomyslet.

„Víš, jak bije?“ vyzvídal dál. Na tváři se mu nevědomky vytvořil milý úsměv, někdo by mohl říct až přihlouplý.  A kdyby dotyčný slyšel i otázku, jistě by nad jeho duševním zdravím přemýšlel.

„Lidské srdce se pohybuje při systole a diastole, uzavíráním chlopní-“

Popadl ji za ruku a položil si ji na hrudník. Svou velkou lopatovitou dlaní zakryl její drobnou, přikládaje ji tam, kde bylo jeho srdce. Kde pravidelně bilo jako na poplach, kdykoli se mu zrychlil dech. Což tento případ byl.

„Je nezdravé mít takto vysokou tepovou frekvenci,“ poznamenala po chvíli. Netušil, čím to bylo, ale jeho úsměv se ještě rozšířil. Ta starostlivost hřála u srdce.

„Poslouchej ho. Tohle... je srdce,“ zašeptal brunet a odtrhl pohled od jejich dlaní. Poté jí pohlédl do tváře. „Udělám cokoli, aby to tvoje bilo taky. Když už máš žít s duševně chorým bláznem, měla bys mít něco, co po něm budeš házet.“

„Umíráme.“

Zamračil se. „Cože? Nechápu... kdo umíráme? Na co?“

„Bez srdce umíráme. Není to jen dekorace, i u nás plní velmi důležitou funkci, tak jako u tebe. Ale pokud chceš, své ti dám,“ řekla Inteligence a také roztáhla koutky do úsměvu, jako by právě oznámila, že je tento svět jen krutý vtip.

Měl z toho smíšené pocity. Umíráme... bez srdcí umíráme. Nikdy nad tím nepřemýšlel, nepřipadalo mu to důležité. Srdce bral jako sídlo lidství, proto bylo logické, když si nechávala Inteligence tento orgán v těle. Ale tento nový poznatek změnil jeho pohled na ně. Přeci jen byli zranitelní.

Pak mu do hlavy došla i druhá část toho, co řekla. Ale pokud chceš, klidně ti své dám... Obětavá. Láskyplná. Jeho Android. Obětovala by pro něj cokoli, jen aby mu udělala radost. Byla sice pouze souzněním součástech a programů, ale to, co vyslovila, bylo to nejlidštější, co od ní slyšel.

Očividně brala mlčení jako souhlas. Vyprostila svou dlaň a přiložila si ji na hrudník, aby ho otevřela. Než se David probral z chvilkového okouzlení, už otevírala. Naštěstí se rychle vzpamatoval a okamžitě její hrudník zavřel.

„V pořádku. Věřím ti,“ hlesl sotva slyšitelně. Zaregistroval ve svém hlase novou barvu, již nepoznával. Netušil, co by mohla značit, ale doufal, že to nebude nějaká viróza.

„Srdce je symbol,“ promluvila po chvíli.

„Lidství,“ přitakal Merkl. „Prý se v něm ukrývá-“

„Pamatuješ si na Vánoce? Na jmelí?“

„To... jo,“ opáčil a podrbal se na zátylku. Pamatoval si to dost dobře. „Kam tím míříš?“

„Jsi nervózní. Těkáš zornicemi. Máš zrychlený tep i dech, červenáš se. Rozšířené zornice, třesou se ti ruce-“

„Mlč už, Sáro,“ hukl na ni s potlačovaným smíchem. „A obejmi mě. Notak. Když je ten svátek...“

Bez váhání překročil tu vzdálenost, která je od sebe dělila, a obtočil kolem stroje své paže.

Nebyla sice člověkem, ale to bylo pro tuto chvíli irelevatní.

Políbil ji na tvář a nechal ji, ať si položí dlaň na jeho hruď. Ať poslouchá, jak má srdce bít, když je plné něčeho, co nechápal ani jeden z nich.