Sníh padal ve vrstvách na udusanou zem, drobné vločky vsakovaly kaluže krve, které se v brázdách usadily. Jak každá jednotlivá částečka putovala s větrem a gravitací, byla čistější než lilie, ale jakmile dopadla na zem, splynula s utrpením a smrtí lidí, kteří přišli na tuto planinu bojovat za vlastní lidskost.

Nebylo na tom nic romantického, dokonce ani dekadent by v tom krásu nezřel.

Mrtvá těla pomalu zakrývala sněhová pokrývka, ukládala věčné spáče ku spánku, líbla je větrem na líce, jež už nikdy nezčervenají. Kapičky roztátých vloček se jim leskly ve vlasech jako slzy velryb, zamotávaly se mezi vrabčí hnízda chlapců, dlouhé lokny dívek a složitých účesů vážených dam. Ani vojenské plešky nezůstaly bez perel, sníh výjimky neznal.

Na to vše by mohl být krásný pohled, kdyby jen spali. Ale on věděl, že nespí. Že z tohoto spánku se nikdo neprobudí. Hnusila se mu již jen ta představa, že by se stal další rekvizitou na tomto bílém panenském jevišti. Zbyl jako poslední herec – poslední hráč, jehož nejsilnější obranou byl pouhý pláč.

Stříbro se uchytilo i v jeho tmavých loknách, kde se téměř okamžitě rozpustilo na studenou vodu. Během chvíle tak měl některé prameny vlasů přilepené k lebce jak na temeni, tak i na čele. Delší lokny mu spadaly do očí a lechtaly na nose, jako by ho přímo nutily se zasmát. Poslední živé dítě na planině padlých těl.

Čím více se nutil k tomu, aby se na ty prázdné oči nedíval, tím více úsilí jej to stálo. Nakonec neodolal a pohlédl na ně znovu – na tu nekonečnou propast prázdnoty, tu neprostupnou temnotu, v níž uhasla i ta poslední jiskra radosti. Hnusilo se mu to a uchvacovalo jej to zároveň.

Cítil, jak se propadá. Jak se mu podlamují kolena, aby ho dostaly pod peřinu podobně jako všechny ostatní. Ani si nebyl jistý, zda zvládne odolávat. Jestli skutečně nechce své osamocené bloudění životem ukončit tady a teď. Jen on, sníh a kaluž krve, tak jako u ostatních. Splynul by s přírodou, stal se hnojem pro něco nového, co snad přijde.

Jakmile se mu kolena zabořila do sněhu, natáhl ruce před sebe a prsty pokrývku prorazil. Hlavu sklopil k zemi, nosem se téměř dotýkal sněhu. V krku se mu usadil knedlík o velikosti mince, v očích jej pálily novorozené slzy, které se chystaly zahájit svou první a poslední životní pouť.

Ani se nedržel. Nemělo to smysl, nezvládl by zadržet v sobě ten smutek – ten ukrutný žal, jež se krmil jeho zoufalstvím.

Rozplakal se. Nic neskrýval, před nikým se nestyděl. Zkrátka musel všechny své emoce vložit do slz, aby odtekly a vsákly se do jeho hrobu ve sněhu. Aby zemřel bez nich, konečně klidný a chladný jako sníh.

Ruce mu objal chlad. Pomalu v nich ztrácel cit, který měly, ztrácel schopnost s nimi vůbec pohybovat. Studily a pálily zároveň, bylo to jako ponořit prsty do ledu a hned poté do vroucí vody. Nedivil by se, kdyby mu samy odpadly. Nedivil by se jim, protože si to sám přál.

Padl obličejem na zem. Vzpomněl si na dny se svou sestrou, kdy se v zimě váleli ve sněhu a dělali andělíčky. On nikdy nedokázal vytvořit tak krásná křídla jako Sára. A když ji pozoroval, vsadil by se, že se tam obtiskl i pruh nad její hlavou. To byla jistě svatozář. Minimálně teď by byla.

Nikdy na posmrtný život nevěřil. Jako menšího ho učili, že nemá smysl vše končit brzy, protože potom nic není. Měli by se zaměřit na to, co je nyní a prodloužit si život, aby zjistili úplně vše.

Poklady. Každý nějaký má. Ale copak lidstvu záleželo na starých zlatkách, které nějaký potulný chlápek zakopal v polorozpadlé truhle? Mohlo by být pro člověka důležité něco hmotného, co beztak brzy ztratí?

Ano, to mohlo. A on si to uvědomoval více než kdy dříve. Vědomosti jej nemohou pochválit. Nemohou ho nakrmit, obejmout, políbit na čelo. Vědomosti nejsou lidé, stejně jako ty stroje, co tohle vše způsobily.

„Nemá smysl plakat nad mrtvými,“ ozvalo se nad ním. Skoro by se i pousmál, jak se snažila mluvit jako Sára. Zněla jako kuřák s angínou. „Pláč jim život nevrátí. Jsou teď nesmrtelní, mohou se učit, jak dlouho chtějí. A to je dobře, nemýlím-li se snad.“

„Nemáš ani nejmenší tušení, jaký to je,“ zavrčel na odpověď. Slzy přestaly téct, pláč pomalu ustával. Tam, kde byl smutek a žal, nyní dominoval vztek a surová nenávist. „Ztratili to, co je dělalo lidma.“

„Masitá těla?“ práskla od boku.

„Soucit!“ vyjekl.

Na jednu stranu se mu ulevilo. Potřeboval si zakřičet, upustit tu uzdu, jež ho držela v normálu. A když nikde nebylo nikoho, na koho by mohl svést vinu, obrátil svůj vztek na ten hloupý stroj – toho zbabělého Dona Quichota v matném brnění, který si dovolil promluvit.

Android couvla o krok dozadu. Bylo to vcelku lidské gesto, ale kdyby byla člověkem, ukázala by svůj strach více. Nebo alespoň obavy o toho vzteklého kluka, jehož chování bylo opět ovládáno jen směsí emocí a hormonů.

„Ale to plechovka jako ty nemůže pochopit,“ zamručel jako dodatek.

Neměl důvod na ni být milý. Mohl ji klidně rozebrat a každou součástku zahrabat na jiném místě, kdyby chtěl. A věděl, že by se tomu nebránila.

„Máš vztek?“ zajímala se Inteligence.

Civěla na člověka s neskrývaným zájmem, jako by pozorovala laboratorní krysu. Její prázdné oči tolik připomínaly ty mrtvé – byly naprosto bez jiskry, bez nějakého plamene, který by napovídal, že v té hlavě něco má. A David se domníval, že to jediné, co může taková plechovka v hlavě mít, je změť obvodů a čipů, jež ve výsledku vlastně nedává smysl.

„Jasně, že mám! Většina lidí týhle planety je mrtvá!“ zakřičel chlapec a vyšvihl se jediným skokem na nohy. „Dneska měly bejt Vánoce. Čas, kdy se radujem a vše je super. Cukroví, punče, stromek, jmelí. Nic z toho už nikdy nebude a to jen kvůli vám!“

„Davčo –“

„Přestaň mi tak říkat! Ty nejsi ona!“

Vztek a zloba v něm vřely jako magma. Měl pocit, že kdyby vyřkla jen jediné slovo proti lidstvu, rozmlátil by jí ten hezký obličejík. Sice by si rozedřel klouby na prstech, ale na to by ohledy nebral. Afekt je chvilkový, následky se řeší až později.

„Sára je mrtvá už pět let. Lpění na minulosti a mrtvých osobách je ukazatelem postupné degenerace mozku,“ konstatovala Android. „Předpokládám, že když ses rozhodl vylézt na povrch, nepřišel jsi pozorovat vykrystalizovanou zmrzlou vodu. Zajímají tě ta těla.“

„Já nejsem blázen,“ zasyčel, ač ne zrovna přesvědčivě.

Možná to tušil. Někde uvnitř – tam, ve své od veškeré existence izolované hlavě – měl myšlenku, které se ne a ne zbavit. Postupné magoření, pomalý postup k majáku, kde voda šplouchá. Strašák přichází strašit na věž a na Davida Merkla nesmí zapomenout.

„To netvrdím. Jen na čtyřiatřicet procent.“

„Mýlíš se,“ nedal se chlapec.

„Já se nemohu mýlit. Systém mi povoluje dělat chyby pouze v chování, ne v diagnostice a kalkulaci.“

„Že se nejdeš zahrabat,“ zamručel David a odvrátil pohled od mrtvých těl.

Nemohl se na ně dále dívat, když jej každá další sekunda ubíjela. Začínal si i přát, aby tady byl a zemřel s nimi.

„Proč neslavíš Vánoce, Davide Merkle?“ zeptala se najednou.

Nemohl si pomoct, ona skutečně zněla lidsky. Jako by ten stroj za ním zmizel a nahradila jej žijící lidská bytost – se srdcem na správném místě, nutno dodat.

„Protože je většina planety mrtvá?“

Původně na ni nechtěl být tak hrubý. Nezasloužila si to. Ona nezabila ty lidi, co leží na planině, ona mu nevzala Sáru. Nebyla ani jako ostatní, byla jen jeho. Jeho Android – obětní beránek.

„Já žiji,“ namítla.

David se pousmál. Ač to sám nechtěl, musel se nad jejími slovy zamyslet hlouběji.

Co znamená žít? Chodit? Mluvit? Mít srdce?

„Ne každý, kdo má srdce, žije, Sáro,“ odpověděl.

Dělával to často. Oslovoval ji jménem jeho mrtvé sestry. Byl to zlozvyk, jehož bude těžké se zbavit.

„Já nejsem ona.“

Nemusel ani přemýšlet nad odpovědí a vyhrkl první větu, která mu přišla na jazyk: „Kéž bys byla.“

Android se odmlčela. Nechala toho zlomeného člověka, aby doumal, vzpomínal. Aby se topil v dávno proplakaných nocích, dusil se při každém nádechu mezi vzlyky. To snad lidé dělají, no ne? Pláčou, když je něco bolí. A co bolí více než zlomené srdce?

Napadlo jej, jestli to může cítit taky. Sice není člověkem, ale srdce má, tak proč by nemohla cítit bolest? Věděl, že to bude popírat. Ostatně jako vše, co nemá ve svém základním programu. Ale bylo by možné tu chladnou schránku naučit něčemu, co by se alespoň vzdáleně podobalo soucitu? Aby mohla konečně poznat, jaké to je, když může žít opravdový život pouze ze vzpomínek a na ten budoucí pohlížet s opovržením?

Nelíbilo se mu, že mlčí. Ticho by mnohdy uvítal, ale nyní se v tichu cítil sám. A pokud byl sám, topil se v těch prázdných očích – těch pohledech, které se snažily něco naznačit těsně před svou smrtí. Přemýšlel, jestli se bude taky tak dívat, až ho najdou, zabijí a jeho srdce – pravděpodobně ještě bijící – mu vyjmou z těla.

„Kometa,“ ozvalo se najednou. Znovu to byl stroj, ten standardní hlas by poznal i ve spánku. Jako by se ten člověk uvnitř Android rozhodl zajít do kouta. Protože ho tam prakticky zahnal. „Víš, jaká je pravděpodobnost, že –“

„Musíme si něco přát,“ doplnil rychle.

Podíval se na ni s omluvným úsměvem. Přece jen byly Vánoce, ten kouzelný čas. A tradice mu byly svaté, ačkoli je nemohl dále slavit.

„To je proti mému –“ pokusila se namítnout, ale David k ní přiskočil a prsty jí nadzvedl bradu k obloze.

„Systém ti dovoluje dělat chyby v chování. Přej si něco.“

I po nevrlém chlapci jako by se slehla zem. Bez ostychu se dotýkal vražedného stroje, beze strachu stál tak blízko, že se jeho dech projevoval zamlžením na androidčině dokonalé syntetické kůži.

Android svýma očima analyzovala oblohu. Snažila se hledat důvody, proč by si měla něco přát, to poznal už jen od pohledu na ni. Viděl to ve výrazu její tváře, vždy tam nějaký byl. Vždy vypadala lidštěji než kdokoli, koho znal.

„Přála bych si cítit bolest,“ prohlásila.

Znovu. Ta intonace. Slyšel ji. Opět se chovala jako jeho Android. Jen jej překvapila její slova.

„Bolest by se ti nelíbila,“ namítnul David. Mimoděk se podíval kolem sebe, nepotřeboval jiné podněty, které by ho donutily k dalšímu pláči. Jen já, sníh a kaluž krve. „Je to jako procházet peklem.“

„Ale pochopila bych tak tebe. A za to stojí si projít peklem.“

Nemohl uvěřit tomu, že něco takového řekl stroj. Něco, v čem se zračilo pochopení s empatií, lítost a jakýsi náznak náklonnosti. Dokonce si nebyl jist, jestli by tato slova slyšel od nějakého člověka.

Nevěděl, co na to odpovědět. Na mysl mu nepřicházely ani uštěpačné urážky, jichž měl vždy dostatek. Tentokrát na to zbyl skutečně sám. Mrtví lidé kolem něj zmizeli, krev se vsákla do zmrzlé hlíny, když odpanila sníh. A vzala s sebou i vše, co na srdci měl.

„Občas...“ začal, ale znovu se zarazil, když nemohl přijít na to, jak by měl pokračovat. Proto si odkašlal, otočil si Inteligenci čelem k sobě a promluvil znovu. „Občas si přeju, abych byl jako ty. Nic necítit, nemít bolest, emoce... Navíc bych nikdy neumřel. A... nemusel se cítit tak hrozně, když si už jen vzpomenu na to, jak moc mi na tobě záleží.“

„Nenacházím vhodná slova pro vyjádření toho, co jsem vyhodnotila,“ přiznala. „Co to znamená?“

„Že ti chybí jen masitý tělo, abys byla člověk. A že kdyby nebylo tebe, ležel bych už dávno tady.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil a líce zčervenaly. Jestli mrazem nebo něčím jiným, to netušil. „Hezký Vánoce, Android.“

Android roztáhla koutky do křečovitého úsměvu. Vypadalo to, že chápe. Že tuto emoci skutečně zná. V jejích očích se jako životní jiskra odrážel ohon komety, která se proháněla po obloze. Byla člověkem. Jen na chvíli, ale i tak to David ocenil. Jeho vánoční dárek.

Neudržel se a objal ji. Bylo to tak náhlé, že to ani sám nečekal. Ta vize člověka, již v ní spatřil, v něm opět probudila tu touhu po lidském doteku. Hřejivém, upřímném gestu.

„Jmelí,“ řekla a ukázala nad sebe.

Byl si jistý, že znala vánoční tradice. A ta se jmelím zjevně nefascinovala jen jeho.

„Ale zase to nepřehánějme, jo?“

Zůstali v objetí, dokud kometa plnila jeho přání.

Dokud vše kolem byla jen špatná vzpomínka.

Celý svět tak byl jen on, sníh a ona.

______________________________________