Já se zvedl, oblíkl a obul. S dětmi jsem udělal totéž a šel jsem s nimi k Evičce. Ona mi snad pomůže. Docela mě udivilo, když mě děti po cestě poslouchali, ale radši jsem nic nenamítal.

Když jsme byli u jejího bytu, tak jsem zaklepal. Ona samozřejmě po chvilce otevřela dveře a vykuleně koukala na Petříka, Adélku a Kubíka. Upřímně se jí ani moc nedivím. Když její přítel přijde se třemi dětmi, tak to musí vypadat blbě.

Pohled Evy
Přišla jsem ke dveřím, otevřela je a tam stál Martin a tři malé děti. Nechápala jsem to. Teď mi hlavou probíhá spoustu myšlenek. Chtěla bych vědět co to je za děti. Absolutně to nechápu.

Já: "C-c-c-c-c-co to proboha je?" Zaskočila jsem se.

Martin: " Děti. Kubík, Adélka a Petřík." Nejistě se podíval.

Já: "A to jsou tvoje!?" Byla jsem přerušena Martinem.

Martin: "Sestřenice a bratranci." Ulevilo se mi.

Já: "Tak pojďte dál, a co že je máš u sebe?" Pozvedla jsem obočí.

Martin : "Celý měsíc je hlídám." Zaskočilo mě to.

Já: "A nechceš nějak pomoct?" Usmála jsem se, teď to bude znít jako ego-up, ale já to s dětmi umím.

Martin: "Proto jsem tady." Zasmutněl.

Já: "Aha."

Šla jsem za dětmi a chvilku si s nimi hrála. Řekla bych, že si mě oblíbili. Na to, že jsou takhle malý se chovají celkem rozumně.

Po asi hodině jsem šla za Martinem, ale Martin spal na gauči, jelikož bylo osm večer, tak jsem dětem ustlala v mé posteli a svlékla jsem je do spodního prádla. Uložila jsem je do postele, kterou mám manželskou a Martina alespoň přikryla dekou. Potom jsem šla spát do ložnice.

Ráno jsem vstala jako první. Rozhodla jsem se dát dětem oblečení vyprat a udělala jsem buchtu. Ta buchta se jmenuje Bebe řezy, je velmi chutná. Šla jsem se převlíct, namalovat,... . Potom jsem šla vzbudit děti. Vykoupala jsem je a oblékla do čistého oblečení. Když jsem jim dala jako snídani buchtu, tak si přidávali. V zápětí jsme si šli hrát hry.

Když se Martin vzbudil a nechápal jak jsem to zvládla, tak jsem se musela pousmát. Přišla jsem k němu a dala mu pusu na tvář. Potom jsem zašeptala: "Pak ti něco řeknu." A šla Martinovi uříznout buchtu. Asi mu chutnala, protože si přidával, ale já šla za dětmi. Hrála jsem si s nimi na schovku a na cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a další. Hráli jsme si asi do jedenácti. Zavolala jsem Martina, aby si s nimi hrál on a já šla vařit.

Uvařila jsem svíčkovou, která mi strašně krásně voněla. Jídlo jsem nabrala do talířů a položila na stůl. Ani volat jsem nemusela, protože přiběhl Kubík, že chce papat. Tak jsem ho nakrmila a snědla svoje jídlo. Když stále nepřicházeli, tak jsem na ně zavolala: "Jídlo je na stole!" Přiběhl Petřík, tak jsem ho krmila, ale bylo mi divné, že tu není Adélka s Martinem. Tak volám znovu: "Martine!" To už přiběhl s Adélkou na zádech. Když Petřík dojedl nakrmila jsem Adélku a Martin si v klidu snědl jídlo.

Když všechny děti dojedli, tak jsem je uložila do postele, přečetla jim pohádku a oni usli.

Šla jsem do ložnice a zachvilku za mnou přišel Martin.

Martin: " Víš co nechápu?" Optal se.

Já: "Tak třeba to, že se takhle zvládnu starat o děti, to jak jsme si k sobě našli cestu, to, že ti takhle pomáhám a mám dost času. Ale ty sice nechápeš, ale já nevím, to je rozdíl." Sklesle jsem odpověděla.

Martin: " To nechápu, to máš pravdu. Zajímá mě jak to děláš? Jak to zvládáš? A co nevíš? "

Já: "Nevím jak to dělám, jsou to instinkty, je to jak kdyby to byly moje děti a já se o ně starala, takhle to já cítím, a proto s nimi mám dobrý vztah, a taky, protože si s nimi hraju, tak si s nimi vytvářím pouto. Zvládám to dobře, baví mě to. Nevím to, jak na tom jsem. Nevím co si můžu dovolit, vlastně nevím nic."

Martin: "Takže jak tvoje děti, které ještě nemáš? To je hezký, taky bych k nim chtěl mít takový vztah."

Já: " Ty s nimi máš dobrý vztah a buduješ si ho. Budeš to do budoucna potřebovat. Sice nevím za jak dlouho, ale budeš. Ale nevím na čem jsem."

Martin: "Ty jsi ta nejlepší, nejsuprovější, nejkrásnější, nejchytřejší, nejpečlivější, nejmilejší, nejstarostlivější a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho holka, kterou miluju a chci s ní být až dokonce našich společných dní. Miluju tě a to se nezmění. Cítím k tobě to co jsem nikdy k nikomu necítil. A pokud nevíš stále na čem jsi tak se tě zeptám narovinu: Budeš se mnou chodit?" Měla jsem slzy v očích.

Já: "Budu. A děkuju. Ty jsi taky ten nejlepší." Políbila jsem ho na tvář.

Martin:" Mám nápad... Jdu ho zařídit, tak zatím ahoj zlatíčko moje." Dal mi pusu na pusu a mnou projel krásný pocit, mám husí kůži, ztuhly mi svaly. Spolupracovala jsem, líbali jsme se a pak odešel.

Já jsem šla trochu poklidit byt a šla jsem si udělat úkoly do školy. Nevím proč, ale mám divný nepopsatelný pocit. Ten pocit je takový divný... Nevím jak ho vysvětlit. Abych se ho snažila popsat, tak to dopadne nějak takhle: Vždycky když na to myslím projede mnou husí kůže, je to něco co nechci, aby se stalo. Je to myšlenka, která mi přijde až taková, jak kdybych viděla budoucnost, ta budoucnost je i není pěkná, spíš není. Stane se tam velmi velká tragická věc, kterou fakt nikomu nepřeju. (poznámka autorky: nebudu sem psát na co myslí, dozvíte se to postupně v dalších kapitolách) Je to zdrcující pocit a vždy když si na to vzpomenu je mi špatně, není mi dobře... Prostě to nedělám dobře mé psychické stránce věci.

Šla jsem radši za dětmi do pokojíku, jestli jsou v pořádku a jestli nejsou vzhůru. Když se vzbudili, tak jsem jim dala přesnídávky s příchutí jakody jako svačinku, a potom jsem si s nimi povídala o jejich životě. O jejich rodičích, a vlastně o všem co kdy zažili. To neuvěříte co jsem se dozvěděla. S Kubou, Adélkou a Petříkem se znám jeden den a oni mi řekli, že se k nim chovám líp než jejich rodiče. To mě vážně zarazilo. A víte jaký je problém? Nevíte? Problém je v tom, že to co mi řekli souvisí s tím co se mi zdá, že bude v té budoucnosti. Skoro mi přijde jak, kdybych do té budoucnosti viděla... A pokud se to na co myslím stane jdu k psychologovi, aby mi to vysvětlil, protože pokud se to stane, tak se budu bát mých vlastních myšlenek...

Takže ahoj zlatíčka
Doufám, že se vám moje další kapitola líbila
Pokud ano budu ráda za tvůj hlas

Nebo tvůj komentář na to jak se ti můj příběh líbí, či nelíbí.

Omluvte prosím případné chyby, které se mohou objevit, ale věřte nebo ne já si ty kapitoly pročítám a dnes jsem si přečetla všechny kapitoly a chyby tam stejně byli.
I když si tedy kapitoly pročítám několikrát, tak člověk není dokonalý a proto vás prosím aby jste mé hrubky přehlédli.

Jinak vás mám moc ráda a doufám, že si užijete celý zbytek večera
S velikým pozdravem vaše
Anet0123❤❤

1198 slov