Klára: "Tak jo. Alespoň se konečně dozvím kde bydlíš."

Zazvonilo a měla jsem hodinu před sebou, ale taky již jednu společně s přestávkou za sebou.

Teď máme učitele, který nechodí na hodiny moc za včasu. Pochybuji, že se to za tu dobu, co jsem nechodila do školy změnilo.

Čekali jsme pět minut, než jsme se dočkali jeho příchodu na hodinu. Je strašně sympatický a hlavně není vlezlý. To se mi na něm líbí. Všichni učitelé i učitelky se na všechno vyptávají, jen on je vždy zticha a čeká než mu to dotyčný poví sám. Řekla bych, že všichni žáci v něm mají důvěru, protože on nikdy nic nevykecal a vždy si nechává vše pro sebe. To je taky nejspíš důvod proč mu žáci říkají i věci, které ostatním neříkají. Nejen, že v něm mají všichni důvěru, ale zároveň ho mají všichni rádi. On vás pochopí a snaží se pomoct, když to nejvíc potřebujete. S ním jsou hodiny vždycky zábavné. Hodiny s ním baví všechny žáky a myslím si, že i on se v hodinách baví. Podle mě si i ty hodiny plánuje tak, aby byli zábavné už dopředu. Tím je to však lepší učitel. Věnuje se své práci i v těch nejmenších maličkostech. To byl asi ten důvod, proč jsem se celou hodinu smála a nejen to. Já jsem se s ním hned po hodině dala do řeči. Řekla jsem mu toho hodně. Vlastně si myslím, že jsem mu řekla všechno na co jsem si zervna vzpoměla. Tak jsem se rozpovídala, že jsem si ani neuvědomovala co mluvím. S ním se prostě dobře povídá. Byl to taky jediný učitel, se kterým jsem si tykala, ostatně jako většina studentů. On totiž nemá rád když mu někdo říká 'pane' a já se mu vlastně ani nedivím.

Jak rychle přestávka začala, tak i skončila. Měla jsem za sebou již dvě hodiny a cítila jsem se tak, jako dlouho ne. Po dlouhé době jsem cítila pocit pohody. Tohle jsem měla ráda a to mi chybělo. Škola, kamarádi a hodní učitelé.

Všechny ostatní hodiny neprobíhali jinak, než vyslícháním. Nikomu ze všech učitelů jsem neřekla o nic víc než tomu předchozímu. Teda až na jednoho.

O přestávkách to bylo, no... Řekněme, různé. Už víte, že jsem první přestávku vlastně prošvihla, víte, že druhou přestávku jsem si povídala s Klárou a třetí s učitelem, ale co nevíte, to se teď dozvíte.

Moji spolužáci byli stále hodně zvědavý a stále měli hodně otázek, ale to jsem ignorovala. Důležitější bylo to, že když mě zahlídli lidi z okolních tříd na chodbě začali mi tleskat. Musím říct, že jsem v tu dobu nevěděla co dělat. To bych nevěděla ani teď. Udělalo kolem mě kolečko a já se jich začínala bát. Co to dělali? Chvilku se na mě jen tiše dívali, nebo si něco špitali. Bylo to nepříjemné, ale tak, co se dá dělat.

V tom hloučku jsem zahlédla i lidi z mé třídy, no a nechyběla tam ani Klára. Bylo tady něco, co mi unikalo, ale nezbývalo dlouho a já se to dozvěděla. Ke mě, tedy do prostřed kruhu přišla Klára s nějakým papírem. Absolutně jsem nechápala co to je a co tady všichni děláme, ale tak, když si s tím dali takovou práci.

Klára: "Zřejmě si teď říkáš něco jako: 'co je tohle za šaškárnu', nebo tak, ale ona to vlastně ani žádná šaškárna není. Víš... Když si nebyla ve škole chyběla si nám. Chyběla si nám všem. Mě, učitelům, spolužákům, dokonce i lidem z okolních tříd, no a tak jsme se spojili a chtěli ti udělat něco na přivítanou. Počítali jsme s tím, že mi dáš vědět, protože si ta moje nejlepší kamarádka, jenže ty si dala na moment překvapení a vlastně si nám to velkolepé přivítání pokazila. Proto jsou dneska všichni takový jiní. Tohle jsme ti chtěli předat v tenhle den. V den tvého navrácení se do školy. Já si vlastně teď nedokážu představit co na to řekneš, protože je to takové zvláštní, ale mi všichni cítíme, že to tak má být. Myslím si, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že ty jsi vlastně jediná kdo si to zaslouží. Vždycky když někdo něco potřeboval, ty jsi pomohla. Vždycky když někdo něco chtěl, ty jsi pomohla. Vždycky když se někomu něco stalo, ty jsi byla na blízku. Vždycky když se někdo potřeboval svěřit, ty jsi naslouchala. A pak se ti stalo to, co se ti stalo. Sice nikdo neví z čeho to vlastně bylo, ale na tom nezáleží. Důležitě je, že tu jsi teď s námi a snad už nám nikam na dlouho neodejdeš. Chtěla bych ti za všechny předat tenhle papír. Vlastně vypadá celkem obyčejně, ale no... Koukni se sama." Usmála se na mě a povzbudivě se podívala. Podala mi ten papír. "Řekla bych, že proslov to byl dlouhý dost, a i přes to, že jsem si vlastně připravovala úplně nóbl řeč, tak jsem stejně řekla všechno od srdce a tak to má být ne?" Zase se usmála a já kývla.

Chvilku mi trvalo než jsem se z tohohle všeho vzpamatovala. Podívala jsem se do toho papíru a tam stálo, že jsem oficiálně předsedkyní školy. Byl tam podpis ředitele, několika učitelů a pár žáků. Myslela jsem si, že může být jen předsedkyně třídy, ale školy? To je pro mě strašná čest. Stála jsem tam jako přikovaná s pusou otevřenou dokořán. Nevěděla jsem co říct.

Cítila jsem se strašně zvláštně. Přesně jak Klára řekla. Nevěděla jak budu reagovat, vlastně jsem to nevěděla ani já sama. Byla jsem strašně šťastná, to ne, že ne, ale ten pocit, že jsem něco víc se mi nelíbil. No i když. Dalo by se toho využít...

Když mi úplně došlo co se stalo a nebyla jsem z toho tak vykolejená, objala jsem nejbližšího člověka. Byla to Klára. Jsem ráda, že to pro mě udělali. Co vlastně měli v plánu původně?

Zase tu má kapitolu až k večeru, ale tak to už je u mě snad i pravidlem, jak už to tak vypadá.

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu strašně ráda, když ji nějakým způsobem ohodnotíte.

Vaše Anet0123❤❤

1009 slov